Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

V roce 1919 získal Oldřich Hlaváč (1895-1942) na lékařské fakultě Univerzity Karlovy doktorát ze zubního lékařství. Mezi jeho značné zájmy odborné i umělecké patřilo i to, že jeden rok studoval fyziologii v Rockefellerově ústavu v New Yorku a posléze byl i předsedou Společenského výboru pražské Umělecké Besedy. Byl velmi dobrý společník a vypravěč. Není divu, že ho svého času požádal spisovatel Karel Poláček (1892-1945), který v letech 1927-1930 redigoval humoristický časopis Dobrý den, aby si zapisoval různé “příhody medicínské“, které často slýchával ve své velice populární zubní ordinaci ve Vodičkově ulici, ovšem nikoli jen tam. MUDr. Hlaváč publikoval již předtím (odborné texty) avšak své společenské články a fejetony podepisoval pod pseudonymem Alarich. Někdy ve dvacátých letech při Hlaváčově pobytu na Korčule ho tak překřtili jeho jugoslávští přátelé, kteří při vyslovení jeho křestního jména Oldřich, jakoby slyšeli jméno dávného krále Vizigótů a dobyvatele Říma Alaricha (370-410). Doktor Hlaváč už to tak nechal a v roce 1929 vyšla u pražského nakladatele Aloise Srdce Medicina v županu s podtitulem medicinské historky a anekdoty (vydání v roce 1929 a rozšířené v roce 1931). Nositeli historek jsou slavní čeští lékaři a v úvodní části představuje autor internisty. Vévodí jim, kdo asi jiný, než tehdejší slavný spisovatel a profesor vnitřního lékařství, MUDr. Josef Thomayer (1853-1927). Letos vzpomínáme devadesáti let od jeho odchodu z tohoto světa. Tak tedy jedna poněkud zkrácená příhoda:

Thomayer neměl rád bledých dětí velkoměsta. Byl také trochu (někdy i více) podivínem, což bývá u géniů časté. Držel na všechny krajany z Chodska a Pražáky, či spíše obyvatele středních Čech, považoval za občany jakési nižší kategorie. Nazýval je „stultitia mesobohemica“, což by se dalo, přeložit jako středočeská zblbělost.Když pacient při vyšetření či medik při rigorosu odpovídal neurčitě a zmateně, ptával se Thomayer vždy – odkud jste? Slyšel li, že z Prahy, byl velice spokojen. To jsem si mohl myslet, dodával.
Jednou se u profesora Thomayera připravoval k rigorosu poměrně prostomyslný medik, který ani na zkoušku neměl. Před ní si ho vzali stranou doktoři a navedli ho, že až bude plavat, zeptá se ho pan profesor odkud je. A chce-li uspět, musí říci, že z Trhanova (profesorovo rodiště).
A mladý muž plaval.
Thomayer se naň zadíval, sepjal ruce a zvolal:
Probůh, ustaňte! Odkud jste?
Prosím z Trhanova.
Proč jste se nepřipravil?
Prosím, já se připravoval, ale mám trému.
Být z Trhanova a mít trému, řekl profesor Thomayer, to nejde dohromady. Já vám dám přátelskou radu. Především si zažádejte o domovské právo do Prahy a za druhé nechte mediciny.
A rozrušen a dojat opustil místnost.

Předkové Josefa Thomayera byli typičtí Chodové z Klenčí a jmenovali se Tomarové, pozdějšími přepisy v matrikách vzniklo ze jména Tomar jméno Thomayer. Tři bratři a dvě sestry žili v rodině, která držela velice při sobě. Tatínek byl zahradníkem u hraběte Stadiona v Trhanově a energická maminka velice úspěšně živila rodinu pěstováním drůbeže, prasat i krav. Chlapci Antonín, Josef a František bez problémů vystudovali, i když se snažili si přivydělávat kondicemi a rodičům tak náklady ulehčit.

