Do první světové války, která začala 28. července 1918 vyhlášením války Srbsku Rakousko-Uherskem, museli narukovat také všichni zbraněschopní čeští muži. Naši otcové a dědové, ale pro dnešní mladé generace spíš již pradědové a prapradědové, byli rakouští občané, a tak museli proti své vůli obléct rakousko-uherské uniformy a vytáhnout do boje proti Srbům, Rusům, Francouzům, později proti Italům a všem jejich spojencům. Nejvíce Čechů bylo posláno na frontu do Haliče proti carskému Rusku. Několik stovek Čechů a něco Slováků však v roce 1914 obléklo jiné než rakousko-uherské šedomodré polní uniformy. Hned v prvních měsících války Kyjevem hrdě pochodovali v ruských olivově zelených stejnokrojích příslušníci dobrovolnické České družiny. Ve Francii zase v uniformách cizinecké legie česká Rota Nazdar. Zahraniční Češi vstupovali i do srbské armády, hlásili se do kanadských a britských jednotek a po vstupu Spojených států do války také do armády USA.

Česká družina

Kdo byli ti mladí muži (a také jedna žena), občané Rakouska-Uherska, kteří se dobrovolně přihlásili do České družiny a stali se tak pro Vídeň okamžitě velezrádci? Byli to Češi a Slovačí, které válka zastihla v Rusku. Byli to obchodní zástupci rakouských firem, sokolové-učitelé tělocviku, sládkové, zemědělští odborníci, hudebníci, podnikatelé a odborní dělníci. Ti všichni se dobrovolně rozhodli bojovat proti habsburské monarchii za samostatný český stát. Zpočátku uvažovali o českém království, ve kterém by se cítili svobodní. Idea demokratické Československé republiky přišla až o mnoho měsíců později.

V habsburské monarchii se tito mladí lidé cítili utlačovaní jako národ i jako jednotlivci. Císař a jím jmenované vlády české požadavky po desetiletí ignorovali. Franz Josef I. se nedal ani korunovat na českého krále a české království zahrnul do převážně německý mluvícího Předlitavska. Maďarům však habsburský trůn po mnohaletých bojích vyhověl. Od roku 1867, po vyhlášení dualismu, si Maďaří prakticky vládli "doma" sami (vládli ale také železnou rukou třeba Slovákům, Chorvatům a jiným národům), zatímco velká část daní a poplatků z českých zemí byla odsávana Vídní a v Čechách vládl císařem jmenovaný místodržitel. Za druhou českou univerzitu (v Brně) Češi a Moravané marně bojovali (a v roce 1905 byla dokonce prolita krev). Nedokonalá znalost němčiny, nekatolické vyznání a příslušnost k sokolské organizaci Čechy pro vyšší vojenské a státní funkce diskvalifikovaly. Na vojně byli čeští rekruti pro svoji národnost ponižováni, tvrdě trestáni a mezi délesloužícími důstojníky bylo daleko méně Čechů, než odpovídalo poměru mezi českým obyvatelstvem a rakouskými Němci. Mnozí mladí Češi a čeští politikové chápali první světovou válku jako pokus Germánu o ještě větší ujařmení Slovanů. Po prvních letech války si už každý myslící Čech uvědomil, že jeho národ byl vehnán na jatka nesmyslné války, která způsobila národu statisícové ztráty na životech a nepředstavitelnou bídu a utrpení, a že takový zločin na českém národu vylučuje soužití s iniciátorem takové války.

V září 1914, tedy teprve měsíc po vypuknutí války, měla Česká družina už 720 vojáků-dobrovolníků. Další asi dvě stovky příslušníků České družiny, a to důstojníci, lékaři, vozatajstvo byli rodilí Rusové. Po prvních úspěších České družiny byla tato unikátní vojenská jednotka na jednom úseku fronty rozšířena i o české a slovenské dobrovolníky z rád rakouských zajatců. Těm se začalo říkat Novodružiníci, na rozdíl od původních 720 dobrovolníků Starodružiníků. Česká družina se stala zárodkem šedesátitisícové československé armády v Rusku, která po bolševické revoluci 7. listopadu 1917 dobyla rozsáhlé území a po dlouhou řadu měsíců kontrolovala celou trassibirskou železniční dráhu Magistrálu od Uralu až po Vladivostok na pobřeží Tichého oceánu. Název "legionáři" se ujal až po skončení války ve svobodném Československu a zahrnoval i dobrovolníky z Francie a Itálie. Ano, tehdy jsme měli přes sto tisíc Mašínů, odhodlaných položit svoje životy za svobodu a samostatnost!

