29.8.2016 | Svátek má Evelína






HISTORIE: Synové hor

22.3.2013

Tak se jmenuje český film z roku 1956, který byl nejen filmem mého dětství, ale jeho námět i příběhem, který několikráte vstoupil do mého života. Kdyby osud dvou legendárních českých lyžařů zpracoval Holywood, nepochybuji, že by možná dosáhl stejného počtu Oscarů jako legendární Ben Hur. Dne 24. března 2013 to bude 100 let, co se v Krkonoších v předvečer první světové války odehrála tragedie, která měla všechny rysy tragedie antické, navíc i detektivní zápletku – to vše v rámci česko-německého národnostního sporu.

Soukolík

Byl jsem takřka u toho, ne v roce 1913, ale v roce 1956, když se natáčel film Synové hor. V padesátých letech byl v mém rodném Kolíně vedoucím sportovního lyžařského oddílu "Lokomotiva Kolín" (takovými pitomými názvy přejmenovávali komunisté tradiční sportovní oddíly s "buržoasními" názvy) Jirka Novotný, velký sportsman na lyžích a jízdě na koni. Ještě dnes je možno jej zahlédnout jako Bohumila Hanče (1886 – 1913) sjíždějícího s kamarádem Václavem Vrbatou (1880 – 1913) táhlý svah v úvodní sekvenci filmu "Synové hor". Zdálky, aby mu nebylo vidět do obličeje, protože v celém filmu je dabérem herce Josefa Beka v roli Hanče. Jako malí "lyžníci" jsme jej při večerech na některé boudě v Krkonoších, kam jsme každý rok o zimních prázdninách s oddílem jezdili, prosili o tzv. "historky z natáčení", které mívá každý herec v zásobě pro své diváky. Jedna by určitě neměla být zapomenuta. Vyprávěl nám, jak v jedné scéně filmu proběhl Hanč vítězně cílem závodu a Jaroslav Vojta v roli vlasteneckého učitele jej měl obejmout a říci: "Tak je to správné sokolíku můj." Tak to bylo ve scénáři, ale opatrný Vojta se v poslední chvíli zarazil vědom si toho, že Sokolové jaksi ideově v dané době nejsou v kursu a pronesl: "Tak je to správné soukolíku můj." Nemenší úspěch měla historka, jak v nejdramatičtější scéně filmu, trvající téměř půl hodiny, v které se Hanč prodírá sněhovou vichřicí s tváří plnou ledu a sněhu vytvářenou pomocí leteckých motorů, najednou přestane sněžit. Na řev režiséra "Sníh, kde je sníh" se ozve klidný hlas jeho asistenta: "Rejžo, sníh došel, je v Praze ve skladu." Místo sněhu se totiž používal z filmových důvodů naftalin, tak jako se při šlehačkových bitvách nedává na dorty šlehačka, ale holicí pěna.

Hanč a Rath

Ve skutečnosti ale poslední Hančův závod tak legrační nebyl. Ale nejdříve něco k jeho historii. Svaz lyžařů v Království českém se v roce 1905 rozhodl uspořádat běžecký vytrvalostní závod na 50 km z Vysokého nad Jizerou do Jilemnice. Prvních 40 km se jel turisticky, závodníci jeli spolu a pomáhali si, na boudách a v hostincích dostávali občerstvení a teprve posledních 10 km závodili. I při této formě "závodu" šlo o život. Po výstupu na hřebeny zastihla závodníky vichřice a z prostorové dezorientace je pomocí kompasu vyvedl až legendární Josef Rössler-Ořovský (1869-1933), renesanční sportovec a pozdější sportovní diplomat, na kterého všichni počkali, aby s jeho pomocí našli tyče, podle kterých sjeli na Mísečky. Druhý ročník závodu a i další již vyhrává mladý zedník a tkadlec Bohumil Hanč, člen jilemnického Ski klubu, ozdobený vavříny z juniorských soutěží, aby se tak stal Mistrem Krkonoš. Trasy závodu se mění, jeden startuje dokonce ze Sněžky a vede zase do Jilemnice. Hanč nevyhrává pravidelně jen tento brzy tradiční závod, ale i závody na Šumavě, v Krušných a Jizerských horách a závody v zahraničí. Hanč se stane i mistrem tzv. "krasojízdy", ve které předvádí dokonalé telemarky a kristiánky, a stává se i prvním českým lyžařským instruktorem. Již v těchto závodech se střetává s další, pozdější osudovou postavou svého posledního závodu, Němcem Emerichem Rathem. To je jeho německý renesanční protějšek, rodák z Broumova a pražský Němec, boxer, v létě vytrvalostní běžec, účastník olympiád v Londýně a Stockholmu za Rakousko-Uhersko a několikanásobný přeborník v chůzi s plnou polní; s třicetikilovou zátěží a puškou vyhraje čtyři ročníky prestižního padesátikilometrového závodu kolem Berlína. V druhém ročníku krkonošské "padesátky" končí druhý za Hančem a budeme o něm ještě dále mluvit.

