V souvislosti s různými vzpomínkami na „Vítězný únor 1948“, které se v minulém měsíci objevily v nejrůznějších médiích, zazněly zejména od komunistů a jejich příznivců názory, že šlo vlastně o správný krok, který byl poznamenán nějakými nespravedlnostmi. Ono to bylo ve skutečnosti daleko horší a strašlivé. Dva roky po převzetí moci zahájili komunisté například likvidaci selského stavu. Výsledek? V roce 1990 bylo v zemi pouze 1142 soukromých rolníků. Všichni ostatní podlehli v nerovném boji trvajícím padesát let. Tady nešlo o nějaké omyly a drobná selhání.

Snad jen trochu historie. V roce 1920 vydal historik Kamil Krofta (1876-1945) pozoruhodnou knihu pod názvem Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. Erudované dílo vyšlo ve druhém vydání v březnu roku 1949 pod názvem Dějiny selského stavu. V úvodu druhého vydání píše editor PhDr. Emanuel Janoušek: „Svědčí tedy o trvalé hodnotě Kroftovy knihy, že může vyjít podruhé v jádru téměř nezměněna...“. Netušil editor, ani vydavatel Jan Laichter, že přichází soumrak a zkáza selského stavu.

Autor se druhého vydání nedožil. Ve dvacátých letech se dal na dráhu diplomatickou a v letech 1936-1938 byl československým ministrem zahraničních věcí. Za okupace byl aktivním příslušníkem domácího odboje, v roce 1944 byl zatčen gestapem a vězněn v Malé pevnosti v Terezíně. Bylo mu dopřáno bohužel jen několik měsíců svobody, když v srpnu 1948 na následky vězení zemřel. V roce 1919 recenzoval první vydání této knihy renomovaný český historik Josef Pekař, který označil Kroftovo dílo za pozoruhodný vědecký čin, který nemá ani v cizině obdoby.

Kvalita díla je nesporně dána mimořádnou historickou a literární erudicí autorovou, ale obecně platí ve vztahu k její kvalitě i to, že Krofta měl o čem psát. Dějiny selského stavu jsou svědectvím o tisíciletém generačním vztahu lidí k půdě a ke krajině. Hned v jejím úvodu boří autor mýty o tolikrát opakovaných rozdílech mezi Slovany a Germány. Odmítá teorie o „holubičí povaze Slovanů“ (... se zkrátka staří Slované svou povahou docela podobali jiným národům barbarským, také Germánům. Rovněž poznána nesprávnost názoru, že staří Slované byli od pradávna vždy a výhradně zemědělci, že se vzděláváním půdy zabývali od počátku více než Germáni. Shledalo se, že někteří Slované ještě v době pozdní, ve stol. XI. a XII., trvali ve stavu polokočovném, jsouce pastýři, ne zemědělci – str. 13 druhého vydání) a odmítá i další mýty o tom, že pouze Slované v dávných dobách hospodařili společně na rozdíl od Germánů ( ... z dokladů za tím účelem snesených vyplývá zcela nepochybně, že skutečně rodové společenství majetkové na způsob zádruhy je sociální zjev mezinárodní povahy, zjev vyskytující se již v nejstarších dobách a u nejrozmanitějších národů, nevyjímaje ani Germány, tedy nic pouze slovanského – str. 14 cit. díla).

Krofta mimo jiné zcela pregnantně vysvětluje, proč došlo ke změnám právním zejména v době první kolonizační vlny, držba půdy formou dočasného nájmu používaná doposud v českých zemích se začala měnit vlivem „práva německého“ (... není divu, že nový způsob nájmu pozemkového, který, vytvořiv se zatím v zemích západoevropských, byl k nám od konce XII. stol. přinášen německými přistěhovalci jako „německé právo“, a který poskytoval nájemci krom jiných výhod také dědické právo k najatému pozemku, byl od domácího selského obyvatelstva ochotně přijímán, zatlačuje tak méně výhodné “právo české“, které dosud platilo pro domácí “dědice“ i „hosty“).

