28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: Tam u Prašného mostu ...

3.4.2008

... stojí v trávě mezi topoly malý pomníček. Je na něm napsáno: „Zde padl v boji s Gestapem Tam u Prašného mostu 21.3. 1942 hrdina škpt. Václav Morávek“, nar.8.8.1904.“

Jak doopravdy padl, se zjistilo teprve nedávno. Celá desetiletí se v literatuře faktu tradovala verze, kterou nalezený pitevní protokol usvědčil z nepravdy. Stal se i hlavním tématem diplomní práce studenta Václava Čermáka, který ji dopracoval v knihu „Muž proti okupaci“ (nakladatelství NAVA, Plzeň, 2007). Zjistil, že poslední boj kpt. Morávka se odehrál jinak, jak to ostatně u legend bývá. I když, ať již v první verzi, tak i v druhé, boj a smrt Leona, jak znělo jeho krycí jméno, byly stejně statečné. Víme teď, že se nezastřelil sám, víme, kdo ho zastřelil, a dokážeme poslední minuty jeho života rekonstruovat. Ale přesto některé záhady přetrvávají. Můžeme se je pokusit odhalit.

Ti, kteří neznají Prašný most, znají stanici Hradčanskou. A ten most za stanicí doprava, po kterém sjíždějí tramvaje dolů do Dejvic na Vítězné náměstí, jinak zvané „Kulaťák“, je „Prašný“. A Václav Morávek byl jeden ze „Tří králů“ – spolu s důstojníky Balabánem a Mašínem byli jedni z největších hrdinů protinacistického odboje. Dnes kolem pomníčku projíždějí auta a tramvaje a život jde dál. Málokdo však ví, jaká dramatická událost se zde k večeru 21.3.1942 odehrála.

Agent A-54

Než začneme vyprávět již rozluštěné, ptát se na nejasné a přidávat vlastní hypotézu – řekněme ještě, že v pozadí byl muž, kvůli kterému se všechno sběhlo. Ten muž je nejzáhadnější postava v čsl. odboji, i když už o něm historici mnoho vědí. Dodnes však vedou spory, co vedlo muže známého jako agent A-54 k tomu, že se stal nejcennějším agentem čsl. špionáže vedené plk. Moravcem. Peníze, které potřeboval pro noční život v Praze a krásné ženy? Nebo idealismus a ztráta víry v nacistickou ideologii? Či snad byl jen agentem tzv. krycího operačního zastírání a hrál dvojí hru? Nebo jen jednu? Komu pomáhal více a komu méně škodil? Tím se v naší úvaze zabývat nebudeme – konstatujme, že Václav Morávek byl jediná spojka odboje k němu.

Kdo se chce podívat na místo, kde se zastavil čas a zůstal jako v letech 1940 - 1942 , nechť naproti střešovické vozovně sejde cestou dolů do zahrádkářské kolonie, kde u zdi mezi stromy najde pár hrobů, zbytek starého rakouského vojenského hřbitova. Tam u Prašného mostu 8Jedna z kamenných náhrobních desek patří generálmajorovi Schipkovi von Blumenfeld. Ve škvíře mezi ní a zdí měli agent A-54, vlastním jménem Paul Thümmel, alias Dr. Paul Steinberg, Holm, René, Franta – po příchodu do Prahy v době okupace již Haupt-V-Mann, hlavní rezident Abwehru (vojenské špionáže) pro střední a jihovýchodní Evropu a kpt.Morávek mrtvou schránku. Tou procházely stovky informací, které přes Morávka putovaly do Londýna k plk. Moravcovi. Morávek a Thümmel byli svázáni pupeční šňůrou zpravodajství a konspirace a není divu, že zatčení druhého smrtelně ohrozilo prvého.

To byla příčina přestřelky na Prašném mostě a smrti Václava Morávka. Agent A 54 skončil až v r. 1945 v Terezíně, kde byl na telefonní příkaz komisaře Gestapa Leimmera (mimochodem i agenta NKVD a později i vysokého sovětského důstojníka) dne 27.4.1945 jako Peter Toman v terezínské pevnosti zastřelen. Tak jako i o jiných legendách, i o něm se po válce rozšířily fámy, že válku přežil a žije někde v Kanadě.

