28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (39)

27.6.2018

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli. To je právě příklad brigádního generála MUDr. Josefa Herze. Od svých dvaadvaceti let v roce 1939 prožil v následujících pět letech kolotoč odvahy, dobrodružství i trochy válečného štěstí, což by jiným stačilo na několik životů. Generace, která musela v dospělosti prožít všechny obtížné peripetie období druhé světové války, byla mnohdy vystavena přetěžkým zkouškám. Josef Hercz (1917-2010) z nich vyšel nejen s čistým štítem, ale i se značnými zásluhami v boji o svobodu Evropy.

Dalo by se říci, že pro chlapce, který se narodil téměř na konci první světové války, rok před vznikem společného státu Čechů a Slováků, se zdál svět být otevřen. Josef byl čtvrtý ze šesti bratrů, kteří se narodili v zemědělské usedlosti patřící židovské rodině Herczů, na samotě zvané Čalovka u obce Ergeš nedaleko Trebišova. Příjmy z rodinného statku o rozloze dvě stě hektarů dovolovaly, aby se dětem dostalo vysokého vzdělání. Vzor měl ve svých starších bratrech. Alexander a Koloman vystudovali právnickou fakultu a bratr Dezidér třetí v pořadí, byl student medicíny. Takže v roce 1935, po maturitě na košickém gymnáziu, byl Josef Hercz přijat na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studia ovšem nestačil dokončit. 17. listopadu 1939 bylo v Protektorátu Čechy a Morava vyhláškou říšského protektora uzavřeno deset českých vysokých škol, mezi nimi i Univerzita Karlova. A tak se nedostudovaný medik po sedmi absolvovaných semestrech medicíny, vrací domů, na Slovensko.

Hned v lednu 1940 dostává povolávací rozkaz k nástupu do „armády“. Ovšem již v roce 1939 vláda nově vzniklé Slovenské republiky omezila vládním nařízením občanská práva Židů. Například vojenskou povinnost si museli doslova odpracovat ve zvláštních pracovních táborech. V té době ještě nehrozily Židům na Slovensku transporty do vyhlazovacích táborů, jako o dva roky později. V květnu 1940 byl ale Josef Hercz propuštěn z pracovní vojenské služby. Doma se dozvěděl, že nejstarší dva bratři odešli do zahraniční armády a bratr Dezidér cestoval na Střední východ, kde se chtěl přihlásit do tvořící se československé armády. Josef se rozhodl pro totéž. Doma tedy zbyl pouze nejmladší Evžen. Předposlední Mikuláš ještě před válkou zahynul pod koly autobusu. Josefovi se naskytla možnost odejet vystěhovaleckou lodí (parníkem) Pentcho přímo z Bratislavy, kterou mohlo odejet s vládním souhlasem a po zaplacení značného poplatku, určité množství slovenských Židů. Josef Hercz se na tuto loď dostal. Netušil, že již nikdy neuvidí otce, který v roce 1942 spáchal sebevraždu. Nesnesl tyranii a doslova otrocké ponižování hlinkovského gardisty, jejich bývalého souseda Mikloše Kompíra, kterému v rámci arizace připadl Herczovic statek. Matka odešla k příbuzným do Košic, později zahynula v koncentračním táboře. Nejmladší brat Evžen zahynul na konci války také v koncentračním táboře. Když vystoupil ze zástupu vězňů, aby si utrhl ovoce z blízkého stromu, byl zastřelen. Podobně přišli o život i další příbuzní rodiny.