"VII. mezinárodní lyžecký závod distanční na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království českém" se jmenovala naše tragická krkonošská padesátka. Po lékařské prohlídce od 6.00 hod. startuje na Velikonoční pondělí na Labské boudě v 7 hodin ráno v půlminutových intervalech šest závodníků - Bohumil Hanč, Český krkonošský spolek Ski Jilemnice, Mistr Království českého, Oswald Bartel, Ski – club Windhaut Polau, favorit závodu, Emerich Rath, Berliner Sport – club, Josef Scheiner, Český Ski club Praha, Karel Jarolímek, účastník pěti zimních olympiád, Český spolek pro zimní sporty, Josef Feistauer, Český krkonošský spolek Ski Jilemnice, mistr republiky a účastník mistrovství světa a za nimi šest turistů, kteří si jedno kolo trasy chtějí jen projet. Čtyři německá jména, z nich jen dva Němci – Rath a Bartel.

Teploměr ukazuje 8 stupňů nad nulou, mezi mraky prosvítá slunce a vzduch z podhůří přináší nahoru k Labské vůni přicházejícího jara. Ještě předtím vyráží z Miřičné u Jilemnice přes Rezek, Dvoračky a Růženčinu zahrádku na Mísečky Hančův kamarád Václav Vrbata, aby svého kamaráda povzbudil. Není však informován o změně posledního kola trasy a o zhoršujícím se počasí na hřebenech. Závod se měl běžet na tři okruhy, kvůli nedostatku sněhu v okolí Špindlerovky, Obří a Luční boudy v důsledku předčasného tání byla na poslední chvíli změněna trasa posledního okruhu, jak je to zaznamenáno v protokolu závodu ve staniční knize Labské boudy. Z Labské (1310 m) trasa mířila na Martinovu boudu (1255 m), Smielec (1410 m), Sněžné jámy (1410 m), Violík (1471 m), Harrachovy kameny (1419 m), dnešní Vrbatovu boudu (1390 m) a opět na Labskou boudu a ve třetím kole se již z Violíku mělo odbočit na Harrachovy kameny a přes Vrbatovu boudu sjet z hřebene dolů do cíle na Mísečnou boudu (1035 m). Poprvé se mělo závodit od začátku do konce, závodníci startují v půlminutových intervalech jen nalehko v košili a kalhotách poté, co poprvé před startem přespí na Labské boudě, aby byly zajištěny rovné podmínky pro všechny. Hanč váhá – nakonec přihlášku na závod nepodá, tlak jeho ženy Slávky v osmém měsíci těhotenství a blížící se mistrovské zednické zkoušky jej přesvědčí. Buď se mnou a uč se, slyší od rána do večera. Ale s tím se nechtějí smířit představitelé jilemnického spolku Ski a zde se poprvé ve hře ocitá nacionalistický prvek - nebude-li Hanč startovat, hrozí nebezpečí, že v závodě zvítězí němečtí závodníci a česká prestiž se ocitne na dně. Proto i jeho ženu Slávku navštíví funkcionáři; žena je však neoblomná, ví lépe než oni, že Hanč na tom není již fyzicky nejlépe, přesto jí Bohumil nakonec v neděli 23.3. po hádce uteče a vyrazí z Hrabačova podél Jizerky do Vítkovic; pro horala jednadvacetikilometrová procházka na Labskou boudu. Cestou se zastaví u své švagrové, manželčiny sestry, které se svěří s těžkostmi doma i s tím, že se mu tentokrát moc závodit nechce. Přesto druhý den ráno před startem řekne přátelům: "Bartel nesmí vyhrát, i kdybych měl padnout." Netuší, že se splní obojí – nakolik k tomu přispěje jeho nedobrý psychický a fyzický stav a konečně i poslední chyba, že posnídá jen hrnek kafe a o buchtu se rozdělí s Feistauerem, se již nedozvíme.

