Při přípravě tohoto sumáře jsem vycházel z nejrůznějších pramenů, především pak z archivních spisů, ale např. i z Kriminalistického sborníku – tady patří poděkovat Honzovi Cibulkovi, který odvedl spoustu práce při shánění těchto podkladů, a také všem, co je poskytli, jmenovitě redakci Kriminalistického sborníku, Katastrálnímu úřadu a archivu v Kadani. Snažil jsem se držet pouze doložených faktů. Citáty jsou autentické a pocházejí z druhého Mrázkova výslechu – jeho popis tak nemusí být v přesné shodě s tím, co policie zjistila a nakonec Mrázkovi prokázala. Mrázek měl sice obdivuhodnou paměť a uváděl detaily, které mohl znát pouze vrah, o jeho vině tak nebylo pochyb, ale v druhém výslechu (to byl ten, při kterém se přiznal k vraždám) si na některé věci nevzpomínal úplně přesně. Fotografie jsou pořízeny z trestního spisu Václava Mrázka, uloženého v policejním archivu, kterému tímto děkuji za souhlas s jejich použitím.

Případ Fantom

Václav Mrázek se narodil v roce 1925 ve Svinařově u Kladna v rodině, která rozhodně nepatřila mezi lepší. Rodiče bez vzdělání, zaměstnaní jako dělníci, žili se svými dětmi ve velmi nuzných podmínkách. Václav, druhý nejmladší z dvanácti dětí, mohl jen těžko pomýšlet na nějaký “lepší život”. Vychodil jen několik tříd obecné školy a poté nastoupil jako pomocný dělník. Od mala chodil krást různé věci, jídlo na pole, dokonce ho v tom rodiče podporovali a chtěli, aby to naučil i své sourozence.

Václav Mrázek byl nakonec za krádeže zatčen a potrestán už v průběhu druhé světové války, v roce 1941. Tehdy vyváznul, coby nezletilý, s podmínkou. Po válce jel jako člen strážního oddílu doprovázet konvoje UNRRA na Balkán.

V roce 1947 nastoupil vojenskou službu a po jejím absolvování, v roce 1949, se přestěhoval za rodiči do Chomutova a zde žil s nimi v jednom domě. Seznámil se s dívkou Miluškou, kterou přivedl do jiného stavu. Přitom ale stále kradl, a nakonec byl za krádeže zatčen a odsouzen k osmnácti měsícům nepodmíněně. Miluška mezitím porodila syna a s Mrázkem přetrhala veškeré styky. Jednak se postavila ostře proti její rodina, která nechtěla mít nic společného s kriminálníkem, ale asi i proto, že Mrázek byl velký skrblík a na dítě moc nepřispíval. O Milušce později Mrázek mluvil jako o jediné ženě, kterou měl doopravdy rád.

Po propuštění z vězení pracoval v chomutovských Válcovnách trub Gustava Klimenta. Projevoval se jako nenápadný a spíš tichý muž, mírný, slušný, plachý, v práci svědomitý a pečlivý, neholdoval žádným výstřednostem, nechodil po hospodách, nekarbanil, jen si zašel rád na fotbal, případně se projížděl po okolí Chomutova na kole. Tak ho znali sousedi i kolegové.

Nikdy se neoženil, ale měl několik družek. Družky ho svorně popisovaly jako nesmělého, plachého, v tělesném kontaktu spíš nevýbojného, jedna z nich dokonce prohlásila, že se jí zdálo, jako by byl skoro impotentní. Rozhodně prý neprojevoval nijaké sexuální úchylky nebo neobvyklé libůstky.

Jenže Mrázka v té době přestal uspokojovat, pokud ho vůbec kdy uspokojoval, dobrovolný sex s ženami. Přestala ho bavit i onanie, ačkoli běžně onanoval několikrát denně. Materiály uvádějí i to, že se pokoušel o sodomii. Stále víc si uvědomoval, že jej láká sex spojený s násilím proti ženě. Nikoli s násilím, kterým by přemohl její odpor a donutil ji k povolnosti, ale s násilím spojeným přímo s aktem. Navíc ho lákal i styk s mrtvolou – údajně se pokusil vniknout i do márnice.

