31.5.2016 | Svátek má Kamila






HISTORIE: Syrové zápisky mého dědy z 1. světové války

9.8.2014

Můj dědeček Jaromír Eminger se narodil v roce 1891. Přesně před 100 lety vyrazil do Srbska na frontu, aniž stačil dokončit svá strojařská studia. Zbyly mi po něm stovky stránek deníků a pamětí… A tak jsem jednou sedla a sestavila z nich knihu s názvem Legionář a sněžná žena. Všechno se ale do ní nevešlo, třeba tyto autentické fotografie a dědovy poznámky.

Z úsporných důvodů dával mi děd Mansfeld šít boty k nejlevnějšímu ševci v Horním Ročově. Ten bral z chamtivosti míru na obuv podle levé nohy místo pravé, protože levá je normálně vždycky trochu menší. Přesličný děd takto sice pár korun ušetřil, avšak mě to stálo věčné puchýře na ošizené končetině, což vedlo k překřížení prstů přes sebe a trvalému zmrzačení pravé nohy. Na tuto závadu nikdo nepřišel, natož c. k. odvodní komise, která prohlížela pouze levou nohu, skrz kterou se zahajoval každý pochod. A tak mě odvedli.

15

Má cesta okolo půlky zemského glóbu v dešti kulí a granátů začala v Bosně. V červnu 1914, zrovna v polovině mých strojnických studií, sedm kulí v Sarajevě provrtalo Ferdinanda a v srpnu už jsem pochodoval severním cípem Bosny do Srbska. Když jsme překročili Drinu, začala třídenní bitva u Valjeva. V divokém zalesněném pohoří Cer Planina se nám hned první noc ztratil celý jeden pluk.

10

K divizi jsme se probojovali až ke konci válečné operace, kdy hlavní bitva byla prohraná a vojsko se řadilo k ústupu z jámy lvové. V centru formace se vezli těžce ranění. Byl jsem pohledem na zmrzačené kamarády tak šokován, že jsem se rozhodl se do Srbska už nikdy nevrátit. Za tím účelem jsem na sebe nechal spadnout při nejbližším granátovém útoku uštípnutou větev, kteréžto 'válečné zranění' mi vyneslo po snadném vyléčení v nemocnici několikatýdenní domácí ošetření.

Ale zase tak jednoduché to nebylo dostat se z války. Když jsme se přes Drinu dopravili zpátky do Bosny, kde už čekal pro marody vlak, přišel mě prohlédnout vojenský doktor. Tu mu hlásím, že jsem raněný, protože na mě spadla větev. On se zamračil: "Koukejte, pane četaři, jestli vás tu ještě jednou uvidím, pošlu vás jako simulanta k polnímu soudu!"

"Zum Befehl, Herr Regimentsart," zasalutoval jsem a on dodal, že by měměl na místě zastřelit. Tak jsem rychle vlkouzl do vagónu toho nemocničního vlaku, kde už mě nikdo víc neobtěžoval.

8

Vysadili nás ve špitále v maďarském Pětikostelí, kde jsem strávil asi měsíc. Sestry tam sice byly Maďarky, řeč s nimi žádná, jen "nemtudom", ale staraly se o nás dobře. Abych v nemocnici co nejdéle zůstal, držel jsem hladovku. Vypočítal jsem si, kolik musím jíst, abych neumřel, ale zároveň byl dost malátný. Lékaři mě pořád převalovali na nemocničních stolcích, co na nich vozili pacienty na rentgen, ale nic nenašli a divili se: "Jo, to je nějaká zvláštní zimnice..."

Za čas mě poslali z Pésce do Vídně rovnou císaří pánu na krk. Tam jsem navštívil svého strýce Jaroslava Mansfelda, který mě seznámil s Kněžnou Koutenhoulovou. Praccovala jako zdravotní sestra v blízkosti císaře a dalo se s ní mluvit.

"To je hezkej vojáček," uvítala mě. "Už máš války dost?"

A pak přišla na příští Regimentsartvizitu a řekla: "Tenhle vojáček má nějakou divnou nemoc. Nejí a nejí, asi má od stesku nádor v těle. Tak ho pošleme na čas domů k mamince."

