Vánoce 1914 prožívaly tisíce Čechů a Slováků v ruských zajateckých táborech, rozesetých po celičké Matušce Rusi. V žádném z táborů to nebyl med, ale v některých se "Matička" zachovala ke svým slovanským pobratimům jako zlá macecha. Ve vlhkých zemljankách bylo natlačeno až po třech stech zajatcích. Zdraví jim podrývaly zima, hlad, špatná voda a milióny vší. Někde řádil tyfus, jinde úplavice a objevila se i cholera.

I když válka sotva začala, ruská těžkopádná byrokracie nezvládala zásobování svých vojáků na frontě, tím méně se dovedla postarat o svoje zajatce! Z toho mála, co carská vláda pro zajatce určila, dobrá polovina mizela v kapsách ruských úředníků a důstojníků. Na protesty prostých zajatců odpovídali velitele táborů nejčastěji nahajkou - karabáčem. Utéct nebylo kam. Do československých legií bylo zajatcům povoleno vstupovat až mnohem později.

Ne jinak tomu bylo i v improvizovaném zajateckém táboře v Tomsku na Sibiři, kterému kraloval plukovník Klagin. Klagin byl prý Němec z ruského Pobaltí a původně se snad jmenoval Klein. Takových ruských Němců byla mezi carskými důstojníky spousta. Říkalo se, že mnozí z nich ruské válečné úsilí sabotují, a proto to tak s ruskou frontou a zásobováním vypadá.

Čeští zajatci byli často z lágru odváděni na různé práce do Klaginovy vily. Tvrdili, že Klagin je vzteklý starý hlupák, který bez adjunktů nezvládne absolutně nic, ani to okrádání zajatců. Jediné, co prý je u Klagina zajímavé, je jeho mladá, pohledná, vždy elegantní ženuška, která si toho páprdů vzala bůhví proč.

***

Svůj "Štědrý den" slavili pravoslavní podle našeho, tedy gregoriánského, kalendáře až 6. ledna. Zajatcům bylo vedením lágru milostivě povoleno navštívit pravoslavné bohoslužby, ovšem v doprovodu strážného. V družstvu zajatců, kteří mi byli v rámci jakési lágrové samosprávy přiděleni na starost, bylo několik pravoslavných Rusínů. Dobře jsme spolu vycházeli a Rusíni moje dvě hvězdičky c. k. kaprála ctili. Do kostela chtěli všichni a mne lákali, abych šel s nimi, že uvidím cerkev, obřady a uslyším překrásný sborový zpěv. Také doufali, že zatáhnu spropitné strážnému. Bez několika kopějek "na čajok" by žádný strážný nešel. Pro moje Rusíny byla kopějka vzácností. Já měl někdy povoleno pracovat u stavitele mimo tábor, a tak jsem si občas k nějakému tomu rublíku přišel.

Moc se mi nechtělo. Venku byla krutá zima, minus 37 stupňů Reomira. Za takového mrazu se ven odváží jen ti, kteří mají kožich až na paty, vysoké boty z velbloudí srsti a pořádnou beranici-papachu. Dosud jsem se zmohl jen na obstarožní papachu. Rakouská uniforma a tenký plášť na sibiřskou zimu nestačily. Ale nakonec mě zlákal ten sborový zpěv.

Zrovna jsem na sebe soukal pod mundúr všechno prádlo, které jsem měl, abych sibiřský mráz přemohl, když se přiřítili Vítek s Grygarem.

"Franto, všeho nech a pojď s námi strojit vánoční stromek k plukovníku Klaginovi! Musí to být v devět hotové a už je večer. Klagin chce mít "jolku" ozdobenou jak se to dělá ve Vídni. Má to být překvapení pro jeho ženu. Ty jsi architekt, pro tebe to bude hračka!" křičeli jeden přes druhého a odstrkovali Rusíny, kteří už kolem stáli a čekali, až se obleču.

Namítal jsem, že jdu do cerkve, ale Vítek s Grygarem mi to rozmlouvali: "Člověče, neblázni! Ty pravoslavné mše neberou konce! To budeš čtyři hodiny víc klečet než stát, a to v mrazu. Rusáci všichni v kožiších a válenkách, ty v těch tvých rakouských botkách. Omrzneš! U Klagina jistě dostaneme sváteční večeři a bohatou výslužku."

To rozhodlo. Dal jsem smutné koukajícím Rusínům poslední pětikopějku pro strážného a vyrazili jsme ke Klaginovi. Strážného jsme mít nemuseli. Jako poddůstojníkům nám stačila "bumážka" (písemné povolení).

Po cestě mi kamarádi vyprávěli, že na stromku pracovali již celé odpoledne. Z bazaru donesli velkou jedli, venku ji očistili a zasadili do kříže. Div u toho nezmrzli. Zbývá vynést ji do salónu a nazdobit. Ozdoby prý Klagin objednal až z Petrohradu.

U vchodu do vily stala vysoká jedlé v dřevěném kříži. Plukovník nás už netrpělivě čekal: "Rychlé, rychle, Austrijci, nebo to nestihnete!"

Vzali jsme tedy jedli na ramena a nesli ji po schodech nahoru. Bylo mi hned jasné, že se jedla do salónu nevejde. Byla o dobře dva metry delší než výška do stropu.

Salón byl krásné zařízen. Samý svícen, příborníky s porcelánem, benátská zrcadla. V rohu plápolal v krbu oheň. Podlaha parketová s drahými koberci. Z chodby přinesl průvan vůni pečiva.

Parkety neparkety, hned jsem volal po pile a hodlal ty dva metry jedle dole uříznout a stromek opět do kříže zasadit.