Startovním impulsem byla právě cesta s konvojem UNRRA. Potravinová a materiální pomoc, které tyto konvoje vezly, dokázala v lidech na válkou zdecinovaném Balkáně probudit nejnižší pudy. Mrázek byl svědkem toho, jak vojáci ze strážního oddílu znásilňovali místní ženy, ty se jim zase prodávaly za kus jídla, vojáci jim hrozili pistolí, že jestli mají pohlavní nemoc, tak je zastřelí… On sám se přiznal, že se orgií taky účastnil, a že sex takříkajíc “se zbraní v ruce” byl pro něj mnohem víc vzrušující než “obyčejný partnerský”. Navíc se tu seznámil se sadistickou a zoofilní pornografií…

Stydlivost, o které mluví Mrázkovy životní družky, je zdánlivě v rozporu s jeho hypersexualitou. Možné vysvětlené se však naskýtá: Při jednom výslechu Mrázek popisuje situaci, kdy “mohl jít za Š., se kterou mohl mít sex, ale nelákalo ho to”. On nestál o běžný způsob sexu a intimity, proto je na svých družkách a milenkách nevyžadoval, nenaléhal, spíš jen z donucení a společenských konvencí se o intimitu pokoušel… Navenek to mohlo působit dojmem, že je nesmělý, a proto trvá několik týdnů, než se osmělí přítelkyni políbit. Mohlo by být vysvětlením, že Mrázkovi takováhle “obyčejná intimita” nic neříkala, neuspokojovala jej, nezajímala ho, a tak se ani nepokoušel, jako normální muži, k ní přejít co nejdřív…

Vrah

Slečna Hana

První přiznanou Mrázkovou obětí byla Hana Chloubová. Mrázek ji ubil klackem nedaleko obce Drahonice v okrese Kadaň. Patnáctiletá Hana pásla krávy u Ohře. Mrázek se k ní přiblížil zezadu, udeřil ji klackem do hlavy a znásilnil. Udeřil ji proto, že se bál, že dívka bude křičet a že se bude bránit. Po činu ujel na kole.

Právě to, že Mrázek doznal tuto vraždu, svědčí o jeho nepochybné vině. Tento případ policie vyšetřovala odděleně, se sérií vražd ho nijak nespojovala, odehrál se v jiném okrese, a kdyby se k němu Mrázek nepřiznal, asi by ho policisté v téhle věci moc nevyslýchali.

Mrtvé tělo našel Hanin otec téhož večera.

Paní Bronislava

Ubití klackem bylo pro Mrázka, který byl fyzicky spíš neduživý a navíc nesnášel pohled na krev, neuspokojivé. Vzpomněl si navíc na zážitky z Balkánu, kde prý stříleli z čiré rozmařilosti z vlaku po zvěři, a tak si obstaral od svého známého pistoli Walther. Při svých dalších procházkách a projížďkách v okolí Chomutova měl tuhle pistoli občas u sebe.

“Jednou vyšel jsem si ve večerní době na procházku z Chomutova přes Jirkov do nějaké další vesnice. S sebou jsem si vzal jako obvykle pistoli s tím, že ji vyzkouším.”

Byla neděle, večer. Dvaatřicetiletá paní Bronislava navštívila svého manžela v nemocnici, pak ještě poseděla v restauraci, a večer vyrazila domů po odlehlé silnici z Chomutova na Kyjice.

“Když jsem se vracel zase zpátky jako k Jirkovu po silnici, viděl jsem proti mně přicházeti nějakou ženu. Když přišla do mé blízkosti, dostal jsem najednou myšlenku po ní vystřelit, a aniž bych ji oslovil, vystřelil jsem míře ji asi do půli těla do břicha.”

Pak ji odtáhl k potoku, zneužil, okradl a shodil do vody.

“Začala mě silně bolet hlava, nervy mě silně pracovaly a vtom jsem musel vystřelit. Prostě to byla ta myšlenka, tu ženu dostat výstřelem. Při první ráně jsem ani nevěděl, jak jsem vystřelil. Teprve při dalších ranách jsem věděl, že na tu ženu střílím proto, abych rychle bez přemlouvání dosáhl pohlavní styk při jejím bezvládném stavu. Střelba do ženy mě ještě více pohlavně vzrušila a právě tak její zhroucení a pád na zem…”

Policie případ šetřila dlouho jako vraždu ze žárlivosti, protože paní Bronislava už v té době s manželem žila pouze formálně a motali se okolo ní jiní muži.