A hned mi napsali transfer do Prahydo vojenské nemocnice na Karlák, odkud mě poslali do Kladna. A tam už to bylo do Pochválova kousek... Jenže po měsíci mi přišlo předvolání a zase jsem musel rukovat.

9

Nastoupil jsem službu u kádru pražských železných much, jak se říkalo osmému střeleckému polnímu pluku. Povýšili mě na kadeta a poslali na školení do Bruku nad Litavou. Tak jsem se stal lajtnantem a expertem na zbraně. Jednak trojspolkové, jednak trojdohody a vlastně i neutrální. Pak byl náš osmý střelecký pluk přeložen z pohořeleckých kasáren na Břevnově do Salcburku.

2

V Salcburku jsem vyzval na souboj majora Marciciewitsche. Jako novopečený lajtnant in der Reserve jsem chodil na pivo do hostince U Černého koně. Zdejší nasládlá břečka asi obestřela mou mysl narkomanským oparem, a tak když ten c. k. zelený mozek řekl něco, co jsem považoval za urážku, poslal jsem mu dva svědky. Bohužel, na poslední chvíli se do toho připletl polní obrlajtnant Biborosch, pod jehož velením se 8. střelecký polní pluk připravoval na Rusa. Souboj zakázal. Odešel jsem s tím, že věc vyřídíme na témže místě rok po válce. Ale můj duelant se nejbjevil v Salcburku U Černého koně i v kasárnách, kde jsem ho hledal, ani po první, ani po druhé světové válce.

13

Pár dní poté, co náš osmý střelecký pluk dorazil na volyňskou frontu na Ukrajinu, vzdal se Rusům celý osmadvacátý batalion. Odpochodoval s bílými prapory, vojenskou hudbou a s veršem: 'Červený šátečku, pěkně se toč, jedeme na Rusa, nevíme proč,' z vlaku přes bojiště rovnou k ruským liniím.

Rakouské vojenské velení na to reagovalo tak, že si udělalo z Čechů armádu na odpis a posílalo je v první linii do všech beznadějných operací.

Velitel našeho kádru ožrala Biborosch rozkaz nejvyššího velení ještě vylepšil tím, že poroučel útočit na bodáky i mým kulometným oddílům, ačkoliv žádné bodáky neměly.

Z celého třítisícového pluku zbyla slabá "půlkompačka", asi sto mužů. Proti nám stála snad desetinásobná přesila Rusů. Stříleli jak diví a my jsme padali jak pitomí.

12

Během půl roku, který jsem strávil na ruské frontě, nezůstal nikdo, s kým jsem přišel. Jednou poslali jako posilu maršbatalion šedesátiletých pantátů. Jakmile zafičela první kulka, plácli sebou na břicho a odmítali jít dál a bojovat. Tehdy mi velitel Biborosch poručil: "Jestli do dvou hodin ten váš sajrajt nebude v zákopech, každého desátého zastřelíte."

Přece jsem ze sebe nemohl dělat kata. Tak jsem navrhl veliteli batalionu Bochníčkovi, abychom vzali do rukou bílé prapory a udělali totéž, co před časem celý osmadvacátý pluk beze zbytku. Toho se však nadporučík Bochníček v záloze velice ulekl. Když spatřil první vlny mužů v šinělech a furážkách, jak z ruské strany běží k nám, prchl i se svým pucflekem ke štábu.

Od té chvíle jsem se považoval jako jediný v poli přítomný rakouský důstojník za velitele zbytku regimentu a předal ho nejbližšímu ruskému poddůstojníkovi, neboť žádný důstojník nebyl v dohledu.Tjumeni.jpg

Naše přijetí místním obyvatelstvem v zajateckém táboře českých důstojníků v Tjumeni bylo vřelé. Po odpřisáhnutí formule blagonadežnosti a věrnosti ruskému caru a myšlence všeslovanské vzájemnosti nás 25. září 1916 osvobodili. Důstojníci bydleli v soukromých domech. Nemuseli jsme nosit uniformy a ani slušný společenský styk s početnější ženskou polovinou tjumeňského obyvatelstva nám nebyl zakázán. Zvali nás do rodin. Vyskytly se i případy zasnoubení a sňatků.

