19.3.2024 | Svátek má Josef


HISTORIE: Tchien-an-men

18.6.2018

Studenty měli šéfové západních vlád těžce na háku

(O události, která nikoho z mocných nezajímala již od počátku)

Spojené státy vyzvaly Čínu, aby zveřejnila podrobnosti o lidech, kteří byli zabiti či zatčeni při krvavém zásahu čínských bezpečnostních sil proti demonstrantům na pekingském náměstí Tchien-an-men v červnu 1989. Výzvu zveřejnil v prohlášení vydaném v předvečer výročí masakru ze 4. června americký ministr zahraničí Mike Pompeo. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Chua Čchun-jing zasyčela, že „americký ministr zahraničí nemá absolutně žádné oprávnění cokoliv požadovat od čínské vlády“. Chu Si-ťin z listu Global Times označil Pompeovo prohlášení za ‚bezvýznamné‘ a vyjadřující ‚přání západního světa plést se do čínské politiky‘.

S vyjádřením čínských mandarínů souhlasím: Koho ze západních vrcholných politiků tehdy zajímalo, že v noci z 3. na 4. června 1989 čínská armáda začala brutálně potlačovat studentskou demonstraci na náměstí Tchien-an-men a vojáci při tom zabili možná i tisíce lidí? Lídři USA a západní Evropy měli studenty prostě na háku.

Konečně je klid

V dubnu 1989 začaly protivládní protesty na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men), což skončilo 4. června 1989 smrtí mnoha čínských protestantů, ale samopaly vojáků podle očitých svědků během vyčišťovací operace prý sundaly z jízdních kol i cyklisty, kteří se dostali příliš blízko místa zásahu. Západní vládní demokraté oficiálně před TV kamerami odsuzovali tento divoký mejdan čínské policie a armády. Ve skutečnosti si ale šéfové vlád i západní firem oddechli, že čínská moc udělala pořádek. Nebudou další nepokoje a nepředvídatelné změny. Obchody, a především investice, budou probíhat v klidu dál v politicky čitelném prostředí.

Připomeňme si jednu pasáž ze zajímavé knihy:

„V desítkách korporací se zahraničními vlastníky a managementem panoval stále větší neklid z možnosti, že studenti přinutí vládu ke kroku, který povede k celosvětovému zhroucení důvěry ve schopnost Číny spravovat vlastní záležitosti.“

Tom, agent CIA, který v posledních dnech z náměstí Tchien-an-men prakticky neodešel, to formuloval břitčěji: „Pokud by měli Číňané zasáhnout, měli by zasáhnout hned. Zvnějšku to vypadá jako by hrstka dětí vydírala vládu. A to nemůže podporovat nikdo, byť by se tak dělo ve jménu demokracie.

… Z hlediska vyšších zájmů Spojených států i jejich evropských partnerů byli studenti obětovatelní. Nikdo si nepřál jejich smrt. Ale nikdo ze zpravodajských důstojníků, podnikatelů ani jejich vlád nehodlal riskovat vlastní zájmy jen proto, aby čínským studentům zajistím úspěch…“ (Gordon Thomas - Prameny draka, nakl. Brána, Praha 2002)

Thomson hovořil nejen s řadou západních agentů a novinářů a čínských aktivistů, ale také měl možnost kvůli speciální propustce po masakru na náměstí hovořit i s veliteli a vojáky, kteří se zúčastňovali potlačování demonstrací. Thomson jako autor desítek knih a TV reportér věděl, o čem hovoří, když vzpomínal: „Čínské hnutí za demokracii se … stalo jedním z neinfiltrovanějších a nejzkorumpovanějších protestních hnutí, kam lidská paměť sahá.“

Odsouzeni k neúspěchu

Když přifrčel tryskáč se starým panem Bushem (zaměstnaným ve Washingtonu jako prezident USA) do Říše středu v předjaří roku 1989, vystoupilo z letadla i několik agentů CIA, kteří uměli čínsky. Zmutovali do podoby novinářů a šli si poklábosit se studenty. Začátkem března 1989 potom v poklidném zátiší americké demokracie sepsali zprávu o tom, že studenti čekají na záminku k demonstracím. Byli přesvědčeni, že už jenom voláním po demokracii si zajistí podporu Bushovy administrativy. Přitom Bush při návštěvě Číny ani slovem tuto naději nenaznačil.