Hanč s číslem 26 hned od startu vyráží prudce do svahu k Martinovce, své ostré tempo nemění ani poté, co za hodinu začne pršet a nedlouho potom i hustě sněžit. Ani nemůže, protože by přece vyhrál Němec! Pro ztrátu času vyjetím z tratě a návratem na ni musí podruhé stíhat Bartela. V 10 hod. se ke sněhu přidává ostrý vítr. Kontrolním bodem na Sněžných jámách probíhá Hanč první, poté, co předběhl Bartela, na čele závodu absolvuje první kolo, ale nikdo jej na Labské v 9,40 ještě nečeká; bohužel ani občerstvení. Jede se rychleji, než pořadatelé odhadli. Ale již v začínající vichřici, teď už bez Ratha a Jarolímka, kteří závod vzdávají. Bartel sleduje Hanče až za Labskou, ale rivalita končí ve stoupání k Vysokému kolu, kde Bartel vzdává, končí i Feistauer a Scheiner, všichni se vrací zpět na Labskou a na trati zůstává jen Hanč pomalu se měnící v kus ledu. Poslední kontakt s rozhodčími má na nové Slezské boudě, kde si bere citron a rukavice. Na další kontrole znovu na Violíku na něj křičí kontrolor, že již všichni vzdali, protože kolem něj v druhém kole projíždí jen Hanč. Hanč ale neslyší a pokračuje na Harrachovy kameny. Končí ale kontrolor, sjíždí na Labskou, kde se scházejí všichni – kontroloři i závodníci, jen Hanč chybí. Je v tu chvíli již vítězem, najel nejvíce kilometrů – ví to ale Hanč? Všichni předpokládají, že ano; Hanč je zkušený horal, který zná elementární pravidla bezpečnosti a ví, kdy závod střídá riziko smrti, i to, že na něj doma čeká těhotná manželka. Tady končí závod a začíná dramatická detektivka.

Detektivka

Hanč totiž stále na Labskou nepřijíždí. Ani nemůže. Leží již téměř mrtvý na trati. Ředitel závodu Fischer a Rath s Jarolímkem se jej vydávají hledat. Film to zachycuje přesně. Z Labské vyrážejí různými směry, pokud je lze v kvílící fujavici, mlze a padajícím sněhu rozlišit. Není to počasí, v kterém by psa člověk ven nevyhnal. Je to počasí, v kterém se venku umírá. Proto je odvaha těchto tří mužů bezmezná. Fischer sjede až na Mísečky, je to nejrychlejší úniková cesta z hřebenu. Tudy se mohl Hanč zachránit. Hanč na Mísečkách ale není. Jarolímek se vydává opačným směrem než Rath, když Hanče nenachází, vrací se na Labskou. "Úspěšný" je Rath. Okolo 14 hod. nachází Hanče v deliriu ležícího na Zlatém návrší. V ústech svírá píšťalku. O něco níže než dnes stojí velká mohyla. Ta byla pochopitelně jako dominanta okolí postavena na vrcholu hřebene. Rath sundá lyže sobě i Hančovi a pokouší se jej dotáhnout na Labskou. Nevidí tyče, brodí se po pás ve sněhu, pro řev větru neslyší hukot Pančavského vodopádu a jak se později zjistí, jde po hraně Labského dolu, kde se může každou chvíli utrhnout lavina. Po osmi stech metrech to však vzdává, i jemu docházejí síly, Hanč mu stále ze zad padá a Rath jej proto posadí zády k větru a povzbuzuje jej, že za chvíli přivede pomoc. Malá mohyla označuje toto místo přesně. Sám už snáze překoná 1,5 kilometru na Labskou, kde jako maratonský běžec po sdělení, kde je Hanč, omdlévá a padá vysílením. Jarolímek s dalšími vyráží se saněmi na pomoc. Hanč na boudě ještě žije, dávají ho nejdříve do studeného, pak do teplého pokoje, do úst mu nalévají koňak a masírují srdce. Chybí však kafrová injekce. Všechno je marné a Mistr Krkonoš umírá. Časové údaje nám poskytnou přesnější obraz: Rath vyjel z Labské ve 13,15 a ve 14,30 se tam vysílen vrátil - zůstal tedy venku cca hodinu a čtvrt. V této době musel ujet 2 kilometry na Zlaté návrší, pak nést Hanče půl kilometru v hlubokém sněhu proti větru se zastávkami na oddech, pak se půl kilometru vrátit pro své lyže a ujet na nich téměř dva kilometry zpět k Labské boudě a krátce se zastavit u ležícího Hanče. To vše za hodinu a čtvrt, proti větru, po větru a ve vánici! Obdivuhodný výkon. Nikdo se však nedozvěděl, co se s Hančem dělo od jeho posledního průjezdu Violíkem v 11.52 do 13.30.hod.

