Za císaře pána a jeho rodinu v odstupu století

Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se vytvořil. (František Palacký v dopise frankfurtskému sněmu)

Pro leckoho to asi bude sousto obtížně k strávení, ale nejvěrnější, nejloajálnější oporou rakouského mocnářství byli až téměř do jeho zániku Češi. V kritickém roce 1848, kdy na jedné straně proti němu zvedli ozbrojený boj Maďaři, z druhé strany vídeňští i jiní rakouští Němci zálibně pošilhávali do Frankfurtu, kde probíhalo jednání s cílem sjednocení veškerého Němectva od Rýna po Dunaj a Karpaty, byli to jediní Češi, kteří se bez výhrad a podmínek postavili za panovnický rod habsburský a zabránili tak rozpadu říše. Své národní zájmy ovšem sledovali, nikterak se jim však nekřížily se začleněním do podunajské monarchie, nýbrž je spatřovali v její plné podpoře. Což lze doložit i dalším citátem, tentokrát z pera národního barda Karla Havlíčka-Borovského: …v rakouském mocnářství všichni pohromadě jsme, rakouské mocnářství jest ten svazek, který velký počet našeho národu dohromady váže, držme se tedy tohoto spojení, važme si této náhody nám velice prospěšné… Jak patrno, měli naši pradědové před půldruha stoletím víc rozumu než ledakterý vlastenec času tohoto: věděli, že nevelký, mocnostmi přinejlepším lhostejnými obklopený národ může přežít odkázán sám na sebe jen za stabilního, bezvětrného počasí. Jelikož je takové v dějinách spíš výjimkou, je jediným řešením začlenění do širšího celku, jinak se stane kořistí prvního dravce, který si na něj nabrousí drápy. Ale říkejte to bobošíkům. Zdá se občas, že se nějakých těch drápů ani dočkat nemohou.

Pozdější republikánská legenda zdůraznila odstředivé, protihabsburské tendence; povězme si však po pravdě, že v těch napjatých dnech roku 1848, kdy šlo říši rakouské o bytí či nebytí, jich téměř nebylo. Pak už… příchylnost českého lidu k jeho císaři a králi trvala i nadále v neztenčené míře, ať republikánská legenda vypráví, co chce. Politická stavba říše se však rozkývala, až se nakonec zhroutila. Zahubil ji mor devatenáctého století, vypjatý, záštiplný, jiným blechy v kožiše počítající a ve vlastním je nevidící nacionalismus. A třebaže tento fenomén už zdaleka není v zemích českých, čím býval za let slovanské rozjásanosti, zkresluje chápání historie podnes. Namítl mi tak jistý známý, patře na těch sedmadvacet křížků v dlažbě Staroměstského náměstí: „Jacípak čeští páni? Vždyť to byli víc než z poloviny Němci!“ „Ba ne,“ řekl jsem. „Byli to šlechtici Koruny české, pro ni kladli hlavy na špalek. Jakým jazykem mezi sebou mluvili, bylo nepodstatné a v jejich rozhodování nehrálo roli.“

Činíme chybu, hledíme-li na historické dění z úhlu současného typu vlastenectví. Vezměme na vědomí, byť se nám i nechtělo: takto zvaný fenomén se v běhu dějin měnil, mění a s nejvyšší pravděpodobností měnit bude. Dost dlouho se lidé této země identifikovali nábožensky: našinec je ten, kdo je se mnou téže víry. O něco později se do toho vmísila identifikace dynastická: našinec je ten, kdo je poddaným téhož panovníka jako já. Osvícenský čas přinesl identifikaci zemskou: našinec je ten, kdo se mnou obývá touž zemi, jíž jedni říkali Čechy, druzí Böhmen, mysleli tím však obojí totéž. Někdy před polovinou devatenáctého století přišla další, a povězme hned, že tragický přechod k vlastenectví filologickému: našinec je ten, kdo mluví týmž jazykem jako já. Ostatní pak jsou cizáci, jimž není co věřit, ne-li odvěcí nepřátelé. Teprve tím se z občasného škorpení stalo ono osudové potýkání Čechův s Němci, jak nazval ten vztah otec Palacký, až od té chvíle šlo všechno s kopce v království a teď zrovna Republice české. Ale o počítání kladů a záporů jsme si pověděli v předchozím díle tohoto vyprávění.