Slečna Elena

V neděli 1. června 1952, téměř rok po vraždě Bronislavy, vyrazil Mrázek směrem na Louny.

“Jel jsem tímto směrem na jízdním kole. Opravdu již nevím přesně, kde jsem kolo odcizil, vím pouze, že jsem z domu vyšel pěšky a pak si vzpomínám, že jsem vedl kolo nějakou vesnicí, kde byla v hostinci taneční zábava.”

Podle protokolu byl v pondělí 2.6. státní svátek, tak proto mohla být zábava v neděli…

Pozdě večer šla po silnici z Přečápel do Údlic na zábavu dvaadvacetiletá Elena. Mrázek ji předjel na kole, zastavil, otočil se na ni a zblízka vystřelil. Projektil ji prostřelil límec kabátu. Elena se reflexivně předklonila a druhá rána tak proletěla zády kabátu. Třetí rána už nevyšla, Mrázkovi se zasekla pistole. Elena si myslela, že proti ní někdo střílí poplašňákem, tak povídá Mrázkovi: “Co blbneš?” Ale Mrázek mezitím ejakuloval, jeho vzrušení opadlo, tak jí odpověděl prý téměř vlídně: “Běž, ty krávo…”

Šla. Nejprve na zábavu, po chvíli domů, ale ráno jí to nedalo a šla se podívat na to místo, kde po ní ten malý hubený muž, celý v černém, střílel. (“Nebylo na něm nic světlého,” řekla Elena později policistům.) A tam si na kraji silnice všimla nějakých rýh, jako by někdo něco táhnul přes příkop do pole. Vyrazila tedy po stopě a po pár metrech v poli…

Ženská, dole nahá, na prsou položené boty, zakrytá hlava, na nahém těle krvavý kříž!

Slečna Marie

Bylo to ten samý večer, ale už po půlnoci. Ze zábavy odcházely i dvě kamarádky, Marie a Vlasta. Domluvily se ještě s kamarádem, že je vezme na motorce domů. Ale protože se na motorku vejde jen jedna, dohodli se, že kamarád nejprve odveze Vlastu, a pak přijede pro Marii. Téměř šestnáctiletá Marie se mu líbila, a tak si možná něco sliboval – víc času ve dvou, kdo ví? Odvezl nejprve Vlastu, Marie vyrazila sama pěšky.

“Stále jsem jel a po chviličce jsem spatřil siluetu nějaké osoby jdoucí proti mně. Při jízdě na kole jsem vytáhl pistoli a aniž bych poznal, zda osoba je muž nebo žena, jsem asi tak ze 2 metrů vystřelil. Vůbec jsem nemířil. Po výstřelu však osoba padla na zem. Myslím, že vykřikla, při čemž jsem podle hlasu poznal, že jde o ženu.”

Mrázek jel ještě chvíli dál, a když zjistil, že nikdo neběží na pomoc a nic se v okolí neděje, přiběhl zpátky k ležící Marii. Odtáhl ji do pole…

“Při pohledu zblízka jsem si všiml, že je zakrvácená v obličeji a z toho jsem usoudil, že jsem ji střelil do hlavy. Při pohledu na krev na mě přišla hrůza a proto jsem ji přehodil přes obličej nějaký kabátek, který se jí při tažení vysvlékl. Pak jsem jí svlékl sukni, kalhoty a zneužil jsem ji. V době, kdy jsem ji zneužíval, začalo pršet. Vzal jsem jí sukni, myslím, že asi 50 korun a jiného už – myslím – nic. Pak jsem si zase vzal své kolo a jel jsem směrem k Chomutovu. Projel jsem jednou vesnicí a v následující vesnici jsem se projížděl křížem krážem. Nakonec jsem sukni odhodil někam za plot nebo podobně.”

