V roce křesťanského letopočtu 642 neboli v 20. roce hidžry dobyla muslimská vojska konečně Alexandrii, poslední baštu byzantské moci v Egyptě. Zbytek země ztratilo konstantinopolské císařství už tři roky předtím v bitvě u Heliopolis, kde čtyři tisíce muslimských bojovníků porazily téměř pětinásobnou byzantskou armádu; už to něco vypovídá o ochablosti křesťanského světa v té době. V témže roce zanikla v bitvě u Nehawendu stejně ochablá říše perských Sasánovců, rovněž pohlcená mnohem slabšími silami islámu. Třetí díl nemuslimského světa, západořímské křesťanství, se nalézal v nejhlubším úpadku a jako politická ani vojenská moc nepadal na váhu. Lze říci, že nastupující islám dosáhl svých ohromujících vítězství i následného územního rozmachu nikoli svou vlastní schopností, ale dějinnou náhodou: okolní svět ležel v rozvratu a nedokázal se jeho nepočetným houfům účinně postavit na odpor. To budiž řečeno, než postoupíme dál.

Traduje se, že když arabští bojovníci obsadili slavnou alexandrijskou knihovnu, vyslal vítězný vojevůdce ´Amr ibn al-´As k chalífovi posla s dotazem, jak má naložit s tou spoustou nalezených knih. Moudrý vládce prý odpověděl takto: „Obsahují-li ty knihy totéž, co korán, jsou zbytečné. Je-li v nich něco jiného, jsou škodlivé. V každém případě spálit!“ Není vůbec jisto, zda se popsaná událost takto odehrála; alexandrijská knihovna se 700.000 svitků shořela z největší části už v roce 48 př.Kr. během Caesarovy invaze do Egypta, o další ránu se jí postarali sami egyptští křesťané r. 391 v rámci náboženských rozmíšek, takže k splnění chalífova rozkazu zbylo muslimskému vojevůdci pravděpodobně jen málo, pakli vůbec něco. Nicméně dokládá tato historka, ať pravá či fiktivní, dosti dobře způsob, jímž islám za času chalífy ´Umára ibn al-Chattába (634-644) smýšlel o potřebě vzdělanosti.

A jak, abychom se dostali k jádru tohoto článku, o ní víceméně smýšlí dosud. S jedinou výjimkou, o níž bude řeč za chvíli, se po celou dobu své existence omezovala muslimská vzdělanost na výklad koránu a s ním spjaté islámské právo (šaríja), na arabskou gramatiku, nezbytnou k islamizaci nearabských národů, a na trochu historie, zabývající se rovněž výhradně islámem. Víc toho nebylo. K vědeckým objevům moderní doby nepřispěl islám naprosto ničím, v technických oborech dovede přebírat, co pokládá za užitečné, ale samostatného vývoje schopen není. Ani být nesmí a nemůže; nauka, dle níž Bůh sdělil lidstvu v svaté knize koránu úplnou a definitivní pravdu, na níž už není co doplňovat či zdokonalovat, žádný vývoj nepřipouští. Lze bez přehánění říci, že druhý příklad tak strnulé, neplodné civilizace, jakou založil svým zvěstováním prorok Mohamed, v dějinách neexistuje. To je ve svém důsledku příčinou pocitu křivdy a z ní vyplývající zášti vůči Západu: jak to, že my, kteří jsme obdařeni pravdou v celé její dokonalosti, zaostáváme za světem nevěřících, ačkoliv by tomu mělo být naopak? Jistě je v tom nějaká lest nebo podvod!

Očekávám, že mi teď vážený čtenář namítne: počkat s tou neplodnou civilizací, nebylo snad nesmírného rozmachu islámské vědy někdy ve staletích devátém až třináctém? Neobjevili a nepřeložili v tom zlatém věku muslimští učenci Evropou už zapomenutého Aristotela, a nevynikli úžasnými objevy v oboru astronomie, matematiky a lékařství v době, kdy se naši evropští předkové zapomněli i mýt? Neráčil jste, pane autore, slyšet jména Avicenna a Averrhoes?

