24.8.2016 | Svátek má Bartoloměj






HISTORIE: Sto let od „mokré práce“ v Sarajevu

30.6.2014

... když se podíváme na fakta, nelze se vyhnout závěru, že v červenci 1914 Rakousko bylo v právu!

Tuto sobotu uplynulo 100 let od zavraždění Františka Ferdinanda a jeho manželky Sofie v Sarajevu. Tyto činy jsou historiky podrobně zdokumentovány, stejně jako následní chod událostí, jenž vyústil v tzv. Velkou (jak se jí říkalo předtím) či 1. světovou (jak se jí říkalo potom a dodnes) válku. Ten chod událostí je zdokumentován někdy téměř minutu po minutě, jak se celý evropský kontinent náměsíčně hnal do sebevraždy (viz. především telegramy „Willy-Nicky“ mezi německým císařem a ruským carem).

První světová válka je největší tragédií Evropy za posledních dvě stě let. Byla to skutečná sebevražda Evropy; rána, ze které se již jako civilizace nevzpamatovala. Byla mnohem větší tragédií než 2. světová válka, která byla heroickým zápasem proti protivníkovi, jehož v řádu morálním porazit prostě nutné bylo, neboť 1. světová – na rozdíl od 2. - byla vlastně zbytečná.

Po sto letech (1814-1914) bezprecedentního nárůstu svobody, pokroku, hospodářského, kulturního a morálního rozvoje, vedla ke čtyřem rokům a čtyřem měsícům jatek, po nichž přišly: komunismus, fašismus, nacismus. A po nich hodnotový relativismus, morální nihilismus a politický etatismus dneška. Tj. úpadek, ba až zánik západní civilizace.

Těsně po jejím skončení vítězové měli dojem, že za válku jednoznačně mohly Centrální mocnosti, především Německo. Později, hlavně v 30. letech 20. století, převládl názor, že Velká válka byla kolosální chybou, za kterou mohly všechny mocnosti spíše stejnoměrně.

To je názor v podstatě převládající dodnes: Srbsko bylo expanzionistické a iredentistické vůči Rakousku, velké Rakousko napadlo malé Srbsko, Rusko mělo imperiální ambice na Balkáně a panslavistickou touhu dostat pod svou hegemonii všechny slovanské národy, Německo bylo ovládnuté pangermánskou snahou o nadvládu nad celou kontinentální Evropou pod vedením megalomanského císaře, Francie usilovala vůči Německu o revanš za porážku 1870, Británie chtěla zabránit vzestupu nové mocnosti Německa a jeho snahy o zpochybnění britské námořní hegemonie, a Itálie – Itálie chtěla Rakousku urvat jižní Tyroly, Istrii a Dalmácii.

To všechno je (do značné míry) pravda, ale přesto bychom kvůli stromům neměli přehlížet les: totiž, že Rakousko bylo v právu.

Já vím, to je šokující tvrzení pro všechny, kdo byli odchováni masarykovskou interpretací dějin (Rakousko = žalář národů, Velká válka = zápas demokracie s teokracií, odvěký to boj slovanstva s germánstvím - to už je benešovský dodatek, atd., atd.) Přesto však, když se podíváme na fakta, nelze se vyhnout závěru, že v červenci 1914 Rakousko bylo v právu.

Dnes nikdo nepochybuje (a vlastně už od samého začátku bylo jasné), že vrahové ze Sarajeva byli prodlouženou rukou srbské tajné služby, či přesněji řečeno, části srbské tajné služby a armády. Konkrétně organizace Ujedinjenje ili smrt (Sjednocení nebo smrt), zvané taky „Černá ruka“. Vedl ji plukovník generálního štábu Dragutin Dimitrijevič zvaný Apis (býk). Tato organizace byla maniakálním vražedným kultem.

Zavraždili v roce 1903 brutálním způsobem vlastního srbského krále Alexandra I. Obrenoviče a jeho manželku Dragu (předtím vdovu po českém inženýrovi Mašínovi) – jen proto, že on si vzal za manželku ženu, která byla proti jejich chuti, a proto, že byl pod větším vlivem jejím, než jejich. Inu, důvod pro bestiální vraždu.