Bydlel jsem za městem ve velké dřevěné vile čajového magnáta Ignatova. Do centra jsme chodili asi patnáct minut pěšky kolem řeky přes rozsáhlá ovčí pastviště, kde rostly žampióny. Jednou jsme tam udělali při koupání hrozné furóre. Kousek pod námi se po proudu cákaly nějaké Rusky. Byly úplně nahé, a když jsme se svlékli do plavek, srotily se kolem nás a křičely, že asi máme nějaké pohlavní choroby, když si zakrýváme přirození a že tam nakazíme řeku... Poslali jsme tedy pro kněze, aby Ruskám vysvětlil, že když pámbu stvořil Adama a Evu, Eva se styděla a zalezla do křoví. Kněz s nimi ale moc nehnul. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Vojaci

Už za cara se domluvilo, že by snad bylo možné osvobodit se vstupem do legií. Pak ale komunisti uzavřeli separátní mír a už nás nechtěli nechat bojovat. Museli jsme odevzdat sklady, munici i potraviny. Chtěli jsme se dostat na sever k murmanskému přístavu a do Francie. Podařilo se to však jen prvnímu transportu. Vzápětí byl Murmansk zablokován flotilou německých ponorek, takže zbývala jediná ústupová cesta přes Vladivostok. Od konce srpna 1918 jsme okupovali transsibiřskou magistrálu po celé délce. Bohužel, Američané, kteří slíbili odsun legionářů ze Sibiře, s tím otáleli dva roky. Právě kvůli tomu propukla v legionářském vojsku ta vzpoura. Podezřívali jsme československé velitelství, že je u spojenců v jakémsi námezdním žoldu. Měli jsme toho dost. Říkalo se, že evropské mocnosti na Sibiři válku potřebují, aby udrželi v šachu bolševiky a ti jim dali pokoj v Evropě. Zkrátka přišlo nám to, že tam děláme takové mameluky. Navíc bylo jasné, že cosi shnilého je ve státě Kolčakově, který jsme pomáhali budovat.

Kun1

Všechny stanice se sobě podobaly jako vejce vejci.... Uprostřed pustiny pár kolejí, domek přednosty se zahrádkou, kde živořila poslední košťata kdysi honosného bezu. A samozřejmě vojenský transport s legionáři. Všude kolem se ukrývaly v tajze naše pěší i jízdní rozvědky jako prodloužené oči vojenského vlaku.

Obcházel jsem vždycky ešalon s vintovkou na zádech a s ručním granátem u pasu. Když mě nad ránem na stráži přišli vystřídat a já vlezl ve spacím vagónu do své těplušky, často v rohu na pryčně dřímala ženštína s odhalenými prsy a rozhozenýma nohama. Obvykla přišla večer k vlaku, abychom ji vzali do Irkutska. Bratři svolili a téměř všichni ji měli, ačkoliv nikdo nemohl vědět, kdy se na Irkutsk pojede. ženština se pak chytla prvního transportu, který stanicí projel na východ, a oblažila svou přízní některý jiný útvar.

3

Pak bílí povraždili několik sibiřských vesnic v okolí magistrály jen proto, že se tam prý skrývali partyzáni. A tak jsme si řekli, že uděláme další sjezd. Ten první květnový v roce 1918 v Čeljabinsku rozhodl, že budeme bojovat proti bolševikům, když nás zdržují od cesty domů a furt nás přemlouvají, abychom se stali Rudoarmějci.

Druhý v srpnu 1919 v Omsku byl ilegální a rozhodl, že s bolševiky uzavřeme mír, protože chceme za každou cenu domů. Já jsem měl reprezentovat 10. pluk Jana Koziny Sladkého. Bylo domluvené, že na sjezdu zvolíme nové vedení a pojedeme… Jenže přijel Štefánik s instrukcemi od naší vlády, která vše zakázala…

Naši sibiřští generálové – Čeček a Syrový – měli strach, že by vzbouření legionářů mohlo pokračovat, a proto vymysleli, že pár lidí vyučí na lodní kapitány a odvoz uspíší. Spojili se tedy se zbytky oficírského sboru námořní ruské akademie z černomořského Sevastopolu, která ve Vladivostoku přežila po nebožtíkovi admirálovi Kolčakovi, vyhlédli si lodě z rusko-japonské války, které tu hnily na vodě od roku 1905, a tím byla Československá námořní akademie hotová.