U Střešovické vozovny

Dne 21.3.1942 se ve 13 hod. sešel v konspiračním bytě na Staroměstském náměstí Václav Morávek s Josefem Gabčíkem, Janem Kubišem, se svým pobočníkem a spojkou Václavem Řehákem a další osobou zapojenou do odboje. (Valčík nebo Vaněk). Již den předtím se konala jiná schůzka s velitelem výsadku Silver A Alfredem Bartošem a Václavem Krupkou, kteří přijeli z Pardubic. Odehrála se na Morávkově oblíbeném místě tajných schůzek – v Chotkových sadech nad známou serpentinou u Hradu. Tyto sady, respektive tramvajová zastávka u nich, budou výchozím místem jedné záhady, o které dále.

Hlavním tématem schůzky byla příprava útěku Paula Thümmela do ciziny, neboť se kolem něho začala stahovat smyčka Gestapa. Jako muž Abwehru s legitimací NSDAP s nízkým číslem měl Thümmel své kontakty mezi vysoce postavenými nacisty, které mu již dvakrát pomohly se dostat z vazby Gestapa. Teď se schylovalo k další, a proto hledal pomoc u českého odboje. Účastníci schůzky na Staroměstském náměstí však nevěděli, že již hodinu předtím byl Pavel Thümmel již potřetí a dodejme, že naposledy, Gestapem zatčen.

Podle autorů literatury faktu Č. Amorta a I.M. Jedličky byl Thümmel po druhém zatčení pečlivě sledován a v noci z 19. na 20. 3. u něj v bytě dokonce přespal gestapák Alfréd Scharf, aby jej ohlídal. Připusťme však, že to nebyla opravdová vazba – spíše domácí vězení; Gestapu šlo především o Morávka a Thümmel doma byl přece perfektní volavkou. Thümmel jej však opil a unikl oknem z ložnice na krátký výlet. V době neexistence mobilů a konspirativního bydlení Morávka, se s ním těžko mohl během krátké doby setkat. Ale z jeho bytu nebylo daleko ke hrobce Schipky von Blumenfelda. Jakou zprávu tam Morávkovi zanechal, nevíme, spíše asi varování než pozvání na schůzku, protože se Morávek druhý den na schůzku s Thümmelem nedostavil. Aspoň tak Thümmel po návratu ze schůzky domů Gestapu referoval.

Thümmel hrál vysokou hru, potřeboval zase získat ztracenou důvěru Gestapa (a zachránit sebe) a možná (nebo jistě) chtěl zachránit i Morávka. Konečně tuto dvojí hru hrál již několik let a tvrzení, že jeho kontakty s českým odbojem jsou zpravodajskou hrou Abwehru, mu také pomohlo se dostat ze dvou zatčení. Zde dodejme, že mezi Abwehrem, vojenskou špionáží řízenou admirálem Canarisem, a Gestapem, tajnou politickou policií, panovala velká řevnivost a konkurence. Co se však ve skutečnosti dne 20.3. navečer u střešovické vozovny stalo, o tom existuje několik verzí.

Nevíme, zda místo schůzky Gestapo kontrolovalo či zda si Thümmel vynutil, že na ni půjde sám. Nevíme ani to, zdali Morávek přišel, Thümmel to Gestapu zatajil a Morávka varoval. Faktem zůstává, že po návratu domů byl Thümmel zatčen Tam u Prašného mostu 3doopravdy a dopraven na Pankrác. Gestapo jej oprávněně podezřívalo, že si domlouvá s Morávkem schůzky a zároveň jej varuje. Zdali Thümmel prozradil Gestapu tuto poslední schůzku, není jasné – historici o to vedou spory. V každém případě Thümmelovo jednání mohlo u Morávka vyvolat podezření. Buď tím, že jej Thümmel pozval podle přání Gestapa do svého bytu, nebo Morávek z jeho chování něco vytušil. Konečně je možné i to, že jej Thümmel varoval přímo. To však není příliš pravděpodobné, protože by se Morávek v okolí střešovické vozovny neobjevil i druhý den – v poslední den svého života. Nebo měl Thümmel čas zanechat ještě 20.3.navečer, když se vracel z neuskutečněné schůzky od vozovny. další zprávu u Schipkovy hrobky?