Inu, věru že ráčil. Všimněme si však jistých okolností, až dosud jaksi unikajících pozornosti historického bádání. Jak již naznačeno, je zlatý věk islámské vzdělanosti časově omezen: řadu muslimských učenců, kteří se zabývali něčím jiným než hloubáním v koránu, zahajuje počátkem devátého století perský filosof, matematik a astronom Mohamed al-Fazárí, a ukončuje ji Qutb ad-Dín aš-Šírází, fyzik, lékař, astronom a matematik (1236 – 1311), rovněž Peršan. Do tohoto zhruba třísetletého období spadají všechna slavná jména islámské učenosti, zahrnující zmíněného již polyhistora Avicennu (Abú ´Alí ibn Síná, 980 – 1038) ze středoasijské Buchary, autora komentářů k Aristotelovi Averrhoese (Abú al-Walíd Muhammad ibn Rušd, 1126 – 1198) z andaluzské Cordóby, filosofa, lékaře, matematika a muzikologa Alkinda (Ya´qúb ibn Isháq al-Kindí 800 – 873), Alpharabia (Abú Nasr Muhammad al-Farábí, 870 – 950) filosofa stejně jako Avicenna středoasijského původu, i mnohé jiné. A nezapomněl bych ani na perského geografa, filosofa, básníka a astronoma Násira Chosrau (1003 – 1088), jenž je mezi muslimskými učenci svou cestovatelskou vášní tak trochu výjimka; obvykle se islám o svět vně svých hranic příliš nezajímal.

A pak najednou dost. Aš-Šírázím muslimská vzdělanost vyprchala a nebylo jí více, nepočítáme-li poněkud smutný konec kdysi kvetoucí perské poezie, jejímž posledním výhonkem byl básník Abd ar-Rahmán Džání (1414 – 1492). Zemřel – jaká to symbolická shoda – v roce Kolumbova objevení Ameriky, jímž započal bouřlivý vzestup evropského novověku. Na muslimské straně následovalo už jen obvyklé přemílání koránu a spory o to, má-li být základem víry pouze tato svatá kniha nebo i Mohamedovy výroky, jak se dochovaly v ústním podání. Tento rámec nepřekračuje ani patrně nejsympatičtější z islámských myšlenkových směrů, súfismus, soustřeďující se spíš na mystické spojení člověka s Bohem než na šíření Prorokova poselství výbojem.

Pochybovačnějšího čtenáře napadlo něco možná už teď: proč ta třísetletá perioda, před ní nic, za ní nic? Byla vůbec výrazem vlastní duchovní síly islámu, nebo odrazem vnějších vlivů? Jestli ano, jakých? Ušetřme si prozatím odpověď a posviťme si na druhou nápadnou, tentokrát geografickou okolnost.

V bezpříkladně krátkém čase několika desítiletí založili Mohamedovi nástupci jednu z největších říší v dějinách, sahající od atlantických břehů Maroka a Hispánie k středoasijským pouštím a do povodí Indu. Jejími duchovními centry byla posvátná města Mekka a Medína v západoarabském Hidžázu, centry politickými a sídlem chalífů nejprve syrský Damašek, od r. 749 Bagdád. Člověk by řekl, že v témže zeměpisném rozmezí se musela rozvíjet i vzdělanost, obvykle vázaná na panovnický dvůr a jiná střediska politicko-hospodářské moci. Ale opak je pravdou. V mocenském centru, v Bagdádu, žil a učil jediný z významnějších mužů islámské vzdělanosti, Al-Kindí (Alkindus); všichni ostatní z většího dílu v Persii, z menšího v tehdy muslimské Andalusii a Maroku. A i ty Peršany spíš nacházíme v Buchaře (Avicenna) a v jiných okrajových částech perské provincie, než v Araby kontrolovaném středu. Co je ještě podivnější, kolébka islámu, Arabský poloostrov, ze sebe nevydala vůbec nic. Jako by islámská vzdělanost politicko-hospodářskou moc nevyhledávala, nýbrž se před ní skrývala. Proč?

