Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

V devatenáctém století patřila tuberkulóza k nejnebezpečnějším a k nejzákeřnějším onemocněním. Umíral na ni v průměru každý sedmý člověk. Tehdejší lékařská věda viděla řešení v budování specializovaných sanatorií, což doporučil i mezinárodní lékařský sjezd v roce 1898 konaný v Berlíně. Čeští lékaři reagovali na tuto situaci velice promyšleně. Již v roce 1901 vznikl z jejich iniciativy „Český pomocný zemský spolek pro nemocné plicními chorobami v Království českém“, jehož prvním předsedou se stal profesor Emerich Maixner z Roblínova (1847 – 1920), žák a zeť profesora MUDr. Bohumíra Eiselta (1831 – 1908), který se zabýval mimo jiné i problematikou plicních chorob. V tomto zemském spolku poprvé zazněla myšlenka na výstavbu plicního sanatoria. K realizaci této myšlenky přispěl významným počinem filantrop, pražský rodák, kníže, bibliofil a diplomat Josef Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1866-1957). S chotí Lucy Sophií Yvonnou Jonquetovou (1878-1940) věnovali v roce 1907 spolku stošedesátihektarový pozemek na vrchu Pleš na Dobříšsku. V Dobříši byl starostou mimo jiné i jeho tatínek, jehož v roce 1914 ve starostenské funkci vystřídal a zastával ji až do konce první světové války.

V roce 1908 byl na úpatí vrchu Pleš (490 m. n. m.) položen základní kámen budoucího prvního lůžkového sanatoria, stavěného podle projektu novorenesančního architekta profesora Ing. Rudolfa Kříženeckého (1861 – 1939). V roce 1912 byla zahájena vlastní stavba a 2. února 2016 u příležitosti 60 let panování císaře Františka Josefa I., byl velkoryse pojatý léčebný komplex otevřen. Již v roce 1918 měl kapacitu 360 lůžek (viz snímek). Dnes zde je Institut onkologie a rehabilitace s.r.o. Na Pleši.

Perfektní personální služby zde poskytovaly členky duchovního spolku „Kongregace Šedých sester II: řádu svatého Františka“, který byl založen v roce 1853 v Praze (sestry nosily černý hábit s šedým límcem a šedý plášť). Mimochodem-kongregace byla po nástupu komunistů zlikvidována a v jejich prvotním sídle v kostele sv. Bartoloměje a v přilehlých budovách v Bartolomějské ulici v Praze byly od roku 1948 vyšetřovny Státní bezpečnosti.

Ve vstupním vestibulu dnešního sanatoria na Pleši jsou tři pamětní desky. Na té první, vpravo od vnitřního schodiště je na konci textu uvedeno: „Základní kámen hlavní budovy vysvěcen 6. 12. 1908. Stavba zahájena 1. 11. 1912. Ústav otevřen 2. 2. 1916. Prvním ředitelem byl dr. Rudolf Eiselt“.

Dlužno podotknout, že tehdy pětatřicetiletý MUDr. Rudolf Richard Eiselt (1881-1950) nebyl jmenován ředitelem tohoto tuberkulózního sanatoria snad proto, že předsedou zmíněného spolku pro výstavbu sanatoria byl jeho švagr MUDr. Emerich Maixner, ani proto, že jeho dědeček a otec byli vynikajícími a excelentními českými lékaři (viz minulý díl seriálu).

Slavnostní otevření sanatoria bylo současně vzpomínkou na desetileté trvání zmíněného již „Českého pomocného zemského spolku pro nemocné plicními chorobami v Království českém“. Tento spolek zakládal v různých městech své odbočky, organizoval loterie, plesy a různé kulturní akce a tak postupně získával prostředky na výstavbu sanatoria. (Mimochodem - tehdy nebyly zaplaťbůh žádné evropské granty, a také ne agentury, které žádosti o tyto granty za nekřesťanské peníze zpracovávaly. A šlo to).

Rudolf Eiselt získal středoškolské vzdělání v prestižním pražském gymnáziu v Křemencově ulici a 23. března 1905 promoval na lékařské fakultě ve Vídni (medicínská studia započal v Praze). Pracoval jako asistent 1. lékařské kliniky v Praze, v roce 1912 se habilitoval jako docent patologie a terapie nemocí vnitřních. Předtím ovšem absolvoval odborné stáže na klinikách ve Švýcarsku, v Německu a ve Francii, což výrazně ovlivnilo jeho další vývoj. V počátečních letech první světové války působil jako šéf vojenské karanténní stanice v Pardubicích a poté jako náčelník vojenského lazaretu v Praze-Karlíně. Již tehdy se hluboce zabýval léčbou tuberkolózy a není divu, že byl počátkem roku 1916 jmenován ředitelem sanatoria na Pleši, kde působil až do roku 1920.

MUDr. Rudolf Eiselt

Dobová pohlednice ve prospěch provozu sanatoria na Pleši

V roce 1920 byl teprve devětatřicetiletý MUDr. Eiselt jmenován mimořádným profesorem speciální patologie a terapie nemocí vnitřních. A o rok později nastupuje na dalších třináct let do funkce šéfa ambulance a klinické laboratoře pro onemocnění TBC, která byla součástí interního oddělení legendárního profesora Ladislava Syllaby (1868–1930). V pozdějších letech absolvoval řadu zahraničních studijních pobytů a mimo interních nemocí, biochemie a ftizeologie se věnoval gerentologii a sociálním aspektům zdravotnictví. Jako odborník na problematiku TBC byl vysoce uznáván i v zahraničí. Na interní klinice vybudoval oddělení pro gerontologii, z něhož vznikl již v roce 1925 Ústav pro nemoci stáří, o čtyři roky později přejmenován na kliniku. V té době vlastně profesor Eiselt založil jako první na světě výukové lůžkové pracoviště geriatrie. Dodnes je (nikoli pouze proto) právem považován za zakladatele československé klinické gerontologie.

Jeho dva synové, Evžen a Bohumil, se rovněž stali lékaři.

V roce 1926 se v Barceloně sešli dva Češi. Tedy fyzicky byl přítomen pouze jeden. Ten druhý, profesor Rudolf Richard Eiselt, byl přítomen pouze jako autor Rodolfo Eiselt. Ze snímku části stránky ze španělského medicínského časopisu ARS MEDICA vycházejícího v Barceloně (viz) lze vyčíst, že v roce 1926 vyšla ve španělštině kniha Terapéutica general de la tuberculosis, jejímž autorem byl Rodolfo Eiselt. Samozřejmě, v té době byl erudovaným odborníkem na tuberkolózní onemocnění. Avšak kdo mohl být zručným a odborným překladatelem Eiseltova díla? I na tuto otázku nám dává zveřejněná recenze. Dílko přeložil profesor Rudolf Jan Slabý (1885-1957), dnes bohužel trochu zapomínaný nadaný překladatel, profesor Českoslovanské obchodní akademie v Praze, který po vypuknutí první světové války zůstal v Katalánsku, v Barceloně si otevřel jazykovou školu a překládal libreta ke Smetanovým či Dvořákovým operám, přeložil mimo jiné do španělštiny také Babičku Boženy Němcové. Posléze byl také první lektorem katalánštiny na Univerzitě Karlově. Španělům překládal též z ruštiny, švédštiny, angličtiny či z němčiny.

Měli jsme v té době nejen výtečné lékaře.

Příště: profesor MUDr. Jan Streng