Komunistický puč v únoru 1948 otřásl většinou českého a slovenského národa. Tisíce lidí, zvláště mladých, začaly hledat spásu v západních okupačních pásmech Německa a Rakouska. Utíkali rovněž důstojníci, kteří za druhé světové války bojovali po boku západních spojenců a už delší dobu cítili, že je komunisté považují za nebezpečné protivníky. Všichni se loučili se svými blízkými se slovy: "Za dva tři roky se vrátím." Všichni totiž čekali, že brzy vypukne třetí světová válka a oni se vrátí v uniformách třetí generace legionářů jako vítězové. Nedovedli si představit, že by Spojené státy, Velká Británie a Francie dopustily upevnění komunistické moci ve střední a východní Evropě. A někteří zase čekali, že naopak na západní Evropu zaútočí Sovětský svaz, protože diktátor Josef Stalin by chtěl ovládnout celý kontinent aspoň k Pyrenejím.

Hrozí válka mezi Východem a Západem

Pro západní mocnosti byla takovou vlna uprchlíků překvapením. Najednou musely ubytovat a krmit tisíce lidí. Umisťovaly je tedy v táborech, které zůstaly po sudetských Němcích vysídlených z Československa a Polska, zabíraly školy, kasárna, dělnické ubytovny a podobně. Ovšem i Státní bezpečnost a další složky komunistické bezpečnosti tam vysílaly své agenty - chtěli vědět, co se tam děje.
V polovině března vyhostila pražská vláda vojenského atašé USA majora Charlese Kateka a jeho spolupracovníky. Katek pocházel z české podnikatelské rodiny v Chicagu, za války vedl československé oddělení americké tajné služby OSS a skamarádil se s mnoha československými důstojníky.
Američanům trvalo několik týdnů, než se vzpamatovali z ovládnutí Československa komunisty a než si zkoncipovali novou politiku. Koncem května se u Kateka začali hlásit českoslovenští důstojníci, kteří uprchli do západního Německa. První byli plukovník Jaroslav Kašpar-Pátý a podplukovník Alois Šeda. Katek je uvítal: "Chci sestavit skupiny, které by vysílaly do republiky vyzvědače. Vždyť hrozí válka mezi Východem a Západem."

Informace od informovaných známých

Postupem času se vytvořila celá řada těch skupin, některé vedli i uprchlí politici. Tajná služba CIA, kam nyní spadal i Katek, jim přidělila vily po nacistických funkcionářích, vybavila je finančně i materiálně. Muže a ženy ochotné ilegálně přecházet hranice do Československa získávali v uprchlických táborech. Stávali se prvními vojáky studené války.
Kurýři vybavení falešnými doklady putovali tajně domů už někdy v květnu. Zpočátku neměli žádný výcvik a chodili beze zbraně. Jejich vedoucí je posílali za kolegy důstojníky, které komunisté z armády ještě nevyhodili, i za kamarády z druhého protinacistického odboje. Právě členové druhého odboje se nakonec stali páteří i tohoto třetího protikomunistického odboje. Od nich přinášeli na Západ informace o stavu armády a průmyslu, o těžbě uranu i o politické situaci. Vybírat si je nemohli - záleželo na lidech, které navštěvovali, co se dověděli a jaké dokumenty získali. Tito agenti také často převáděli přes hranice další lidi, kteří nechtěli žít pod komunistickou diktaturou.
Státní bezpečnost, která po kurýrech pátrala, je nazývala agenty-chodci. Nicméně to je starý termín převzatý od vojenské výzvědné služby první republiky. V projevech, článcích a rozhlasových relacích je komunistický režim označoval za diverzanty, vrahy a teroristy.
Postupem času vytvářely tyto skupiny výcviková střediska, ve kterých se kurýři učili pracovat jako tajní agenti, zacházet se zbraněmi, které směli používat jenom při sebeobraně, někteří dokonce prodělali radistický kurz.
Pod kontrolou západních služeb
Čeští a slovenští politici, kteří uprchli do Paříže, Londýna a Washingtonu, si uvědomili, že špionážní skupiny by mohly mít pro třetí odboj velký význam. Proto se je snažili dostat pod svou kontrolu, ale marně.
O totéž se pokoušeli od léta 1948 generálové Sergej Ingr a František Moravec. Západní vojáci a politici jednali s Ingrem, kterého znali jako ministra obrany exilové vlády za druhé světové války, tedy politika. Moravec, který vedl československou exilovou výzvědnou službu, měl pověst vychytralého tajnůstkáře, občas se pouštěl do akcí, které mu nikdo neschválil, navíc zůstal v kategorii vojáků, takže západní vlády ho nebraly jako partnera.
Ingr domluvil spolupráci nejprve s Brity, potom s Američany. Bývalý ministr Hubert Ripka, který měl za ženu Francouzku, se dohodl v Paříži. Nicméně činnost těchto zpravodajců v poli i nadále kontrolovaly západní tajné služby - to nebyla práce pro politiky. Ingr tyto skupiny pouze formálně zastřešoval, přesný obsah jejich práce neznal.