A jsme u první záhady. Tyto události na Zlatém návrší se udály v době, kdy Hanč dokončoval druhé kolo závodu, které ale přes Zlaté návrší nevedlo! Tudy mělo vést až třetí kolo závodu, které mělo končit na Mísečkách. Jak a proč se Hanč dostal na Zlaté návrší, kde v onu shora inkriminovanou dobu neměl vůbec co dělat, když dosud disciplinovaně dodržoval stanovenou trasu? Ještě záhadnější je osud Vrbaty. Ví se, že o velikonočním pondělí ráno o páté hodině vyšel z domova v Mříčné a šel přes Křížlici a Vítkovice, v myslivně na Rezku předal ještě dopoledne pozvánku na sokolský věneček a pak musel již beze svědků stoupat vzhůru přes Dvoračky kolem Kotle k místu závodní tratě, aby se bez předchozí domluvy, ve vánici s minimální viditelností na trati, kudy v tu dobu Hanč neměl běžet, s ním srazil.

To je druhá záhada. Naposledy jej ještě živého viděl retardovaný německý horal, který dorazil do Horních Míseček krátce před čtvrtou. Protože šel s kopce, ale ve vánici a hlubokém sněhu, mohla mu cesta ze Zlatého návrší, dlouhá až dva kilometry, trvat asi hodinu. Vrbata na něj mohl volat tak kolem 15. hodiny. Nevíme tedy, co bylo s Vrbatou od dopoledne do 15 hodin.

Máme tedy třetí záhadu. Tyto časové a orientační údaje udává Miroslav Rampa ve své knížce "Drama na Zlatém návrší" (nakladatelství Vega, Hradec Králové) a není důvod jim nevěřit, autor vychází z protokolů vyšetřování jilemnických četníků. Při prohlídce místa, kde byl nalezen mrtvý Vrbata, byly zjištěny stopy, které se točily v oblouku a stále se vracely k Hančovým zabodnutým lyžím. Hledal Vrbata Hanče nevěda, že jej Rath táhne k Labské boudě?

Čtvrtá záhada je neméně záhadná než předchozí. Hanč byl nalezen na Zlatém návrší asi ve 13.30 hod. Svědectví o ještě živém Vrbatovi z tohoto místa máme až v 15 hodin. To je velký časový rozdíl. Co dělal Vrbata hodinu a půl jen v lehkém svetru a bez čepice v divoké fujavici? Dva a půl kilometru od Labské boudy! Podle stop zřejmě nebloudil – proč by se jinak stále vracel k Hančovým lyžím? Hledal Hanče? Jasné je jen to, že k Hančovým lyžím musel dorazit až poté, co od nich odjel Rath. Kdyby dorazil dříve, musel by tu najít i lyže Rathovy a setkat se s ním, když se Rath od umírajícího Hanče pro ně vracel. Nebo Rath k lyžím přiběhl zrovna ve chvíli, když Vrbata chodil na druhé straně? To by ovšem byla náhoda náhod. A jak to, že by si pak Vrbata nevšiml čerstvých pěších a lyžařských stop a nevydal se po nich? Jednu jistotu máme – Hanč se s Vrbatou setkat musel, jinak nemohl mít na sobě jeho kabát a čepici! Kdy a kde se to stalo?