Boty patřily Vlastě, která si je před odjezdem zula, protože jí tlačily, a dala je Marii, aby jí je vzala. Sukni si vzal Mrázek na hlavu, aby na něj nepršelo. A kříž? Kriminalisté pak prověřovali mnoho stop, například zkoumali, jestli Elena vraha nezná a nekryje, tak ji drželi ve vazbě, a tak zkoumali, jestli ten kříž není znamení nějakého náboženského rituálu. Naštěstí důvtipnému vyšetřovateli došlo, že kříž vznikl posmrtně, když Mrázek nožem rozříznul prádlo…

Balistická expertiza potvrdila, že výstřely vyšly ze stejné zbraně, která figurovala v případu Bronislava, takže si kriminalisté oba případy spojili. Případ první, utlučené Hany, však nikoli – jednak byl odlišný způsob vraždy, jednak se věc odehrála v jiném okrese, a tehdejší policisté si mohli o nějaké výměně informací nechat zdát.

Slečna Jiřina

“Vyjel jsem si tenkrát zase na kole – myslím, že na vlastním – na výlet. Jel jsem daleko, až někam za Most, kde jsem nikdy před tím nebyl a ani dnes nevím přesně, ve kterých končinách to bylo.”

Byla to středa 14. července 1954, tedy dva roky po předchozí vraždě. Mrázek během té doby rozhodně neměl “pohov”, ale k tomu se ještě dostaneme. Kraj už trochu pozapomněl na “fantóma”, kvůli kterému se ženy bály chodit na noční směny a muži je museli od továren doprovázet. Všední starosti trošku zatlačily nepříjemné vzpomínky… Policie ale intenzivně pátrala, prověřovala tisíce podezřelých…

Jiřina, které bylo sedmnáct a měla nějakou známost, snad se spolužákem, chtěla vyrazit do blízkého lesíka na rande, ovšem doma jí naložili spoustu práce… Čas utíkal, a když měla jít večer na trávu, vyrazila právě k lesíku. Co když tam chlapec stále čeká?

“Když jsem dojel do lesíka, tak jsem si prohlížel, jak to tam vypadá. Byly tam nějaké pěšiny a také tam byl rybník. V lese bylo spousta lidí, kteří se tam procházeli. (…) Já si sedl na takový kopec v lese a kolo jsem měl položené vedle sebe. Zdržoval jsem se tam, až se lidé rozešli a v lese to utichlo.”

Pak sjel na pěšinu, po které šla Jiřina. Minul ji, pak se otočil, dojel ji zezadu a zeptal se kam jde.

“Ona mi řekla Já sem jdu do lesa. Myslím, že nesla s sebou nějakou nákupní tašku. Pistoli jsem měl jen tak v kapse, tak jsem ji vytáhl a držel ji u boku s ústím namířeným na ni. Ona stála obličejem ke mně. Neuvědomil jsem si, že pistole je ostře nabitá a nezajištěná a tak, jak jsem se dotkl spouště, vyšla rána.”

Jednou ranou trefil Jiřinu do hlavy. (To, že si neuvědomil, že je pistole nabitá, a že vystřelil vlastně náhodou, tomu snad nevěřil ani on sám, když to říkal.) Odtáhl ji na kopeček v lese, asi 150 metrů daleko, protože jen tam byla houština. Pak se vrátil pro kolo a její tašku.

“To jsem si všiml, že v písku na té cestě je plno krve, tak jsem ji takhle botama zahrabal.”

Pak se vrátil nahoru, mrtvou Jiřinu vysvlékl, zneužil, a poté si všiml člověka, co běžel jeho směrem. Sebral kolo, seskočil z pahorku na druhou stranu a utíkal i s kolem na rameni přes brambořiště pryč. V brambořišti se pak našla jeho stopa… Tašku nakonec zahodil a ještě za světla přijel domů.

Rodiče samozřejmě Jiřinu hledali. Druhý den ji nalezl její otec.

Kriminalistický sborník uvádí zajímavou informaci: Pro získání přehledu o pohybu osob byl pořízen zvláštní náčrtek – grafické znázornění pohybu osob – do kterého bylo s příslušnými časovými údaji zakresleno, kudy se která osoba pohybovala, kdy a kde se jednotlivé osoby vzájemně potkávaly a kdy byla každá z nich na určitém místě. Totožnost všech osob, které se pohybovaly na místě vraždy, se podařilo zjistit…

Jen Mrázek mezi nimi nebyl.

