Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli. A to je případ lékaře jménem Josef Heřman Agapit Gallaš.

„Pilný jistě zřídkakdy chodí po žebrotě, lenoch podroben vždy bývá bídě, psotě.“ Naše literární dědictví obsahuje mimo jiné nesmírné množství citátů a přísloví. Takže chtít po čtenáři aby uhodl, kdo je autorem citátu v titulku, je téměř nemožné. Nicméně smysl tohoto citátu stojí za zamyšlení, neboť se zdá aktuální i dnes, byť forma textu je poněkud archaická. Jeho autor zemřel v půl páté ráno 15. února 1840 v Hranicích. Narodil se v půl dvanácté dopoledne 4. dubna 1756 tamtéž. Proslul jako lékař, ranhojič, spisovatel, básník, zakladatel spolků, autor slovníků, překladatel, historik, osvětový buditel, hudebník, malíř, nedostudovaný teolog, folklorista, zakladatel nemocnice, pedagog, zakladatel první veřejné knihovny, důvěrník císaře Josefa II. a neuvěřitelně pilný sběratel valašského folkloru a nesmírně obětavý organizátor mnoha občanských aktivit. Také jeden z mála, kdož jako první popsali poněkud věrněji boha Radegasta ve spojení s posvátnou horou Radhošť. A jeden z prvních, kdo se veřejně přihlásil nejen k valašskému, ale také k lašskému nářečí.

Autor asi padesáti děl napsaných česky, německy a latinsky. Mnohé z nich zatím trvale leží v archivech. Leč i to, co bylo vydáno a tímto mužem vykonáno, je pro jeden lidský život obdivuhodné. Pokřtěn byl jako Josef Jiří Antonín, dalším křestním jménem Heřman; od roku 1805 si k těmto jménům přidával i jméno Agapit. Všeobecně byl znám celým jménem jako Josef Heřman Agapit Gallaš.

Starověké jméno Agapit je odvozeno z řeckého „agapé“, což v překladu znamená lásku k bližnímu či oddanost. Znám je i legendární nositel tohoto jména slovanský lékař Agapit Pečerský z Kyjevské Rusi, jehož tajemný kult od 11. století v nás dodnes vzbuzuje zvídavost. Lékař Josef Heřman Gallaš zajisté věděl, proč si přisvojuje další jméno Agapit.

Prvních třicet pět let života tohoto muže je neuvěřitelnou přepestrou mozaikou fascinujících událostí, svědčících o nezměrném talentu a velmi tvůrčích schopnostech Gallašových.

Středoškolské vzdělání získal na piaristickém gymnáziu v Lipníku nad Bečvou, poté studoval teologii v Olomouci, leč studia nedokončil. Odešel na výtvarnou Akademii do Vídně, posléze absolvoval c. k. Medicínsko chirurgickou Josefovu akademii pro výcvik vojenských lékařů. Josefinum, jak se akademii zkráceně říkalo, nechal vybudovat Josef II. Avšak ještě předtím (po praktickém zaučení) pracoval jako chirurgický praktikant Valentina Göpferta u pluku Karla Toskánského v Korneuburgu, posléze dva roky pracoval jako podranhojič u pluku Jana Josefa Khevenhüllera v Uničově a nakonec u pluku Josefa Františka Preise ve Vídni. V té době měl již pověst dobrého a svědomitého lékaře-ranhojiče, dnes bychom řekli, že byl mimo jiné výborný diagnostik a praktik. Počátkem roku 1888 byl povolán na pozici vrchního ranhojiče generálního štábu rakouské armády. Ve všech těchto pozicích si získal všeobecné uznání nejen ve vojenských kruzích, byl mu nakloněn i císař Josef II. a řada významných přátel.

Josef Heřman Agapit Gallaš (Vilímkova kresba)

Počátkem roku 1791 se mu zhoršil zrak, nechal se operovat ve Lvově, navíc celkově chřadl. Požádal tedy nakonec o penzi a na konci roku 1791 se vrací domů do Hranic. Je mu třicet pět let, duševně i tělesně uondán a zdálo se, že dožije jako chudý penzista s důchodem sto rýnských ročně. Musel rozprodat i část svého majetku.

Jenže to bylo všechno jinak. Gallaš se ihned po návratu začal věnovat léčení, psal a maloval. Léčil převážně zdarma a po stránce odborné úspěšně, takže se objevili i zámožní pacienti. U jednoho z nich se Gallaš seznámil s dcerou hranického měšťana Karla Anderly a posléze si Annu Anderlovou (1764-1836) vzal za ženu. Když jí předtím vyléčil nepříjemnou kožní nemoc. Delší dobu léčil úspěšně mimo jiné i rodinu krajského hejtmana barona Jana Forgatsche.