Cesta parníkem Pentcho nebyla jednoduchá. Loď byla nakonec přetížena, pět stovek cestujících nakonec trpělo hladem a žízní. Když koncem září 1940 dopluli s dvouměsíčním zpožděním do rumunského přístavu Sulina, zaoceánská loď na kterou se měli nalodit, zde již nečekala. Zoufalí lidé, dělají zoufalé věci. A tak se přetížený parníček vydal na cestu po Černém moři, jen pryč z těžce zkoušené Evropy. V Istambulu je však Turci nepřijali, pomohli až Řekové v přístavu Pireus a během další dobrodružné plavby plné technických poruch a bloudění, parník ztroskotal na neobydleném skalisku (ostrůvek Chamilonesi dlouhý tři kilometry a široký jeden kilometr) nedaleko Kréty.

lékaři 1

Josef Hercz jako pasažér parníku Pentcho

Pět dobrovolníků, mezi nimi i Josef Hercz, se vydalo na člunu směrem ke Krétě požádat o pomoc. Nakonec ztroskotance zachránil anglický torpedoborec a převezl je do Egypta. Nakonec, po dalších neuvěřitelných peripetiích, prakticky po roce od nalodění v Bratislavě, se v květnu 1941 stal Josef Hercz příslušníkem 11. československého pěšího praporu v Alexandrii. Zde se nakonec sešel i se svým bratrem Dezidérem. Po bojích v Sýrii a v Libanonu byl Herczův pluk nasazen u Tobrúku. Zde byl mimo jiné zraněn a vyznamenám válečným křížem, po vyléčení absolvoval několik důstojnických kurzů a nakonec 11. srpna 1943 se dostává s většinou československých vojáků do Liverpoolu, kde je zařazen do československé obrněné brigády. Později vedl v Dunkerque průzkumnou četu, když byla v Normandii otevřena druhá fronta. A přišel konec války.

lékaři 2

Josef Hercz pochoduje v Haifě

lékaři 3

Při bojích v Sýrii v roce 1941. Všude byl pro svých 194 cm výšky naprosto nepřehlédnutelný… v československém zahraničním vojsku mu konkuroval pouze jeho bratr Dezidér…

Vylíčit podrobností bojů, které od května 1941 až do května 1945 Josef Hercz, absolvoval, je nad možnosti tohoto textu. Projevil mnohokrát příkladné hrdinství, odmítl sloužit u sanitní služby, což mu jako medikovi nabízeli, byl několikrát raněn a projevil ve všech vojenských funcích nejen chrabrost, ale také schopnost velet ve složitých situacích. Neustále, jakkoli to může znít pro válečnou vřavu paradoxně, se ve věcech vojenských vzdělával.

Dne 30. května 1945 proběhla v Praze slavnostní vojenská přehlídka, na které se veřejnosti představila Československá samostatná obrněná brigáda. Během přehlídky podal její velitel, brigádní generál Alois Liška hlášení prezidentu republiky. Na této přehlídce se Josef Hercz potkal také se svými bratry Alexandrem a Kolomanem, kteří tuto zemi osvobozovali se Svobodovou armádou. Mimo jiné zajeli do svého původního domova a tam onoho hlinkovce Kompíra, který již v tu dobu vystupoval jako zasloužilý bojovník proti fašismu (což nebylo v našich zeměpisných šířkách nic neobvyklého) s chutí veřejně zmlátili. Trestní oznámení, pro těžké ublížení na těle na ně podané, později vojenský prokurátor v Praze stáhl.

lékaři 4

Civilní snímek lékaře Josefa Hercze na Bulovce…

24. května 1946 ukončil Josef Hercz studia na lékařské fakultě, na kterou se po šesti letech, na podzim 1945 vrátil. V uvedený den slavnostně promoval. Nejdříve pracoval jako lékař v Sanopzu, na Smíchově a v roce 1947 nastoupil na chirurgii nemocnice na Bulovce. Mezitím se také oženil. S ženou Květou Heidlerovou vychovali dcery Hanu a Danu. V roce 1974 byl jmenován primářem chirurgického oddělení a v roce 1983 odešel do důchodu jako zástupce přednosty kliniky ve funkci primáře. Posléze nadále pracoval na zkrácený pracovní úvazek, definitivně odešel v roce 1992.

Josef Hercz získal za svoji práci řadu ocenění. Byl povýšen na brigádního generála, obdržel řadu vysokých vyznamenání a v roce 2004 obdržel Řád T. G. Masaryka I. třídy. V roce 1996 byl jmenován Rytířem českého lékařského stavu.

Příště: MUDr. Jaroslav Bakeš