Thümmelovi jeho šachová hra nedávala mnoho variant. Buď zachrání sebe nebo Morávka. Nebo oba dva? Košile mu ale musela být bližší než kabát - mohl také předpokládat, že zůstane-li na svobodě on, může později zachránit i Morávka. Gestapo po výpovědích plk. Churavého, významného člena důstojnického odboje, již o Thümmelovi vědělo dost.a identifikovalo jej jako zrádce X podle jeho cest do ciziny, které konal jako příslušník Abwehru.

A tak přišel den 21.3.1942. Kdo se má vlastně navečer v parčíku naproti střešovické vozovně sejít? Morávek tam posílá svoji spojku Řeháka, přezdívkou zvaného Fešák. Skutečnost, že se Morávek v daném prostoru nakonec objeví, svědčí o tom, že nebyl Thümmelem přímo varován. A také, že nevěděl, že agent A-54 je zatčen a na schůzce se neobjeví. A nebo to Morávek jen tuší? A je připraven obětovat spojku, bude-li schůzka prozrazena a namísto Thümmela, tam bude čekat Gestapo.

Běh dolů

Co se potom stalo? Celá desetiletí se literatura faktu opírala o hlášení zastupujícího říšského protektora a generála policie Reinharda Heydricha Hitlerovu náměstku Martinu Bormanovi:

„Velitelé SS z německé bezpečnostní policie dne 21.března 1942 přešetřili dosud známé tajné úkryty a mrtvé schránky bývalého št. kpt. Morávka, vedoucího britsko-české špionážní a sabotážní skupiny ilegální organizace českého odbojového hnutí, protože se nepodařilo dostat k Morávkovi pomocí prostředníka. (Thümmela? – pozn.autora).

Výslechem několika zatčených v těchto úkrytech bylo zjištěno, že 21. března 1942 kolem devatenácté hodiny přijde Morávkův důvěrník do jednoho z parků na okraji Prahy. Několik úředníků obsadilo tento park krátce před 19. hodinou, aby dopadli Morávkova důvěrníka a tak se dostali na stopu Morávkovi. Důvěrník byl zatčen asi v 19. hod. po překonání prudkého odporu, přičemž mu bylo znemožněno použít odjištěné pistole a zabráněno v pokusu o útěk. Při výslechu zatčeného bylo zjištěno, že měl sjednat schůzku s dalším agentem na 22. hod. téhož dne, neboť Morávek se sám v 19.hod. nemohl dostavit.

Asi v 19, 15, když zatčeného již odváděli, objevil se z jedné postranní cesty nečekaně Tam u Prašného mostu 6Morávek, spatřil svého zatčeného důvěrníka a zahájil střelbu, která byla opětována…Jakmile byl Morávek obklíčen a neměl už naději na únik, zastřelil se – a to dříve než mohli moji úředníci k němu přiskočit.“

Podle řady autorů měl Morávek prchat dolů k Prašnému mostu, cestou likvidovat obsah aktovky (měl v ní i fotografie parašutistů, kterým měl Thümmel zařídit nové protektorátní legitimace), otáčet se a střílet po pronásledovatelích. Někteří uvádějí, že naskočil do jedoucí tramvaje, ze které střílel po svých pronásledovatelích. Všichni se ale shodují v tom, že doběhl k Prašnému mostu, skryl se za živý plot, odkud pokračoval v palbě na úředníky Gestapa až do posledního náboje, kterým se zastřelil. Shodnost těchto líčení dávala Morávkově smrti punc věrohodnosti, tím spíše, že někteří autoři se zaštítili i „exaktními“ důkazy, jako např. Petr Kettner a I.M. Jedlička ve své knize „Tajemství tří králů“, kde uvedli: „Rovněž soudní pitva potvrzuje, že všechny výstřely šly pouze na nohy, ani jeden nemohl způsobit smrt.“ Jak zjistíme níže, autoři literatury faktu by si neměli vymýšlet – právě dochovaný pitevní protokol z Morávkovy obdukce, se stal základem zjištění úplně jiné příčiny Morávkovy smrti!

