19.3.2024 | Svátek má Josef


HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (24)

7.3.2018

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.

Vladimír Vašíček (1909-1983) měl v životě pouze dvě velké lásky, když nepočítáme jeho ženu Adletu, dcery Adu a Miladu a syna Vladimíra. Rodina je kategorie, kterou milujeme bez výhrad. Ale mimo to si vybíráme. Vladimír Vašíček si vybral. Medicínu a hory. Oběma láskám sloužil do roztrhání těla a do posledních chvil svého života. Před časem jsme s přáteli navštívili jednu starší paní ve Starých Hamrech, která nám slíbila nějaké zajímavé rodinné snímky. Při uvítání jsme se jí, jak bývá zvykem, zdvořile zeptali na její zdraví. Usmála se. „Víte, s tou nemocí, co mám, se prý v mém věku moc toho dělat nedá…“ A po chvíli dodala: „Jo, kdyby tu ještě byl doktor Vašíček…“

24 Znamenití 1

Fotografie MUDr. Vladimíra Vašíčka s dýmkou patří do kategorie uměleckých fotografií, jakkoli je naprosto věrná. Jejím autorem byl lékařův přítel František Krasl, kdysi „dvorní fotograf“ divadla v Ostravě.

Lékaři léčí nás lidi především stanovením správné diagnózy, posléze z ní vycházející systémovou léčbou s použitím potřebných léků. K úspěšnosti léčby je potřeba ještě jedné věci. Důvěry mezi pacientem a lékařem. Tu si totiž koupit nemůžete, nedá se naordinovat, ta vzniká. A takové důvěry měl doktor Vašíček mezi svými pacienty vrchovatý koš. Syn Vladimír vzpomíná, jak ho tatínek častokrát o víkendu pozval na procházku s tím, aby si vzal batoh. Šli většinou na Gruň, nebo někam do Starých Hamer. A vždycky mu do toho batohu strčil svoji lékařskou brašnu. Vladimír si z počátku myslel, že tatínkovi jde o prevenci. Co kdyby? Opak byl pravdou. Tatínek měl v brašně léky a nosil je svým pacientům, o nichž věděl, že by si pro ně v nejbližších dnech museli přijít sami. Což by pro ně často bylo složité vzhledem ke vzdálenosti a k nutnosti zajistit chod hospodářství, děti… Tak, když mohl a šel jakoby náhodou kolem, přinesl ty léky sám a současně zkontroloval zdravotní stav svého pacienta. Samozřejmě, že nemusel.

Vladimír Vašíček byl pro rodinu pana učitele Františka Vašíčka v Kunčičkách májovým nadělením.

Narodil se 25. května 1909. Rodina se brzy přestěhovala do Starého Města u Frýdku, kde byl František Vašíček jmenován řídícím učitelem. Vladimír Vašíček se později také stěhoval. V roce 1928, po maturitě na místeckém gymnáziu, se stalo jeho dočasným domovem Brno. Tehdy se již upsal medicíně. Nejdříve ho zajímala chirurgie. Proto také na velmi schopného studenta naléhal Prof. MUDr. Julius Petřivalský, který v Brně vybudoval chirurgickou kliniku, přesahující tehdy svým významem hranice státu, aby po absolutoriu zůstal. Jenže ona tu byla ještě ta druhá láska. Hory. A tak se stalo, že v roce 1936 nastoupil do Frýdlantu nad Ostravicí.

V té době zde sloužili pouze tři lékaři, kteří měli na starost území od Bašky až do Starých Hamer. Nebyli v té době jiní odborníci, nebyly zdravotní sestry, nebyly pohotovostní služby, běžně se ordinovalo v neděli a lékaři tehdy neměli žádné zaručené platby od zdravotních pojišťoven. Předchůdce doktora Vašíčka jezdil na koni nebo bryčkou. Nebyla k dispozici antibiotika a kardiotonika. Četné byly infekční choroby, děti umíraly i na spalničky, případné dětské a těhotenské poradny byly nezřídka umisťovány v hospodách či na obecních úřadech. A do těchto medicínsky téměř strašidelných poměrů přivedl i svoji mladou ženu Adletu (*1918), se kterou se potkal na jednom ostravském Majálesu.

24 Znamenití 2

MUDr. Vašíček se ženou Adletou…

Dlužno přiznat, že mu byla celý jeho život nejen oporou a podpůrkyní všeho co dělal, ale také inspirací. Její úžasné sociální cítění citlivě rezonovalo s potřebami venkovského lékaře, zasazeného do naprosto nestandartních podmínek. V případě doktora Vašíčka nešlo jen o jeho kvality odborné a lidské. Šlo o jeho souznění ve vztahu partnerském, což je základ velikých činů. A ty se dají dělat i v malých obcích. Což je příklad manželů Vašíčkových.