Moravcova skupina "Okapi"

Moravcovi nezbylo nic jiného, než aby se začátkem zimy 1948 vrátil do západního Německa a tam vybudoval svou výzvědnou skupinu. Nejdřív měl základnu v amerických kavárnách ve Frankfurtu, potom v Bruhsale u Karlsruhe a nakonec v Bensheimu. Moravec působil ve zpravodajské službě už před válkou, od roku 1930, později československou špionáž vedl, měl proto nejvíc zkušeností a těch se držel i v těchto složitých podmínkách.
Centrála dostala krycí název "Okapi" - podle málo známého afrického sudokopytníka z čeledi žirafovitých. Působilo tam 6-7 důstojníků, kteří řídili jednotlivé kurýry. Malá skupina lidí četla pražský tisk a poslouchala pražský rozhlas, všechny zprávy potom analyzovala. Pracovníci znali pouze své úkoly, nesměli však o nich mluvit s ostatními. Každý tedy věděl jenom to, co má vědět - to je zásada, která platí ve všech profesionálních tajných službách, a právě její porušování často vede k prozrazení řady tajných akcí. Moravec také zřídil útvar obrany, který se zabýval hledáním cizích špionů a dobrodruhů ve vlastních řadách - a také je tam nacházel. Studijní skupina zpracovávala získané informace, pracoval v ní i manžel Milady Horákové, později v Praze popravené. Celkem pracovalo v "Okapi" 25-30 mužů a žen.
Ve Vídni a v Berlíně zřídil Moravec filiálky - někteří jeho lidé chodili do Československa přes sovětská okupační pásma v Německu a v Rakousku.
Všichni kurýři nyní procházeli výcvikovými kurzy, někteří se cvičili na radisty. Vzhledem ke stále složitějším podmínkám přechodu hranic se velitel "Okapi" rozhodl, že aspoň cestu do republiky by jeho agenti mohli vykonávat v balonech, proto dokonce absolvovali v Anglii školu balonového létání. Nakonec však odstartovalo jenom několik málo balonů - muselo se čekat na vhodný vítr, přistání v neznámém terénu za noci bylo obtížné, takže někteří balonisté se těžce zranili. I vybraní důstojníci ze štábu absolvovali výcvik - ve speciálních několikaměsíčních kurzech v USA.
Američanům imponoval profesionalismus Moravcova týmu, proto k němu přičleňovali menší skupiny. Pražská StB se v roce 1952 mylně domnívala, že všechny české kurýry řídí Moravec.

Význam našich hlášení jsme se nedověděli

V centrále působil rovněž americký styčný důstojník, se kterým Moravec projednával další úkoly a jemuž předával výsledky. V uplynulých letech jsem hovořil se dvěma důstojníky, kteří u Moravce pracovali (Miloš Knorr a Herbert Němec-Naylor), se třetím (František Ostrý) jsem si dopisoval; všichni už jsou mrtví. Marně jsem od nich vyzvídal, jaké informace skupina "Okapi" získávala a jak je Američané hodnotili - nevěděli. Ostrý mi napsal: "Nikdy jsme nedostali posudek, který by ukazoval, jaké měla naše hlášení význam."
A vedoucí dalších skupin, Alois Šeda a Jaroslav Kašpar-Pátý, se odpovědi na tuto otázku vyhnuli. Po těch víc než čtyřiceti letech si to nemuseli pamatovat, anebo chtěli zachovávat tajemství - jako správní zpravodajci.
Třebaže CIA začala v minulém desetiletí postupně odtajňovat operace z počátků studené války, politici jí nařídili, aby se nejdřív věnovala jihovýchodní Asii, takže evropská scéna přijde na pořad později.
Na veřejnost se dostala jediná akce, kterou podnikl Moravec bez vědomí Američanů. Když na Stalinův příkaz zbavil Klement Gottwald Rudolfa Slánského funkce generálního tajemníka KSČ, uvědomili si v Bensheimu, že to je začátek jeho pádu. Proto mu poslali dopis s výzvou, aby utekl na Západ - ale přes hranice ho přenesl dvojitý agent, který především sloužil Státní bezpečnosti. Operace nazvaná "Velký metař" se nezdařila, možná dokonce přispěla k pozdějšímu obvinění Slánského ze zrady komunismu.
"Byla to jediná akce, která prošla světovým tiskem," napsal mi Ostrý těsně před smrtí.

Čekání na novou generaci vyzvědačů

Postupem času se jednotlivé skupiny kurýrů rozpadaly a jiné zase utvářely - záleželo na jejich úspěšnosti a neúspěšnosti. Vystřídalo se v nich několik tisíc lidí. Podle zjištění historika Prokopa Tomka zatkla StB okolo 500 agentů-chodců, někteří byli popraveni, většina skončila ve věznicích a v táborech, kde dobývali uran. A s nimi trpěli i tisíce lidí zatčených proto, že jim doma pomáhali.
Na jaře 1953 přesunuli Američané Moravcovu skupinu do svých kasáren v Mnichově, kde už sídlil Jaroslav Kašpar-Pátý. Ze všech výzvědných týmů zůstaly tedy jenom tyto dva. Měly se ještě víc profesionalizovat, posílat do Československa dokonale připravené vyzvědače. To se však nedařilo.
Po Stalinově smrti v březnu 1953 se bezprostřední nebezpečí sovětského útoku na Západ pozvolna rozplývalo. Chyběli čerství kurýři, protože uprchlíci ze západoněmeckých táborů odjížděli na nová působiště - do USA, Kanady, Austrálie, Jižní Afriky a jinam. Komunistický režim opevňoval hranice systémem zátarasů, aby jimi nemohli procházet uprchlíci a agenti-chodci. Domácí informátoři, pokud ještě byli na svobodě, ztratili přístup k důležitým zprávám a dokumentům. Koncem roku 1954 byla rozpuštěna Kašparova skupina. Moravec tehdy odplul do USA a jeho pohrobci živořili do jara 1955 - o jejich činnosti chybí zprávy.
V polovině padesátých let musela nastoupit nová generace vyzvědačů - lidí, kteří měli důvěru komunistickému režimu, takže mohli vyjíždět na Západ, ve svém postavení znali klíčové informace, ale ve skutečnosti se s touto diktaturou neztotožnili. Na jejich získávání se potom západní tajné služby zaměřily.

Vyšlo ve zkrácení v Reflexu č. 45, 2008

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz