Spojené státy pod dohledem NKVD/KGB a GRU

Nejdůležitější vojensko-technické poznatky

Ovšem cíle ruských špionů jsou dnes trochu jiné, než jejich předchůdců z KGB a GRU. Zatímco dřív se pídili hlavně po politických rozhodnutích, nyní shromažďovali poznatky z oblasti vojensko-technické, vědecké a průmyslové, dále o přírodních zdrojích. Odhaduje se totiž, že v některých strategicky důležitých technologiích zaostává Rusko za vyspělým Západem až o 20 let. Ruští zpravodajci oplývají penězi – horentními honoráři jsou schopni uplatit kohokoli. Ještě v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století verbovali sovětští vyzvědači agenty mezi komunisty a levicově smýšlejícími lidmi – to dnes neplatí.
Výzvědné služby Ruska v zákulisí úzce spolupracovaly s některými partnery v zemích, které neměly dobré vztahy se Západem. Klasickým příkladem byl Saddámův Irák. Když Američané a Britové Irák tuto zemi obsadili, objevili tam dokumenty, které to jasně dokumentovaly. Například iráčtí zpravodajci se do poslední chvíle cvičili v ruských školách. Západní novináři dokonce našli v Iráku spisy o rozhovorech Blaira a italského premiéra Silvio Berlusconiho, které Saddámu Husajnovi poslala SVR.

Operace na úrovni studené války

Třebaže byl 11. září 2001 Putin prvním státníkem, který vyjádřil prezidentu George Bushovi soustrast nad strašlivým útokem muslimských teroristů na New Yorku a Washingtonu, úroveň tajných operací mezi oběma zeměmi to nezměnilo. Americké tajné služby se musely začít ještě intenzívněji zabývat činností Al Kajdy a ostatních islámských extremistických skupin, což snížila jejich pozornost – už tak dost sníženou – vůči ruským a čínským vyzvědačům. A když vzápětí CIA zahájila nábor nových lidí, pak se podle Johna Pikeho, vedoucího analytika firmy GlobalSecurity.org, tím otevřela Rusům možnost do ní i do dalších služeb snáze proniknout.
V únoru 2005 konstatoval týdeník Time, že Američany znepokojil nárůst ruských špionů – je jich nyní na území USA tolik jako v nejhorších dobách studené války. Deník New York Times v květnu 2007 uveřejnil článek pod názvem Putinova válka proti Západu. Podle poradců Bílého domu se dají tajné ruské operace na americké půdě srovnávat jedině s rozsahem Číňanů. V roce 2006 FBI odhadovala, že na půdě USA působí nejméně sto příslušníků SVR a GRU. „Za pět let jich budeme chytat dvojnásobek,“ obával se šéf kontrašpionáže FBI David Szady v lednu 2005. Stejně silně byla postižena i Kanada.
Bývalý důstojník KGB Jurij Švec, který získal azyl v USA, si dokonce myslel, že ruských vyzvědačů je nyní ve světě mnohem víc, než za sovětské éry. Tehdy byly jejich počty omezené, protože se skrývali pod rouškou diplomatů, novinářů, vědců a podobně, kde existovaly různé kvóty. „Dnes každá úspěšná soukromá ruská firma slouží k přikrytí tajných ruských operací.“
Kromě toho mnoho ruských firem na Západě vystupuje, jako kdyby neměly s Moskvou žádnou spojitost – a právě ty mohou být nejdůležitějšími filiálkami SVR a GRU. „Zjistit jejich pozadí je obtížné,“ říká Andor Šándor, někdejší náčelník Vojenské zpravodajské služby. „Kdyby se podařilo vystopovat jejich finanční toky, bylo by možné získat důkazy o tom, že se zabývají činností, která je v rozporu s jejich oficiálním posláním, sloužícím ke krytí jejích zpravodajské aktivitě. Ale v dnešním globalizovaném světě je to velmi obtížené. Neexistence skutečně efektivní mezinárodní spolupráce policejních sborů a zpravodajských služeb tento fakt jenom prohlubuje.“
Není proto divu, že každý rok označují různé západní státy několik sovětských diplomatů za nežádoucí osoby, které musí okamžitě odletět, a jejich domácí agenty zatýkají. Na krycí firmy narazí jenom při sledování podezřelých akcí.

