Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli. Na některé se tak trochu zapomnělo, protože žili příliš krátce. Náš dnešní muž patří do velice významné lékařské rodiny, ale lékařem v tom klasickém slova smyslu nebyl.

Emanuel Purkyně v roce 1926

MUC. RNDr. Emanuel Purkyně (1895-1925) vyrostl v rodině znamenitého lounského lékaře, primáře MUDr. Otokara rytíře Purkyně (1862-1915), vnuka světoznámého lékaře a fyziologa Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869). Jeho maminkou byla Emilie rozená Hilbertová. Pocházela z rodiny významného lounského právníka a v letech 1882-1899 také starosty Loun JUDr. Petra Pavla Hilberta (1834-1906). Byla jednou z dvojčátek, která se v rodině JUDr. Hilberta dne 19. 1. 1871 narodila. Druhým z dvojčat byl její bratr Jaroslav, pozdější uznávaný spisovatel a dramatik. A jejich starší bratr Kamil Hilbert byl posledním stavitelem Chrámu sv. Víta v Praze.

V lounské křestní knize najdeme záznam o narození těchto dvojčat s tím, že na levém okraji zápisu čteme výraz dvíčata. Jen pro zajímavost: v Čechách a na západní a jihozápadní Moravě se jako dubleta v mluvě staré venkovské generace hojně vyskytuje označení dvíčata. Sporadicky se v Čechách nebo na Moravě vyskytly jako pojmenování pro dvojčata i další výrazy utvořené od číslovky dvě, a to dvoučata, dvojčky a dvojčence.

Emanuel Purkyně přišel na svět jako druhý ze čtyř synů MUDr. Otokara Purkyně. Jeho starší bratr Otakar (1892-1920) vystudoval medicínu a pracoval jako sekundář v brněnské nemocnici. Měl ještě dva mladší bratry – Jana (1896-1942) a Jiřího (1898-1942). Emanuel využil pro svá středoškolská studia (gymnázium ve Slaném) a pro následná studia medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy podpory šlechtické nadace Saar (Žďár) – Martinitz, když tu náhle v listopadu 1915 je povolán do bojů první světové války ve službách c. k. rakouské armády. Podobně jako jeho bratři Otakar a Jan. Emanuel vzhledem ke svému medicínskému studiu byl povolán jako „saniťák“, což mu umožnilo, aby i nadále formálně studoval. On se ovšem během války vzdělával nikoli formálně.

V lounské radnici sloužil Emanuelův dědeček JUDr. Petr Pavel Hilbert jako starosta v letech 1882-1889. Předtím zde byl i radním.

Jeho přítelem a „spolubojovníkem“ v zákopech první světové války byl mimo jiné i posléze proslulý spisovatel Karel Konrád (1899-1971), který byl povolán do války ihned po maturitě na lounském gymnáziu v roce 1917. Karel Konrád později napsal a vydal román ROZCHOD, když název tohoto románu evokoval niterná přání jeho spolubojovníků – rozejít se s válkou. Purkyně absolvoval nakonec čtvrtý semestr medicíny v létě 1918 a rozhodl se absolvovat první rigorózum s tím, že po jeho absolvování přestoupí na studia přírodních věd na fakultě filozofické. Těžká zdravotní traumata zraněných, kterých byl v době válečné svědkem, ho přivedla na myšlenku věnovat se spíše vědám přírodním…

Přežil válku a po absolvování šesti semestrů přírodovědy na filozofii a dvou semestrů na nově otevřené přírodovědné fakultě skládá v červnu a v červenci potřebná rigoróza a 9. července je jmenován doktorem přírodních věd (RNDr). V roce 1920 byly přírodovědecké fakulty odděleny od fakult filozofických a žadatelé o doktorát věd přírodních museli složit velmi přísné zkoušky (rigoróza), v nichž měli prokázat, že jsou schopni vědecky bádat. Což Purkyně zvládl dokonale. Možnou záhadou zůstane to, jak mohl tento, v podstatě ještě student, napsat skvělou dizertační práci na téma „O metapodiích přežvýkavců se zvláštním zřetelem k českým“. Zní to vědecky, avšak když si uvědomíme, že „metapodia“ jsou u přežvýkavců záprstí neboli nárty, jde o studii velice nevšední.

Ovšem v té době pracoval Emanuel Purkyně jako asistent v Národním muzeu. Tam vyzkoumal totiž mnohé. Dlužno doplnit ještě jednou nevšední epizodu téměř válečnou. Jakkoli spolu s Karlem Konrádem a dalšími nenáviděl válku, přerušil na konci roku 1918 studia a přihlásil se do československé armády bojující na Slovensku proti Maďarům. I s Karlem Konrádem a dalšími. Nevydržel tam ovšem dlouho.

Během války mu zemřel otec, jistou dobu pak v Praze přebýval u strýce Kamila Hilberta. Jenže po skončení studií si bere za manželku spolužačku Marii Macháčkovou (1899-1969) a po krátkém experimentu s vlastním hospodářstvím na malé vsi u Českých Budějovic se v roce 1924 vrací rodina Emanuela Purkyně do Prahy i s osmiměsíční dcerou Evou (1923-1969).

