Židovské společenství v Maroku, které v islámských časech (ne vždy) často žilo v ghettech známých jako melláh, existovalo v Maroku přinejmenším 2000 let. Občasné velké masakry Židů (6000 Židů ve Fezu roku 1033, přes 100 000 ve Fezu a Marrakeshi roku 1146 a znovu v Marrakeshi 1232) byly doprovázeny systematickou diskriminací. Od 13. do 15. století získali Židé určité postavení ve vládě.Mnoho Židů uprchlých ze Španělska a Portugalska se v 15. století usadilo v Maroku, později přešli do Osmanské říše. Uvalení francouzského protektorátu v roce 1912 na Maroko diskriminaci Židů výrazně zmírnilo. Zatímco vichistický režim během druhé světové války odhlasoval diskriminační zákony proti Židům, ačkoliv král Muhammad předešel deportaci Židů do táborů smrti, ale Židé s francouzským občanství byli podřízeni vichistickému právu a byli deportováni.

V roce 1948 žilo v Maroku 325 642 Židů, dnes žije v Maroku 5000-8000 Židů, většinou v Casablance, ale také ve Fezu a ostatních městech. V červnu 1948, brzy po založení Izraele, během první arabsko-izraelské války, vypukly proti Židům ve městech Oujda a Djerada vzpoury,ve kterých bylo zabito 44 Židů. V letech 1948-1949 odešlo do Izraele 18 000 Židů. Židovská emigrace z Maroka pokračovala do Izraele a do Francie, ale zpomalila se na několik tisíc za rok. Počátkem 50. let povzbuzovaly sionistické organizace emigraci zvláště na chudším jihu země. Roku 1955 dosáhlo Maroko nezávislosti. Židé zastávali několik politických pozic, včetně tří členů parlamentu a ministra pošt a telegrafu. Emigrace do Izraele poskočila z 8171 Židů z roku 1954 na 24 994 Židů v roce 1955 a dále se zvyšovala roku 1955. Počínaje rokem 1956 byla emigrace do Izraele zakázaná a to až do roku 1963, kdy znovu mohla pokračovat.

V roce 1961 marocká vláda zmírnila zákony o emigraci do Izraele, během tří následujících let emigrovalo do Izraele více než 80 000 marockých Židů. Od války za nezávislost do konce roku 1967 odešlo do Izraele odešlo více než 252 642 marockých Židů. Do roku 1967 zůstalo v Maroku jen 60 000 Židů. Šestidenní válka vedla ke zvýšení arabsko-židovského napětí, včetně Maroka. Do roku 1971 klesla židovská populace na 35 000, nicméně většina této vlny odešla do Francie a Severní Ameriky. Do Francie odešlo 65 000 marockých Židů. Přes současné velmi nízký počet Židů hrají v Maroku Židé významnou úlohu, král si ponechává židovského hlavního poradce Andrého Azoulayho a židovské školy a synagogy dostávají vládní podporu. Na židovské cíle ovšem útočí islámští teroristé (bombový útok Al Kaidy na židovské kulturní středisko v Casablance a někdy je slyšet antisemitská rétorika radikálních islámských skupin.

Egypt

V roce 1948 žilo v Egyptě 75 000 Židů, dnes zůstalo v Egyptě 100 Židů, většinou v Káhiře. Roku 1948 utrpěly židovské oblasti bombovými útoky, které zabily přinejmenším 70 Židů. Stovky Židů bylo zatčeno a jejich majetek byl zabaven. V roce 1954 propukla aféra Lavon, kdy byli izraelští a egyptští Židé zatčeni za bombardování egyptských a amerických cílů. Tato událost sloužila jako záminka k perzekuci zbývající židovské komunity v Egyptě. Po suezské krizi v roce 1956 vyhnal Egypt 25 000 Židů, zabral jejich majetek a asi 3000 Židů uvěznil. Dalších 1000 Židů bylo uvězněno nebo zadrženo. Jak emigrace pokračovala, byli v roce 1967 další Židé zadržováni a mučeni a židovské domovy byly zkonfiskovány. Do Izraele odešlo do koce roku 1967 37 867 egyptských Židů, do Francie odešlo 25 000 Židů, další Židé odešli do Severní Ameriky.

Egypt byl kdysi domovem jednoho z nejdynamičtějších židovských společenstvích v diaspoře. Kalífové v devátém, desátém, jedenáctém století prováděli represivní politiku, která vyvrcholila v ničení a masové vraždy v židovské čtvrti v Káhiře roku 1012. Podmínky se postupně měnily, s příchodem Osmanské říše se znovu zhoršily. Mezi léty 1870-1892 došlo ve městech nejméně šestkrát ke krvavému pronásledování Židů. V nedávné době byly v Egyptě publikovány Protokoly sionských mudrců, jejichž cílem bylo vyvolat antisemitské nálady v egyptském veřejném mínění.