Syrovy

Bylo nás asi dvacet Čechoslováků, co nás nakomandovali na palubu lodi Diomid. Zdědili jsme ji po nějakých pirátech. Tehdy je zrovna zajali a nevěděli, co s nimi, protože nebylo jasné, jestli jsou rudí nebo bílí. A protože hrozilo, že se vzbouří, pro jistotu jim přivázali kamení na nohy a hup s nimi do moře. Uvolněnou loď předali naší námořní akademii, abychom se na ní vyškolili. Učili jsme se vyšší matematiku, hvězdářství, plést uzle. Byli jsme v akademii asi půl roku, když revoluce přišla i do Vladivostoku.

Z Vladivostoku jsme odjížděli narychlo. Vypluli jsme o silvestrovské noci z roku 1919 na 1920. Naši ruští velitelé z námořní akademie, co se angažovali proti bolševikům, se totiž začali bát, že je rudí nahází do moře. Dohodli jsme, že jim budeme dělat během plavby nádeníky a oni nás za to vyučí námořnickému řemeslu, abychom se dřív dostali domů.

5

Zamířili jsme do loděnic k nejbližšímu japonskému přístavu, což byla Curuga na severním cípu ostrova Nipon. Když jsme se v Japonskju zase naloďovali, tahali jsme do lodi na zádech spoustu uhlí. Mělo se prodávat v Šanghaji, kde jsme potřebovali z peněz za uhlí koupit porcelán, který jsme zase měli prodávat v Singapuru, abychom se uživili.

Když zakotví v cizím přístavu loď bez registrace, je automaticky považována za pirátskou. A to se stalo v Singapuru i nám. Celníci naši chatrnou kocábku zabavili a kapitán zmizel. Museli jsme se spojit s naším singapurským konzulem, aby nám pomohl.

4

Konečně nás naložila v Singapuru obrovská americká loď Prezidetn Grant, se kterou jsme vypluli podél pobřeží Sumatry směrem k domovu. Slunce pražící kolmo nad hlavou nám vysoušelo i dřeň v kostech. Každý hledal úkryt někde ve stínu. Dychtivě jsme vždycky čekali na déšť. Ani delfíni, ani létající rybky či žraloci už nebudili ničí pozornost. Když začalo pršet, najednou loď ožila. Na paluby se vyhrnuly stovky naháčů. Skoro celý měsíc plavba trvala. A najednou tu byl den, kdy jsme zakotvili v italském Terstu a vše bylo opravdu za námi…

14

Konečně nás naložila v Singapuru obrovská americká loď Prezidetn Grant, se kterou jsme vypluli podél pobřeží Sumatry směrem k domovu. Slunce pražící kolmo nad hlavou nám vysoušelo i dřeň v kostech. Každý hledal úkryt někde ve stínu. Dychtivě jsme vždycky čekali na déšť. Ani delfíni, ani létající rybky či žraloci už nebudili ničí pozornost. Když začalo pršet, najednou loď ožila. Na paluby se vyhrnuly stovky naháčů. Skoro celý měsíc plavba trvala. A najednou tu byl den, kdy jsme zakotvili v italském Terstu a vše bylo opravdu za námi…

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


V. Ondys
8:38
10.8.2014

J. David
3:24
10.8.2014

P. Dvořák
3:48
10.8.2014

P. Scheck
0:37
10.8.2014

I. Hil
20:41
9.8.2014

J. Kadeřábek
16:11
10.8.2014

J. Dvořák 188
10:47
9.8.2014

V. Heidlerová
8:33
9.8.2014

V. Kusý
10:26
9.8.2014

počet příspěvků: 11, poslední 10.8.2014 04:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.