Bylo tu jedno takové výročí a vzpomínalo se ho. Všude po Evropě. Shodou okolností jsem ho zažil v Londýně, kde bylo střídmé, ale neobešlo se bez kladení věnců a projevu. V Moskvě, kde jsem nebyl, k tomu došlo o den později. Bylo, soudě podle zpravodajství BBC, o cos honosnější. Pro Rusy válka skončila jindy, byla to pro ně ostatně opravdu i jiná válka. Svět válka naše obrodí a bude svatou slout, zpívalo se za mých mladých let v písni povinně nacvičované v hodinách hudební výchovy. Navíc je tu dnes otázka, zda ji vlastně považují za uzavřenou či zda na hubu upadlý bolševismus nebyl opět nahrazen starou theorií o „třetím Římu“ (po Římu a Byzanci), kterým má být podle jakýchsi proroctví Moskva. Ta teorie ostatně dost platila i pod rudým praporem, jen v jiném balení.

Zvláštní je, či já to za zvláštní pokládám, že například v případu vzpomínaného Pražského povstání (živě je jako dítko pamatuji, včetně Mančálova volání o pomoc českou policii, české četnictvo a české vládní vojsko) nepadl žádný argument z těch, jež se vynořují v případu bombardování Drážďan či Hirošimy. Mělo to smysl? Zkrátilo to válku? Čemu, či komu vlastně posloužilo?

Hirošima, podotkněme krátce, vskutku válku zkrátila a zemřelo samostatně méně lidí než v Drážďanech, a dokonce i Tokiu při bombardování klasickém. To za prvé. Za druhé, pokud jde o Drážďany bombardované v únoru 1945, nikdo kupodivu nevzpomíná, že až do konce března vyletovaly ze zbytku neobsazeného Německa rakety V-1 a V-2 a ještě 5. května 1945 byla německou ponorkou potopena poslední spojenecká loď a smyslu těchto konání vzhledem k výsledku války. Čímž se snad dostáváme i ku smyslu tehdejších bojů v Praze.

Podle Jirky Š., který o ten rozhlas v květnu 1945 skutečně bojoval, jich tam tehdy bylo asi 60, ale na prvé setkání „bojovníků o rozhlas“ v srpnu 1945 už kolem 1 800… Posloužilo tedy 1740 osobám k tomu, aby si přisvojily zásluhy, jichž neměli. Pravděpodobně z nich pak odvozovali jakási uznání a z nich vyplývající výhody. Na stará kolena pak sdělovali svá vzpomínání, v rámci předávání revolučních tradic, školákům a školačkám. (Abych pravdu řekl, o bojovnících o rozhlas to nevím, vím však o obdobně dubiosně zasloužilých partyzánech.)

Takže zde je, dodnes, význam jaksi specifikován. Stačí však nahlédnout do jiných pamětí a já tak učinil u SS Sturmbannführera Otto Weidingera, který v květnu 1945 útočil na povstalci pro německé jednotky zabarikádovaný Trojský most (známe zejména z filmového zpracování Drdovy Němé barikády) a ten průchod si vskutku silou zbraní vynutil.

Tož, především nutno vzpomenout (tak jako sturmbannführer učinil), že ještě 6. května 1945 svým vojákům připomenul, že Hitlerova smrt je nezbavuje přísahy Vůdci. Vůdce je mrtev (nepadl při obraně Berlína, jak oznámeno, ale spáchal únik od odpovědnosti sebevraždou spolu se svou milenkou a na poslední hodiny manželkou), ale přísaha nám zůstává.

Sturmbannführer Otto Weidinger si uvědomoval, že konec války je jen otázkou několika dnů (!), ale pokud by se povstalcům podařilo zabránit mu ve splnění úkolu, padla by nejen jeho dobře vyzbrojená skupina, ale také všechny ostatní jednotky SS i německé civilní obyvatelstvo ve městě do zajetí. – Znal však nějakou jinou alternativu? Ve vzpomínkách to uvedeno není, ale jednalo se o to nepadnout do zajetí ruského.

Jaký to byl úkol? 30. dubna dostal v Českých Budějovicích rozkaz od maršála Schörnera přesunout se do Prahy a podílet se na potlačení (případného) povstání a evakuaci německých civilistů. Až při příjezdu k Trojskému mostu večer 6. května (jak se tam dostal od Budějovic, neuvedeno) se dostal do palby povstalců a „stál před strašným rozhodnutím“. Jakýkoli akt, jenž by vedl ke krveprolití mezi českým obyvatelstvem či povstalci, bude potom vítěznými Spojenci a pomstychtivými Slovany zejména – klasifikován jako válečný zločin.“

Strumbannführer si zjevně nepřipouštěl myšlenku, že chtivost pomsty (byla zde) je následkem jakýchsi příčin a těžko ji přisuzovat jen Slovanům. Francouzi se nechovali jinak.

