S touto zprávou v jedné historické hře dávané za hluboké totality přiběhl na jeviště herec oznamující propuštění vězně. A obecenstvo začalo bouřit. Sláva Volný byl totiž tehdy velmi populární redaktor a moderátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Jeho charismatický, pro ženy až sexuelní hlas, měl neobyčejnou přitažlivost. Tímto hlasem posílal do vlasti své Listy přátelům a vzpomínám, že v první polovině 70. let v době největší beznaděje a očekávání několika desetiletí další totality, ještě před vznikem Charty 77, to byla jediná útěcha a naděje, kterou si bylo možno dopřát.

Do historie vstoupil svojí legendární reportáží z pražských ulic dopoledne 21.8.1968, kterou Svobodná Evropa po léta vysílala při tomto výročí. Ostatně již jeho jméno bylo nomen omen, které muselo strašit totalitní režim – režim, který Sláva pomáhal vytvářet. Byl jedním z těch mladých svazáků a komunistů, kteří únor 1948 uvítali jásotem, aby později vydali svědectví o svém postupném prozírání. Kdysi přesvědčený komunista, popularizátor združstevňování vesnice, později již balancující na hranici dovolené a nedovolené kritiky v mezích socialistické zákonnosti a nakonec končící v „žoldu štvavé vysílačky rádia Svodná Evropa.“ Ostatně pasáž knihy „Kvadratura času, aneb jak jsem doklopýtal do srpna 68“, která nyní vyšla, ve které líčí své vnitřní pochybnosti o vstupu do této stanice, která i pro něj byla americkým imperialistickým bubákem, patří k nejzajímavějším.

Vzpomínám, jak ještě za Dubčeka, ale již po srpnu 1968, kdy Sláva Volný jako první z defektujících komunistických novinářů začal vysílat ze Svobodné Evropy, podepsala řada jeho kolegů (ještě zůstávajících na pozicích dubčekovských reformistů a socialismu s lidskou tváří) prohlášení odsuzující jeho krok, neboť stigmatu toho nejhoršího odia, které na toto jediné československé svobodné radio v době totality nakydal komunistický režim, se teprve po Slávovi Volném museli zbavovat ti, kteří do něj přišli po něm, nebo kterým socialistické sudičky uchystaly osud disidentů a politických vězňů, také ex-politického vězně a současně sovětského místodržitele Gustava Husáka. Tehdejší stále se zrychlující proměna názorů socialistických novinářů mi vždy připomínala onu proslulou reakci novinářů z pařížského vládního listu Le Moniteur, když komentovali pochod Napoleona Bonaparta na Paříž po jeho útěku z Elby. Z korsického vlkodlaka a uchvatitele se přibližující Napoleon postupně měnil v nejmilovanějšího císaře očekávaného v Paříži jeho věrnými novináři. Nemá smysl uvádět tato jména, za to, co pak napsali, vysílali a čím přispěli k pádu komunistického režimu, byť i oni jej spoluvytvářeli, jim patří poděkování. Ostatně nebyli prvními renegáty historie. Kdybychom se chtěli podržet napoleonské analogie, pak stačí poukázat na švédský trůn. Tam přece vládnou potomci jednoho z těch, který opustil Napoleona jako první a pak bojoval dokonce i proti němu. Maršála Bernadotteho.

Sláva Volný své svazácké mládí a nadšení pro nový socialistický svět ve své knize připomíná sám. Nepatří ale k těm, kteří u nás zavedli známý stereotyp „omluvy“ komunisty „ale nemám se za co stydět“. Sláva Volný se styděl a ze svého studu vyvodil závěry. Je mu třeba poděkovat dvakráte, neboť trpěl těžkou srdeční chorobou a stále čekal, kdy zemře. Každý další den považoval za darovaný navíc a uměl jej využít. Za sebe mohu vydat svědectví, že jeho hlas z rádia SE byl pro mě nejpůsobivějším. Dožil se Gorbačovovy perestrojky a glasnosti, nedožil se listopadu 1989.

V knize je několik stránek věnovaných komunistickému rozvědčíkovi kpt. Minaříkovi. Ten přišel do SE v září 1968 jen týden před Slávou Volným, který se nikdy nedozvěděl, jak se mýlil, když si myslel, že byl ke spolupráci s komunistickou rozvědkou získán až při svém působení v této stanici. To málo, co o Minaříkovi píše Volný, je však velkým příspěvkem k poznání bídného charakteru „statečného kapitána, který přidal blankytu do křídel míru,“ jak o něm zpíval Josef Laufer. Ještě, že se písnička zachovala v archivu SE, když se záhadně ztratila z archivu čs. rozhlasu. Možná, že by o této ztrátě mohl něco vědět právě Josef Laufer! Volný vypráví, jak jej Minařík tahal do barů a vináren ve Schwabingu, jak mu opakoval svoji tezi, že musí co nejvíce nasrat bolševika, když už jej nemohou porazit, a jak si „budoucí rozvědčík“ (jak si Volný tehdy myslel) užíval při popíjení drinků první týdny života na Západě. Volný líčí, že podle něj špionská kariéra Minaříka začala v baru „Tabu“, kde za barovým pultem stávala pohledná, slovansky kyprá černovláska Larisa, ruská emigrantka. Nebyla ale ani emigrantkou, ani neměla za manžela amerického vojáka z Vietnamu,jak tvrdila, byla to obyčejná Němka, která si vybrala za přítele rozvědčíka, možná proto, že v něm měla kolegu.