A tak krok za krokem sleduje autor osudy selského stavu, který se i přes všechny peripetie, válečné, náboženské i překážky přírodní stal nesporně solí země, zásobárnou odvážných, tvrdošíjných, zarputilých, ale i vzdělaných a čestných občanů. To byl selský stav. Koncem 19. století (popis vývoje předchozího by byl nad rámec tohoto článku) se venkovští zástupci angažují v samosprávách i v práci volených orgánů, až dochází k jejich samostatnému politickému vystoupení, když o vánocích 1896 vzniká samostatná selská strana „Sdružení českých zemědělců v království Českém“. Tři roky poté se v roce 1899 ustavila agrární politická strana, která již v roce 1903 získala ve volbách do českého sněmu 21 mandátů. Na Moravě pak se samostatná agrární strana ustavila teprve v roce 1904, ale rovněž získala ihned významné pozice ve volbách všech stupňů.

Před první světovou válkou bylo ve vídeňském parlamentu ze 108 říšských poslanců české národnosti 38 poslanců ze strany agrární. Byla tedy v té době nejsilnější politickou stranou. A jak píše autor, v první vládě svobodného státu českého, vzniklého za vynikající účasti rolnických politiků, strana agrární měla čtyři ministry, z nichž tři byli rolníci (... s tímto jistě podivuhodným růstem politické moci a významu českého rolnictva za poslední desetiletí souvisí také zlepšení jeho stavu hmotného... zlepšení to bylo sice beze vší pochyby umožněno zrušením poddanství a roboty r. 1848, ale nedostavilo se hned po tomto roce... Hospodářská tíseň, v níž se později český stav selský ocitl na rozhraní XIX. a XX. věku byla jistě nejmocnější vzpruhou politického hnutí agrárního, jimž stav selský domohl se za nedlouho velkého vlivu na hospodářskou politiku státní, nutě ji dbáti nebývalou měrou jeho zájmů. K tomu se družila rozsáhlá svépomocná činnost rolnického stavu ( zřizování hospodářských záložen, hospodářských družstev), jež hnutím agrárním přivedena byla na výši úctyhodnou – str. 438 – 439 cit. díla).

V závěru knihy Kamil Krofta vyjadřuje naději, že strana agrární, selská, bude využívat svého vlivu nejen ve prospěch svůj, ale i „na prospěch našeho národního a státního celku“. Dr. Janoušek v doslovu uvádí, že dnešní (1949) moderní zemědělská výroba potřebuje „historické osvětlení“, aby i touto cestou se mohlo ubírat zemědělské výzkumnictví a hledat řešení řady svých problémů.

Jenže to již z dáli zněla labutí píseň svobodného selského stavu. Beneš s Gottwaldem se již dávno předtím dohodli, že strana agrární nebude v rámci Národní fronty vůbec povolena. Oběma vadila z různých důvodů, což nepřekáželo shodě. A v březnu 1949, kdy vyšla tato kniha, bylo již rozhodnuto o likvidaci selského stavu.

O selském stavu jsme mohli v druhé polovině XX. století číst spíše v knihách historických a národopisných. V roce 2001 vydal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky publikaci, kde se spojení selský stav vyskytuje v titulu, kterou napsal Karel Jech, má název SOUMRAK SELSKÉHO STAVU 1949-1960.

Je to otřesné čtení o likvidaci našich spoluobčanů – rolníků, nebo chcete-li zemědělců. Zdaleka nejde o nějaké náhodné excesy padesátých let, čímž se dnes pokoušejí obhájci totalitního systému komunistického zkreslovat skutečnost. Třídní boj byl veden v zemědělství s bestiální důsledností ještě v dobách nedávných a je tragické, že generace dnešních padesátníků a šedesátníků toho byla svědkem v čase, mnozí však nikoli skutečně. Neboť nemohli vědět a znát celou pravdu v komplexu. Autor použil slovo SOUMRAK, což je název velice, ale velice mírný.