Jak to? Je s podivem, že si ho nikdo nevšiml, i když v lese seděl minimálně dvě hodiny před vraždou. Určitou roli hraje fakt, že s výslechem svědků policie začala skoro dva dny po vraždě, a lidé zkrátka všední zážitky zapomínají. Mrázek se choval nenápadně, zdržoval se v ústraní a navíc byl sám celý nenápadný.

Po této vraždě byla zřízena zvláštní operativní skupina, která vyšetřovala pouze tyto případy – tj. třetí vraždu v sérii “Bronislava”. Prověřila 25.000 osob – jestli nemají zbraně, jestli mají alibi…

Pan Karel a slečna Libuše

V úterý 9. srpna 1955 si Mrázek vyšel “na vycházku”, jak to sám nazýval. Bloumal po okolí Chomutova a k večeru, když se šeřilo, vyrazil po silnici zpátky k Chomutovu.

“Šel jsem rychle, poněvadž jsem si myslel, abych byl brzy doma. Když jsem ušel po silnici asi takových 500 m, spatřil jsem jak u příkopu vedle silnice stojí nějaký párek – t.j. muž se ženou. Když jsem došel až do jejich blízkosti, spatřili mě a pokračovali v chůzi přede mnou směrem k Chomutovu. To mě najednou pojala taková závist, že se mají tak rádi, kdežto já jsem ztratil dívku, kterou jsem měl rád, a neudržel jsem se, vytáhl jsem pistoli a …”

Namířil a vystřelil. Dvaadvacetiletý Karel reflexivně zdvihl ruku, kterou mu projektil prostřelil a vnikl do těla. Padal k zemi. Mrázek vystřelil podruhé. K zemi padla i Libuše. Mrázek si myslel, že ji zasáhl, a chtěl Karla svalit do příkopu. Devatenáctiletá dívka ale najednou vyskočila a dala se na útěk – pádem pouze fingovala zásah a čekala na příležitost utéct. Mrázek ji třetím výstřelem zasáhl a usmrtil…

“Muže jsem nohama svalil do příkopu a přitom mu něco zašustilo v kapse. Tak jsem mu tam mák’ a vyndal jsem mu z kapsy – myslím že z náprsní – slídové pouzdro s nějakou legitimací. (…) Pak jsem z okolních keřů nařezal větvičky a naházel jsem je na něj.”

Libuši pak odtáhl ze silnice, svlékl, zneužil, odešel…

Krátce před činem se na místě pohybovalo několik motocyklistů, cyklistů i pěších. Krátce po činu projeli dva cyklisté. Nikdo si ničeho nevšiml.

Mrázek vyklouzl i z policejního vyšetřování. Přestěhoval se totiž z Chomutova na Kladno. V práci dal výpověď s tím, že má nevyhovující byt a těhotnou družku a přestěhoval se, nejprve sám, později, když na Kladně dostal byt, za ním přišla i družka. Některé prameny uvádějí, že se prý Mrázek před kamarádem prořekl, že je pro něj v Chomutově „horká půda“. Je možné, že ho nevědomky varoval příbuzný, příslušník VB, třeba se před ním zmínil o postupu vyšetřování…

Paní Alžběta

Mrázek původně vyrazil do Svinařova, do domu svého nadřízeného z dolu, jen krást. Věděl, že pan Beran bude tou dobou pod zemí – tedy v šachtě. Mrázek se pomocí paklíče dostal do domu, kde kradl. Nemohl najít žádné peníze, tak si z kůlny vzal sekyru, aby s její pomocí vypáčil zamčený stolek. V bytě se dostal až do ložnice, kde spala paní Alžběta, manželka důlního Berana, a jejich vnučka. Paní Beranová se probudila a řekla jeho jméno… Mrázek ji několikrát udeřil sekyrou, vnučku pak nutil, aby mu ukázala, kde mají peníze, nakonec ji zneužil a s lupem odešel.

Byl to muž malé slabé postavy, spodní část obličeje měl zakrytou šátkem a měl prý výrazné oči – tak pachatele popsala ona desetiletá vnučka.

Mrázek ukradl nějaké prádlo a věci – mimo jiné holicí strojek značky Niazi. Ten nakonec sehrál zásadní roli při Mrázkově usvědčení.

(Konec části 2)

Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora