25.9.2016 | Svátek má Zlata






HISTORIE: Rozjímání ku dni svaté Anny (1)

24.7.2014

Stoleté jubileum

Uvést do pohybu destruktivní síly je jediný vznešený cíl racionálního člověka… nemůže být žádné revoluce bez dalekosáhlého, vášnivého, spásonosného a plodivého ničení, neboť z něj a jenom z něj povstanou nové světy. (Michail Alexandrovič Bakunin)

Tvrdíval můj dědeček nebožtíček (ročník 1870), že den svaté Anny roku 1914 byl poslední, kdy ještě byl svět v pořádku. Bylo sice po tom sarajevském atentátu už dobře znát, že něco visí ve vzduchu, ale život šel zatím dál navyklým způsobem, pivo se pilo a řeči se vedly, ale to se ví, nic z nich nebývalo. To se mělo hned napozítří změnit. Rakousko-Uhersko předalo království srbskému ultimatum s jednoznačnou žádostí o vyšetření pozadí atentátu; bylo víc než zřejmé, že plán nevykvasil v hlavách klukovské party kolem studenta obchodní akademie Gavrilo Principa. Srbsko ultimatum odmítlo, Rakousko vyhlásilo Srbům válku (tenkrát se ještě války vyhlašovaly), a už to jelo, se všemi známými výsledky a důsledky. Dnes, po stu letech a odeznění vášní můžeme provést bilanci: co jsme získali výsledkem Velké války, jak ji nazývali starší lidé? Co jsme ztratili? A převážil zisk nad ztrátami, nebo je tomu naopak?

Řečená válka by v kontextu dějin sama o sobě neznamenala nic zvlášť mimořádného. Byly i jiné války kontinentálního, ba transkontinentálního významu: válka třicetiletá zuřila déle a zhoubněji (z obyvatelstva zemí českých zůstala po jejím skončení sotva třetina); války napoleonské přinesly nikdy nebývalou orgii osobní megalomanie i radikálnější, svévolnější, naštěstí jen krátkodeché překreslování map; válka zvaná Druhou světovou (slušel by jí název První ideologická) si vyžádala nesrovnatelně vyšššího počtu obětí na frontách i v zázemí, vražednou protižidovskou hysterii v to nepočítaje. Válka let 1914 – 1918 se v tom srovnání vyjímá ještě vcelku umírněně, zato vypustila na svět běsy, kteří už nikdy neměli být zažehnáni. V tom je největší – a nejtrvalejší – díl její tragedie.