Vyhánění kulacké rodiny

Na utajeném jednání předsednictva ÚV KSČ dne 14. října 1948 se jednalo především o zemědělské politice. Zachoval se zápis účastníka tohoto jednání, který konstatuje, že primitivnost nejvyšších státních představitelů byla přímo otřesná. Zápotocký jako typický odborář považoval za nepřítele celou vesnici. Kopecký vysvětloval, že Marx neměl v otázce zemědělství jasno, avšak Lenin a Stalin věděli, jak na to. Napřed dát rolníkům půdu a potom je přitlačit do kolchozů... Problém byl, jak pojmenovat třídního nepřítele. Většinou nechtěli nejdříve použít nečeské slovo kulak, když Gottwald doporučil výraz boháč.

A pak šlo již všechno jako na másle. Ve směrnici z 30. května 1950 se uvádělo, že při slučování pozemků bude třeba vesnického boháče vytlačit na okraj honů nebo katastrů tím, že jeho půda bude přidělena JZD. Po přijetí trestního a soudního zákona v roce 1950 dostávaly příslušné krajské a okresní výbory KSČ tajné instrukce, jak zákon uplatňovat. Byly vytvořeny trestní komise, které „budou rozhodovat zejména o trestech odnětí svobody, které budou vykonávány v táborech nucené práce...“. Okresním výborům KSČ bylo uloženo nadále omezovat vesnické boháče, ale dosáhnout toho, aby tuto politiku dělali malí a střední rolníci sami. Navíc ti, kteří ztratili půdu, budou ve vesnici překážet, a proto musejí být vesnice odstraněni.

V roce 1951 se boj přiostřil. Ukázalo se, že někde přijímali větší sedláky do družstev, což bylo označeno za škodlivou praxi. Větší sedlák, i když prodá pozemek nebo ho předá dobrovolně družstvu, psalo se ve směrnicích, je mnohem nebezpečnější jako člen JZD – nezbavil se totiž svého kapitalistického myšlení, svých vykořisťovatelských zvyklostí. Ministr Ďuriš ve svých pokynech přímo nabádal, aby vesničtí boháči byli vystěhováváni a jejich domy pak využity pro družstevní účely. V květnu 1951 bylo rozhodnuto, aby vodítkem pro určení charakteru vesnického boháče bylo vlastnictví někdy již 8-12 ha a za vesnické boháče měli být považováni i menší vlastníci půdy, pokud při tom byli hostinskými, mlynáři, zahradníky, řezníky nebo obchodníky. Navíc bylo nařízeno, aby byla kategorie vesnických boháčů rozšířena i o osídlence pohraničí, kteří si zabrali nejlépe vybavené usedlosti po vysídlených Němcích. A bylo to.

Od 1. srpna 1950 do konce 1. čtvrtletí 1951 bylo potrestáno 48 485 rolníků. Z toho 82,05 % tvořili rolníci s majetkem pouze do 20 ha. Měsíčně bylo trestáno v průměru 2223 rolníků, v 1. čtvrtletí 1951 se průměr vyšplhal až na 5367 potrestaných rolníků měsíčně. Mezitím byla řada rolníků souzena ve velkých procesech soudních. Protože soudy vynesly v 17 % dokonce tresty pouze podmíněné, byla provedena celostátní instruktáž justice o tom, co dělají v boji proti boháčům špatně. Výsledky to přineslo. Například prokurátoři a soudci kraje Liberec si dali závazek, který poslali ÚV KSČ s tím, že budou ještě důsledněji odhalovat a trestat rozbíječe budování naší socialistické vesnice. Současně byla zahájena akce zbavit nejmladší selské pokolení možnosti odborného vzdělání. Tehdy v roce 1951 se zemědělští studenti ještě postavili na odpor a „protože byla akce špatně připravena“, byla odložena a uskutečnila se o rok později. To byla již připravena „dobře“.

Současně byla provedena čistka justice. Byly vyškoleny tzv. rychlokvašky (totéž bylo za Husáka po roce 1970) a již v roce 1951 ovládali tito „absolventi“ 50 % okresních prokuratur, na Slovensku dokonce 67 % a 84 % krajských prokuratur a na Slovensku 100 %. Všechno bylo málo. V listopadu 1951 začala akce kulak.