A to je záhada pátá. Vrbata musel dát kabát s čepicí svému kamarádovi předtím, než jej našel Rath, ale v tu chvíli nebyl u Hanče. Potřeboval ale Hanč v době setkání s Vrbatou pomoc nebo byl v tu chvíli ještě schopen pokračovat v závodu? Co měl v úmyslu Vrbata sám, když dal Hančovi svůj kabát? Zbývaly mu jen dvě možnosti – buď najít v mlze a vichřici Labskou, nebo sjet dolů na Mísečky. K tomu ještě další záhada nebo spíš neuvěřitelná náhoda. Samotné setkání Vrbaty s Hančem. Vrbata se jel na závody podívat z Miřičné, nevěděl ale, kudy trať vede, a i kdyby ji poznal podle červených stužek na tyčích, nemohl tušit, kdy po ní Hanč projede. Start byl přece posunut a kromě Hanče již na trati nikdo nebyl. Narazit na Hanče na hřebenu ve vichřici a mlze bylo stejné jako najít tu nikdy nenalezenou jehlu v kupce sena. Nebo trať našel a čekal? V tom počasí? Nemohl vědět, že závod ještě pokračuje. To nevěděl ani Hanč, i když si to myslel. Projel naposledy Violíkem v 11.52, kdy Vrbata stoupal na hřebeny; žádný z nich neměl nějaký mobil, tak na sebe mohli teoreticky narazit někde u Harrachových kamenů. Tři kilometry z Violíku k Harrachovým kamenům, které klesají i stoupají, musí jet Hanč už omrzlý a vysílený. I s určitými časovými licencemi se nám doba na setkání Hanče s Vrbatou zužuje tak na půl hodiny. Ale poslední Hančův závod je nekonečný řetěz náhod. Pochyby do obecně přijatých závěrů o setkání obou vnesl po letech vzpomínající účastník závodu JUDr. Josef Scheiner: "Vrbata musel najít Hanče již polomrtvého, jinak by Hanč od něj nepřijal oblečení - muselo mu být jasné, že by tím ohrozil Vrbatův život. Byl přece Sokolem a pro ty byl život přítele cennější než vlastní."

S tím souvisí i záhada šestá. Oba byli nalezeni na různých místech. Proč se rozdělili, proč se vzdálili jeden od druhého? Jestliže Hanč v době setkání s Vrbatou závod nekončil, proč jej Vrbata nedoprovázel na svých lyžích dál po trati? Oblékl Vrbata zhrouceného Hanče, šel hledat pomoc a Rath mu jej mezitím odvlekl? Takové stopy se ale nenašly. Nebo se v době Vrbatova vzdálení Hanč vzchopil, popojel, opět se zhroutil a setkal se s Rathem, zatímco jej Vrbata hledal? Proč se ale silák Vrbata nepokusil o totéž, co Rath? Labská bouda nebyla daleko. Rennerova bouda v Horních Mísečkách byla dál, ale stačilo zmizet z hřebenu, navíc z kopce, a tím uniknout tomu hrozitánskému počasí. Nebo jednal logičtěji Rath, který vlekl Hanče sice proti vichřici, ale na boudu, o které věděl, že jsou tam všichni ostatní a připravení poskytnout pomoc?

