Největším evropským korupčníkem není Miroslav Kalousek, jak se někteří mylně domnívají, ale Charles - Maurice Talleyrand de Périgord (1754 – 1838), francouzský ministr zahraničí, ministr Napoleona Bonaparta i Bourbonů. Pro nás má význam dvojí – nejen jako nedostižný vzor našich korupčníků, ale i jako s velkou pravděpodobností otec naší největší spisovatelky Boženy Němcové.

Biskup z Autunu, kníže z Beneventa, jak zněly jeho další tituly, dokázal nejen shrabovat peníze na všech stranách, ale i zradit církev a téměř všechny, kteří s ním přišli do styku. Miloval lesk zlata, z citů znal jen lásku k penězům, miloval přepych, který si dopřával vrchovatě, postrádal morální zábrany, byl sexuálním bouřlivákem, ale také – vynikajícím diplomatem. Žil jen pro tři věci – pro peníze, moc a Francii. V málokteré osobnosti se najdou takové protiklady jako v něm. Učitel diplomacie, duchaplný lev pařížských salonů, ďábelský taktik a věrolomný zrádce. Jediný, koho nezradil, protože ji miloval – byla Francie. Od našich dnešních korupčních miliardářů se však v mnohém odlišoval – byl prvním, kdo určil vzdělání za nejvyšší právo člověka a ve svém knížectví Beneventském, daru od Napoleona, přiznal všem dětem bezplatné školní vzdělání. To udělal muž, který podle jednoho slavného výroku „měnil principy častěji než prádlo“. Můžeme jen hádat, zda-li by v této výměně porazil dnešní české politiky.

Talleyrand, pro svoji tělesnou vadu zvaný kulhajícím ďáblem, však nedal české kultuře jen autorku láskyplné Babičky, ale obdaroval i kulturu francouzskou, potažmo dějiny světového malířství. Z jeho cizoložného vztahu s Madame Victoire Delacroix (roz. Orben) se narodil jeden z největších malířů 19. století a francouzského romantismu – Eugene Delacroix. Dodejme, že Talleyrand svým otcovstvím nasadil parohy jejímu manželovi Charlesi Delacroixovi, kterého připravil i o úřad ministra zahraničí, aby jej převzal sám, když přitom maximálně využil i svoji milenku, slavnou spisovatelku a intelektuálku Madame Germaine de Staël, jejíž salon v Paříži sloužil Talleyrandovi k navazování těch nejužitečnějších kontaktů. Díky nim se mohl stát nejen ministrem konzulátu, ale i císařství a potom navrátivších se Bourbonů a dokonce i jejich následovníků, králů Karla X. a Ludvíka Filipa.

Svědci zaznamenali, jak píše Pavel B. Elbl ve své knize „Talleyrand, muž, který podvedl i ďábla“ , že při prvním příchodu do svého ministerstva prohlásil: „Teď si naděláme jmění, nesmírné jmění.“ Nevím, zdali se na takový nějaký výrok zmohli jeho ministerští následovníci v Česku, ale na miliardová jmění určitě. Možná, že i ministr dopravy Aleš Řebíček něco poznamenal, když vstoupil poprvé na své ministerstvo. Bylo to „Viamont, Viamont“? Znělo by to dokonce francouzsky, bylo by to stylové. Jen za vlády Direktoria „vydělal“ 13.500,000.- franků ( Talleyrand). Aleš Řebíček za vlády ODS ale vydělal více.

Jenže Talleyrand měl své nejlepší období s Napoleonem teprve před sebou. Ke svým miliónům se dostával podobně jako jeho dnešní čeští následovníci. Spojovala je především nebetyčná drzost a pak vědomí beztrestnosti. Když uzavřel obchodní smlouvu s USA , vyinkasoval si za ni pro sebe miliony franků. Nebo na základě Basilejské smlouvy vyplácelo Španělsko Francii kontribuci ve výši 5 milionů franků ročně. Talleyrand doporučil Napoleonovi snížení této částky na polovinu, všichni to věděli, jen španělský král ne, a tak si Talleyrand polovinu dále nechával. V roce 1803 předal Napoleon jako první konzul Spojeným státům Louisianu. Při zahájení jednání činila kupní cena 80 milionů, konečná 54 milionů. Rozdíl si Talleyrand ponechal. Nebylo prostě zahraničního jednání ani uzavřené smlouvy, ze kterých by Talleyrand finančně neprofitoval.