Jejich ideologií byl pan-srbismus, snaha o vytvoření Velkého Srbska, jež by zahrnovalo nejen Srbsko, ale i Bosnu-Hercegovinu, velkou část Chorvatska, celou Černou Horu, Albánii, Makedonii, část Bulharska. Proto se pokusili i o dva atentáty na černohorského krále Nikolu I.

A v červnu 1914 nechali zavraždit následníka rakouského trůnu.

Představte si, že ruský premiér navštíví Krym a agenti ukrajinské tajné služby ho zavraždí. Kolik hodin bude trvat, než nastane ruský masivní útok na Kyjev? Nebo americký viceprezident navštíví Panamu a zavraždí ho agent venezuelské tajné služby. Kolik dní potrvá, než se mariňáci vylodí na plážích u Caracasu? Nebo čínský viceprezident navštíví sporný ostrov v Jihočínském moři a…

Rakousko na Srbsko nezaútočilo okamžitě, ale dalo mu desetibodové ultimátum. Srbsko jeden bod – žádost, aby rakouští vyšetřovatelé mohli vyšetřovat na srbském území osoby podezřelé z nařízení vraždy – odmítlo. Rakousko tedy vyhlásilo Srbsku válku 28. července 1914, tedy přesně měsíc po sarajevské dvounásobné vraždě.

Ten požadavek byl za dané situace racionální: výslechy zatčených vrahů rakouskou policií během července 1914 ukázaly na jména jejich šéfů celkem přesně. V červenci 1914 tedy všichni, Rakušané, Srbové, celý svět, věděli přesně, kdo jsou vrahové a kdo jsou jejich šéfové. Přesto je Srbsko v daném momentu vyšetřovat odmítlo.

To je legitimní casus belli pro každou zemi, vždy a všude. Pravda, o chystané vraždě předem nevěděli ani srbský král Petr, ani korunní princ Alexandr. Věděl o ní srbský premiér Nikola Pašič, kterému to krátce před ní sdělil jeden ze spiklenců, major Tankosič. A premiér Pašič, ačkoli s velkosrbskou ideou souhlasil, nechtěl ji realizovat za cenu vraždy státníka sousední země. Proto vydal rozkaz – což mu slouží ke cti – atentátníky zadržet a vraždu překazit. Ale nepovedlo se. Přesto věděl přesně, kdo tu vraždu nařídil, kdo byli šéfové Černé ruky.

Jinými slovy, na začátku 20. století byla srbská vláda hračkou a loutkou vražedné, maniakální sekty. Ta zavraždila v době míru státníka sousední země v její hierarchii postaveného na čísle 2. Přesto se srbská vláda rozhodla vrahy krýt a nevydat k vyšetřování. Casus belli jako vyšitý.

Pokud někdo v létě 1914 potřeboval výprask jako sůl, bylo to Srbsko.

(Taliban v Afghánistánu v září 2001 odmítl vydat vedení Al-Kaidy k vyšetřování, takže nastal americký útok vůči vládě Talibanu v Afghánistánu, který celý svět, včetně Česka, Ruska i Číny považoval za oprávněný. Z toho plyne, že byla-li americká intervence proti Afganistanu na podzim 2001 oprávněná, byla oprávněná i rakouská intervence proti Srbsku v létě 1914.)

Jenže pak se do toho, co měla být trestní expedice jedné země proti druhé, vložilo Rusko. Pod bizarní panslavistickou záminkou, že musí chránit malé slovanské pravoslavné národy na Balkáně proti každému – bez ohledu na to, zda vlády těch národů byly či nebyly vinny a tudíž potrestání zasloužily či nezasloužily – začalo mobilizovat proti Rakousku.

Rakousko mělo za spojence Německo a Německo vyzvalo Rusko, aby proti Rakousku nemobilizovalo. Rusko odmítlo. Do války na straně Rakouska tak proti Rusku vstoupilo i Německo. Zatím to bylo vše v rámci normy.