O blázny a snílky, domýšlející si, že se zrodili proto, aby předělali špatně stvořený svět na správno, nebyla nouze nikdy. Nechybělo ani těch, kteří rozhlašovali (viz citát v záhlaví), že dřív než bude vybudován nový, spravedlivý, ve všem všudy dokonalý svět, musí být do kořene zničen ten starý a prohnilý; teprve na jeho troskách že může být vytvořeno nepomíjející štěstí lidstva. Zůstávaly však takové představy uzavřené do dýmu intelektuálských kaváren a radikalistických kroužků; lidé onoho blaženého půlstoletí mezi kanonýrem Jabůrkem a Josefem Švejkem s jeho pozvolna, ale trvale stoupajícím blahobytem i mírou osobní svobody, byli příliš spokojení s tím stavem, než aby poskytli sluchu kavárenským blouznivcům. Teprve v závěrečné fázi války nastal obrat: o čem se doposud jen tak nezávazně teoretizovalo, stalo se tenorem veřejného mínění. Byli sice tací, a nebylo jich málo, kteří jej nesdíleli, jejich hlas byl ale slabý a zanikl v očekávání radikálních změn. O vášnivém, spásonosném ničení, z nějž povstanou nové světy, bájili sice jen nemnozí, nacházejíce inspiraci v bolševickém Rusku; o to rozšířenější bylo přesvědčení, že válkou a vším, co z ní pošlo, je vinen zastaralý měšťácký řád s jeho vyčpělými konvencemi, ztrouchnivělé, duchu doby odporující, monarchie. Což všechno je nyní třeba nahradit něčím modernějším, potřebám lidstva odpovídajícím. I bořily se jak měšťácké konvence, tak ztrouchnivělé monarchie, bořily a bořily, až se bezmála – naštěstí jen bezmála - kompletně zbořily. Nenapadlo ty dobré lidi, že ony opovržené konvence nejsou nic jiného než výsledek tisíciletého a snad statisíciletého vývoje, soubor nepsaných zásad, jimiž drží pohromadě lidská společnost už od paleolitu, ne-li od dob ještě dávnějších: zodpovědnost, spolehlivost, úcta, důvěra v poctivý úmysl druhého, uměřenost a nevypínavost, smysl pro pospolitost, právo vyvážené stejným dílem povinnosti, svoboda v rovnonáze s ukázněností. Objeveny byly ctnosti nové, libovůle, na odiv stavěná nekázeň, neúcta, samolibé zdůrazňování vlastního ješitného já, vynalézání stále nových práv beze zmínky o povinnostech, křečovitá touha se odlišit, čímkoli, jakoukoli s odpuštěním hovadinou, hlavně že na ni ještě nikdo jiný nepřišel… až se z hovadin stala móda, ze snahy o odlišnost nová uniformita a místo starých konvencí vypučely nové, ledaže nezakotvené v tisíciletém řádu, a proto selhávající, kam oko pohlédne. Nepřestaneme už bláznit? Nezačneme se aspoň trochou vracet k oněm měšťáckým hodnotám, jimiž opovrhla doba našich pradědečků, domnívající se být tak velice pokrokovou? A co vůbec, měřeno výsledky dnes už bezmála století, jest pokrok? Ale to by byl námět jiného obsáhlého článku.

Byla zmínka o ztrouchnivělých monarchiích; i pohlédněme také na tento fenomén prismatem století. Namnožilo se republik po vší zeměkouli až běda: kdekterý africký plukovník, zmocniv se krvavým pučem vlády, prohlásil se prezidentem a svou nešťastnou zemi republikou. Naopak který národ odolal módám doby a uchoval si monarchii, může o sobě dnes říci, že se nalézá ve velmi dobré společnosti. To nebude náhodou. Snad že republikánství, stejně jako všechna ostatní politika, je výtvor určený tomuto přítomnému času: od voleb k volbám, od prezidenta k prezidentovi. Rozpětí monarchie však sahá z hlubin minulosti do stejného nedohledna časů budoucích, což si vážený čtenář může vyzkoušet na vlastní paměti. Když už nemluvím o řadě panovníků českých, rozpomněl bych se při nějakém hlavy lámání na pořadí britských králů až někam k Jindřichu osmému, co měl těch šest manželek (nebo to byl Jindřich šestý a měl osm manželek? Nejsem si takhle z hlavy úplně jist). Naproti tomu řada prezidentů Francouzské republiky… teď zrovna jistý monsieur Hollande, před ním Sarkozy a tak dál až ke jménu de Gaulle, poslednímu, na něž si ještě s určitostí vzpomínám. Před ním… nevím, nevzpomenu si, kdybych se rozkrájel. Bylo těch monsieurů, každou chvíli jiný, stopu v historii zanechali chabou nebo žádnou, kdo by si je měl pamatovat. Ostatně i na monsieura Hollande, dovolím si zavěštit, si po dvou, třech dalších volbách živá duše nevzpomene. Zato hbitě a pozpátku vyjmenuji francouzské krále od posledního Karla X. bourbonského přes nešťastnou oběť jakobínské tyranie Ludvíka XVI. až také k Jindřichovi, jenže čtvrtému. Ulpívají snad králové a císaři lépe v paměti? Nebo je to ještě něco jiného, rozumem lidským nepostižitelného? A není v tom polovina smyslu veškeré státnosti, jedna zřetelná, praktická a přítomná, druhá vznášející se ve sférách nepoznatelna, ne však bezúčelná?