Listování výše zmíněnou knihou je až únavné, pokud jde o Talleyrandovy zisky. Prešpurská mírová smlouva s Rakouskem, parcelace Svaté říše římské národa německého, vytvoření Rýnského spolku, smlouva v Lunéville a další a další. Miliony se hrnou, když inkasuje, samozřejmě vedle svých oficielních příjmů, rent od státu a prebend ze svých panství, tyto vedlejšáky, a tak si plní své předsevzetí – nadělat jako ministr nesmírné jmění. A to se mu daří, stejně jako diplomacie, kterou zachraňuje Francii na Vídeňském kongresu po porážce Napoleona a novém dělení Evropy. Francie ale parcelována není, zůstává velkou a silnou v původních hranicích z r. 1792, Napoleonem většina z celé Evropy „importovaných“ pokladů zůstává v Louvru a okupační vojska opouštějí Francii. A je to Talleyrand, který se o to nejvíce zaslouží. Talleyrand je i ministrem Ludvíka XVIII. a nakonec po Karlu X. skládá přísahu i králi Ludvíku Filipovi. Talleyrand je nepostradatelný, každý ho potřebuje, od každého inkasuje. Jako vzor pro mnohé polistopadové české politiky je nedostižný a jeho slova „Chci, aby se po dvě století neustále diskutovalo o tom, čím jsem byl, co jsem si myslel, co jsem chtěl“ se beze zbytku naplnila. Dostane-li se Elblova kniha do rukou Kalouska, Grosse, Topolánka, Dalíka, Palase a jiných, bude to pro ně objevné čtení. Budou litovat, že nebyla vydána dříve.

Nevíme, zdali Talleyrand sledoval osudy své dcery Boženy Němcové, ale její bídy, v které zemřela, se již nedožil. A nevíme také, zda-li ona věděla, kdo je jejím skutečným otcem. Ale názvy některých jejích knih a pohádek jsou příznačné: „Chyže pod horami“, „Sedmero krkavců“, „V zámku a podzámčí“.

Jak to vlastně bylo s Talleyrandovým otcovstvím, o kterém jsou mnozí historici přesvědčeni?

Barunka, pozdější paní Betty, vyrostla v rodině Jana a Terezy Panklových v Ratibořicích, ale skuteční rodiče pocházeli pravděpodobně z okruhu kněžny Kateřiny Vilemíny Zaháňské, paní kněžny z Babičky. Dlouho platilo, že Barunka je její dcera, kterou měla s rakouským kancléřem Metternichem. Protože po těžkém porodu nemanželské dcery Gustavy zůstala neplodnou, tak se pozornost badatelů obrátila na její sestry, především na nejmladší sestru Dorotheu Talleyrand-Périgord. Nápadná je především podoba obou žen. Obě měly černé až modročerné vlasy a velké hluboké oči. Dorothea je měla hnědé, její matka Dorothea von Medem, vévodkyně Kuronská, zelené, Němcová rovněž zelené.

Dorothea ráda a dobře psala a pro svoji krásu a nevšední inteligenci okouzlila mnoho vzdělaných mužů. Ze stejných důvodů získala obdiv a úctu i Němcová. Portréty obou, otištěné vedle sebe např. v knize Heleny Sobkové, viz dále, vykazují téměř identickou podobu. Zájemce o problematiku rodičovství naší největší spisovatelky je možno odkázat na knihy Miroslava Ivanova „Zahrada života paní Betty“ a Heleny Sobkové „Tajemství Barunky Panklové“. Starost ratibořické kněžny, budeme-li takto nazývat Kateřinu Vilemínu Benignu, vévodkyni Zaháňskou (Sagan) o Barunku, o její zdraví a vzdělání a stálý dohled nad ní zpovzdálí, napovídají, že Barunka musela nějak patřit k rodině vévodkyně. A „nejpodezřelejší“ matkou je právě Dorothea Perigord – Talleyrand, vévodkyně von Dino, von Sagan, nejmladší sestra naší kněžny z Babičky. Stala se manželkou synovce našeho korupčníka, ministra a diplomata Charlese Maurice Talleyranda, Edmonda Talleyranda, pro kterého však manželství s krásnou a duchaplnou Dorotheou nic neznamenalo. Také s ní od počátku manželství nežil, k omluvě obou budiž řečeno, že jejich manželství nebyla uzavřeno z lásky, ale bylo jen jedním z diplomatických tahů starého Talleyranda, nazveme-li takto našeho ministra – velkokorupčníka. A z utěšování a možná i jako substitut synovce, kterým by ovšem tehdy chtěl být leckterý muž, se Talleyrand stal jejím milencem.

Dorothea měla ale několik dětí, jedno s jiným milencem, hrabětem Clamem - Martinicem. Dorothea jeden čas byla středem zájmu všech tří mužů, starého Talleyranda, který se do své půvabné a inteligentní neteře nakonec zamiloval, hraběte Clama - Martinice a Edmonda - ten z uražené ješitnosti vyzval hraběte Clama - Martinice na souboj. Které z dětí byla Barunka, která k Panklovým, sloužícím u její nejstarší sestry – kněžny, přišla ve věku tří let a nikdo jí nerozuměl, protože nemluvila česky, ani německy (mluvila francouzsky – jazykem šlechty?), je předmětem stále trvajících sporů badatelů.

Tak jako literární dějiny, do kterých rodičovství slavných spisovatelů patří, má své dějiny i korupce, která provází lidstvo od počátku jeho organizované a státní existence. Kde je moc, tam je i korupce. Kde je jí však moc, tam může ztratit moc nejen ministr financí!