Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Tak například profesor MUDr. Jan Theobald Held (1770-1851) pokřtěný jako Jan František Heldt a používající někdy i pseudonym Jan Orebský, objevil pro Prahu kytaru a mohl se stát věhlasným zpěvákem. Nebo také někým jiným. Naštěstí si zvolil jako hlavní povolání medicínu.

V roce 1780 zemřel v Třebechovicích pod Orebem (tehdy Hohenbruck) místní lékař František Held. Když cítil, že přichází jeho poslední chvíle, povolal si k lůžku své dva nejstarší syny ze čtyř dětí. Šestnáctiletého Ignáce a desetiletého Jana. Bylo již

tehdy známo, že oba chlapci jsou výrazně hudebně nadaní a dobře se učí. „Musíte do světa“, řekl jim tatínek. „Tady vás nic dobrého nečeká“. Oba si vzali otcovu radu k srdci.

Ignác František Held (1764-1816) prožil závratnou kariéru v Polsku a v Rusku jako skladatel, kytarista, klavírista a učitel hudby. Dokonce byl přijímán v nejvyšších carských kruzích, mezi jeho podporovatele patřil i neblaze proslulý kníže Poťomkin-Tavričeskij (1739-1791). Jeho příznivkyní byla i carevna Natálie Kirillovna Naryškinová (1651-1694), která psala také divadelní hry a založila první veřejné divadlo v Rusku. Nakonec po krkolomných dobrodružstvích v polsko-ruských bojích skončil jako carský rada v Petrohradu. S bratrem Janem se několikrát potkali v Praze (tam mu věnoval kytaru a pomohl mu řešit složité duševní dilema) a také v roce 1788 v rodném městě, které uspořádalo na Janovu počest slavnostní koncert. Ignác na toto setkání přijel v důstojnické uniformě a s kytarou v ruce.

Profesor MUDr. Jan Theobald Held v nejlepším věku…

Honzík Held nastoupil do školy již ve čtyřech letech a protože měl absolutní hudební sluch, vzdělával ho v hudbě místní učitel Jan Čížek. V deseti letech hrál brilantně z listu i velice obtížné skladby. Na gymnaziálních studiích ho podporoval bratranec Josef Raab, student práv, jehož rodina v Třebechovicích patřila mezi zámožnější-předkové byli mydláři. A v Praze se Jan Theobald později již uživil sám především hudbou. Byl zpěvákem ve fundaci kostela Matky Boží na Starém Městě, kde díky péči ředitele kůru, výborného skladatele Václava Josefa Bartoloměje Praupnera (1745-1807), získal vynikající hudební vzdělání. A s kytarou od bratra, která byla v té době jediná v Praze, byl vítaným hostem v měšťanských a šlechtických salonech. Dokonce mohl přispívat i matce a dalším sourozencům. Pro kytaru totiž sám skládal písně na texty Goethovy, Meissnerovy či Matastasiovy.

Vystudoval nakonec medicínu, promoval 21. srpna 1897 a brzy se stal primářem v pražské nemocnici u Milosrdných bratří. Brzy získal pověst „zázračného lékaře“, což bylo dáno především jeho člověčenstvím, křesťanským přístupem, výborným vzděláním a také kouzlem osobnosti. Měl rozsáhlou privátní klientelu a díky ziskům z ní podporoval spolky a instituce, a to nejen v rodném městě. Patřil i k výrazným vlasteneckým činovníkům, byl pětkrát zvolen děkanem lékařské fakulty pražské univerzity. Vyléčil také mnoho lidí zvučných jmen, jedním z nich byl například Josef Dobrovský (1753-1829), který v roce 1801 trpěl, řečeno dnešním moderním jazykem „bipolární afektivní psychózou“. Held „modrého abbé“ nakonec mohl z ústavu duševně chorých umístit v domě bývalého Dobrovského žáka Bedřicha hraběte Nostice na Kampě, kde o něj dle potřeby i nadále pečoval. O okolnostech této epizody se zmiňují ve svých historických črtách také Alois Jirásek (1851-1930) a Alois Vojtěch Šmilovský (1837-1883), Jirásek pak vložil postavu dr. Helda do jednoho z dílů pentalogie F. L. Věk.

Theobald Held nebyl sice specializací psychiatr, ale chápal mnohé z procesu péče o duševně choré. V ústavu pro duševně choré se za jeho působení provozovala tělesná cvičení, klientům zajistil práce v dílnách, čítárnu, knihovnu a někdy je zval do hudební místnosti, v níž zpíval a hrál, jak jinak než na kytaru. Nikdy také nezapomněl na své učitele a s některými se stýkal i po studiích. Patřili mezi ně kněz, historik, básník a pedagog Ignác Cornova (1740-1822), dále pak filozof a profesor pražské univerzity Karel Jindřich Seibt (1735-1806). Nelze opomenout ani Augustu Gottlieba Meissnera (1753-1807), v jisté době profesora estetiky na pražské filozofii, který Helda přesvědčil, že se v medicíně neztratí. A mimochodem první protestant od Bílé Hory na pražské univerzitě. A také autor znamenitých detektivek. Jeho žákem byl mimo jiné i Václav Matěj Kramerius (1759-1808).

