Když padne jméno Jan Olszewski, vždycky se mi vybaví pojem „lustrační noc“. Byla to noc ze 4. na 5. června 1992, která vyvrcholila tím, že polský Sejm odhlasoval nedůvěru vládě. Mnohahodinová nesmiřitelná diskuse se tenkrát vedla o seznamu, který parlamentu předložil Antoni Macierewicz, ministr vnitra tehdejší vlády, jíž předsedal právě Jan Olszewski. Spor o lustrace, který tehdy cloumal nejen polskou společností a politikou (v Československu platil od listopadu 1991 lustrační zákon), tehdy stoupenci lustrací prohráli. Paradoxní na svržení vlády bylo, že Macierewicz svůj tehdejší seznam předložil, protože to vládě několik dnů předtím právě uložila ta komora zákonodárného sboru, která poté vládu odvolala…

Jan Olszewski před několika dny, 7. února, zemřel, bude mít zítra státní pohřeb, a v Polsku byl vyhlášen státní smutek. Olszewski byl profesí advokát, hájil v šedesátých letech přední odpůrce režimu, později byl u vzniku nezávislého odborového svazu Solidarita i u jednání kulatého stolu, který Polákům přinesl první volby, jejichž výsledek nebyl předtím jasný, protože do nově vzniklého Senátu a v omezené míře i do Sejmu mohli kandidovat i představitelé opozice. Výsledek byl drtivou porážkou komunistického režimu.

Při svržení Olszewského vlády v červnu 1992 nešlo zdaleka jen o lustrace – v Polsku ostatně dávno také platí lustrační zákon, byť konstruovaný trochu jinak než ten československý. Rozpory byly hlubší, a kdybychom si dali práci prohrabat starší dokumenty, snadno bychom si všimli, že jeho obrysy se v polské politické scéně a společnosti dají sledovat dodnes.

Byl to spor o minulost i budoucnost, o vyrovnání společnosti s komunismem i o další směřování Polska. Nevedl se mezi reprezentanty staré a nové moci, vedli ho především představitelé dřívější protikomunistické opozice mezi sebou. Olszewski byl prvním polským premiérem, který koncem roku 1991 vzešel z plně svobodných voleb, jeho vláda byla pravicová a měla zřejmé sociální akcenty. Byla jednoznačně pro vstup do NATO, byť to v té době znělo jako vysněná hudba hodně vzdálené budoucnosti. Její odpůrci ji obviňovali ze zatemnělého nacionalismu, ze snahy pomstít se někdejším utlačovatelům. A znovu – prohrabeme-li staré dokumenty, snadno v roce 1992 najdeme citáty, které by se daly používat ve sporu mezi dvěma táboryrozdělené polské společnosti i dnes. Dokonce se používají, a aby to bylo ještě názornější, používají jich občas stejní lidé jako tehdy.

Srovnání s českou politikou je tu trochu obtížné, ta česká totiž nemá tak vytrvalou a nápadnou kontinuitu. Hranice mezi rozdělenými částmi české společnosti vedou trochu jinudy, a celkem zřetelně nesledují rozpory někdejšího disentu. Také představitelů českého disentu se ve vysoké politice najde jako šafránu. Pochopitelně jich ubývá i v Polsku, čas plyne. Zítra se Polsko oficiálně rozloučí s jedním ze symbolů vlastní minulosti.

LN, 15.2.2019