„Když jsem byl zavolán k pacientovi do vzdáleného místa, prvně jsem se díval do oken, zda zde svítí či nesvítí hromnička. Často byla totiž pomoc lékaře z časových důvodů již zbytečná. Porodnice byla tehdy v Ostravě. Teprve v roce 1946 bylo ve Frýdku otevřeno porodnické oddělení s dvaceti lůžky. Porodní báby byly nekvalifikované a přestárlé. Zažil jsem, jak porodní bába při porodu přeskakovala lůžko s rodičkou, aby zahnala zlého ducha. V roce 1942 jsem dostal na starost i závodní lékařskou ordinaci ve frýdlantských železárnách. Mimo interní činnosti jsem v ordinaci o rozměrech 3 x 3 m trhal zuby, předepisoval brýle, dělal ušaře i gynekologa…“

Tak vzpomínal na své začátky MUDr. Vladimír Vašíček v prosinci 1976, když přebíral titul „Zasloužilý lékař“. V té době měl za sebou již čtyřicet let neuvěřitelné lékařské, osvětové, kulturní a především lidské činnosti. Včetně odvahy, kterou projevil za druhé světové války. V roce 1962, kdy byly poměry přece jen ustálenější, převzal doktor Vašíček obvod ve Starých Hamrech. Oblast, zahrnující 142 čtverečních kilometrů a devadesát roztroušených enkláv. Navíc se v té době začalo s výstavbou přehrady Šance. Měl tedy co dělat i s předstíranou pracovní neschopností zaměstnanců stavebních organizací, které měl rovněž na starosti. Avšak pokud jde o Staré Hamry, byť to byla pro místní usedlíky doba velice těžká, upevnil se mezi doktorem Vašíčkem a místními lidmi vztah, který se dnes tak hned nevidí.

Svého času pronesl MUDr. Vašíček takovou sentenci, která může být z hlediska lékařského velice sporná, avšak je logická z hlediska jeho praxe. „I v horské dědině se dá lecos odpozorovat a si i ověřit. V rozporu s oficiálním názorem o vlivu alkoholu na hypertensi jsem zjistil na větším počtu sledovaných případů, a to po několik roků, že chlapi, kteří pijou jako duhy, jedí špek a bůček, netrpí přetlakovou chorobou ani zánětem ledvin. Zatím co vlastní manželky, jejichž životospráva je opravdu střídmá, mají vysoké krevní tlaky. Dle mého názoru stresové, ze svých chlapů, kterým dlouho trvá, než z hospody dostanou se na kotáry domů…“

Zvláštní vztah měl MUDr. Vašíček i k turistice. Jeho otec byl známým funkcionářem Klubu českých

turistů. Jeho tchán Ing. Josef Wagner (1882–1953) byl předsedou KČT v Ostravě – Přívoze, ale především pak jedním z prvních průkopníků lyžování v Beskydech, spolu s Adolfem Podroužkem, předsedou KČT v Moravské Ostravě. Jejich osudy se spojily i jinak. Zatímco si doktor Vašíček na ostravském majálesu vyhlédl nevěstu, tedy dceru Josefa Wagnera Adletu, setkávali se všichni později ve Starých Hamrech. Kousek od tehdejšího nádraží, po pravé straně kolejí směrem na Bílou, si v roce 1950 nechal Josef Wagner postavit rekreační chalupu. Moc si jí neužil. Zemřel náhle v roce 1953 a je pochován na hřbitově ve Starých Hamrech.

24 Znamenití 3

Historický snímek prvních lyžařů v Beskydech. Josef Wagner první zleva. V té době se používala pouze jedna hůlka…

Chalupa však neosiřela. Kdo jiný zde mohl trávit víkendy, než rodina doktora Vašíčka. Vždyť byl vlastně odtud. Starohamerský doktor. To byl možná jeho nejlepší titul. Ve Starých Hamrech žije paní Ludmila Zápalková, (*1926) rozená Matýsková, z Javořinky. Její spojení s Javořinkou je více než symbolické – narodila se v domě, který dnes známe jako „dům u Pepinky“. Její manžel Antonín Zápalka (1920–1989), v dobrém někdy přezdívaný „Zubek“, byl naprosto excelentní řidič sanitky, kterou vozil doktora Vašíčka po návštěvách. V domě čp. 132, kde paní Zápalková dnes žije, byla dole vždycky kovárna. A sanitka stávala pravidelně v přístavbě u kovárny. Antonín Zápalka byl svérázný muž. Když se doktoru Vašíčkovi zdálo, že sanitka nějak moc poskakuje, vysvětloval mu, že na tom kousku cesty je „ruský asfalt“ a posléze, že to bude již dobré. A také bylo, když z děravé cesty přejeli na normální. Traduje se, (jak to již na Starých Hamrech bývalo) že se ti dva (doktor a jeho šofér) na nějaké návštěvě zdrželi. Jsou pochopitelně pozvání, která se nedají odmítnout. A tak se třeba sedí i oslavuje. Protože radost z uzdravení je nad jiné. A když se ti dva někdy občas vrátili později, než bylo zdrávo, paní Zápalková je častovala takovým zvláštním názvem – „buncifeři“. Zajímavý název. Když jsme o něm debatovali, došli jsme k názoru, že se jedná o jakýsi starohamerský výraz pro „čertovo kvítko“. Konec konců, ani doktor Vašíček nebyl svatý.