Rakouské mocnářství byl útvar v pozdnějších dějinách Evropy výjimečný: nebyl založen na národním principu, a jak také při dvanácti národnostech, každé s vlastním sídelním územím a nejméně dvou (Židé, Cikáni) rozptýlených. Identifikace říšská se vytvářela stejně ztěžka a váhavě jako dnes evropská; identifikace náboženská zde byla dosti silná, ale ubývalo jí, až nezbyla žádná. Je mi známa fotografie císaře pána na návštěvě synagogy, pozdravovaného uctivě se usmívajícími rabíny, to kdyby viděl takový Ferdinand II., snad by se musel v tu ránu po… divit. Jediným pojítkem tak zůstal princip dynastický. Osud trůnu habsburského Rakouska jest osudem, zpívá se v první sloce hymny starého mocnářství, a nic nemůže vyjádřit ten vztah výstižněji.

Bezvýjimečná, veškeré obyvatelstvo od zemské šlechty až po nejprostší vrstvy lidu obojího jazyka zahrnující oddanost panovnickému domu, vrcholila v českých zemích za vlády posledního korunovaného krále Ferdinanda V., zvaného Dobrotivý. Nebyl to takový trouba, jak se o něm traduje; spíš to byl člověk předvídavý, předstihnuvší svou dobu. Tomu asi mnozí neradi rozuměli a vymysleli si toho troubu. Byl to on, kdo zrušil poddanství a povinné dávky, čímž si vysloužil vděčnost venkovského lidu; zrušením cenzury podpořil svobodu slova, do jeho doby spadá první pokus o konstituci. Kdyby býval vydržel na trůně o deset let déle – čas měl, zemřel r. 1875 v Praze - možná by se evropské a s nimi i české dějiny vyvíjely jinak a příznivěji. Revoluční rok 1848 (nad nímž nepřestává jásat tradiční české dějepisectví) však přinesl řadu vzpour, mimo jiné i ve vlastním sídelním městě Vídni, a Ferdinand, až příliš dobrotivý usoudil, že zvládnutí toho pytle blech na něj klade příliš velké nároky a že je třeba mladší, ráznější síly.

Zdráhal bych se svěřit osmnáctiletému mladíčkovi klíčky od auta, ale tehdejší doba měla jiná měřítka a neomezeným vládcem jedné z pětice evropských velmocí se stal Ferdinandův synovec František Josef I. Hned zkraje se projevil jako panovník řízný, konzervativní, velkým pokrokům nepřející: jelikož se mu jeho strýcem zahájené jednání o ústavu zdálo příliš vleklé, vydal svou vlastní, vladařskou vůlí nařízenou (to byla ta oktrojírka, co se jí posmíval Karel Havlíček). Zakrátko zrušil i ji a vládl absolutně, s pomocí a radami ministra Alexandra Bacha. Což mělo tu výhodu pro roajalistický lid český, že mohl nadále uctívat svého dobrotivého císaře a vše zlé svalit na jeho špatné rádce, tudíž především zmíněného Bacha. Nicméně pokrok se zastavit nedal a pod dojmem porážek v bitvách u Magenty a Solferina císař přivolil, ač nerad, ke konstitučnímu uspořádání říše.