Podstatou akce kulak bylo masové vysidlování a přesidlování nepřátelských rolníků-kulaků. Přišlo i na studenty. V lednu 1952 bylo vyloučeno ze studia 505 žáků (z toho 350 do 18 let), Zdeněk Nejedlý dostal za úkol vyčistit i vysoké školy od „vesnických boháčů a městské buržoazie“. V prosinci 1952 bylo vyloučeno 133 vysokoškolských studentů v rámci třídního boje. Akce pokračovala. Koncem roku 1952 bylo vystěhováno 193 selských rodin. V prvním čtvrtletí již 356 rodin. V dubnu a v červnu 618 rodin. Byli stěhováni všichni. Děti, i sedmdesátiletí rodiče kulakovi. Vše ale probíhalo v naprostém utajení. Tedy mělo probíhat. Některé akce volaly do nebe. Ve Velkých Heralticích na Opavsku byli přestěhováni na státní statek staří rodiče (67 let) a žena kulakova ve vysokém stupni těhotenství a s třemi dětmi od 2-5 roků. Kulak sám byl pochopitelně zavřen. K 19. srpnu 1953 bylo konfiskováno asi 2000 kulackých usedlostí a současně došlo k přesídlení přibližně stejného počtu kulackých rodinných celků (hlášení z ministerstva vnitra na ÚV KSČ).

Po krátkém zaváhání (nespokojenost obyvatelstva ukonejšená snižování cen) se pokračovalo. Jen na Slovensku bylo od 1. 7. 1954 do 31. 8. 1955 trestně stíháno 4641 rolníků. Akce pokračovala. V roce 1956 prohlásil A. Novotný, že u nás stále ještě zbývá jediná vykořisťovatelská třída - kulactvo, ale ta že je nyní zbavena možnosti škodit. XI. sjezd KSČ v roce 1958 se znovu usnesl na nutnosti likvidace kulactva jako třídy. Mezitím zabavené zemědělské usedlosti chátraly. Proto bylo přijato opatření k odstraňování ruin. Vše muselo být vymazáno nejen z paměti lidí, ale i z paměti krajiny. To se psal rok 1960. Ještě v roce 1958 bylo označeno za kulacké (tedy s nutnosti zlikvidovat) 6254 usedlostí s výměrou v průměru 18 ha, což bylo pouze 1,5 % celkové výměry Československa. Ale i to bylo třeba odstranit.

Současně je třeba poznamenat, že bylo kompletně zlikvidováno zemědělské družstevnictví, které v první republice patřilo ke špičkovým systémům. Leč to by bylo na delší další text.

K 1. lednu 1991, ještě před majetkovými restitucemi, bylo v České republice pouze 1142 soukromých zemědělců s průměrem 7,49 ha na jedno hospodářství. To byli ti, které autor charakterizuje takto: V soukromém hospodaření pokračovali jen zatvrzelí jednotlivci, kteří ve velmi ztížených a skromných podmínkách vzdorovali mocenské převaze režimu a s maximálním fyzickým a psychickým nasazením, výlučně vlastními silami a s minimem finančních prostředků, mechanizace apod., udržovali tradice svých předků. V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech představovala soukromá selská hospodářství jen malé izolované ostrůvky vytěsněné většinou na samý okraj zkolektivizovaného katastru JZD a JRD, případně státních statků. Selský stav byl ve druhé polovině výrazně zredukován a oslaben, nikoliv však zcela zlikvidován a vykořeněn.

Takže soumrak? Jistě – staletá tradice selského stavu nezmizela, neboť mnozí potomci dávných selských rodů se na vesnici v devadesátých letech vrátili. Třídní boj proti vesnickým boháčům však nebyl záležitostí nějakých padesátých let. Byl promyšlenou totalitní metodou uplatňovanou vlastně neustále. Mnozí jeho organizátoři jsou stále ještě mezi námi.