Nejen síť Rosenbergových

Zlom ve smýšlení příslušníků americké kontrašpionáže a politiků přišel v roce 1945. Na podzim požádal o azyl v Kanadě nadporučík GRU Oleg Gazenko, který sloužil jako šifrant na ambasádě. Přinesl s sebou spoustu dokumentů, které ukazovaly na rozsáhlou špionážní síť Sovětů v Kanadě, v níž působilo mnoho komunistů. Krátce nato se přihlásila FBI Elisabeth Bentleyová, bývalá spojka šéfa jedné sovětské sítě ve Washingtonu, která ji rozkryla.
Politici konečně uvěřili Whittakeru Chambersovi, který se do podzimu 1939 podílel na řízení skupiny ideologicky pevných komunistů sbírajících pro Moskvu dokumenty a informace proti americké vládě – dohromady ji dal zemědělský specialista Harold Ware. Po přepadení Polska Německem a Sovětským svazem Chambers zhnuseně opustil komunistickou stranu a vyzpovídal se poradci prezidenta Adolfu Berlemu. Berle předložil zprávu o sovětské špionáži v USA Rooseveltovi, ale ten se o ni nezajímal.
Když se v americké metropoli začaly šířit pověsti o komunistických špionech, většina z nich se stáhla. Jedině náměstek ministra financí Harry White šel do vězení. Osobní tajemník prezidenta Roosevelta Lauchlin Currie a poradce velitele OSS Duncan Lee podezření ze špionáže odmítli.
Na jaře 1945 se rozběhly práce s dešifrováním depeší. Gardner začal číst zprávy sovětské rezidentury v New Yorku. Avšak za několik měsíců zradil americký šifrant William Weisband: Oznámil existenci „Venony“ Moskvě. Nicméně Sověti pořád neměli ponětí, co všechno mohou Američané zjistit.
V předaných zprávách se objevilo na 200 krycích jmen, která patřila americkým občanům. Tajná policie dokázala postupem času identifikovat asi polovinu z nich.
Když na podzim 1949 oslavovali v Moskvě první pokusný atomový výbuch, shodli se šéfové jaderného programu a výzvědné služby, že na tomto úspěchu se rovným dílem podílely obě instituce. Tuto plutoniovou bombu sestrojili na základě plánů od Klause Fuchse.
Projekt „Venona“ Američané odtajnili až v roce 1995.

Nejvlivnější zastánci Moskvy

Chambers předložil soudu důkazy o špionážní činnosti Algera Hisse, náměstka amerického ministra zahraničí a na jaře 1945 prvního generálního tajemníka OSN, z roku 1939. Byly bezcenné – zločin byl promlčen. Ale Hiss zapíral, že by byl členem Komunistické strany USA, to se podařilo prokázat, a musel si odsedět čtyři roky za křivou přísahu před soudem.
S dešifrovanými telegramy, které ukazovaly na to, že Hiss donášel Sovětům i v průběhu druhé světové války, žaloba nevystoupila. Tajné služby potřebovaly utajit „Venonu“.
Dlouho podezřívala FBI ze špionáže pro Kreml Rooseveltova důvěrníka Harryho Hopkinse. Ve třicátých letech proslul jako architekt plánu na oživení hospodářství – Nového údělu. Prezident ho vysílal s poselstvími ke Stalinovi. Sovětského vůdce vždy obhajoval a prosazoval sovětská přání. Ke spojení s Moskvou někdy používal nelegála Achmerova.
V telegramech dešifrovaných v rámci projektu „Venona“ Hopkins chybí. Ani někdejší šéf archivu rozvědky KGB Vasilij Mitrochin nenašel záznamy o Hopkinsově agentství. „Hopkins byl americký vlastenec s minimem sympatií pro sovětský režim,“ napsal Mitrochin. „Nicméně na něho udělaly nesmírný dojem sovětské válečné úsilí.“ Hopkins argumentoval: „Rusko je tak rozhodujícím faktorem ve válce, že mu musíme ze všech sil pomáhat a veškeré naše snahy musí směřovat k tomu, aby bylo naším přítelem.“
Během války byl těžce nemocen, zemřel v pětapadesáti letech v roce 1946. Musíme tedy konstatovat, že s NKVD či GRU neměl nic společného. Snaha rychle rozdrtit Německo mu zatemnila oči, takže neviděl neduhy SSSR.
Zato placeným sovětským agentem byl Samuel Dickstein, který v letech 1923–1945 zasedal v Kongresu a potom se stal soudcem Nejvyššího soudu státu New York. Dickstein prodával vstupní víza sovětským zpravodajcům a předával jim důvěrné informace. Před válkou se přičinil o ustavení Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti, jehož vedení se později ujal senátor Joseph McCarthy.
FBI na Dickeinsteinovu zradu nepřišla. Zprávy o ní objevil v archivu KGB v Moskvě Alexandr Vasiljev a spolu s Allenem Weinsteinem o nich napsali v knize The Hounted Wood roku 2000. V letech 1937–1940 platila NKVD americkému kongresmanu měsíčně 1 250 dolarů (dnes by to bylo 20 800 dolarů).
Dickeinstein je jediný americký zákonodárce, o němž víme, že sloužil Moskvě.

Dokončení zítra.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz