Krutost, s níž chtěl Nicolae Ceausescu zabránit revoluci v Rumunsku, se nakonec obrátila proti němu. On i jeho choť byli zastřeleni

Poručíme větru dešti platí už jen v Bukurešti, skandovali demonstranti v Československu na počátku sametové revoluce. Ale nedlouho poté už ani to neplatilo, poněvadž i v Rumunsku se v polovině prosince vzedmula vlna odporu, která svrhla Nicolae Ceauseska.

Od ostatních podzimních revolucí roku 1989 se však dost lišila: stávající moc se ji snažila krvavě potlačit a jako jediná skončila smrtí dosavadního politického vůdce. Nicolae Ceauescu a jeho žena Elena byli 25 .prosince 1989 po krátkém procesu odsouzeni k smrti a popraveni.

Popravených tehdy nikdo nelitoval, i když proces, který proběhl během několika hodin v kasárnách, měl k řádnému soudnímu líčení hodně daleko. Jeho výsledek i rychlost, s jakou byl rozsudek vykonán, však určovaly politické ohledy. Smrt diktátora měla zlomit vůli k odporu u těch jednotek bezpečnosti a armády, jež se s Ceauseskovým pádem nehodlaly smířit.

Ale existoval i další, možná závažnější důvod: pod hlavičkou Fronty národní spásy transformovala vlastní politickou moc dosavadní nomenklatura, včetně některých do té doby nejbližších Ceauseskových spolupracovníků. A ti měli velký zájem na tom, aby se diktátorova ústa zavřela navždy.

Z liberála stalinistou

Do čela strany a režimu Ceausescu nastoupil v roce 1965, ve věku 47 let, a získal si pověst spíše liberálněji orientovaného komunisty, zvláště když se dokázal vzepřít vlivu Moskvy do té míry, že v roce 1968 odmítl podpořit invazi do Československa. Moskvě oponoval i později: byl proti vpádu do Afghánistánu a v roce 1984 vyslalo Rumunsko jako jediná země východního bloku své sportovce na olympiádu v Los Angeles.

Kvůli jeho jisté vzpurnosti vůči Kremlu si Západ Ceauseska dlouho předcházel, a to i v éře jeho neostalinistického kultu osobnosti. Západní finanční instituce Ceausescovi ochotně půjčovaly a rozvíjela se obchodní spolupráce – například licenční výroba francouzských automobilů Renault pod značkou Dacia nebo britského dopravního letadla BAC 1-11 (jako ROMBAC 1-11).

V dubnu 1968 sice Ceausesc prohlásil: „Nepotřebujeme idoly... Marxismus-leninismus odmítal a odmítá něco takového, co nemá nic společného s ideologií dělnické třídy.“

Ale po návštěvě Číny a Severní Koreje v roce 1971 u něj nastal zásadní politický obrat k totalitnímu sultanismu po vzoru Stalina nebo spíše Kim Ir-sena. Režimní propaganda Ceauseska líčila jako „Titána titánů“, „Dunaj myšlenek“, „Génia karpatského prostoru“ či „Velkého architekta moderního Rumunska“.

Světově proslulá vědkyně

Předmětem kultu se stala i jeho žena Elena, z níž Ceausescu učinil nejen místopředsedkyni vlády, ale též „vědkyni světového věhlasu“, jak znělo její oficiální propagandistické označení, konkrétně v oboru chemie. Elena přitom nedokončila ani základní vzdělání a zachovalá vysvědčení prý prozrazují, že nejlepší známky měla z šití. Sice pracovala v Bukurešti též jako laborantka, ale patrně šlo o jediný skutečný kontakt s chemií v jejím životě. Přesto měl přívlastek „světově proslulá vědkyně“ něco do sebe: Elena se mohla vykázat (politicky motivovanými) čestnými doktoráty ze slovutných západních univerzit, čestným členstvím v britské Královské chemické společnosti a bohatou publikační činností. Přitom pokud ji někdy někdo slyšel říkat něco o chemii, jednalo se o ty nejzákladnější poznatky čtené z papíru.

Pod jejím jménem publikované práce jsou však kvalitní, neboť je sepisovali skuteční rumunští vědci na politickou objednávku. Dodnes si tak například lze na Amazonu za 57 dolarů zakoupit spis Eleny Ceauseskové Stereospecific Polymerization of Isoprene, jejž počátkem osmdesátých let vydalo prestižní oxfordské nakladatelství vědecké literatury Pergamon. Byť chemii rozumím asi stejně jako paní Elena, tuším, že by to mohla být dobrá kniha, neboť na ní „makali“ nejlepší rumunští chemici té doby. Vida, jakými plody se může vykázat společné úsilí totalitního režimu a západního politického pragmatismu!