Příběh starodružiníka Jana Igora Kargera
(podle vyprávění starodružiníka Josefa Hájka)

Bylo to už na Urale začátkem července 1918, několik dnů po těžké bitvě s bolševiky u Buzuluku. Do dveří našeho vagónu-těplušky vstrčil hlavu praporčík Karger, bývalý podpraporčík v naší první rotě České družiny. Byli jsme dobrými kamarády a dobře jsme se poznali už v prvních rozvědkách v Haliči na podzim 1914. Na jaře 1917 se stal velitelem zákopového dělostřelectva Prvního československého střeleckého pluku, se kterým se zúčastnil slavné bitvy u Zborova.

Zde na Urale, nám, nyní už praporčík (to byla tehdy nejnižší důstojnické hodnost) Karger, vyprávěl odyseu, kterou právě prožil. Před dvěma měsíci vyjel se šesti dobrovolci že stanice Syzraň na nákup potravin pro svoje dělostřelce. Měl s sebou na nákup několik desítek tisíc tehdejších rublů, kterým se podle předsedy prozatímní vlády říkalo "kerenky". Prozatímní vláda byla už dávno bolševiky rozprášena, ale značně inflační "kerenky" stále platily a venkované za ne prodávali maso, mouku a vajíčka. Cukr a čaj byl k dostání jen náhodně z rozkradených vojenských skladišť. Ve vlaku, kterým jel Karger se svými nákupčími, prováděla silná bolševické hlídka šťáru. Zatýkali bývalé carské důstojníky, mesočniky (šmelináře) a každého podezřelého civilistu, ve kterém viděli nebezpečného třídního nepřítele, "buržuje". Čechoslovákům v té době dávali bolševici pokoj. Stále byla v paměti bitva u Bachmače, ve které jsme po boku bolševiků odráželi útoky rychle postupující německé a rakouské armády do Ukrajiny. Dočasně jsme tedy byli i spojenci. Ale hned po Bachmači byla mezi bolševiky a naším vojskem udržována jen jakási napjatá neutralita.

Toho dne však byl ve Zlatoustu bolševiky přepaden vlak štábu prvního pluku a bolševici začali jednat podle rozkazu Trockého z 25. května 1918. Ten rozkaz, rozeslaný místním sovětům telegramem, se naším telegrafistům podařilo zachytit. Rozkaz zněl: "Všechny sověty na železničních tratích jsou povinny pod hrozbou těžké zodpovědnosti odzbrojit Čechoslováky. Každý Čechoslovák, který bude dopaden se zbraní v ruce na linii železniční dráhy, budiž na místě zastřelen." O tom však Karger a jeho hoši ještě nevěděli. Bolševická hlídka je ve vlaku zatkla. Naší se nebránili, protože pevně věřili, že na stanici před komisařem se všechno vysvětlí a bolševici je zase pustí. Stalo se tak už mnohokrát před tím.

Bolševici je však odvezli do Ufy do vězení. Po několika dnech výslechů a přesvědčování, aby vstoupili do Rudých gard, ruští bolševici, ale i čeští rudí propagandisté-internacionalisté, kteří se nechali k rudým naverbovat, poznali, že u těchto tvrdohlavých Čechoslováků nepochodí. Karger a jeho hoši trvali na svém, že jsou příslušníci jednotek, které jsou součástí spojenecké armády francouzské, že po nějaké bolševické revoluci jim nic není. Naléhali, aby byli propuštění a aby jim bylo umožněno vrátit se zpátky ke svému vlaku, který jede do Vladivostoku. Taková že je dohoda mezi Stalinem a představiteli Pobočky České národní rady v Moskvě. Tyto argumenty věznitelé Kargera a spol. ještě víc rozlobily. Nahnali naše hochy společně s několika desítkami jiných zatčených do podpalubí vlečné lodi, barzi, s kterou malý parníček vyplul po proudu řeky Bele.

Když se setmělo, začali bosevici vězně z podpalubí likvidovat. Vyváděli je po jednom na palubu, postavili je k zábradlí čelem k vodě, odebrali jim všechno, co u nich našli, pak vězně silné uhodili pažbou pušku do týla a přehodili přes zábradlí do řeky. Nebyl při tom žádný velký hluk a kati se nemuseli starat o pohřbení mrtvol.