Tyto otázky byly pokládány již před sto lety, kromě analýz a úvah se správná odpověď nenašla a již nenajde. Jen pravděpodobná, jak ji zformuloval autor výše uvedené knihy: "Hanč již prokřehlý a téměř u konce svých sil projíždí asi ve 12.30 kolem Harrachových kamenů. Na určeném místě není ale žádný kontrolor, a tak Hanč uvažuje, co dále. Najednou se objevuje Vrbata. Toto neuvěřitelné setkání jej povzbudí, jedou kus cesty spolu, pak se rozloučí a Vrbata mu dává na další cestu kabát a čepici. Ani Vrbata neví, že závod již skončil a že na trati je již jen Hanč. Musí se ale dohodnout, kde se po závodě sejdou, protože bez svého oblečení se nemohl Vrbata vydat zpět domů. Po odloučení ale Hančovi brzo dojdou síly, srdce mu vynechává, musí odpočívat, padá, opět se zvedá a buď přehlédne odbočku na Labskou, nebo se rozhodne sjet do Míseček. Sjede první svah, upadne a za rozcestím u Zlatého návrší padá a zkříží se mu lyže. Tak ho nalezne v půl druhé Rath." Další počínání Vrbaty vychází z předpokladu, že znal hory v těchto místech hůře, než jeho přítel. Začne bloudit, motá se v mlze kolem a najednou naráží na Hančovy lyže. Kde je Hanč? Hančovy lyže byly tehdy ojedinělé a velmi cenné, vždyť byly již lepené. Hanč by je jen tak neopustil. Zmatený Vrbata hledá Hanče kolem nich, stále a stále se k nim vrací – musí se k nim přece vrátit i Hanč! Bylo to tak? Je nutné si uvědomit, že počasí v Krkonoších se nejen rychle mění, ale i v místech nedaleko sebe je rozdílné. Zatímco tehdy na hřebenech řádil orkán, uragán, proti kterému se chvílemi nedalo vůbec jít, dole na Mísečkách byl klid a mír a jen pohledem na hřebeny z Labské boudy, stojící v závětří, se dalo vytušit, co se tam děje. Tušení ale pokračuje i u nalezeného Hanče. Jak to ale, že jej přivezou v kabátě a čepici? Na trať vyjel jen prostovlasý a v košili. Po poslední kontrole na Violíku po trati nebyla žádná bouda, nikdo, kdo by mu mohl dát toto oblečení. Co to znamená? Že venku musí být ještě jedna neznámá osoba. Další záchranná výprava, Havelkova, ji nachází – mrtvého muže jen ve svetru. Leží u Hančových lyží, které Rath, než začal vléci Hanče, zapíchl do sněhu. Rath ale tohoto muže neviděl. Kde se neznámý setkal s Hančem? Jak mohl ležet u Hančových lyží, když se nesetkal s Rathem? Ale i nález tohoto mrtvého muže je zpočátku záhadou. Ani ředitel Fischer, který znovu z Míseček vyráží nahoru na hřeben poté, co se od právě příchozího německého podomka dozví, že nahoře na hřebenu viděl sedět muže jen ve svetru, který na něj něco česky volal, čemuž nerozuměl. To přece musel být Hanč! Nejen vichřice, ale i jazyková bariéra v bilingvním regionu, tak spoluzaviní smrt Vrbaty.

Fischer při výstupu narazí na Havelkovu výpravu, která s mrtvým, pro všechny stále neznámým, sjíždí dolů na Mísečky. Fischer má mrtvého na saních za Hanče, ale ten, jak se od ostatních dozvídá, leží mrtvý na Labské. Teprve druhého dne je mrtvý muž identifikován jako Vrbata a oba kamarádi se sejdou namísto na Labské nebo na Rennerově boudě na Mísečkách, v márnici v Jilemnici.Takový scénář mohl vymyslet jen Krakonoš; scénárista nad psacím stolem ani v největší fantasii. Hanč i Vrbata byli zkušení horalé, na horách vyrostli a věděli, co dovedou. Proč na sebe Hanč vzal takové riziko; nešlo jen o vražednou vichřici, mráz, sníh a led, ale i o ztrátu orientace v mlze a o nebezpečí zřícení do Labského dolu nebo stržení lavinou. Jak velkou roli hrála touha porazit německé závodníky a česko-německá rivalita?

Česko-německá rivalita

Česko-německý spor, který se promítl i do posledních hodin života obou protagonistů našeho příběhu, byl reakcí na vrcholící spory o národnostní vyrovnání, které bylo od roku 1848 hlavním obsahem politiky českých poslanců na Říšské radě a v Zemském sněmu. Byl to spor o české historické státní právo a jazykové právo. Druhou polovinu 19. století naplňovalo české politiky úsilí o dosažení jazykového vyrovnání – stručně řečeno, aby český jazyk byl rovnocenný německému. To mu formálně zaručovala neoficielní ústava, kterou bylo Obnovené zřízení zemské, konkrétně jeho články B.XII, C.II, ale ve skutečnosti tato rovnoprávnost v souvislosti s postupnou centralizací a germanizací rakouského soustátí vedla k faktickému panství němčiny jako úředního jazyka a čeština zůstala vedle jejího obřadního a ceremoniálního používání v ústředních orgánech jen obcovacím jazykem prostého lidu. To začalo měnit české národní obrození a po něm i politické události po revolučním roce 1848. Vznikla česká buržoasie, jejíž vzrůstající hospodářská moc vedla ke vzniku politické reprezentace, která začala usilovat o skutečné zrovnoprávnění češtiny s němčinou, a to především ve vnějším úřadování správních a soudních orgánů, a posléze i jejich vnitřním úřadování. Prvního požadavku bylo dosaženo Stremayerovým nařízením (1880), druhého požadavku do konce Rakouska-Uherska dosaženo nebylo.