K Vašíčkově legendě patří také německý ovčák Adač. Zvykl si tak nějak jezdit vlakem z Frýdlantu do Starých Hamer, kde měl chalupu Vašíčkův tchán. Na každé vlakové zastávce vystoupil, udělal někde bokem svoji potřebu a jel dál. Na nádraží ve Starých Hamrech vystoupil a odebral se do chalupy Wagnerových. Jednou, na Nový rok, dostal doktor Vašíček zajímavý dar – koš s jízdenkami, který měl Adač na krku. Ty jízdenky měl Adač správně projezdit, kdyby si je byl řádně kupoval. A tak MUDr. Vašíček musel s místními železničáři zapít nejen nový rok, ale i jízdné.

Když jsme již u rodiny Josefa Wagnera. Mimo to, že byl nadšeným turistou a propagátorem lyžování byl také zdatným technikem. Dávní pamětníci by si mohli vzpomenout na visutou lanovku, po níž jezdily vozíky s uhlím do koksovny Karolinka. Dnes je na tomto místě sice také Karolinka, ale zcela jiného vzezření. Tak těm vozíkům se říkalo „wagnerovy vozíky“, protože celý systém navrhnul a realizoval Ing. Josef Wagner. A ještě k tomu lyžování. V jeho době se používala pouze jedna lyžařská hůl. MUDr. Vladimír Vašíček v podstatě ordinoval i v noci. Na psacím stole měl vždy brýle, recepty a seznam pozvaných pacientů na druhý den. A telefon měl u postele. Měl radost, když mohl pomoci. Nechtěl cestovat. Byl spokojen na chalupě ve Starých Hamrech. „Nemusím být v každé dupě“, říkával. Další kapitolou jeho života by byla beskydská Horská služba, jejímž byl dlouholetým členem, ale i hlavním lékařem Horské služby oblasti Beskydy.

Měl radost ze dvou dcer, Ady a Milady, i ze syna Vladimíra a jejich dětí, svých vnoučat. „Největším vyznamenáním, kterého se mi mohlo dostat, je to, že jsem dědečkem…“, řekl kdysi a myslel to opravdu. Opravdu totiž dělal všechno.

O legendách se velice těžko píše. A MUDr. Vladimír Vašíček tou legendou nesporně byl a je. Asi bychom těžko tvrdili, že byl jediným vynikajícím lékařem. Vždy se najdou nějací lepší. Asi bychom těžko tvrdili, že byl jediným vynikajícím organizátorem služby lékařské. Vždy se najdou nějací lepší. Ale můžeme s jistotou potvrdit, že byl úžasným člověkem, členem onoho lidského společenství, které již po tisíciletí spravuje tento svět, aniž bychom to tušili. Ani doktor Vašíček to netušil. On se tam zařadil jaksi automaticky.

24 Znamenití 4

Na tomto snímku je onen cestující pes Adač, tatínek se synkem Vladimírem a s dcerou Adou.

K pověsti doktora Vašíčka patřilo také to, že byl ctěn a vyhledáván pacienty ze širokého okolí i mimo svůj lékařský obvod. Nikdy nikoho neodmítl. Když svého času nastupoval nový mladý lékař (MUDr. Smetka) na svůj lékařský obvod do Makova na slovenské straně Beskyd, snažil se co nejrychleji poznat svůj rajon. Vyptával se tedy, do kterých enkláv ty které cestičky vedou. Místní horal mu podával vysvětlení, a když ukázal na poslední cestičku, řekl: „Tato pěšinka vede přes hřeben na druhou stranu hor k doktoru Vašíčkovi, kam chodíme, když už je nejhůř…“

Když v prosinci 1983 pohřbívali doktora Vladimíra Vašíčka, přijel na pohřeb i jeho přítel ze slovenské strany (měl jich tam neurekom) farář Rudolf Števula. V tu chvíli se drobně rozpršelo a páter Števula, jakoby to čekal, pouze poznamenal: „I ty hory pláčou…“

Příště: profesor MUDr. Vincenc Alexandr Bochdalek