Běh nahoru

Již v době psaní všech knížek existovalo jiné svědectví, které sice Miroslav Ivanov zařadil do prvního vydání své knihy o atentátu, později je však pro domnělou nepravděpodobnost z dalších vydání vyřadil. Bylo to svědectví paní Pichrtové, se kterou se Václav Čermák setkal náhodou ve výroční den smrti kpt. Václava Morávka u jeho pomníčku na Prašném mostě.

Jak ve své knize uvádí, paní Eliška Pichrtová jela 21.března 1942 mezi 17. a 18. hod. tramvají č. 20 směrem z Klárova na Prašný most. V tramvajové zastávce u Chotkových sadů nedaleko Bílkovy vily naskočil do zadní plošiny vlečného vozu rozrušený muž středního věku, který se kolem sebe ostražitě rozhlížel a především se snažil kontrolovat celou tramvaj, tak i situaci venku. Rozčileně k sobě tiskl koženou aktovku a přes nevzhledný kabát doplněný kloboukem, tento nevýrazný Tam u Prašného mostu 10blonďák s modrýma očima svědkyni jako muž zaujal. Tím spíše, když spolu s ní příští stanici u Prašného mostu (nad dnešní stanicí „Hradčanská“) vystoupil. Podle jejího svědectví vyrazil směrem k mostu, poté odhodil do křoví po své pravé ruce aktovku (kromě posunutí zastávky se na místě toho mnoho nezměnilo) a rozběhl se proti dvěma mužům, kteří proti němu kráčeli od černého auta zaparkovaného na dnešní třídě Milady Horákové. V běhu začal střílet a gestapáci palbu opětovali. Během zuřivé přestřelky se několikráte zasažený Morávek zprvu se kryjící živým plotem, dostal až k topolům, mezi kterými se zhroutil. Jeden z gestapáků, kteří k němu doběhli, mu vzal pistoli a zbytek zásobníku mu vystřílel do hlavy.

Je to tedy opačná verze než Morávkův běh dolů od vozovny k mostu. Pokusme se porovnat důkazy, které jednotlivé verze podporují. Do kategorie pohádek patří tvrzení, že Morávek při běhu dolů vyndával z aktovky papíry, trhal je a, zároveň se otáčeje, střílel. Kdo tomu věří, ať to zkusí. Ve prospěch této verze nesvědčí ani poválečná výpověď gestapáka Karla Kowalczyka: „Ve vzdálenosti asi 300 metrů od vozovny jsme se Schulzem prohlíželi doklady chodců. Krátce nato jsme zaslechli střelbu. Herschelmann s Fleischerem pronásledovali muže a opětovali palbu. Naskočili jsme do přijíždějící elektriky… Střílející byl už v blízkém parčíku nad mostem. Schultze a já jsme proto použili zbraně. Morávek se v tu chvíli schoval za křoví a vkleče střílel. Náhle se postavil a upadl. Po příchodu na místo jsme zjistili, že se sám ranou do spánku zastřelil. Měl v ruce ještě pistoli, kterou vzal Fleischer a z ní vystřelil zbývající náboje Morávkovi do skráně.“

Vzdálenost mostu od vozovny je asi 700 metrů, oba gestapáci tedy kontrolovali doklady v polovině této vzdálenosti. Kowalczyk ve výpovědi sice neuvedl, odkud Herschelman s Fleischerem pronásledovali Morávka, ale v žádném případě nevypovídá, že by Morávek kolem z nich proběhl a za ním jeho kolegové, jak by tomu muselo být, kdyby Morávek běžel z parčíku seshora od vozovny. Pokud by tomu tak bylo, mohli Morávkovi zatarasit cestu a střílet proti němu. Morávek by byl obklíčen. Jestliže Kowalczyk s druhým gestapákem naskočili do tramvaje, tak jeli dolů, aby byli u mostu co nejdříve a jak uvádí, tak Morávek už tam byl. Tato výpověď tedy svědčí o tom, že Morávek musel přijít odzdola, nikoliv od střešovické vozovny!