Krkonoše geograficky a částečně jazykově patřily do oblasti tzv. Sudet, jak bylo nazýváno pohraniční území Čech a Moravy, místy s ryze německým obyvatelstvem, jinde smíšeným – buď s převládajícím českým, nebo německým prvkem. Krkonoše, jak to také ukazuje mapka českého území připojeného v říjnu 1938 k německé říši, byly sice územím s většinovým německým obyvatelstvem, ale jeho vyšrafovaná část na mapce nového státu Česko-Slovensko tvoří jedno z nejužších příhraničních pásem zabraných Hitlerem. Hustota německého obyvatelstva nezasahovala hluboko do českého území jako např. v Krušnohoří. Důvodů pro soupeření Čechů a Němců bylo dost – drsné podnebí, tvrdá práce ve sklářství, chudé zemědělství a celkově bědnější poměry oproti vnitrozemí však tuto rivalitu omezovaly. Jinak tomu bylo v různých, zejména sportovních spolcích a organizacích. Dosažitelné informace o naší padesátce, česko-německé složení závodníků dosvědčují, že jak účast Hanče, tak jeho zarputilost v boji s počasím, byly motivovány úsilím o vítězství českého závodníka. Chování obou Němců, Ratha a Bartela a jejich obětavost při záchraně Hanče a riskování vlastního života jsou zase důkazem, že nešlo o nesmiřitelný nacionalismus, ale o sportovní rivalitu, i když národnostní spory vedly někdy k tomu, že závodníci některé závody bojkotovali. Zejména těsně před první světovou válkou se česko-německý nacionalismus i v Krkonoších vyhrotil úměrně jeho napětí v politice, neboť Němci v Rakousku-Uhersku cítili v přicházející válce možnost, jak zkrotit politické naděje a aspirace českého národa. Přesto tato nacionální rivalita nebyla v Krkonoších tak výrazná jako v ostatních částech Sudet a mnohá počáteční averze, ať již v terénu či na boudách končila na boudách vzájemnými přípitky a společným zpěvem českých a německých písní.

Národnostně vyhrocená atmosféra po první a zejména po druhé světové válce včetně falešné propagandy komunistického režimu způsobily, že ve zmíněném filmu byla výrazně zkreslena role Emericha Ratha při zachraňování Hanče. Ač se Hanč a Rath dlouho znali, byli kamarády – ve filmu je Rath prezentován jako zavilý Prušák, který se Hančovi "představuje" na Labské sklapnutím podpatků. A to přesto, že taková národnostní rivalita končila tam, kde končilo i sportovní zápolení a bylo nutno společně vzdorovat extrémním podmínkám. Vzdor tomu, i když Rath, který za války schovával židovského spoluobčana, nebyl odsunut, se na něj muselo zapomenout. Před válkou legendární sportovec jak mezi německým, tak i českým obyvatelstvem, propagátor trampingu (majitel prvního obchodu, na Příkopech v Praze, s výzbrojí a výstrojí pro pobyt v přírodě) se stává ve sportovní historii personou non grata. Působí sice jako poradce při natáčení shora uvedeného filmu, aby po jeho shlédnutí konstatoval, že takhle to nebylo. Ale ještě v roce 1960 mu není dovoleno využít pozvání italských pořadatelů na olympiádu do Říma.

V každém případě je story Bohumila Hanče a Václava Vrbaty a dodejme, že i Emericha Ratha, příběhem, na který platí plně slova amerického spisovatele Williama Faulknera: "Člověk je nesmrtelný proto, že má duši, v srdci nosí odvahu, cítí s ostatními a dokáže se obětovat."



Diskuse


J. Sládeček
21:14
22.3.2013

P. Han
16:29
22.3.2013

T. Czernin 251
17:41
22.3.2013

P. Han
21:06
22.3.2013

Z. Bartoňová
10:54
22.3.2013

S. Udatný
10:42
22.3.2013

Z. Bartoňová
12:45
22.3.2013

J. Roth
10:25
22.3.2013

Š. Šafránek
8:16
22.3.2013

T. Czernin 251
7:55
22.3.2013

P. Han
8:06
22.3.2013

T. Czernin 251
17:42
22.3.2013

P. Han
23:23
22.3.2013

O. Roldán
1:39
22.3.2013

počet příspěvků: 14, poslední 22.3.2013 11:23









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.