Tuto "revoluční" práci pozorovali naši hoši z podpalubí jakousi škvírou mezi prkny. Z našich vyvedli prvního Kargera. Když ho postavili k zábradlí, nečekal až dostane ránu, vyšvihl se na zábradlí a po hlavě šipkou skočil do vody. Potopil se a plaval pod vodou pokud mu dech stačil. Pak se vynořil, nadýchl se a opět plaval pod vodou. Udělal to několikrát, až dosáhl břehu, zarostlého rákosím. Bolševici po něm zahájili palbu z pušek, ale sami překvapeni, nepřipraveni, netrefili. Silný proud unášel parníček i s vlečnou lodi rychle od Kargera.

Ten se rákosím dobrodil na břeh a celý zmožený námahou a vzrušením dlouho ležel v trávě a odpočíval. Barza s parníčkem brzy zmizela z dohledu. Ráno došel do nejbližší vesnice. Byla to tatarská ves. Tataři se k němu zachovali přátelsky. Dali mu něco sníst i nějaké hardy na převlečení a ukázali mu směr k železniční trati. Také mu řekli, že Čechoslováci se po železnici blíží, jen ať tam na ně počká. A také se brzy dočkal. Bůh ví, jak se to Tataři dověděli. Byl to v Rusku místy národ sám pro sebe, se svými náčelníky, zvědy, obchodníky, muslimským náboženstvím a vesnicemi s dřevěnými minarety. Karger byl šťastný, že se z té šlamastiky dostal, ale osud jeho druhů ho celý zbytek války trápil. V legiích jsme se o nich už nikdy nic nedověděli. Z Jana Igora Kargera se po této příhodě stal celoživotní nepřítel všech bolševického.

Po mnoha letech jsem se náhodou setkal ve Slatinských dolech na Podkarpadske Ruší s legionářem Milošem Pavelkou. Slovo dalo slovo a brzy jsme shledal, že je jedním z těch Kargerovych nákupčích. Ve Slatinských dolech pracoval jako vážný soli. Ten mi Kargerův příběh doslova potvrdil až do toho okamžiku, kdy Jan Igor skočil do vody. Viděli to tou škvírou z podpalubí.

O svém vlastním osudu mně pak vyprávěl, že po Kargerově úniku bolševici s vražděním přestali. Vězně odvezli po řece Běle až k ústí řeky Kamy a po ní směrem k Permu a později do Vjatky. V těch městech je věznili za strašných podmínek, které nebylo možno vydržet. Lidé tam umírali na tyfus, zimou a surovým zacházením po desítkách denně. Aby si zachránili životy, přijali nabídku ke vstupu do nově se tvořící Rudé armády. Byli poslání do výcvikového střediska do Moskvy a po výcviku do bojů proti bělogvardějskému generálu Denikinovi na jih Ruska. Když světová válka skončila a když se dověděli o vzniku Československé republiky, z Rudé armády dezertovali. Odstranili ze svých uniforem všechno krasnogvardějské, přihlásili se někde na stanici jako rakouští zajatci vracející se ze zajateckého tábora domů a byli sovětskými úřady repatriováni. No, měli hoši štěstí!

S Janem Igorem Kargerem jsem se pak po válce stýkal v Praze velmi často. Po návratu do vlasti byl povýšen na majora dělostřelectva a velel Horskému dělostřeleckému oddílu v Žilině. Postupně byl povyšován a byly mu svěřovány stále větší a větší dělostřelecké oddíly. V roce 1929 se stal generálem a velel dělostřelectvu při armádním sboru v Košicích. V době nacistické okupace byl aktivní v odbojové organizací. Zemřel r. 1977 ve svých devadesáti letech.

***

Na začátku sedmdesátých let jsem se v Los Angeles seznámil s malířem, dr. Jiřím Kargerem, výtvarným ředitelem jedné z předních amerických televizních stanic. Byl i význačným exilovým kulturním pracovníkem v Los Angeles. S básnířkou Jiřinou Fuchsovou a režisérem Pavlem Pávem založili klub Československé kultury, který uspořádal desítky hodnotných kulturních pořadu (jistě nám o nich jednou napíše sama Jiřina Fuchsová), v dnes již neexistující losangelske sokolovně vytvořil rozměrnou nástěnou malbu, několikrát vystavoval svoje obrazy a po několik roků byl prezidentem odbočky exilové Společnosti pro vědu a umění. Byl to synovec generála Jana Igora Kargera. Příběh svého strýce mi potvrdil a některé podrobnosti doplnil, znal i majora Josefa Hájka, od kterého jsem se příběh poprvé dověděl.

(Úryvek z rukopisu delšího textu "Bývali Čechové …")