Je zajímavé, že výpověď Kowalczyka sice někteří autoři literatury faktu citují, žádný z nich však z ní nevyvodil tento jediný možný logický závěr. Je to v souladu i s výpovědí paní Pichrtové, tam nahoře přece mělo stát černé auto a od něj postupovat dolů dva muži. To vypadá na Herschelmana a Fleischera, protože Kowalczyk se Schulzem museli být výše, když dolů dojeli k mostu tramvají.

A ještě něco. Silnice, dnes frekventovaná výpadovka na Karlovy Vary, asi v polovině vzdálenosti mezi vozovnou a mostem mírně zahýbá – od vozovny nelze vidět k Tam u Prašného mostu 2mostu. Odporuje tomu Heydrichova zpráva? Myslím, že nikoliv. Především Heydrich na místě nebyl. O neznalosti topografie místa svědčí jeho konstatování, že se jednalo o park na okraji města. Střešovická vozovna ani v roce 1942 nebyla na kraji města a parčík u Prašného mostu už vůbec ne. Lokalitě mostu odporuje u Heydricha popis parku. I když dnešní stav „parčíku“ naproti vozovně tehdejšímu vzhledu parčíku plně neodpovídá; parčík je v dolní části devastovaný nějakými stavebními buňkami, asfaltovým parkovištěm a stavební ohradou a jeho horní část je prořídlejší.než byla v r. 1942. Dnes by se tam Morávek těžko schoval, ale tehdy, i když v danou roční dobu ještě křoví a stromy nebyly zelené, to asi bylo možné.

Ve skutečnosti žádný rozpor mezi parčíkem dole a parčíkem nahoře nemusí existovat. V parčíku nahoře byl zatčen Václav Řehák, Morávkova spojka – tomuto zatčení popis parku odpovídá. A ta postranní cesta, na které se objevil Morávek?

Vraťme se k Heydrichovým slovům „když moji úředníci zatčeného odváděli, objevil se….“. Řeháka jistě odváděli k autu, zatčen měl být v 19.10 hod. a Morávek se objevil v 19,15. Ne ale v parčíku u střešovické vozovny, ale v parčíku dole u mostu, jak popisuje svědkyně Pichrtová. Zatčený Řehák již patrně seděl v autě, možná v tom, které viděla pí. Pichrtová, nebo byl k autu veden. Tomu mohou odpovídat i ony minutové rozdíly mezi zatčením. Aut tam samozřejmě mohlo být více. Odpovídají-li Heydrichem uvedené časy aspoň přibližně, tak 5 - 10 minut by byla dostatečná doba na odvedení Řeháka z parčíku. Auto ale na ulici u parčíku stát nemohlo, bylo by tam přece nápadné – vždyť Řehák měl podle příkazu Morávka sedět na druhé lavičce spodní pěšiny vedoucí z ulice. To odpovídá spodní části parku na jeho rohu s ulicí U Brusnice.

Takže Heydrichem navozená krátká vzdálenost mezi zatčeným Řehákem a objevivším se Morávkem může odporovat skutečnosti jen zdánlivě. Morávek se v parčíku dole opravdu objevil a rozdíl ve vzdálenosti lze svést na Heydrichovu osobní neznalost místa nebo na nepřesnosti ve zprávě Gestapa. A ještě něco. O tramvaji jedoucí dolů píší všichni autoři, nejel v ní ale Morávek, nýbrž gestapák Kowalczyk se svým kolegou, aby byli co nejdříve u přestřelky dole u mostu. A proč začal Morávek střílet? Šel na pomoc Řehákovi? Vždyť by ho patrně při takto probíhajícím ději neviděl a jeho zatčení nahoře nemohl být svědkem. I pro to však existuje logické vysvětlení, o němž dále. Konečně i Vilém Čermák ve shora uvedené knize uvádí, že Heydrichovo hlášení není v zásadním rozporu s výpovědí pí. Pichrtové, neboť „jeho hlášení nepopisuje událost jako přestřelku, která začala v parku u střešovické vozovny a končila na Prašném mostě.“

Zbývá vyřešit ještě jeden rozpor. Přestřelku na Prašném mostě měl sledovat další svědek - Ladislav Eret, o kterém píší již zmínění autoři Kettner a Jedlička v knize “Tajemství tří králů“, která po přepracování a doplnění vyšla se shora uvedeným názvem “Tři kontra Gestapo“.