Z americké ambasády v Pekingu přicházely signály, že je třeba nedělat nic, co by čínské studenty povzbudilo. Stejného názoru byl i francouzský velvyslanec, protože jinak by byly ohroženy kontrakty mezi francouzskými a čínskými firmami za 4 miliardy dolarů. Došlo doslova k internacionální jednotě, protože na stejném závěru se shodli představitel Sovětského svazu, ale i Austrálie a Velké Británie. Britové neměli obavu jenom o investice, ale také o osud jednání o budoucnosti Hongkongu. Thomas ve své knize například uvádí, že velvyslanec Nového Zélandu na toto téma řekl: „Tihle mladí lidé mají potenciál vyvolat úplnou vichřici - a těžko říct, co zůstane srovnáno se zemí, až se konečně usadí prach.“ (str.79)

Začátkem května 1989 bylo jasné, že USA studenty nepodpoří, protože nechtějí stát na straně prohrávajícího. Byl důvodný předpoklad, že budou studenti srovnáni do latě. Podobný názor měla krutá britská železná lady Thatcherová.

Vzpoura děcek

Všechny státy, které se považovaly za mocné, poslaly do Pekingu agenty vydávající se za novináře. Studenti s nimi hovořili o sto šest, radost je poslouchat. Agenti se dozvěděli všechno, co chtěli, samozřejmě, když to věděli oni, věděli to i šéfové čínské strany a vlády.

Tehdejší ředitel CIA Webster o demonstrantech hovořil jako o partě děcek.

V druhé polovině května demonstranti měli náladu kolísající mezi zlými předtuchami a dobrou zábavou, jak situaci tehdy charakterizoval britský velvyslanec. Jedna z pozorovatelek tamního hemžení cítila, že vláda v pravém smyslu již v Pekingu neexistuje. Země je teď řízena z tajuplného centra s názvem Ústředí pro vymáhání stanného práva.

Bezpečnostní složky odposlouchávaly telefony a stahovaly si faxy organizátorů, kteří chtěli vyvolat „chaos pod nebesy“. Když bylo v pátek 2. června 1989 rozhodnuto, že bude proti demonstrantům vojensky zasáhnuto, bylo čínské vedení přesvědčeno, že ze strany USA, Velké Británie, SRN a dalších velkých investorských států oficiální protesty nepotrvají dlouho a bude je provázet jen krátkodobé zhoršení diplomatických a obchodních vztahů. Žádné západní státy nebyly ochotny studentům poskytnou zbraně, ani CIA.

To vše se potvrdilo. Žádná izolace a sankce, protože Čína byla pokládána za trh budoucnosti. (Thomas, s.258, 292)

Večer a v noci ze 3. na 4. června západní zpravodajské služby věděly, že nastal čas, kdy si to vedení Číny se studenty vyřídí. A tak se i stalo. Jeden ze západních kameramanů viděl jako první několik set policistů, když začali pálit do davu. Pro zahraniční reportéry začaly krvavé informační žně. Do půlnoci 3. června v pekingských nemocnicích skončilo zhruba 4000 pacientů – či spíše raněných a mrtvých. Zbytek příběhu již není zajímavý. Prostě se střílelo. A později i zatýkalo.

Tchien-an-men jako značka kvality

Pro demonstranty bylo nejstrašnějším poznání, že je má svět demokratických politiků na háku. Mediální protestní řev po zeměkouli byl famózní, ale problém mrtvých z náměstí Tchien-an-men a přilehlých ulic se čínského vedení prakticky nedotkl.

Naopak, čínské vedení obdrželo neviditelný certifikát spolehlivého/stabilního investičního partnera, který umí řešit problémy. „Opatření“ na náměstí Tchien-an-men se vlastně stalo značkou kvality.

Podobně jako Japonci v roce 1905 ruskému carského loďstvu uštědřili krutou porážku a absolutní vítězství Japonsko přiřadilo k ctihodným velmocem, také náměstí Tchien-an-men poskytlo Číně potřebnou akreditaci, aby se dostalo do mocenského klubu jako spolehlivý partner.