S tímto vyprávěním značně souvisí i úžasná historie vzniku československého Státního zdravotnického ústavu zaměřeného na výzkum veřejného zdravotnictví. Ten se podařilo postupně od roku 1925 budovat za úžasně velkorysé vědecké a finanční podpory americké Rockefellerovy nadace, za jejíž přízeň vděčilo Československo především aktivitám Alice Masarykové, dceři prezidentově.

A tak se RNDr. Emanuel Purkyně v podstatě vrací k medicíně. V lednu 1926 se stává pracovníkem tohoto ústavu a již v září stejného roku odjíždí i rodinou na studijní stáž do Cambridge ve Spojených státech. Studuje v tomto městě na Harvard Engineering School, která je dnes součástí Harvardské univerzity.

Historická budova univerzity v Cambridge, místo studia RNDr. Emanuela Purkyně v letech 1926-1928.

Ve Spojených státech Purkyně studuje čištění odpadních vod, úpravy pitné vody, hygienickou chemii, biologii vody a s tím vším spojený systém veřejného zdravotnictví. Studuje a cestuje. Na konci studia absolvuje měsíční praktickou poznávací exkurzi vodárenských společností v největších amerických městech. Konce roku 1928 absolvuje další odborné krátkodobé stáže v Německu a v Anglii. Na jaře 1929 je RNDr. Purkyně jmenován přednostou laboratoře ve Státním zdravotnickém ústavu v Praze.

Ze Spojených států si Emanuel Purkyně přivezl tisícero poznatků. A také nadšení pro systém veřejné zdravotnické služby, pro který chtěl pracovat ze všech sil. Nejenom jako medik z rodiny lékaře, nejenom jako pravnuk Jana Evangelisty Purkyně, ale také jako vzdělaný občan nově vzniklého a utvářejícího se státu.

Vliv na jeho postoje (což platí pro desítky dalších odborníků, lékařů, politiků, vědců a zdravotníků té doby) měla samotná existence Nadace J. D. Rockefellera (1839-1937). Ten si totiž jako historicky první miliardář na světě uvědomil, že k dobrému a spokojenému života každého člověka, tedy i miliardáře, patří nepsaná povinnost konat dobro. O čemž dnes bohužel vůbec neuvažují tisíce českých milionářů. O miliardářích nemluvě.

A tak jako mecenáš financoval vznik univerzity v Chicagu, vybudoval lékařský institut, podporoval školy veřejného zdravotnictví a založil nadaci The Rockefeller Foundation a také International Health Board (Mezinárodní zdravotní úřad) se sídlem v New Yorku. Nadace měla úřadovnu také v Paříži a zde s jejími představiteli jednala na jaře roku 1919 Alice Masaryková. Počátkem roku 1920 uložilo Národní shromáždění československé vládě založit „státní zdravotní ústav“. A rok poté se výbor Rockefellerovy nadace rozhodl podpořit vznik ústavu částkou téměř 27 milionů Kč, když stát se zavázal investovat částku jen o málo nižší.

To všechno byly okolnosti navazující na občanské aktivity, které byly velice cennou devizou budování nového československého státu. Později jsme se jejich potlačováním dostali do zvláštních temnot, z nichž jsme se dodnes nevzpamatovali, neboť i v této době jsou občanské aktivity mnohdy považovány za velice nežádoucí.

Avšak RNDr. Emanuel Purkyně přijel ze Spojených států s obrovským nadšením. Co viděl, to ho okouzlilo, zaujalo a v jeho mysli vznikala řada projektů, které by jistě za pomoci ostatních spolupracovníků tohoto (tenkrát) jedinečného ústavu realizoval. Jenže Purkyně si ze Spojených států přivezl ještě něco jiného. A sice motocykl „Indian“.

Motocykl „Indian“ začal v USA vyrábět švédský imigrant Carl Oscar Hedström (1871-1960) v roce 1901, tedy o dva roky dříve než se objevil Harley-Davidson. Po roce 1918 tento výkonný, rychlý a velice moderní motocykl k nám dovážel Ing. František Mařík. Díky jeho aktivitám měla i pražská policie jedenáct strojů této značky.

V květu 1929 dostal Emanuel Purkyně řidičský průkaz. Dne 16. října téhož roku se vracel z večerní projížďky a narazil na neosvětlený dobytčí povoz, jedoucí na nesprávné straně silnice. Zraněného motocyklistu odvezli do Prahy na kliniku profesora Jiráska. Nejprve se zdálo, že o nic nejde – zlomená pravá noha a prst na pravé ruce. Noha však musela být rychle amputována a následná sepse (zřejmě) vykonala své. Šest dní po havárii RNDr. Purkyně zemřel.

Někteří životopisci rodu hovoří dokonce o snad nějakém „vyšším záměru“ souvisejícím s koncem Purkyňovic rodu. Emanuelův bratr, lékař Otakar, spáchal v roce 1920 sebevraždu. Bratr Jan byl v důsledku válečného zranění postižen duševní chorobou a zemřel v roce 1942. Nejmladší Jiří byl v roce 1942 popraven v Mnichově. Byl účastníkem zapojen protifašistického odboje, 22. 5. 1940 byl zatčen a po atentátu na Heydricha odsouzen k smrti „pro přípravu k velezradě a nadržování nepříteli“.

A zmíněná již dcera Emanuela Purkyně Eva, se provdala a měla dva syny. I jejich osudy a osudy Evy Bendové neměly dobrý konec. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.

Purkyňovská hrobka na hřbitově v Lounech

Příště: Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.