Tento svědek jim měl říci:… “… šel jsem tehdy s chlapcem ze Střešovic domů, byl už večer a on okamžitě upoutal naši pozornost. Nevěděl jsem proč utíká. Viděl jsem jenom, že prchá před několika civilisty, kteří se od vozovny hnali za ním. Jak odbočil sem k Prašnému mostu, ukrýval se mezi stromy. Tehdy tu rostly po obou stranách. Byly to staré kmeny a dalo se za nimi schovat. Stříleli po něm a on jim střelbou odpovídal. Všiml jsem si, že je zraněný. Celou nohavici měl zakrvácenou. Bál jsem se, aby zatoulaná kulka nezasáhla chlapce nebo mne, a tak jsme ustoupili. Přešli jsme na druhou stranu a odtamtud jsme sledovali celou tragedii. Viděli jsme, jak odpočívá u každého stromu, běží s vypětím všech sil. Pak už dál nemohl… „ Svědek ještě řekl, že došli až ke zkrvavenému muži, který ležel mezi stromy níže, než je dnes pomníček, ale že jej pronásledovatelé odehnali.

Popírá tato výpověď svědectví pí. Pichrtové? Soudím, že nikoliv. Svědek přece netvrdí, že Morávek běžel od vozovny, odtud měli běžet jenom jeho pronásledovatelé. Vypovídá to přece Kowalczyk. Z tohoto směru museli Morávka pronásledovat i Herschelmann a Fleischer. Že podle svědka odbočil k Prašnému mostu? To podle pí. Pichrtové také. Svědek v žádném případě netvrdí, že viděl Morávka přibíhat seshora od vozovny.

Výstřely a zranění

Je zde však korunní důkaz. Přišel na něj Vilém Čermák, autor již zmíněné knihy. Stále přemýšlel o výpovědi pí. Pichrtové, až jej napadla, zda-li se dochoval Morávkův pitevní protokol. Dochoval! V ústavu soudního lékařství. Z něj autor zjistil, že Morávek byl zasažen celkem 6x, nikoliv tedy 10x, jak psal Heydrich Bormanovi. A všechny střelné rány byly vedeny zleva doprava, a to šikmo zepředu zleva. A to přesně odpovídá popisu přestřelky pí. Pichrtovou.

Morávek se rozběhl proti mužům sestupujícím od černého auta (Herschelmann a Fleischer) a v běhu zahýbal doprava parčíkem k mostu. Zásahy musely tedy přijít zleva. Pitevní protokol tak potvrdil její výpověď. Oponenti mohou namítnout, že i při běhu od vozovny mohl být Morávek zraněn výstřely zleva – to kdyby se úředníci Gestapa zachovali jako praví profesionálové a běželi po levé straně, tedy protější straně, než při které držel zbraň. Morávek by se tak při střelbě musel přetáčet doleva. Takovou profesionalitu a výcvik však od nich bylo těžké očekávat, nehledě nato, že i nejlehčí Morávkovo zranění do nohy by mu zabránilo uběhnout vzdálenost z horního parčíku k mostu. Vždyť byl pokud jde o nohy podle protokolu dvakráte zasažen do levého bérce a jednou do horní části levé hýždě.

A ještě jednu legendu pitevní protokol vyvrátil. Morávek se nemohl zastřelit sám, neboť jeden z posledních výstřelů mu prostřelil aortu v boku, což muselo vést k okamžité smrti. Proč jeden z posledních? Protože jinak by Morávek padl a zemřel cestou k parčíku (ať již seshora nebo zezdola) a ne až v něm. A navíc – další dva výstřely do lebky přišly zleva, ale to byly s největší pravděpodobností výstřely od Fleischera, který již podle výpovědi Kowalczyka a Ereta střílel do Morávka ležícího na zemi z jeho vlastní pistole.