Terezie Měchurová, provdaná Palacká

Zajímavé jsou i vztahy mezi Františkem Palackým (1798-1876) a doktorem Janem Theobaldem Heldem, který ještě dávno před příchodem Palackého do Prahy (v roce 1823) velice aktivně spolupracoval s Josefem Jungmannem, s Josefem Dobrovským a s Kašparem Šternberkem. Oba muži se potkali ovšem poněkud dříve a později v podstatě doktor Held výrazně ovlivnil Palackého rodinný osud. Doktor Held byl roky i rodinným lékařem v rodině bohatého pražského právníka a statkáře, člena pražské zednářské lóže Jana Měchury (1774-1852), který mimo jiné provozoval i velice významný pražský salon v MacNevenově paláci v dnešní ulici Palackého, dříve Pasířské. A do tohoto domu vešel dne 16. června 1825 sedmadvacetiletý Palacký navštívit začínajícího skladatele Leopolda Měchuru (1804-1870, syna advokátova), s nímž se nedávno seznámil. Jan Měchura měl ještě dvě dcery. Antonii a starší Terezii. Tehdy se Palacký poprvé setkal také s doktorem Heldem a postupem času se z nich stali přátelé, které spojovalo především vlastenecké usilování. Palacký se postupně zamiloval do Terezie a hodlal si ji vzít. Byly tu ovšem dvě překážky. Terezie Měchurová (1807-1860) trpěla srdeční vadou a celkově měla velice chatrné zdraví. Bývala často nemocná. Když Held upozornil Palackého, že si chce vzít dívku, která nikdy nebude zcela zdravá, sdělil mu Palacký, že tím spíše bude potřebovat někoho, kdo o ni bude pečovat. To rozhodlo. Druhou překážkou byl názor bohatého právníka Měchury, kterému se nelíbilo, že budoucí ženich je poměrně nemajetný a ještě navíc evangelík. Zde zasáhl opět doktor Held a další Palackého přátelé. Vysvětlili Měchurovi, že jeho dcera může žít déle, dostane-li muže „milujícího a jemných mravů“, který se o ni bude starat. To rozhodlo. Manželství Palackých bylo uzavřené 16. září 1827 a bylo velmi šťastné. Vzešel z něj později známý geograf a mecenáš Jan Křtitel Kašpar Palacký (1830-1908) a Marie Palacká (1833-1891), pozdější manželka Františka Ladislava Riegra, průkopnice českého mateřského školství a filantropka pomáhající ženám a dětem. Po mnoho dalších let byl doktor Held rodinným lékařem (a dobrým rádcem) rodiny Palackých a také neustále častým hostem v jejich salonu. Předtím i poté se zde mimo jiné setkávali. Několikrát doporučil rodině pro upevnění zdraví paní Terezie cestu do středomoří.

Ještě před svým sňatkem pomohl Palacký doktoru Heldovi zase jinak. Pro akademický rok 1826-1827 byl Held zvolen rektorem univerzity a chtěl ve svém nástupním projevu na pravou míru uvést obhajobu Jana Husa, týkající se jeho podílu na vydání Dekretu kutnohorského v roce 1409. Tedy obhájit, že Hus nebyl veden nenávistí k Němcům. Palacký mu projev, na jehož obsahu se vzácně shodli, připravil, Held ho přeložil do latiny, přednesl a také později vydal vlastním nákladem. Později hájil i v německém muzejním časopise pražskou univerzitu a Karla IV. s tím, že Dekret měl svoji logiku, když Hus nebyl ani původcem jeho vzniku.

A ještě jedna zajímavost z pražských salonů. Na jaře 1802 si na jednom společenském večírku doktor Held všiml krásné ženy, která předvedla zajímavou a náročnou klavírní skladbu. Nechal se od hostitele představit. Šlo o hraběnku Marii Aloisii Příchovskou, rozenou von Wassmuth (1766-1831), jejímž manželem byl o třicet let starší hrabě František de Paula Antonín Příchovský z Příchovic (1736-1814). Hraběnka studovala klavír u tehdejšího pražského špičkového varhaníka a cembalisty Jana Křtitele Kuchaře (1751-1829), mimo jiné spolupracovníka a přítele Mozartova. Heldovi ona, byť vdaná a o pět let starší, velice inteligentní a vzdělaná žena učarovala. Až do její smrti byla jeho velkou láskou, ačkoli byli oba v kuloárech tak trochu skandalizováni. Held dokonce od roku 1808 bydlel v domě „U zlaté hvězdy„ ve Spálené ulici, který hraběnka vlastnila.