S Minaříkem to bylo jinak a tajemství jeho špionování je již odhaleno a v jeho svazku zpřístupněno. Jeho začátek je dětsky romantický. Mladý Pavel měl příbuzného, příslušníka I. správy StB (rozvědka) B. , ve kterém viděl svůj vzor; chtěl být jako sovětský rozvědčík Maxim Isajev, agent NKVD vystupující v seriálu „Sedmnáct zastavení jara“ v roli SS standartenfuhrera Otto von Stierlitze, příslušníka Sicherheitsdienstu. Chtěl se stát velkým rozvědčíkem bojujícím za zářný světový komunistický zítřek. Proto se v r. 1967 nabídl v Brně kontrarozvědce a jako tajný spolupracovník Ulyxes začal práskat v brněnském rozhlase. Chtěl však pracovat v zahraničí, a proto na jaře 1968 prodělal specielní zpravodajský výcvik s cílem proniknout do radia SE. Rozvědka totiž věděla, že SE hledá po 18 letech nové spolupracovníky znalé rozhlasové práce, aby omladila čsl. redakci a po tolika letech ji i „aktualizovala“. Dosavadní spolupracovníci byli již dlouho mimo vlast a začali ztrácet tolik potřebný kontakt. Nově příchozí novináři a hlasatelé byli populární a známí doma, znali reálie a také „poslední“ češtinu a to vše zvítězilo nad americkými bezpečnostními předpisy, které nedovolovaly zaměstnávat komunisty. Ani vnitřní spory, které tím v SE vznikly, mezi antikomunisty a exkomunisty, tuto přednost příchozích nezvrátily.

Ročním výcvikem vyškolený špion Minařík vystoupil se dvěma kufry v září 1968 z pražského rychlíku na vídeňském nádraží, aby se začala odvíjet neuvěřitelná serie náhod, tak neuvěřitelná, že ji nemohla naplánovat ani „centrála“ v Praze. Ještě na peronu potkává Minařík svého otce, se kterým jako rozvedeným rodičem se stýkal jen sporadicky. Ten po zjištění, že syn se rozhodl pro „emigraci“, jej jako rozhlasáka přivede ke svému známému do tehdejší vídeňské kanceláře SE. A tam je zrovna návštěvou ředitel SE Pecháček st., který si přijel pro svého syna, také nového exulanta a nastupujícího člena SE. A tak radio získává hned dva mladé spolupracovníky, kteří rozhlasové práci rozumějí, jednoho z pražského, druhého z brněnského rozhlasu. Ten druhý je ale vyškoleným agentem, ale protože chce „nasírat“ bolševiky, umí slušně mluvit do mikrofonu a dává okázale najevo svůj antikomunismus – a na rozdíl od některých dalších nových není komunista -, je již po krátké externí spolupráci koncem r. 1968 stálým zaměstnancem SE. A také hledačem všech možných papírů, papírků, které vytahoval i z odpadkových košů. A šmejdilem, který obcházel psací stoly jiných, četl, dělal si poznámky a doma vše spisoval v hlášeních pro centrálu. „Byl doma Pavel uznávaným a oblíbeným spisovatelem?“ zeptala se jednou jeho německá manželka Traudi Leitl Slávy Volného. Vyvedla jej z míry, odpověděl jí poté, co se trochu sebral: „No…, to je věc názoru každého, nedá se to paušalizovat!“ Píšu knihu, vysvětlil své spisování Minařík Volnému. Napsal toho opravdu hodně (šanony a krabice s jeho zprávami zabírají v archivu rozvědky celou místnost), ale víceméně jen drby o jiných, protože v SE se nic ani špionovat nedalo. Co bylo na stolech a v odpadkových koších, to vše šlo do éteru. Snad jen zprávy o aktivitách exilových organizacích, směrnicích pro práci SE, činnosti exilových nakladatelství či něco o Američanech a jejich řízení SE mohly mít jakýsi zpravodajský význam. Pro StB byly však zajímavější informace o tom, komu se stýská po domově, kdo s kým se vyspal, kdo se kdy a na jakém mejdanu opil atd. To zase sloužilo k různým zpravodajským hrám, např. tomu tam pustíme manželku nebo jiného blízkého a ostatní jej budou podezřívat ze spolupráce s námi, atd. Napínavější byly jeho vloupačky do bytů kamarádů. Opatřil si kopie jejích klíčů a v době jejich nepřítomnosti, obvykle v době služby v radiu, lezl do jejich bytů a hledal různé materiály. Jeho snem bylo najít adresu defektovavšího mjr. Bittmana, po Frolíkovi druhého významného důstojníka čsl.rozvědky, který přešel na stranu Západu. Chtěl jej totiž „oddělat“, jak se sám nabídl centrále. Minařík, v té době s novým krycím jménem „Pley“, byl nesmírně iniciativní. Vymýšlel plány únosů, atentátu a výbuchu v budově SE. Oznámil cestu Freda Eidlina, amerického studenta bohemistiky a rusistiky stážujícího v bohatém archivu SE do ČSSR, a připravil mu tak ojedinělou příležitost studia hovorové češtiny obohacené o vězeňský slang přímo ve věznici. Hlásí i tajné cesty Jana Kavana domů. “Pozor, používá jméno matky, začíná na ´F´,“ hlásí budoucí kapitán do Prahy. Je tak aktivní, že jej centrála musí mírnit. Přichází i se zlepšovákem. Odjíždí na vzdálená parkoviště na okraj Mnichova a tam své zprávy namlouvá na magnetofonové kazety. Je-li něco k zasmání v jeho spise, je to komentář pracovníka centrály k jeho zlepšováku: „Pley nyní vypadá jako herec němé éry filmu, kterého zabil zvukový film.“