Zopakujme si: beduínských bojovníků, kteří se zničeho nic vyrojili ze západní Arábie, byl hlouček. Měli tak neslýchaný úspěch, protože nenarazili na podstatnější odpor. Na jedné straně byzantské císařství, rozvrácené nástupnickými boji a náboženskými spory, na druhé straně stejně rozvrácená sasánovská Persie. Arabská síla byla dostatečná k vojenskému ovládnutí rozlehlých území bez pána, nestačila však na to, aby jim vtiskla svůj kulturní ráz. Ještě dlouho přežívaly místní jazyky a křesťanství (egyptští koptové, iráčtí chaldejci, libanonští maronité a jiné drobnější církve se zachovaly dodnes), v Persii zoroastrismus. Arabizace ani islamizace nemohly být zpočátku víc než povrchní; vcelku můžeme předpokládat, že ovládnutí lidských duší šlo daleko pozvolněji než šíření moci na úkor zchátralých imperií. A co je pro tuto úvahu nejpodstatnější, pod slabým příkrovem islámu ještě dlouho přežívala starší, antická vzdělanost. Však to známe z vlastní zkušenosti sami: každý ideolog a každý věrozvěst předstírá, že vešekeré obyvatelstvo radostně převzalo jeho spásnou víru, jen co se s ní objevil, ale ono to tak honem nejde, aspoň z upřímného přesvědčení ne. Ani starší intelektuální struktury se v tu ránu nerozcházejí; je velmi nepravděpodobný předpoklad, že dobytím Alexandrie a jiných sídel starověké vědy pověsili pozdně antičtí učenci a literáti svou vzdělanost na hřebík a byli nahrazeni jinými, z arabských pouští přišlými. Spíš, jak také sami známe, rádi neradi přijali islám, ozdobili se turbanem a do svých traktátů tu a tam vpletli citát z koránu, aby mohli existovat. S trochou fantazie si můžeme vyvolat představu filosofických akademií, skriptorií, knihoven a studoven, mudrců, debatujících o Platónovi a o Aristotelovi, pro lepší krytí v převleku nové ideologie. Bane, to nebyl žádný obdivuhodný rozkvět islámského ducha; ten neměl z čeho rozkvétat – kdo tomu nevěří, ať si přečte korán – to byla dohasínající antická kultura někdejších byzantských provincií a zoroastrovské Persie. Ač v úpadku a v přestrojení, obojí bylo pořád ještě vysoce nadřazeno tomu, s čím se přiřítily Mohamedovy válečné hordy.

Antická vzdělanost pak slábla a slábla, dogmatický islám ji dusil, až se po třech stech let vyčerpala a nechala za sebou neplodnou poušť. Všemu byl konec, když se rozlehlé končiny říše chalífů ne na oko a z donucení, ale opravdu islamizovaly. Nepřišel už a nemohl přijít žádný další Avicenna, jen přemílači dávno vymlácené slámy koránu, zrna chudobného, jež bylo a zůstalo jediným příspěvkem islámského ducha k pokladu světové vzdělanosti. Snad by to mohlo být varováním i dnešku: nečiňme si iluzí o duchovní síle islámu. Zakázav si kritiku, skepsi, zvídavost neomezenou příkazy dogmatu a vše ostatní, co je podmínkou vývoje, není v něm za groš tvořivé potence, zato mohutný potenciál destruktivity. Přitom jako by se dějiny chystaly opakovat: jako ve století sedmém, i dnes Západ, rozvrácený tragickou ideologií politické korektnosti, ustupuje daleko slabší a duchovně mělčí síle islámu, až se nezdá být dalek den, kdy přinejmenším v Evropě převládne. Jestli se pak také západní vědci ozdobí turbany a přemílajíce súry koránu budou po dalších třista let ve skrytu pěstovat svou učenost, než ji ustrnule zatuchlá atmosféra islámu umrtví nadobro, ponechme fantazii.

Hannover, 6. dubna 2008