V Palestinské národní chartě z roku 1968 Palestinci definují sami sebe jako "Araby, kteří bydleli v Palestině před rokem 1947" (článek 5). Většina izraelských Arabů, i těch v Gaze a v arabské autonomii, jsou potomci Arabů, kteří přišli ze sousedních chudých arabských států jako námezdní dělníci u Židů. Jejich mateřštinou není "palestinština", nýbrž arabština, a jejich národnost je, podle "obcovací řeči", arabská. Je logické, že žádný "palestinský národ" neexistuje, existuje pouze arabský lid, ona směsice muslimských Arabů, Turků, Mongolů, Peršanů, Bulharů a Řeků hovořící společným jazykem, arabštinou. Přicházeli do Palestiny za prací z Alžírska, Egypta, Libanonu, Sýrie, Iráku i z Balkánu. Salomon Benzimra, spoluzakladatel Canadians for Israel’s Legal Rights (CILR) tvrdí: "Během několika měsíců v roce 1934 přišlo do Palestiny přes 30 000 Syřanů." Americký prezident Roosevelt přiznal v roce 1939, že od roku 1921 počet arabských přistěhovalců do Palestiny daleko převyšoval počet židovských přistěhovalců.

Většina z 500 000 námezdních dělníků zůstala i po skončení různých staveb, např. železnice. Vyšší plat i lepší životní podmínky u Židů přitahovaly do Palestiny stále více Arabů. Když se začali Arabové organizovat, po příkladu sionistů, znělo jedno z hesel na kongresu arabského národního hnutí v roce 1919 v Damašku: "Palestina je součástí Sýrie." Představitelé OOP tvrdili 15.11.1988: "Stát Palestina je státem arabským, integrální a nedělitelnou součástí arabského národa."

Základní zákon Palestinského legislativního shromáždění z roku 1997 určil mimo jiné:

Článek 1: "Palestina je součástí velkého arabského světa a Palestinci jsou součástí arabského národa. Palestinci musí usilovat o dosažení arabské jednoty. "

Článek 4, 1: "Oficiálním náboženstvím Palestiny je islám."

Článek 4, 2: "Základem právního systému budou zákony šaríi."

Jak Arabové naložili s právem na sebeurčení?

Ve 20. a 30. letech 20. století podněcovali islámští duchovní nevzdělané Araby k násilí proti Židům. K ukončení násilí byla zřízena v roce 1937 tzv. Peelova komise. Ta potvrdila, že násilnosti iniciovali Arabové, zatímco se Židé trpělivě řídili zákonem. Její návrh na rozdělení Palestiny Židé přijali, Arabové to odmítli. Komise také zdůraznila, že Židé jsou v Palestině v souladu s právem, nejsou tam trpěni z pouhé milosti.

Doporučení VS OSN z 29. 11. 1947 na rozdělení Palestiny na stát židovský a arabský odmítli Arabové podruhé. Izraelští premiéři Barak i Olmert nabídli Arabům 98 % území, Arabové odmítli potřetí i počtvrté. Dali tím celému světu na vědomí, že jejich záměrem není vybudování vlastního prosperujícího státu, ale zničení toho izraelského. Iniciováním válek v letech 1948, 1967 a 1973 Arabové prokázali, že nestojí o pokojné soužití s Izraelem. Dodnes neprokázali schopnost realizace životaschopného, samostatného státu. Jsou závislí na milodarech cizích zemí, na dodávkách vody a elektřiny z Izraele.

Ti politici, kteří přesto volají po samostatném státě palestinských Arabů, by měli vysvětlit, proč nepodporují se stejným zápalem pokusy o samostatnost u Basků, u pěti milionů Katalánců, pěti milionů Skotů nebo patnácti milionů Kurdů. Není to proto, že tyto národy nemají v programu zničení Izraele?

Izrael se v roce 2005 stáhl z Gazy. Tamní Arabové byli svobodní a zvolili si islámský teroristický režim Hamásu. Stala se Gaza "Paříží v Palestině"? Ani omylem. Byly na území propašovány tisíce raket, vznikaly nové "továrny" na výrobu jednoduchých raket.

Stejně tak se dařilo jižnímu Libanonu. Po odchodu izraelské armády nashromáždila islámská teroristická organizace Hisb´allah tisíce raket a vybudovala síť bunkrů pro válku s Izraelem.

Jenom naivní a neinformovaný člověk může věřit, že by po odchodu Židů z Judeje a Samaří proměnili tamní Arabové svou autonomii v prosperující a mírumilovný sousedský stát. Arabové jsou posedlí touhou zničit židovský stát. Vytrvale je k tomu podněcují jejich náboženští vůdcové, čerpající svou nenávist k Židům z koránu. Teokratický íránský režim nemá s Izraelem žádné územní spory. Nenávist k Izraeli čerpá ze stejného zdroje, z koránu. Z toho plyne, že zdrojem blízkovýchodního problému je islám a korán. Z té studny nenávisti čerpají teroristické skupiny i arabské a islámské země.

Arabská Liga dostala v červenci 1948 dopis od zakladatele Muslimského bratrstva Hassana al-Banny, v kterém chválil bývalého jeruzalémského muftího Amína al-Hussejního, přítele Heinricha Himmlera: "Muftí je Palestina a Palestina je muftí. On je hrdinou. S pomocí Hitlera a Německa bojoval proti sionismu, Hitler i Německo jsou pryč, ale Amín bojuje dál. Pokračuj Amíne, Alláh je s Tebou. My jsme s Tebou."

Prolhaný Mahmúd Abbás alias Abu Mazen

Podívejme se, co napsal Mahmúd Abbás v oficiálním deníku OOP Falastin a-Thaura v březnu 1976:

"Arabské armády vstoupily (1948) do Palestiny, aby údajně ochránily Palestince proti sionistické tyranii, ale místo toho je nechaly na holičkách, přinutily je emigrovat a opustit vlast, a uvrhly je do táborů, ve kterých živoří jako kdysi židé ve svých ghetech."

V New York Times z 16. května 2011 podává tutéž historickou událost zcela odlišně:

"V listopadu 1947 Valné shromáždění doporučilo rozdělení země. Brzy nato sionistické síly vyhnaly palestinské Araby, aby si zajistily rozhodující židovskou většinu v budoucím státě Izrael, a arabské armády odpověděly intervencí. Následovala válka a další vyhánění. Byli to potomci oněch vyhnaných Palestinců, kdo byli v neděli terčem izraelských kulek, když se snažili symbolicky demonstrovat právo návratu do svých dřívějších domovů."

Česká společnost přátel Izraele