Pak mělo Německo vůči Francii nehorázné požadavky, že se prý musí zavázat, že během konfliktu zůstane neutrální; a dále mělo v záloze požadavek, že během války musí Francie Německu postoupit na svém území dvě pevnosti (Verdun a Toul). Francie odmítla ultimátu vyhovět, takže Německo napadlo Francii. Ze strany Německa to byla jasná agrese. Velká Británie ohledně vstupu do války váhala, a kdyby Německo nenapadlo neutrální Belgii, která nikomu neublížila, tak by do války ani nevstoupila. Němci však na Francii udeřili přes neutrální Lucembursko a Belgii, které Německo nijak neohrožovaly. Británie do války vstoupila: na obranu práva mezinárodního i práva malých neutrálních národů nebýt kořistí mocností. Itálie chtěla kořist, tak napadla Rakousko…

Takže je jasné, kdo byli vinni a kdo byli v právu: V právu byly Rakousko, Francie, Británie; vinni byly Srbsko, Rusko, Německo, Itálie.

To je trochu matoucí pro ty, kteří mají za to, že jedna celá strana (Dohoda, nebo Centrální mocnosti) byla v právu, zatímco celá druhá strana (Centrální mocnosti, nebo Dohoda) byla vinna. Ve skutečnosti agresoři i napadení byli na obou stranách.

Taky co se týká režimů, nelze říci, že jedna strana by excelovala a druhá byla příšerná: Británie a Francie byly demokracie, stejně tak ale do značné míry i Rakousko a Německo (měly volené parlamenty), taky Itálie. Rusko byla absolutistická monarchie s nulovou politickou svobodou, Srbsko bylo v moci vražedné sekty, Bulharsko bylo mírnou autokracií a Osmanská říše… o té raději pomlčet.

Během války je přípustné útočit na státníka druhé země coby vrchního velitele (nebo alespoň představitele) vojenské moci. 28. června 1914 však žádná válka neprobíhala. Vražda Františka Ferdinanda a jeho manželky byla sprostou a neospravedlnitelnou, a ti, kdo ji obhajují či velebí, prostě velebí vraždu.

Považovat Gavrila Principa za hrdinu znamená považovat za hrdinu vraha. Princip se dopustil neobhajitelné dvounásobné vraždy, a svým činem spustil kaskádu událostí, jež přes mylná a přehnaná rozhodnutí evropských státníků té doby vedly k hekatombám mrtvých a největší evropské katastrofě za posledních dvě stě let.

V mírně upravené versi uveřejněno na serveru Česká pozice

Autor je ředitel Občanského institutu
Převzato z blogu autora s jeho svolením



Diskuse


P. Jirka
20:26
30.6.2014

L. Ott
13:29
30.6.2014

Š. Šafránek
15:09
30.6.2014

P. Svobodný
18:08
30.6.2014

V. Novak
18:18
30.6.2014

L. Ott
18:41
30.6.2014

J. Babicka
21:45
30.6.2014

J. Vyhnalík
21:17
30.6.2014

V. Podracký
12:07
30.6.2014

J. Babicka
16:39
30.6.2014

J. Vyhnalík
21:16
30.6.2014

J. Babicka
22:00
30.6.2014

J. Vyhnalík
22:54
30.6.2014

V. Kraus
11:26
30.6.2014

J. Skála
11:00
30.6.2014

L. Ott
13:27
30.6.2014

J. Skála
14:33
30.6.2014

J. Skála
14:35
30.6.2014

M. Mikan
10:15
30.6.2014

A. Grunwaldová
11:32
30.6.2014

M. Mikan
12:20
30.6.2014

J. Babicka
16:42
30.6.2014

B. Brousková
13:01
30.6.2014

F. Svoboda
8:58
30.6.2014

A. Grunwaldová
11:33
30.6.2014

P. Lenc
8:12
30.6.2014

V. Kraus
8:01
30.6.2014

E. Heusinger
7:55
30.6.2014

P. Sulc
4:10
30.6.2014

V. Novak
18:28
30.6.2014

P. Sulc
20:30
30.6.2014

J. Babicka
3:36
30.6.2014

P. Boublíková
7:48
30.6.2014

R. Szewczyk
hm
0:58
30.6.2014

J. Schwarz
8:02
30.6.2014

R. Szewczyk
9:01
30.6.2014

B. Brousková
9:33
30.6.2014

L. Orlita
9:19
30.6.2014

počet příspěvků: 48, poslední 30.6.2014 10:54









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.