Útok zahájil 7. května ráno. Ten Čechy zastrašil (s flintami proti jeho tankům) a tak uzavřeli oboustranné příměří. Bylo mu jasné, že povstalci hrají o čas a nedodrží podmínky příměří. Byl tedy připraven porušit je sám, a také je porušil. Zaútočil, ovládl most a vytvořil i malé předmostí. Načež se dostal do spojení s čs. důstojníkem. Takže příměří obnovil do 15.00. Dokonce je pak prodloužil o hodinu. Což se vyplatilo; mezitím německé velení v Praze uzavřelo s povstalci dohodu (byla to ČRN, však si to po válce a zejména po únoru 1948 její členové odnesli a odnesl to i velitel Prahy, generál Toussain) o odevzdání zbraní a svobodném odchodu (do Plzně). Čeští zástupci slíbili odstranit veškeré barikády, umístit nazpět silniční ukazatele a obstarat průvodce. Bylo nutné odsunout i raněné dvou lazaretních vlaků uvízlých v Praze a skupinu spojařek SS. Celkem pak ta kolona měla 1000 velmi přetížených aut. Vyrazila 8. května večer, odjela s civilisty a raněnými do Plzně. Pak se vozy vrátily pro Wittingerovy granátníky. V noci obdrželi výplatu a potravinové dávky a vrátivší se vozy je dopravily do Rokycan, kde upadli do zajetí U.S. 2. pěší divise.

Weidingera posléze soudili (ale neodsoudili) Francouzi; nicméně strávil ve vězení šest a půl roku. Po propuštění se stal lékárníkem, dozvídáme se. Sepsal několikasvazkové dějiny divise SS Das Reich a zemřel, snad spokojeně, roku 1992.

Členové ČNR se mnoho cti nedočkali, využití Vlasovců i to příměří a svobodný odchod (zpochybňující osvobození Rudou armádou) jim v poválečné „lidové demokracii“ zlámalo vaz. Do vězení se dostal nejen generál Kutlvašr, ale i komunista Smrkovský, který jménem ČNR (přiznal 1964) odmítl příjezd Pattonových jednotek do Prahy (třeba Písek, taktéž za demarkační čarou, byl osvobozen Američany a pak až předán Rusům) s ohledem na vnitropolitický vývoj po válce. Generála Toussaina pozvali do Československa roku 1948 jako svědka k jakémusi soudu (a dostal glejt jako Hus při cestě do Kostnice), nicméně ho pak zavřeli až do roku 1955. Neb byl kromě toho generálství i známý impresionistický malíř, Bory pak zdobily četné jeho obrazy - doplněné obrazy Kristoforiho, který tam taktéž byl převychováván. Kdepak je asi dnes jejich konec?

Tolik na okraj těch oslav roku 1945. Význam toho povstání? Z hlediska toho dostat sturmbannführera a jeho granátníky do ruského zajetí nulový. V případě bojovníků o rozhlas u těch skutečných 60, snaha po nabytí důstojnosti, které byli zbaveni politickým rozhodnutím roku 1938 a 1939 a překonání šest let trvající frustrace plynoucí z tohoto stavu. Pro komunisty nutnost lhát o osvobození těch, „kdož přišli včas“, a lhát tak důkladně, že v těch Rokycanech se ocitl „Diviš“ čili socha osvoboditelského rudoarmějce, který se divil, jak se tam ocitl. A české učitelky tamtéž, které dětem pamětníků tvrdily, že to nebyli Američané, ale Rusové v amerických uniformách,.. však jistě pěkná řádka z nich učí dodnes a podle toho to také dopadá. Trochu to, před lety, napravil Honza Vyčítal písničkou o tom, že trvá na tom, že Plzeň osvobodil Patton, ale letos už jsem ji nikde neslyšel. On ten syčák, představte si, vystupuje na shromážděních pro americkou radarovou základnu a dokonce se účastní i akcí Hučínových.

Jinak se tedy i u nás letos kladly věnce a pronášely projevy, od čehož tu arciť máme své svobodně zvolené představitele vykonávající svrchovanou moc lidu.

Co ještě? Generál Kutlvašr měl bratra, prý dokonce dvojče. Ten padl dne 2. července 1917 u Zborova. Letos tomu bude 90 let. Až zemrou synové generála Mašína a těch pár jim podobných, budeme mít ještě někoho ochotného za cosi padnout? Kam se poděli?

(použit překlad Wittigerových vzpomínek, pánů Jiřího Fiedlera a Vladimíra Piláta)