Když byly Josefovi čtyři roky, odešel jednoho dne do trhanovské dvoutřídní národní školy a posléze se zde stal vášnivým čtenářem. Následně pokrokové a od roku 1866 již ryze české gymnázium v Klatovech bylo pro zvídavého studenta další úžasnou školou. Studoval zde v letech 1869-1871.

A to byl mimo jiné i výborný matematik Josef Thomayer v septimě, když ho požádal profesor matematiky, aby pomohl uchazeči o studium septimy, kupeckému synkovi z Loun, Emilu Jakubu Frídovi s matematikou. Ten byl velice slabý v matematice (předtím studoval na gymnáziu ve Slaném a v Praze), kterážto Thomayerovi šla více než výborně.

Moc Frídovi nepomohl, ten dostudoval o rok později. Zato uzavřeli celoživotní přátelství. Zejména, když Thomayer zjistil, že jeho vrstevník Emil Frída (1853 – 1912) píše básně i prózu. Navzájem si posuzovali své verše i prózu. Když spolu ještě jako gymnazisté navštívili jarem vonící údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory, napadlo Thomayera Frídovo pseudonym Jaroslav Vrchlický. A pod tímto jménem zná toho básníka nejen česká, ale i evropská veřejnost, neboť Vrchlický čněl od počátku vysoko nad uměleckými projevy své doby.

Oba přátelé se potkávali v Praze. Thomayer jako student medicíny (od roku 1871) a Vrchlický jako student filozofie, když předtím si vyzkoušel i bohoslovectví. A když Vrchlický s Nerudou a Hálkem obnovili časopis Lumír, publikoval zde své první literární dílka medik Josef Thomayer. Mnohé texty napsal již jako sedmnáctiletý, ležely však několik let v kufru, jak jednou sám poznamenal. Byť další jeho přítel, Alois Jirásek vystřídal Josefa Václava Sládka u ruchovců. Takže všichni publikovali nejen v Almanachu Ruch, ale i v Lumíru nebo v Osvětě. Tehdy se stal Thomayer přítelem a kolegou většiny českých básníků, malířů a spisovatelů, mnohým z nich se stal později i osobním lékařem. A vyzkoušel si i své nové literární jméno – R. E. JAMOT (fonetický anagram).

V roce 1873 zastihly studenta medicíny Josefa Thomayera zajímavé změny. Byl zaveden jediný titul MUDr. (doktor veškerého lékařství) a ještě předtím nový, odborně propracovaný rigorózní řád. Jako první si založili v roce 1863 vlastní spolek medici, vydávali i Časopis mediků českých, který v letech 1874-1875 redigoval právě Josef Thomayer. Stal se také prvním redaktorem dalšího časopisu pod názvem „Sborník lékařský“, který prakticky vychází dodnes.

Jinak ovšem pro českého vlasteneckého studenta byla medicínská studia obtížná. Většina přednášek v němčině a nebylo divu, že si budoucí medik Thomayer oblíbil velice české přednášky profesora Jana Bohumila Eiselta (1831-1908), který je považován za zakladatele českého vnitřního lékařství. Doktor Thomayer se stal v letech 1880-1883 jako docent jeho asistentem na české lékařské klinice.

V Akademickém čtenářském spolku se poznal s Aloisem Jiráskem a vzniklo tak přátelství na celý život. Mezi jeho přátele v té době mimo Vrchlického patří také Jan Neruda, Zikmund Winter, K. V. Rais, Gustav Eim, Jakub Arbes, Josef Václav Sládek (u něj se učil angličtině) i Svatopluk Čech, dále pak malíři, sochaři a mnoho jiných umělců a literátů.

Prof. Thomayer uprostřed, vlevo Alois Jirásek, zcela vpravo K. V. Rais

9. prosince 1876 byl Josef Thomayer promován za doktora veškerého lékařství. Brzy byl vyhledávaným lékařem (léčil často zcela zdarma), výborným klinikem, teoretikem a později i univerzitním profesorem. Jeho lékařská kariéra byla obdivuhodná, avšak právem.

