20.6.2019 | Svátek má Květa


HISTORIE: Sputnik nemusel být první družicí (2)

23.10.2012

Družice doktora Freda Singera

V srpnu 1953 představil vlastní studii umělé družice americký fyzik dr. S. Fred Singer, který původně nechtěl s podobným kosmickým výzkumem mít cokoli společného. Nejen totiž vojáci, ale i mnozí přední američtí vědci považovali umělou družici za zbytečný a mnohdy dokonce až nesmyslný cíl. Singer v té době působil na americkém velvyslanectví v Londýně a mohl se podrobněji seznámit s britskou studií, která ho nakonec zaujala a především přesvědčila o tom, že umělá družice by mohla vědě neobyčejně prospět. Na astronautickém kongresu v Curychu v srpnu 1953 proto Singer přednášel o projektu "Nejmenší bezpilotní družice Země" – Minimum Orbited Unmanned Satellite of the Earth (MOUSE), který byl ve své době patrně nejpropracovanějším a nejpromyšlenějším návrhem. Asi 50 kg těžká družice byla určena k astrofyzikálním výzkumům. Do kosmu se však nikdy nedostala. Její reálný model dnes patří mezi cenné exponáty washingtonského Národního leteckého a kosmického muzea.

MOUSE Singer 1

Taktizování s generály a maršály

Ani v tehdejším SSSR nebylo politické a vojenské velení nakloněno kosmickým plánům a mnozí maršálové se na rakety dokonce dívali krajně přezíravě, a to i přes nesporné výsledky jejich bojového nasazení v závěru války. Stalin navíc upřednostňoval strategické bombardéry, a pokud byl ochotný o nějakých raketách vůbec mluvit, pak pouze o druhu nové zbraně.

Na akademické půdě se sice o vytvoření umělé družice a o vícestupňové nosné raketě mluvilo, ale rovněž velice opatrně, protože ve vojenském a politickém vedení SSSR by takové diskuse nepochybně vyvolaly nežádoucí reakce.

Na vojenské základně Kapustin Jar, ležící východně od tehdejšího Stalingradu, probíhaly zkoušky ukořistěných nacistických raket V-1 a brzy také jejich sovětské modifikace R-1. Ke slovu se dostaly dokonce výlučně vědecké výškové starty s přístroji a s pokusnými psy.

Avšak na oběžnou dráhu kolem Země bylo tehdy ještě příliš vysoko.

V té době se už prosadil Sergej Koroljov, zanedlouho hlavní konstruktér raketové a kosmické techniky, který 20. května 1954 obdržel vládní příkaz, aby připravil velkou mezikontinentální balistickou raketu, která by dopravovala dopravit jadernou hlavici o hmotnosti 3000 kg do vzdálenosti kolem 8000 km. Když však byla v srpnu 1953 v SSSR zkušebně odpálena první vodíková bomba, bylo jasné, že původně plánovaná nosnost zamýšlené rakety rozhodně nebude stačit, že bude muset být přibližně dvojnásobná. Původní návrh nové rakety byl proto urychleně přepracován a již 11. března 1955 podepsal Koroljov technický projekt. Zrodila se nosná raketa R-7, dodnes legendární "semjorka", která se stala páteří sovětské kosmonautiky a v modernizované verzi dodnes vynáší umělé družice i kosmické lodi Sojuz.

R-7

Velká balistická raketa se teprve rodila, ale už od ledna 1955 probíhala v Kazachstánu stavba nové základny. Vybrána byla neobydlená stepní oblast severně od nevelké ospalé osady s železniční stanicí Tjuratam na trati z Moskvy do Alma-Aty. Důležitá byla nejen železnice pro přepravu rozměrných stupňů rakety a dalšího vybavení, ale také blízkost řeky Syr-darji poskytující tehdy dostatek užitkové vody. Základna dostala krycí označení Taškent-90, nově budované město neuváděné tehdy na žádných mapách bylo pojmenováno Zarja. A základy rampy pro raketu R-7 s rozměrnou montážní a zkušební budovou začali budovat 40 km odtud severně ve stepi.

Taktizování s vlivnými maršály a generály

Již v roce 1951 zveřejnili studii až třístupňové rakety a nevelké družice členové Britské meziplanetární společnosti, ale nenašli potřebnou podporu, především finanční. Korejský konflikt i zkoušky sovětských a amerických jaderných zbraní však urychlily vývoj velkých raket, s nimiž se počítalo jako s nosiči bojových hlavic. V USA vstoupil do hry Wernher von Braun, který navrhoval použít raketu Redstone, jež byla přímým pokračovatelem jeho bojové rakety V-2. Měla však lehčí a výkonnější motor. S nevelkým druhým a třetím stupněm by tato nová raketa mohla dopravit přes 2 kg těžkou družici na oběžnou dráhu ve výšce 300 km. Zájem o projekt projevila pozemní armáda. Dostal označení Orbiter. Námořnictvo chystalo svou vlastní družici Vanguard. Síly se zbytečně štěpily.

Z tehdejšího SSSR přicházely skoupé informace o zkouškách raket, ale v roce 1955 přes oceán do USA přece jen dolétla vážná a především věrohodná zpráva, že v přísném utajení se chystá vypuštění umělé družice. Znamenalo to, že SSSR bude mít k dispozici mezikontinentální raketu, která se dá použít i jako nosič jaderných zbraní.

Podívejme se, co se do té doby za hranicemi SSSR v nejpřísnějším utajení odehrálo. Zpočátku pouze s mírnou podporou Grigorije Malenkova, blízkého Stalinova spolupracovníka a letech 1953 – 1955 předsedy Rady ministrů SSSR, se mohl Sergej Koroljov pustit do rozpracovávání skromné studie umělé družice připravené jeho starším spolupracovníkem Michailem Tichonravovem. Nezapomínejme totiž na vlivné sovětské maršály a generály, kteří myšlenku umělé družice stále zatvrzele odmítali. I vlivný Malenkov proto musel k celé věci přistupovat opatrně. Sergej Koroljov se tedy učil taktizovat a jednat s vlivnými politiky z Kremlu. Na svou stranu získal místopředsedu Akademie věd a později svého životního přítele Mstislava Keldyše, který přesvědčil tehdejšího předsedu Akademie věd akademika Něsmejanova, aby se myšlenkou umělé družice a jejího přínosu pro vědu zabýval. Nejdůležitější osobní jednání však na Koroljova teprve čekala - především s ministrem obranného průmyslu Dmitrijem Ustinovem. Už tehdy věděl, že aby splnil vládní lhůty, bude muset novou velkou raketu zkoušet přímo za letu, protože na zkušebním polygonu u Zagorska nebylo odpovídající vybavení. A stavět nové velké zkušební stavby by si vyžádalo značný odklad v přípravě vojenské rakety, což si nemohl dovolit, protože tlak vojáků byl neúprosný. Podle pravidla "vše špatné bývá k něčemu dobré" se Koroljov proto rozhodl Ustinova přimět k myšlence umělé družice. Vypuštěna by přece mohla být jako užitečný přívažek při některém ze zkušebních startů, takže přípravu vojenské balistické verze by ryzí věda nijak nezdržela!

R-7 start

Neméně takticky Koroljov postupoval, když politickému vedení státu poslal v květnu 1954 Tichonravovu studii o umělé družici, protože k dokumentaci připojil výstřižky ze západního tisku, informující o tom, co chystají Američané.

Pokračování zítra



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.