Tunis

Židé žili v Tunisu přinejmenším 2300 let. Ve 13. století byli Židé vyhnáni ze svých domovů v Kairouan a nakonec byli omezeni na ghetta známá jako hara. Ačkoliv byli Židé nuceni nosit odlišné oblečení, získali někteří Židé vysoká postavení v tuniské vládě. Někteří prominentní mezinárodní obchodníci byli tuniští Židé. V letech 1855-1864 Mohamed Bey zmírnil dhimi zákony, ale znovu je zavedl, když čelil antižidovským nepokojům, které pokračovaly až do roku 1869.

Tunis, jako jediná země Středního východu, byla přímo ovládaná nacisty za druhé světové války. Tunis se stal místem antisemitských aktivit, jako jsou zajatecké tábory, deportace a jiná perzekuce. V roce 1948 žilo v Tunisu 127 725 Židů, dnes zůstalo v Tunisu 1500 Židů, většinou v Djerba a Zarzis. Jako následek nezávislosti Tuniska v roce 1956 přinutila antižidovská opatření k emigraci Židů do Izraele a Francie.Do konce roku 1967 odešlo 46 225 tuniských Židů do Izraele, 80 000 Židů do Francie.

Alžírsko

Téměř všichni Židé odešli po vyhlášení nezávislosti v roce 1962. 140 000 alžírských Židů mělo francouzské občanství. 120 000 alžírských Židů emigrovalo do Francie, 13 118 odešlo do Izraele.

Libanon

V roce 1948 žilo v Libanonu 5000 Židů, s komunitami v Bejrútu a na vesnicích blízko Mount Libanon, Der al Qamar, Barouk a Hasbayah. Zatímco za francouzského mandátu se podmínky Židů zlepšily, vichistický režim je zpřísnil. Židovská komunita aktivně podporovala nezávislost Libanonu, po druhé světové válce měla smíšené postoje k sionismu. Negativní postoje k Židům se zhoršily po roce 1948 a 1967. Mezi těmito roky odešlo 4000 Židů do Izraele, zbývající Židé odešli do USA, Kanady, Francie. Zbývající židovská komunita byla tvrdě postižena občanskými válkami v Libanonu a zbývající Židé emigrovali. V 80. letech unesl Hizballah několik libanonských židovských obchodníků a ve volbách roku 2004 hlasoval v komunálních volbách jen jeden Žid. Dnes zůstalo v Libanonu méně než 100 Židů.

Libye

Oblast nyní známá jako Libye byla domovem jednoho z nejstarších židovských společenství na světě, datovaného do 300 př. Kr. V roce 1948 žilo v Libyi asi 38 000 Židů. Série pogromů začala v listopadu 1945, kdy bylo v Tripolisu zabito více než 140 Židů a většina synagog ve městě byla vypleněna.Pogromy pokračovaly v červnu 1948, kdy bylo zabito 15 Židů a zničeno 280 židovských domů. Po vyhlášení nezávislosti roku 1951 většina židovské komunity z Libye emigrovala. Po suezské krizi v roce 1956 další série pogromů přinutila všechny, kromě 100 Židů uprchnout. Mezi léty 1948-1967 odešlo 34 265 libyjských Židů do Izraele.Když se v roce 1969 dostal k moci Muammar al-Qaddafi, bylo zkonfiskováno celé zbývající židovské vlastnictví a všechny dluhy u Židů byly zrušeny. Zbývající Židé emigrovali do Izraele. Ačkoliv hlavní synagoga v Tripolisu byla zrenovována roku 1999, nebyla otevřena pro bohoslužby. Poslední Židovka v Libyi, Esmeralda Megnhnagi, zemřela v únoru 2002. Izrael je domovem asi 4000 Židů libyjského původu, kteří udržují jedinečné tradice.

Bahrajn

V Bahrajnu žila malá židovská komunita, většinou potomci přistěhovalců, kteří přišli do země počátku 20. století. Roku 1948 obývalo 600 Židů Bahrajn, během několika dekád většina Židů odešla do jiných zemí, většinou do Spojených států amerických a Velké Británie.Roku 2000 žilo v Bahrajnu 30 Židů. V Bahrajnu byly vztahy mezi Židy a muslimy dobré, členové malé bahrajsnké židovské komunity hrají významnou roli v občanské společnosti. Ebrajim Daoud Nonoo, stejně jako jeho příbuzná Houda Ezra Nonoo, byl v roce 2002 jmenován členem bahrajsnké horní komory parlamentu, Ezra Daoud Nonoo navíc předsedou výboru pro lidská práva, bahrajské společnosti sledování lidských práv.