Již ve svých třiceti letech se stal vedoucím lékařem univerzitní polikliniky (habilitace 1883) a od roku 1902 až do roku 1921 byl přednostou II. interní kliniky lékařské fakulty české univerzity. Vynikající diagnostik, propagátor nových poznatků v medicíně již ve svých 40 letech vydává své stěžejní dílo Patologie a terapie nemocí vnitřních (1893).

Ve svých jedenatřiceti letech byl Thomayer pozván, aby dne 14. května 1884 byl přítomen pitvě, kterou v dnešním Hlavově ústavu prováděl profesor Jaroslav Hlava. Spolu s ním byli přítomni budoucí slovutní lékaři Maixner, Kurz, Joklík a Čumpelík. Těžko spekulovat na co při tom bytostný vlastenec Josef Thomayer myslel. Jak to ovlivnilo i jeho další literární a lékařskou dráhu. Ten den byl totiž na pitevním stole génius české hudby Bedřich Smetana.

Josef Thomayer se zasloužil o české lékařské pojmosloví a názvosloví. Je zakladatelem českého lékařského písemnictví. O lékaři, pedagogu a současně úžasném člověku ve všech směrech bylo toho napsáno tolik, že nemá smyslu vše pouze opakovat. Snad jen stačí uvést text, který panu profesorovi Thomayerovi napsali před více než sto lety, v roce 1913, jeho žáci, profesoři a lékaři Syllaba a Pelnář:

„Sebevědomě může hleděti na své dosavadní životní dílo. Jeho jméno jest vyslovováno v krásném písemnictví s uznáním a v našem vědeckém rozvoji znamená a bude vždy znamenati buditelství, pokrok, úsilí a samostatnost a svéráznost české kultury. Ve vnitřním lékařství není oboru, který by nebyl býval obsáhnut jeho duchem a v němž by se byla nezasvítila jiskra jeho důmyslu. Všechny jeho práce vyznačuje bystrý klinický postřeh, původní pojetí, mistrná forma. Jeho myšlenkám a poznatkům dostalo se čestného ocenění v literatuře světové. Jako učitel jest každému svému žáku nezapomenutelný…“

Thomayer cestoval po Evropě, zavítal i do Alžíru a jeho cestovní reportáže jsou i dnes velice čtivé. V roce 1905 pobýval kratší dobu v Paříži se svým přítelem a vrstevníkem Vojtěchem Hynaisem (1854 – 1925), mimo jiné autorem současné opony Národního divadla. Při této příležitosti Hynais Thomayera portrétoval. Jeho evropské cesty (Paříž, Itálie, Skotsko, Slovinsko) byly veskrze cestami vědeckými.

Thomayer byl i známým mecenášem a to nikoli pouze umění. Často léčil zdarma, v roce 1909 nechal ve svém rodišti postavit chudobinec pro čtyři rodiny. Každé z nich posílal ročně 400 korun. Publikoval i své lékařské poznatky, mnohdy popisoval složité sociální postavení nemocných dětí, souchotinářů nebo epileptiků.

V čekárně jeho soukromé ordinace na Václavském náměstí č. 72 (2 patro, roh náměstí a Mezibranské ulice) byl mimo jiné veliký Alšův obraz, kolorovaná perokresba, znázorňující Jana Sladkého Kozinu, Thomayerova oblíbeného hrdinu. Tuto ordinaci popisuje Karel Matěj Čapek-Chod v románu Antonín Vondrejc.

Thomayer miloval všechny pozitivní věci z historie českého národa, byť si některé trochu idealizoval.

Když se prezident Masaryk rozhodl, že navštíví Všeobecnou nemocnici, zavedli ho radši na I. internu. K Thomayerovi na II. interní kliniku prostě nemohl, protože ten s ním bytostně nesouhlasil, pokud jde o pravost či nepravost Rukopisů. A také mu nemohl zapomenout, že svého času vystupoval proti Jaroslavu Vrchlickému. Proto se také osobním lékařem prezidentovým stal profesor Ladislav Syllaba (1868-1930), kdysi Thomayerův asistent. Jinak byl Thomayer vtělená dobrota, jen v některých věcech byl trochu umíněný. I v medicíně.