Elena Ceausesková, označovaná též za „Matku národa“, však nezůstávala pouze u teorie. V polovině osmdesátých let, v období velké nouze a nedostatku, se pokusila uvést do praxe svůj „vědecký program výživy pro obyvatelstvo“, který zahrnoval 160 gramů chleba denně, 150 gramů mouky měsíčně, 0,3 litru oleje, 350 gramů cukru a 500 gramů (jakéhokoli) masa na měsíc.

Svérázná politika rozpočtové odpovědnosti

V roce 1983 musel Ceausescu kvůli splátkám zahraničních dluhů omezit televizní vysílání na dvě hodiny. Od roku 1984 činila nejvyšší povolená teplota v bytě 14 stupňů Celsia, vysavače byly zakázány kvůli přílišné spotřebě energie. V domech se mohlo svítit jen jednou čtyřicetiwattovou žárovkou – pokud tedy vůbec šel proud. V zimě se například nesměla zapojovat lednička, a kdo nechtěl šetřit, byl po výhrůžce od proudu nemilosrdně odpojen. Po nějakou dobu platil zákaz používat automobily pro soukromé účely.

Ceauseskovo Rumunsko sice nakonec dluhy víceméně splatilo, ovšem za strašlivou cenu dalšího zbídačení již tak chudé země, drastickými opatřeními, mimo jiné i vývozem potravin. Rumuni se tehdy utěšovali ironickým povzdechem: „Kdybychom měli jen o trochu víc jídla, žili bychom si jako za války.“ Zemi však hospodářsky vysávaly i Ceauescovy megalomanské projekty.

Drakulův palác

Ceausescu vyhlásil program takzvané systematizace, jež měla spočívat v přesidlování obyvatelstva do měst, konkrétně zejména do panelákových sídlišť, v ničení městské historické zástavby a likvidaci údajně „iracionálních“ malých vesnic. V osmdesátých letech dokonce nechal zdemolovat významnou část staré Bukurešti, které pak obyčejní Rumuni říkali „Ceausima“ (čti „čaušima“ po vzoru Hirošima). Trosky nahradily tři kilometry dlouhá „Třída vítězství socialismu“ a též obrovský palác, původně nazvaný Palác lidu či Palác republiky, v němž měly sídlit všechny stranické a státní instituce.

Dodnes jde údajně o největší stavbu na světě po americkém Pentagonu. Dle Guinessovy knihy rekordů je Ceauseskův palác největší civilní administrativní budovou na světě, nejnákladnější administrativní budovou a též budovou nejtěžší. Rozhodně jde o největší stavbu v Evropě a rovněž o největší stavbu dle zásad socialistického realismu.

Základní kámen paláce byl položen v červnu orwellovského roku 1984, v čase, kdy Rumunsko již dlouhodobě hospodářsky stagnovalo. Megalomanský projekt pak rok co rok polykal velkou část státního rozpočtu.

Ceausescu se dostavění paláce nedožil, stavba byla dokončena až za nového režimu. Po roce 1989 se ale v Rumunsku pochopitelně diskutovalo o tom, co si s palácem počít. Nyní v něm, kromě různých úřadů a muzeí, sídlí též obě komory parlamentu. Nejdemokratičtější instituce postkomunistického Rumunska tak paradoxně sídlí v budově, která je nestvůrným zhmotněním megalomanského totalitarismu.

Ceausescu a jeho Palác lidu (dnes Parlamentní palác) rovněž notně zpochybňují tezi, podle níž měl vývoj v komunistických zemích sovětského bloku takřka zákonitý charakter, kdy po éře vypjatého a krvavého totalitarismu neboli stalinismu následovaly pokusy o reformu a dlouhá období šedivé stagnace. A kdy se míra represe každopádně snižovala. Ne všude. Rumunský případ ukazuje, že návrat zpět k budovatelské megalomanii a k sociálnímu inženýrství představoval reálnou – a hrozivou – variantu.

Smrt Antikrista

Když se rumunský básník a disident Mircea Dinescu 25. prosince 1989 dozvěděl o Ceaueskově smrti, zvolal prý: „Jak překrásná zpráva, Antikrist je mrtev, v den narození Krista.“ Je to výrok zajisté emotivní, dobově podmíněný a z odstupu se zdá být i přehnaně patetický. Ale i kdyby někdo chtěl osobu Nicolae Ceauseska a jeho činy vysvětlit výhradně empiricky, musí konstatovat, že Rumunsko vysával jako nějaký gigantický upír. Svým režimem a v užším smyslu i výstavbou svého kolosálního paláce, který měl jeho vládu oslavit a zhmotnit. Komunistické režimy sice podle své vlastní interpretace představovaly pokus o vědecké řízení společnosti, ve skutečnosti však šlo o vládu temného pseudonáboženského kultu, byť modlářsky vyznávajícího vědu, hmotu a ateismus. Na osobě Nicolae Ceauseska je to obzvlášť dobře patrné.

LN, 15.12.2014