To byla, jakkoli to může znít paradoxně, velká rána českým emancipačním snahám. Očekávali Čechové, že si mladý císař s příslušnou slávou vsadí na hlavu korunu svatováclavskou, ale nestalo se tak. František Josef ke korunovaci několikrát přivolil a zdá se, že s upřímnou vůlí; ale pokaždé do toho něco vlezlo, až přeměna říše v konstituční monarchii sešroubovala ty naděje na minimum. Neboť milovaný mocnář už nemohl jen tak říci – pojedu do Prahy a nechám se tam korunovat, ale musel získat k tomu aktu svolení říšského sněmu. Což byla patálie, jelikož říšský sněm při svém složení Čechy nijak zvlášť nemiloval. Němečtí poslanci, stále jedním očkem sledující možnost zřízení Velkého Německa, zazlívali Čechům jejich neúchylnou loajalitu; poslanci uherští, před očima vidinu říše rozdělené na část rakouskou a téměř samostatnou část uherskou, neměli zájem o to, aby se s nimi o ten pěkný koláč dělil ještě někdo třetí. Když se pak čeští poslanci uraženě zvedli a na dlouhá léta zasedání říšského sněmu bojkotovali, bylo po nadějích úplně. Dnešnímu pozorovateli může přijít divné, proč tehdejší Češi o tu korunovaci tolik stáli, jako by se bez ní zhroutil svět, ale on se jim opravdu hroutil. Koruna, toť symbol, potvrzení svéprávnosti; byť i v začlenění do širšího celku říše, ale z vlastní vůle a rozhodnutí. Takhle, s korunou ležící na sametovém polštářku ve svatovítské klenotnici, nebyly země české víc než provincie. Sice nejbohatší, nejprůmyslovější ze všech zemí rakouských, ale přece jen provincie. A už to tak zůstalo.

Možná že Čechové neměli o korunovaci a tím i zrovnoprávnění žádat a prosit, ale vymoci si ji a vyhrozit, jak to s úspěchem předvedli Maďaři. Snad už tehdy se projevila neblahá česká vlastnost: neumění vzdorovat, zato ale kušnit a trucovat. Ještě nikdy se nevyplatila a nevyplácí se ani dnes. No nic. Nebudu líčit další vývoj, jelikož je dostatečně znám. Jen chci ještě jednou zdůraznit onu úžasnou věrnost monarchickému principu, s níž snad nebylo v tehdejší Evropě srovnání. Navzdory zklamání, navzdory požadavkům nesplněným ctil loajalistický lid český až do posledka svého císaře pána. A nezměnilo na tom mnoho ani vyhlášení republiky, jen lid přenesl svou zbožňující příchylnost na T.G. Masaryka a jeho mnohem méně úctyhodného nástupce. Ve zbytcích trvá ten sklon podnes, ačkoliv už k tomu dávno není důvodu.

Nedoufám příliš, že by se uctívání tatíčků mohlo zpětně změnit v úctu k důstojenství královskému; jest monarchie, podobně jako selství, do hlubin času sahající řetěz, jenž jednou přerušen, už stěží jej lze spojit. Ale jistá nostalgie zůstává. Na ostrově Madeiře, na vrchu Monte vysoko nad mořem, našel svůj poslední odpočinek blahoslavený císař Karel I., poslední nekorunovaný král český. Postál jsem u jeho hrobu v houfu jiných Čechů, přišedších uctít jeho památku, až jsem se musel divit, co se jich tam nabralo, půltřetího tisíce kilometrů od břehů vltavských. Nebo každoroční slavnost Audience u císaře Karla se pod brandýským zámkem, obvykle je přítomen i některý z členů rodu habsbursko-lotrinského, loni dokonce přednesla zdravici sama Jeho císařská Výsost Karel II., hudba České armády hraje Zachovej nám, Hospodine, vojska v dobových uniformách mašírují, žlutočerné prapory vlají a nikdo se už ani nerozčiluje, o reakci, co zase zvedá hlavu, nemluví… a Česká pošta známku vydala, s dvouhlavým rakouským orlem a nápisem C.k. poštovní a telegrafní úřad… socha Ferdinanda V., krále předběhnuvšího svou dobu, na vltavském nábřeží v kamenné věži už zase stojí, teď ještě dočká-li se svého obnovení monument polního maršálka J.J.V. Radeckého, pokládaný svého času za nejkrásnější jezdecký pomník Evropy… Úhrnem řečeno, sentiment monarchický, nostalgická připomínka času, kdy svět byl ještě v pořádku, už není podivínstvím, s nímž je třeba se skrývat ve vlastním nitru, nýbrž cit ve veřejnosti dosti rozšířený a ještě se šířící. Jestli jednou, za určitých okolností, může nostalgie přerůst v program… netroufám si předpovědět. Snad jen že není v dějinách věcí nemožných, toliko prozatím nepravděpodobných.

Hannover, 15. července 2014