"Co to děláš, durak (hlupáku), vždyť uřízneš ty nejdelší větve! Na co budete pak věšet ty krásné ozdoby? Uřízněte vršek, ten má krátké větve, ty jsou na nic!" zarazil mne Klagin.

Koukali jsme na něho vyjeveně. Mysleli jsme, že žertuje. Klagin křičel, jestli jsme snad "něponimáli". Natolik jsme zase už ruský "ponimáli". Udělali jsme rychle podle jeho přání. Bodejť ne! V holince vždycky nosil nahajku a nejeden zajatec ji už na svých zádech pocítil. Postavili jsme strom. No, vypadal jako kdyby procházel stropem a pokračoval v dalším patře.

Služky pak nosily krabice se skleněnými a čokoládovými ozdobami, stříbrné řetězy, svíčky a my krášlili. V devět byl stromek hotov a plukovník přinesl krabice s dárky pro svoji paní. Děti neměli.

Když bylo vše hotové, obešel plukovník stromek a zdálo se, že je spokojen. Pak nám poručil rozžehnout na stromku svíčky. Plamínky se odrážely ve skleněných ozdobách, ve staniolu cukrovinek a to vše v zrcadlech a sklech příborníku. Byla to krása. Až na ten vršek! Ten všechno kazil.

Pak Klagin přivedl služebnictvo a seřadil je do špalíru. Bylo jich tucet. "Kde na to ten starý darebák bere?" kmitlo mi hlavou. I nám pokynul, abychom zůstali. Postavili jsme se u dveří na chodbu. Když se Klagin ujistil, že je vše v pořádku, zazvonil na stříbrný zvoneček.

Dveře do sousedního pokoje se hned otevřely, zašustilo hedvábí a do salónu vběhla drobná krasavice v toaletě a se stříbrným diadémem v tmavých vlasech. Očka jí dychtivostí zářila. Všichni jsme se hluboce poklonili a pozdravili. Klagin ji se slavnostním výrazem v tváří vyšel vstříc. Ta rozkošná bytůstka vypadala vedle kníratého plukovníka spíš jako jeho vnučka než žena.

"Miláčku, zde vidíš "jolku", nastrojenou dle nejnovějšího rakouského způsobu. Dovolují si ti ji nabídnout, se vším všudy, jako dárek v upomínku na dnešní den," zjihlým hlasem šveholil plukovník.

Mladá paní zírala jako u vytržení na kupu dárků pod stromkem a usmívala se. Pak její pohled začal stoupat výš a výš. Pojednou se ji čílko zakabonilo a bílá ručka ukázala ke stropu.

"I kto srezal makúšky (uřezal vršek)?"

Plukovník si nervózně hladil bradu. Potom zlostně pohlédl na nás u dveří a zabručel: "Austrijci!"

Panička si nás změřila přísným pohledem a otázala se: "Proč jste jej uřezali?"

Uměl jsme z nás tři nejlépe ruský, a tak jsem odpověděl za všechny: "Pan plukovník nám tak rozkázal! My jsme vršek řezat nechtěli!"

Mlaskavý políček dopadl na plukovníkovu tvář. "Hlupáku! Hlupáku! I to jsi zkazil!" a mladá paní, sršící hněvem, políčkovala svého manžela, který se jen chabě bránil nastavenou rukou. Bylo poznat, že panička už má v tom praxi.

Služebnictvo se rozprchlo a my zůstali stát u dveří jako solné sloupy. Pojednou nás plukovník zahlédl, odskočil od běsnící krasavice, vytáhl z holínky nahajku a s nadávkou: "Job vašu mať austrijskuju a vsjo krugom na tri sta verst!" se řítil na nás.

Nečekal jsem a vyjel ze salónu a po schodech dolů jako blesk. Strhl jsme z věšáku svůj kabát a už jsem byl venku. Za mnou se hnali i Vítek s Grygarem. U věšáku se trochu zdrželi, a tak bylo slyšet jak jim nahajka naděluje hlava-nehlava. Ven za námi už Klagin neběžel.

Zastavili jsme se až za branou na ulici, podívali jsme se na sebe a začali se hlasitě smát.

"Tak jsme dostali štědrovečerní nadílku!" ohýbali jsme se smíchem a snažili se popadnout dech. Za chvíli nás smích přešel. Mrzlo až praštělo! Drželi jsme si nosy v palčácích a klusali do lágru.

V zemljance jsem se hned tlačil ke kamínkám, abych trochu roztál. Dostal jsem také ukrutný hlad. V ruksaku jsem našel jen oplesnivěly skrojek chleba. Nabodl jsem jej na nůž a opékal nad plamenem v otevřených dvířkách kámen. Horký čaj hrál a chutnal i bez cukru, který jsme už pár dní nedostávali.

Po půlnoci přišli Rusíni. Každý si nesl v kapse balíček jídla. Chlubili se, že po slavné mši byli pozvání ruskými měšťany do jejich domů. Dostali večeři a ještě něco s sebou.

Vyprávěl jsem jim, jakou "nadílku" jsme dostali u Klagina. Rusíni se nesmáli a Mihalovič mi dal několik vařených vajíček a pár kostek cukru. Zdráhal jsem se to přijmout.

"Bez těch vašich pěti kopejek, pane kaprál, bychom nemohli nikam jít! Nic bychom teď neměli!" namítl.

Ráno se strážný sháněl po "Austrijcach, katórie pastrójili palkóvniku Klaginu jolku". Dělali jsme, že "něponimájem."

(Úryvek z rukopisu románu "Viktoria", napsaného podle skutečných příběhů našich legionářů v Rusku. Román čeká na nakladatele.)