V roce 1826 byl na vrcholu Oreb u Třebechovic zbořen původní, v té době již zchátralý dřevěný kostelík, který zde v roce 1528 nechal postavit Mikuláš Trčka z Lípy. Předtím zde bývala dřevěná kaple. Díky aktivitám (a finanční podpoře) dr. Helda byl zde v roce 1835 postaven novobarokní kostel Božího Těla, sloužící dodnes. Okolo kostela se nachází hřbitov s rodinnou hrobkou Heldových. Doktor Jan Theobald Held složil k příležitosti vysvěcení nového kostela skladbu s názvem Píseň při vysvěcování chrámu na hoře Oreb u Třebechovic, k níž napsal text český vlastenecký básník a kněz Karel Alois Vinařický (1803-1869), pozdější kanovník vyšehradské kapituly.

O sto let později, v roce 1935, oslovilo vedení obce Třebechovice pod Orebem sochaře Josefa Václava Škodu (1901-1949), který měl ateliér v Hradci Králové, a pověřilo ho vytvořením pomníku místního rodáka Jana Theobalda Helda. V témže roce sochař vytvořil pro obec i pomník obětem první světové války, při jehož odhalení pronesl slavnostní projev generál Rudolf Medek (1890-1940).

Pomník doktora Helda na třebechovickém náměstí. Na blízkém rodném Heldově domě je umístěna pamětní deska, jedno malé náměstí v obci nese jeho jméno. Rovněž dnešní Heldova městská knihovna (vznikla v roce 1878) již koncem minulého století nesla název Heldova obecní knihovna. V roce 1836 byl MUDr. Jan Theobald Held jmenován „čestným občanem“ Třebechovic. Přívlastek „pod Orebem“ má město až od roku 1920.

Doktor Jan Theobald Held - Orebský zemřel 30. června 1851 v Praze. Zůstaly po něm mimo jiné i dva svazky pamětí o 1 700 stranách. Napsal je německy. Byla to taková doba. V domácnosti „Otce národa“ Františka Palackého se česky mluvilo pouze se služkou. Tu dobu dnes mnohdy neumíme pochopit. Němčina byla vstupní branou ke vzdělání, ale lidé jako Held, Palacký, Dobrovský, Jungmann, Čelakovský a stovky dalších vlastenců a buditelů ji uměli používat také k propagaci českých dějin a české kultury. A také k rozvíjení české řeči. A ke spolupráci s vědci a literáty z jiných zemí.

Dr. Held, rodák z Třebechovic, začal svá gymnaziální studia v prestižním piaristickém gymnáziu v dnešní Panské ulici v Praze. Dodnes se ve vchodu do této budovy zachoval portál s označením piaristického gymnázia. Téměř ve stejnou dobu zde studoval i Heldův téměř vrstevník, Jakub Jan Ryba (1765-1815). Jeho zdejší třídní profesor P. Cassianus Hanel (1751-1820), vyhlášený znalec latiny a řečtiny, jinak zanícený hudebník, Rybu přesvědčil, aby se vzdělával v možnostech hudební kompozice. Pročež ho nasměroval na hodiny varhaníka v nedalekém kostele sv. Jakuba (dnes na začátku Ječné z Karlova náměstí). Jedině díky tomu nalezl Jakub Jan Ryba v sobě schopnosti skladatelské a snad také díky tomu později vznikla i nejkrásnější česká mše, ČESKÁ MŠE VÁNOČNÍ…

Jakub Jan Ryba pocházel z klasického českého prostředí a profesor Hanel z Moravského Berouna (dnes stále Sudety s bývalým obyvatelstvem pohříchu již ne německým). A přesto se dokázali najít v kráse hudby. A v lásce k Bohu. Konec konců profesor Cassián Hanel byl také středoškolský profesor Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869). I zde se oba tito velcí muži našli. Jazyk jim nebyl nikdy překážkou.

Takže problém naší doby není v jazycích, ani v národnostech. Ale ve vzdělání. Což je termín mnoha našim současným politikům bytostně cizí. Oni, na rozdíl od Heldů, Rybů, Hanelů a jiných mohou získat za neuvěřitelně rychle získané peníze něco, co je bohužel označováno také za „vzdělání“.

Dávnou otázkou je, co nám skladatel chtěl vlastně vzkázat:

Hej, mistře, vstaň bystře….
honem vstaň, mistře, prohlédni bystře!

Prohlídáme?

Příště: profesor MUDr. Jan Janošík