Pley byl zvědavý, velmi zvědavý, někomu v SE připadal až nepříjemně zvědavý. A přesto americká Security v SE selhává. Neregistruje jeho šmejdění v kancelářích a pravidelná setkávání jednou za dva týdny s jeho spojkou v centru Mnichova a výměnu igelitových tašek v chůzi, ani jeho pravidelné krátkodobé pobyty ve Vídni, kde jej vytěžují pracovníci vídeňské rezidentury rozvědky. Nedozví se ani o jeho tajné cestě do Prahy, kde pracovně tráví „dovolenou“, spojené s jeho romantickým výletem s tmavými brýlemi do centra Prahy. Agentovi Pley se zastesklo. Potajmu pozoruje své spoluobčany a krásnou Prahu; i za ni a za ně, za mír a za socialismus bojuje v přímo doupěti amerického imperialismu, který jej z peněz amerických daňových poplatníků slušně platí, ale Pley si více váží svého druhého platu, který mu jde v Praze. Jako v oné forbíně Voskovce a Wericha, kdy první, který omylem vystoupil jako číšník z jídelního vozu, vykládá druhému, že mu to nevadí, protože mu plat v tom vlaku co odjel, jde dál. Pley si užívá Západu, nepracovní dovolené tráví v Tunisu, na francouzské Riviéře a u Pacifiku, kouří Marlboro a pije dobrou skotskou whisky. Večery tráví v barech ve Schwabingu s milenkami a pro druhou manželku je hrdinou bojujícím proti komunismu. Bojuje i za svůj idol. Jeho příbuznému – rozvědčíkovi emigruje bratr a Pley prosí, aby nebyl z rozvědky vyhozen a urguje svoje přijetí do strany.

Kromě „papírkování“ Pley rozehrává své hry: „Příjezd manželky Volného vyvolal v SE poprask. Volný je v podezření, že spolupracuje. Pouštějte ji dál. To Volný nevysvětlí. Pusťte i Jezdinskou. To bude bomba. Vyřídíte Volného i Jezdinského. Š. přišla opilá do práce. Přeřadili ji z hlasatelny do písárny, má o 1000 DM méně. Její manžel připravuje pomstu. Jezdinský a Volný se prý již do USA nedostanou. Jezdinský začal pít. Ten se vyspal s tou a ta zase s tím. SE se bojí o peníze. Zděšení z Nixonova projevu. Má zůstat asi 30% zaměstnanců. Prý se pozná, kdo tady byl agentem, podle toho, kdo se vrátí domů. SE koupila čsl. televizní přijímač, se kterým jezdí na hranici poslouchat českou TV. Eva M. vystěhovaná z Jablonce začala kamarádit s Volným, ale já ji raději předhodím B. Chystá se do ČSSR. Nebylo by vhodné získat ji jako spolupracovnici? Pecháček má informátora z ÚV. Uneste mu děti, pak jej zmáčkněte. Začal jsem si tykat s K. SE hledá nového faráře, nejlépe Slováka. Š.má problémy se synem narkomanem. Léčení prý stojí velké peníze.“ A tak to šlo do kola. Sex, peníze, kdo s kým, alkohol, mejdany – to, co běžný život přináší, i jeho starosti, jak je prožívali pracovníci stanice, žijící v české enklávě v německém moři v „ideodiverzní centrále“ v Mnichově, ohroženi agenty zevnitř a estébáckou rozvědkou zevně. A řídící orgánové v Praze toho uměli využít. Ohromovali vyslýchané v Praze svojí informovaností.

