28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: Rusko pod tlakem

2.12.2015

Evropské dějiny nahlédnuté prismatem impérií se vyznačují od počátku 18. století nástupem impéria ruského, ovlivňujícího vývoj na Starém kontinentě tak zásadním způsobem, že ho nelze přehlédnout. Původně vnitrozemský stát s ambicemi na světovládu, odvozovanou od cara Ivana III. a jeho manželky, byzantské princezny, se za Petra Velikého vynořil na východě Evropy jako mocnost, která nejdřív vyzvala Švédsko do té doby ovládající celý Balt a pokořila je. Rusové říkají, že Petr vytesal okno do Evropy. Porážka Švédů posunula ruské hranice na západ díky ziskům území dnešních pobaltských států a Kateřina Veliká o 60 let později anexí části polského území zlikvidovala 800 let existující Polsko. Sama prohlásila, že kdyby mohla panovat 200 let, ovládla by celou Evropu. Dvě století po ní Rusko skutečně vládlo nad celou východní polovinou kontinentu.

Diplomatická revoluce hraběte Kounice přinesla před Sedmiletou válkou spojenectví Rakouska s Ruskem, kdy mimo jiné Francie ztratila Kanadu a válčilo se také v Indii, a zastavila jeho postup na západ na příštích 150 let. Ale už od poloviny 19. století rostly ruské ambice s tím, jak slábla moc tureckého impéria, car proto zaměřil svou zahraniční politiku na Balkán a do Středomoří. Na Mikuláše I. navázal Stalin po druhé světové válce, kdy ho pouze atomové bomby svržené v Japonsku odradily od chuti zaútočit na neutrální Turecko. Naději na konečný průnik do Středozemního moře mu definitivně zhatil jugoslávský vůdce Tito. Rusko ale posunulo hranice svého impéria do nitra Evropy a daleko na Balkán a na dalších víc než čtyřicet let dominovalo evropským záležitostem.

Po pádu berlínské zdi bleskurychle padla i železná opona mezi východem a západem Evropy a ruské impérium se smrsklo o dva miliony čtverečních kilometrů a ztratilo 200 milionů poddaných jen v Evropě. Z pohledu Moskvy to V.V. Putin příhodně nazval geopolitickou katastrofou, protože Rusko bylo bez boje zatlačeno o více než 1500 km na východ. Je dnes zhruba tak velké, jako bylo za Petra Velikého na počátku 18. století. Vnímá to jako pohanu a není v tom pocitu osamocené, Rakušané se také po rozpadu impéria v roce 1918 těžko smiřovali s úpadkem vlivu a o dvacet let později s nadšením přijali anšlus a Hitlera.

Churchill prý v roce 1945 prohlásil na adresu ruské expanse, že když se žere, musí se trávit, a Rusko svoje územní zisky nestrávilo. V této souvislosti se nabízí úvaha, proč ponechalo dobytým územím formální samostatnost. Důvody byly nejspíš praktické, nemělo dostatečné kapacity na administrativní správu dobytých území a pak jejich suverenita posilovala ruský vliv v OSN, kde disponovalo jejich hlasovací mašinérií. Ta mu však brzy přestala konvenovat, rozpouštěním koloniálních impérií vznikly nové státy a nápad na světovládu prostřednictvím této organisace selhal. Nejspíš kvůli tomu se pustilo do vojenských dobrodružství v Africe, Asii a v Latinské Americe v 60. a 70.letech minulého století.

Pro Rusko byl rozpad sovětského impéria do jisté míry požehnáním. Chřadnoucí ekonomiky podmaněných států východní Evropy vyžadovaly stále větší podporu a ruská ekonomika jejich problémy přestala zvládat. Oživení světového hospodářství a stoupající ceny ropy a plynu v době nástupu V.V. Putina k moci posílily ruský vliv a obnovily rovněž dávnou touhu po mocném impériu. Přesto je ekonomicky 5x menší než USA a 5,5x menší než celá EU. Proti němu stojí Západ se svými spojenci s nejméně 13x výkonnější ekonomikou a s 6x větším počtem obyvatel. Evropská unie je tak pro Rusko hlavním protivníkem, navíc bez vlastních ozbrojených sil. Nicméně v cestě uplatňování jeho vlivu stojí Ukrajina jako logistická překážka a její současný protiruský postoj je obrovskou porážkou ruského presidenta a jeho politiky. Podobnou roli sehrála kdysi ztráta Polska po zvolení polského papeže a vzniku Solidarity.

Geopolitická porážka na Ukrajině a anexe Krymu přináší nesmírné náklady, putinovské Rusko má sice momentálně utlumené konflikty na Kavkaze, ale zabředlo do syrské kalamity a napětí mezi ním a tureckou mocností s její mocnou armádou jeho postavení dále oslabilo. Čelí nyní otevřeným nebo doutnajícím konfliktům podél velkého oblouku svých západních a jižních hranic v délce několika tisíc kilometrů. Navíc klesly ceny ropy a nic nenasvědčuje, že brzké době stoupnou. K tomu Gazprom podstupuje řízení u Evropské komise pro podezření ze zneužívání dominantního postavení na trhu. Komise má zcela unikátní pravomoci v oblasti ochrany hospodářské soutěže a může nařídit rozdělení podniku, což reálně hrozí např. ČEZu, v případě plynového gigantu pokutou ve výši 2 % obratu denně. Dopad takového rozhodnutí na největší ruskou firmu lze považovat za likvidační a na celou státní ekonomiku jako ničivý. Rusko také bude pořádat MS ve fotbale a olympiáda v Soči hezky ukázala, jak nákladně ji umělo uspořádat. Sovětský svaz se pár let po moskevské olympiádě zhroutil. Nevyhovuje mu ani klimatická konference o omezení fosilních paliv v Paříži, jejichž je největším světovým vývozcem, které měly atentáty podle všeho zabránit. Pařížská konference OSN o klimatu určitě nepožene ceny ropy vzhůru.

Nic však nenasvědčuje Putinovu ochotu k ústupu, podobně se chovalo moskevské politbyro a impérium se brzy rozpadlo. Ruský president projevuje sice cosi jako strategickou iniciativu, ale nemá reálně na to, aby toto tempo udržel. Zabředá do konfliktů a nebude schopen je dovést do vítězného konce. Poté bude jeho země čelit reálné hrozbě rozpadu. Nakonec na Sibiři žije jen několik milionů Rusů a tento počet na tak obrovskou rozlohu je nedostatečný pro udržení kontroly. Rusko má deset tisíc kilometrů společné hranice s Čínou, která má naopak surovin nedostatek a část jejího území anektovalo, Japonsko se rovněž nesmířilo se ztrátou Kurilských ostrovů.