Na byznysmeny udělá dojem jenom zvládnutí problému. To prokázalo čínské vedení na jedničku. Proto až 6. června 1989, kdy krev na náměstí a v ulicích již byla spláchnuta, pan prezident Bush (ten starší) na tiskové konferenci sdělil světu, že USA pozastavily prodej americké vojenské techniky Číně a ukončily kontakty mezi armádními představiteli obou zemí. Čili USA neudělaly nic. Jenom ještě povolaly nějaké diplomaty domů – aspoň si odpočinuli, protože při monitorování čínského šílenství od dubna do června se jistě příliš nevyspali. Také Bush nabídl prodloužení víz čínským studentům v USA.

Thomas k tomu v knize Plameny draka na straně 292 dodává: „Washingtonský analytik Josef Brewer později prohlásil ´Bushův nevyslovený vzkaz americkým korporacím, jejichž investice v Číně dosahovaly mnoha miliard dolarů, byl zcela zřejmý… jde o byznys jako normálně.´“ Na téže stránce se dočtete, že v té době začal Bush pranýřovat íránský režim, aby nasměroval pozornost jinam. I proto, že obchodní vztahy USA s Íránem byly na nule. Tedy žádná škoda.

Biologický materiál

Demokratičtí rebelové se spoléhali na zápal mládeže. Na neutuchající optimismus a naději mladé generace. Jenže proti mládeži v Pekingu čínská armáda měla tanky a samopaly a nekonečný počet bedniček s náboji. Důležité nakonec bylo, že protesty studentů byly ukončeny. A jelo se dál.

Studenti jsou politicky tvárný materiál. Rebelové dostali výprask a nová generace studentů již měla rozumnější náhled na svět. Čínská administrativa si na tom dala záležet.

To potvrdila zkušenost o deset let později, když v Číně proběhly demonstrace proti čínským obětem amerického bombardování Jugoslávie.

„Po deseti letech zaplavily střed Pekingu demonstranti znovu. Nepřišli truchlit za své mrtvé z Tchien-an-men, ale za tři čínské novináře zabité v Bělehradu… Dnešní konzumně orientovaná generace studentů není, zdá se, se svými džínami, mobilními telefony a stipendii na Západě o nic více imunní vůči xenofobní demagogii než generace jejích revolučních otců… Tato generace je tak zmanipulovaná hned dvakrát - na jedné straně bezmyšlenkovitým západním konzumerismem, na druhé účelovou nacionalistickou propagandou své vlády.“ (Respekt č. 23, 1999)

A pak že neexistuje happy end. Dodejme, že již v roce 1991 dostala Čína od USA doložku nejvyšších výhod. Jako vše podstatné, i toto byla obchodní transakce. Čína pomohla USA při řešení krize v Kuvajtu. Čína jednak poskytla USA informace o výzbroji, kterou Irák od Číny zakoupil, a také se nestavěla v Radě bezpečnosti proti postupu USA v době této krize v Perském zálivu. Kuvajt byl osvobozen a mohl dál svobodně prodávat ropu. A Čína byla odměněna.

Umírání vzpomínek

Krvavý mejdan na Tchien-an-men dnes již nikoho moc nezajímá – kromě obětí a jejich rodin a malé skupinky snad 30 nebo 50 milionů idealistů čínské kavárny… K masakru došlo v červnu 1989. V roce 2000, v době od 1.6. do 8.6. 2000, bylo možné nalézt v českých tištěných novinách jenom tři vzpomínkové zprávy o tomto jevu.

V době, kdy již bylo Česko zadrátované internetem, tedy v období 1.6. – 8.6. 2009, měli čtenáři informací více, ale to bylo způsobeno i tím, že se psalo o tom, že Čína zpřísnila bezpečnostní opatření v době 20. výročí krvavého potlačení protestů na pekingském náměstí Tchien-an-men. Mnohé články byly doslova jako přes kopírák, protože čerpaly ze stejných zdrojů, a bylo jich celkem 110.

Máme rok 2018 a v rozmezí od 1.6. do 8.6.2018 v papírových a internetových novinách a časopisech novináři porodili jedenáct zpráv. Čili žádná velká sláva. Fenomén Tchien-an-men se pomalu, ale jistě rozpouští v zapomnění.