Ve svém domě (zděděném po rodičích) založil první veřejnou nemocnici v Hranicích, v roce 1811 založil studijní veřejnou knihovnu (první na Moravě), posléze spoluzakládá nadaci pro podporu vzdělávání chudých dětí. Jeho literární práce z té doby, byť nevyšly tiskem, jsou obdivuhodné nejen svým rozsahem. Od lékařských odborných prací až po historické anekdoty, přes básně a popisy životů moravských buditelů se jejich autor projevuje jako výrazný renezanční umělec.

Rodnému městu posloužil také (jako první) podrobným sepsáním jeho dějin a místních kulturních památek. Dílo vyšlo tiskem v podobě, kterou do té doby nemělo žádné město na Moravě. Avšak čeho si ceníme nejvíce, jsou jeho zápisy lidové poezie, písní, valašských tradic a zvyků, pověstí a pověr. Mimo jiné také překládal, například Herdera, Kleista a jiné. V roce 1803 přeložil a vydal Tajemný dub, alegorickou báseň k oslavě rakouského vojevůdce arcivévody Karla. Jeho Múza moravská z roku 1813 je vlastně první česky sepsanou sbírkou básní, která měla značný ohlas mezi venkovským lidem na Moravě.

Gallaš si například dopisoval i s Josefem Jungmannem (1773-1847), vůbec prvním učitelem českého jazyka v monarchii. Dále pak například s premonstrátem Bohumírem Janem Dlabačem (1758-1820), básníkem, sběratelem, překladatelem, autorem slovníku českých výtvarných a hudebních umělců a strahovským knihovníkem. Udržoval styky s redaktorem a českým obrozeneckým básníkem Janem Hyblem (1786-1834), který hojně publikoval a překládal. Jím založená farní knihovna byla obdivuhodnou sbírkou českých i cizojazyčných knih a také vzácných tisků. A navíc se i nadále rozrůstala díky dalším občanům s vlasteneckým cítěním. Bylo známa nejen na Moravě, ale i v Čechách.

C. k. Pražské poštovské noviny, č. 18, ze dne 5. července 1811 přinesly mimo jiné i následující text: „Z Moravy došla nás zpráva, že v městě krajském v Hranicích (Weisskirchen) tamní měšťané zakládají českou knihárnu pro přítomné i budoucí obyvatele, z nichž mimo jiné dobrodince zvláště na tom sobě dají záležet pan Josef Gallaš, František Rabel, Dominik Dvořák, Jiří Berber a Václav John. Toto chvalitebné vlastenecké jednání proto zde místa zasluhuje, aby tím příkladem města a místa v Čechách probuzena k dobrému obecnému takové české knihárny zakládaly, což by ovšem k rozšíření mateřské řeči a vzdělání národu užitečně posloužilo”.

V roce 2006 vydalo hranické nakladatelství Tichý typ za podpory města Hranice a dvou soukromých subjektů Gallašovo vyznání: Mé žalosti a mé bolesti. K vydání skvěle připravil Jiří J. K. Nebeský. V úvodu knihy je otištěn tento Gallašův autoportrét.

V roce 1825 založil Gallaš v Hranicích „spolek ctitelů českého jazyka“. Sám po vzoru Dlabačově vydává slovník moravských výtvarníků a dílko zaznamenávající příběhy významných moravských žen. Nás zaujmou Mythické povídky o bohoch a bohyňách moravských Slavanů, a takémonografie Valaši v kraji přerovském. Tato a další podobná dílka Gallašova zůstávají stále nepsanou výzvou pro další badatele – na jejich důkladný rozbor a hodnocení stále ještě čekáme.

Gallaš, jak bylo již napsáno, byl i výborný malíř. Je autorem hranického znaku a pohledu na rodné město v první polovině 18. století.

Gallašův pohled na město Hranice z první poloviny 18. století

Zanechal nám tedy Josef Heřman Agapit Gallaš dědictví hojné, pestré, avšak stále ještě neprobádané.

Gallašův dům v Hranicích, v němž založil první veřejnou nemocnici. V průčelí domu je pamětní deska s textem: Zde žil a zemřel Josef H. A. Gallaš, spisovatel, buditel národa, občan obětavý. 1756-1840. Poblíž Gallašova domu roste srdčitá lípa, jejíž stáří se odhaduje minimálně na 170 let. Může tedy rodinu Gallašovu pamatovat.

Příště: MUDr. Antonín Novotný