Vilém Čermák rekapituluje ve shodě s pitevním protokolem Morávkova zranění takto:

„ První střela průstřelem levého bérce způsobila modřinu na vnitřní straně pravého bérce. Vedeme-li průstřelem přímku tak, aby procházela středem modřiny na pravém bérci, získáme vzájemné postavení obou končetin. Z tohoto postavení lze dovodit, že Morávek byl rozkročen v předozadním směru, tj. svižně kráčel či dokonce běžel. Střelné rány do nohou, jež probíhají zhruba horizontálně, jej pravděpodobně zasáhly vstoje. Lze usuzovat, že pod těmito ranami upadl na levé koleno a hřbet prstů pravé ruky, ve které svíral pistoli (modřina na malíčku způsobená při dopadu na zem výstupkem zásobníku pistole). Po dopadu na zem, nebo těsně předtím, jej zasáhla další střela.Ta pravděpodobně způsobila okamžitý agonální stav s následnou smrtí. Ze směru posledních střel do hlavy (Fleischer) se dá soudit, že Morávek už ležel na zemi.“

Tato zranění jsou zcela ve shodě s popisem přestřelky paní Pichrtovou a zcela odporují verzím přestřelky směrem od vozovny dolů k mostu. Je tím vyřešena i malá záhada - vystřílel by Morávek během tak krátké vzdálenosti sedm zásobníků? Tolik prázdných jich u něj bylo nalezeno. Sedm jednořadových zásobníků po 8 nábojích je 56, dva poslední vystřelil Fleischer, takže Morávek jich muset vystřelit 54. To přibližně odpovídá počtu 56 výstřelů, o kterých psal Heydrich Bormanovi. Vezmeme-li v úvahu, že se Morávek při intensivní střelbě kryl za živým plotem, kde mohl v úkrytu měnit zásobníky a udržovat gestapáky určitou dobu v šachu, bylo by to při rychlosti střelby z automatických pistolí možné.

Václav Čermák tak svojí diplomkou překonal všechny autory literatury faktu. Ale jednou záhadou se nezabýval.

Poslední rozhodnutí

Rozrušený Morávek podle pí. Pichrtové naskočil do tramvaje v zastávce u Chotkových sadů. Proč byl neklidný a proč nastoupil na této zastávce? Kdyby jel z Klárova nahoru a chtěl k Prašnému mostu, tak by neměl důvod měnit tramvaj na další zastávce. A že by šel pěšky zkratkou nahoru od dnešního hotelu Hoffmeister? To by byl spíše udýchaný než rozčilený. Ne, rozčilený na zastávce u Chotkových sadů se mohl Tam u Prašného mostu 4ocitnout jen tak, že přijel od Hradu a cestou z tramvaje něco uviděl. Něco, co jej přimělo vystoupit, nepokračovat na Klárov a přestoupit k jízdě zpět kolem Prašného mostu.

Podle mého názoru existuje jediné vysvětlení. Jestliže Morávek poslal Řeháka do parčíku k vozovně a nebyl si jist Thümmelem, pak si chtěl místo schůzky nenápadně obhlédnout. A to bylo možné jedině z tramvaje jedoucí z Pohořelce kolem Hradu na Klárov. Tato tramvaj totiž těsně míjela parčík a Morávek ani nemusel vidět zatýkání své spojky, stačilo mu zjištění, že parčík je obklíčen gestapáky. Mohl vystoupit již u Hradu, ale zřejmě se rozhodoval. Má se vrátit a pomoci Řehákovi, nebo jej má ponechat ve spárech Gestapa a odjet přes Klárov do centra?

Morávek, který se již dvakráte předtím z obklíčení Gestapem prostřílel, si zřejmě věřil. Nakonec to bude on, kdo bude ve výhodné situaci útočníka. Stačí, aby gestapáky překvapil a začal rychle střílet. Věřil přece jen svým dvěma pistolím a bibli, ze které si denně čítal. Jeho cesta k Prašnému mostu určitě nebyla tzv. „bilanční sebevraždou“, jak se mnozí publicisté a někteří historici domnívají.

Morávek si nejel pro smrt, ale postřílet své nepřátele a osvobodit kamaráda. Odpovídalo to zcela jeho mentalitě, před jistou záchranou dal přednost statečnému boji. Proto je právem nazýván jedním ze „Tří králů.“