V červnu 1921 odešel profesor Thomayer na vlastní žádost do penze. Ubývalo mu sil. Ale stále psal a přijímal návštěvy přátel. Více se mohl věnovat literární tvorbě, a tak do roku 1925 vydal jedenáct svazků sebraných spisů, v nichž popularizoval medicínu, popsal své cesty po Evropě a zavzpomínal na dětství i na chodský kraj. Josef Thomayer zemřel v Praze 18. října 1927. Od roku 1918 trpěl karcinomem konečníku, později i nádorem tlustého střeva.

Chirurgické zásahy zásadně odmítal s tím, že „chce zemřít rukou boží, nikoli rukou lidskou“. Zemřel 18. října mezi sedmou a půl osmou ranní, roku 1927. Své jmění odkázal Ústřední matici školské (peníze), Národnímu muzeu (knihovnu) a výtvarné sbírky (Národní galerii). Bohužel, Matice školská oněch 600 000 korun v jednom roce investovala do platů učitelů a nezbylo nic. Thomayer měl radši založit nadaci, avšak nemohl tušit, jak jeho skvělý dar skončí.

Jeho věhlas překonává všechny časové bariéry. Když se v roce 1954 Masarykovy domovy měly přeměnit v dnešní fakultní interní kliniku v Praze - Krči, bylo mezi návrhy na nové pojmenování budoucí nemocnice i jméno doktora Ivana Hálka, syna básníkova a velmi levicově orientovaného lékaře. Avšak i 27 let po smrti Thomayerově byla síla legendy taková, že máme dodnes nemocnici Thomayerovu. A právem.

I ostatní lékařské obory mají u nás své legendy. Legendou české interny je profesor MUDr. Josef Thomayer. Není účelem těchto řádků popsat pouze medicínské úspěchy tohoto muže, který svou prací ovlivnil české lékařství na desítky let dopředu a konec konců stále tak činí. O tom již mnohé napsali povolanější.

Pozitiva musíme vidět především v hlubokých aspektech mravních. Nejen u jednotlivců, ale i v době, která je vychovávala. Musíme tedy umět ctít nejen osobnosti, ale i vše pozitivní z doby, v níž se vzdělávali a v níž vyrůstali.

Lékaři si nikdy, na rozdíl od některých dnešních absolventů práv plzeňských a jiných jinde rychlokvašených, akademické tituly zdarma či za peníze nerozdávali. Neboť jejich úkolem je léčit, nikoli ubližovat. A my si musíme neustále klást otázky, zda jsme schopni se v dnešním světě správně orientovat.

A ještě jedna Thomayerovská:

Profesor Thomayer seděl na ambulanci, rozvalen ve svém křesle. Okolo štáb asistentů, sekundářů, externistů, fiškusů, demonstrátorů, hospitantů a volontérů.

Berta uvedla nemocného. Thomayer se naň podívá a ihned diktuje do žurnálu diagnosu: Suchý zánět pohrudnice, pravostranný. Klinický štáb se rozvlní úžasem: Pane profesore, jak je to možné? Jak je to možné, vece Thomayer, lékař se musí umět koukat. Především vidím, že pravé rameno nemocného se při dýchání nezdvihá. Běží tedy o plicní, pravostranný proces. Za druhé vidím, že tvář není horečnatá, nemocný je dobře živený a nekašle. Nemůže to být tedy nic jiného, než pravostranný suchý zánět pohrudnice. Ambulance otěhotní uctivými výbuchy obdivu. A za třetí, dodává Thomayer, jsem toho nemocného vyšetřoval včera ve své soukromé praxi.

Takto pana profesora zvěčnil Max Švabinský v roce 1921.

Příště: MUDr. Karel Maydl