Obraťme však list k dějiným českým: také ony mají svého posledního panovníka a rovněž Karla, ledaže habsbursko-lotrinského. Také kolem jeho abdikace se rozprostřelo mnoho nadějí v lepší, svobodnější budoucnost, když jsme teď svými vlastnímu pány. Nuže, sejměme stoleté brýle mámení z nosu svého a spočítejme klady i zápory toho dějinného zvratu. A ať jsem třeba pes a zrádce národa, ale dvacet let ne ve všem všudy vzorné demokracie, jak káže oslavná legenda, ale přece jen, následované čtyřnásobně dlouhou érou diktatur, polodiktatur a polodemokracií (neboť ani sametový experiment posledních pětadvaceti let nelze hodnotit příliš vysoko)… věru, žádný omračující úspěch. Rozmáchli se příliš doširoka, tatíčkové české, potažmo československé suverenity ve věčném optimismu reformátorů, odmítajících počítat s jinou alternativou než absolutně nejpříznivější.

Jak mohl dopadnout stát založený na takovémto, ať nedím, křečovitém optimismu? Na předpokladu, že mocenská konfigurace, nastolená rokem 1918, potrvá věčně? Že navěky bude moci zakrývat svou nevalnou ochotu k obhájení vlastní existence pod pláštěm vítězných mocností, Francie zejména? Jak mohl dopadnout stát, pojavší do sebe sbírku menšin, které o svou novou příslušnost nestály, po lopatě řečeno, byla jim proti jejich vůli vnucena? Netušili, tatíčkové, že se z ní při první příležitosti vyvléknou? Bylo pak nářků na zrady zvon, co jej rozhoupala… kdepak. Zvon ne rovnou zrady, ale nedomyšlenosti rozhoupali zakladatelé československé samostatnosti, kteří měli lépe uvážit, do čeho se pouštějí. A co si myslet o státu, učinivším svou ideou čtveřici negativismů, protiněmecký, protikatolický, protihabsburský, protišlechtický, navíc ještě nedůvěřivý postoj k hospodářskému řádu, zvanému kapitalismus? A ještě jednou navíc slovenská odstředivost, s jejímž probuzením musel prozíravý státník počítat, zvlášť při snahách implantovat věřícímu, katolickému lidu slovenskému pokrokářský skepticismus… k tomu jitrnicovitý, nehájitelný tvar nového státu… k tomu nadání naštvat si kdekoho kolem dokola a spoléhat se na ty, od nichž se nedalo nadít výraznější pomoci, i kdyby náhodou chtěli… ale zkraťme ten výčet. Zakladatelé státu předvedli obdivuhodnou porci taktické šikovnosti, jíž přivedli západní spojence tam, kde je chtěli mít. Nikoli však státnickou moudrost, což se nakonec nevyplatilo a nevyplácí podnes.

Jakkoli vím, že proti sobě popudím národovce staršího typu pravím, že stát, zatížený takovým množstvím nesplatitelných hypoték, raději neměl vzniknout. Staré Rakousko mělo své mouchy, ale byla to říše ve svém závěru dobře demokratická, neúchylně právní, její provoz ve srovnání s dneškem neuvěřitelně úsporný – stačilo císaři pánu daňové zatížení zhruba desítiprocentní, a to ještě vedl nákladný dvůr a sem tam válku – ale především: představovala účinnou hráz proti rozpínavosti z jedné strany německé, z druhé strany ruské. Jejím rozpadem (a nevymlouvejme se, že jiní taky… rozmyslné, plánovité úsilí o rozbití podunajského souručenství národů byla záležitost po výtce česká) obojí hráz padla a záplava se rozlila. Zeměmi českými dokonce podvakrát, a ještě vody úplně neopadly, tak zlomyslné dovedou být dějiny.

Jak se všechno mohlo domotat až k těmto koncům a kde tkví hlubší příčiny – neboť nezačalo vše až rokem čtrnáctým – o tom si můžeme povědět v pokračování této úvahy.

anna1


Diskuse


J. Urban
11:52
24.7.2014

J. Jurax
22:52
24.7.2014

J. Vamberský
6:59
24.7.2014

P. Sulc
3:32
24.7.2014

J. Jurax
22:57
24.7.2014

počet příspěvků: 9, poslední 24.7.2014 10:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.