„Je vois tout,“ vidím všechno, mívali napsané na letadlech spojenecká stíhací esa v první světové válce. Jakým esem byl Pley? Jako drbaře jej hodnotila i pražská centrála. Přes všechnu námahu byl Pley stále jen civilním spolupracovníkem rozvědky, přijetí do strany a k ministerstvu vnitra přes stálé urgence nepřicházelo. Kapitán nebyl kapitánem. A tak se snažil. Centrála je však skoupá: „Styky s H. udržuj, ale zpravodajsky nevyužívej. Může jít o Tvoji prověrku. Posíláme Ti 1000 DM. Můžeme víc, ale mohlo by tě to prozradit. Udělej si nějaký dluh. Budeš věrohodnější. Akci Panel (výbuch) studujeme. Zatím nic nepodnikej. Musíš hlásit cesty do Rakouska?“ Poslední dotaz byl zajímavý. Centrála zřejmě předpokládala, že i na Západě vládne podobný „cestovací“ režim jako v ČSSR. Bohudík pro agenta Pley nevládl. Jezdil tam každý měsíc a spěchal vždy k pomníku Marie Terezie. Chudák česká a uherská královna nevěděla, kdo bude jednou kolem ní šmírovat a dávat si poznávací znamení. Česká sledovačka byla ve Vídni v pohotovosti, jen německá, rakouská a americká spaly. A přitom podle projevů vedoucích soudruhů KSČ imperialisté spolu se štvavými ideocentrálami stupňovali své úsilí v podkopávání mírového a budovatelského úsilí čsl. pracujícího lidu.

A Sláva Volný, jehož každou skleničku, každý přátelský a intimní kontakt s druhým pohlavím, kamarád Pley tak sledoval? Jak to dopadlo? Podle Volného takto:

„V rámci reorganizace stanice dostal Minařík výpověď. Nesmírně ho to vzalo. Zoufale se snažil, aby mohl v radiu zůstat. Jeho zoufalství jsem pochopil, až když jsem si v RP přečetl, že se po sedmiletém působení v rozhlasové stanici SE vrátil do vlasti československý rozvědčík Pavel Minařík. Chápal, že s koncem jeho práce ve stanici je konec i pohodlnému životu na Západě. Ten, kdo tahal za drátky, na jejichž konci se Minařík pohyboval, dal rozkaz k návratu špiona, který sice nic nevyšpionoval, protože ani nemohl, kterého ale bylo možno propagandisticky využít. Zajímavé je, že nikdo z nás se nedivil, že Pavel si na cestu do USA, kde přes známého dostal stipendium na universitu v Berkeley, zakoupil celou sadu nových košil, nové obleky a že pro jistotu s sebou vzal nejen všechny peníze, ale i kazetu se šperky své ženy. Jen náhoda zabránila tomu, že se mu nepodařilo rozprodat také zařízení bytu a že tedy jeho žena měla dále kde bydlet v době, kdy on v čsl. televizi vyprávěl o nemorálnosti emigrantů a piklech imperialistů…Komickým se stal tehdy, když ho pustili na delší alonž a dovolili mu, aby na otázky reportéra odpovídal podle vlastního uvážení. Žádného plukovníka MV nemohlo napadnout, že Pavel ve snaze lézt do zadních částí těl svých nadřízených, si vymyslí takové stupidity, jako že za rodinu považuje ministerstvo vnitra a za příbuzné soudruhy rozvědčíky.“ A já sám si vzpomínám na dotazy svazaček, jestli má v úmyslu se také oženit? Chudinky nevěděly, že se ptají toho pravého, potenciálního bigamisty, který si za krátký čas přiveze z SSSR další, tentokráte manželku ruskou, dceru ukrajinského stranického bosse Sčerbického, jak bude tvrdit. A bude pak žít s milenkou a sovětskou manželkou v jedné domácnosti, protože ta sovětská nezvládala domácnost.

Sláva Volný, který se toho mnohé o svém kolegovi špionovi, pro svoji předčasnou smrt již nedozvěděl, natož pak o druhé popřevratové kapitole jeho života, končí své vyprávění takto: „Josef Laufer na něho ještě složil písničku a dvakráte ji v čs. rozhlase zazpíval. Pak už ji vysílala jen SE. A to byl asi poslední hřeb do rakve, ve kterém se pochovávala kariéra rozvědčíka Pavla Minaříka, kapitána honoris causa.“

9.8.2008