Stalo se tak v noci z 20. na 21. srpna roku 1968. Pokud měl ještě někdo nějakou iluzi o komunismu, té noci definitivně vzala za své.

Okupace armádami Varšavského paktu (přičemž účast zbylých čtyř vedle té ze SSSR byla v podstatě komediální) svrchovaného území tzv.“spřáteleného státu“ byla typickým projevem komunistického smýšlení stranického aparátu z Moskvy. Ten v žádném případě nepřipouštěl nic jiného, než diktaturu tzv. „proletariátu“, což po rozšifrování pravého významu znamenalo stoprocentní uzurpaci moci komunisty bez ohledu na přání lidí. Představa, že by si lidé mohli svobodně zvolit jiný systém, jiné zastupitele, než kteří jim byli ve frašce zvané volby nabízeni, že by se mohli svobodně vyjadřovat ke všemu, co je tíží, a to bez následků, byla pro ony proletáře v Kremlu naprosto nepředstavitelná.

I když jaro roku 1968 bylo ještě plně v režii komunistické strany, přece je docházelo ke změnám i na nejvyšších postech, kdy rigidní papalášské figury, neschopné zformulovat rozvitou větu bez gramatické chyby, byly nahrazovány lidmi, kteří začali alespoň naslouchat. I když stále platila doktrína o vůdčí roli KSČ, přece jen mohly vznikat spolky, iniciativy, byla povolena shromáždění, kde se bez trestu mohlo říci, že současný systém je špatný a že představa o dohnání a předehnání Západu je jen blábolem. Začalo se mluvit i o zločinech 50. let, kdy byly zavražděny stovky nevinných lidí a uvězněny desetitisíce. Náhle byly možné dotazy ohledně trestů zločinců podílejících se na zrůdnostech vůči nevinným, začaly rehabilitace neprávem uvězněných a popravených.

Ona srpnová noc vše zvrátila, okupanti dali střelbou do demonstrantů, ničením památek a zatčením vlády jasně najevo, kdo tady je a bude pánem. Jednání našich v podstatě uvězněných představitelů vlády se sovětskými nájezdníky v Moskvě bylo jen jakousi trapnou snahou o legitimizaci násilí, vykonaném na dvou malých národech. Vyjma MUDr. Františka Kriegla všichni podepsali souhlas se strčením hlavy do postroje, který potáhne ideu tzv. „proletářského internacionalismu“ dále s práskáním biče, který bude i nadále třímat Leonid Brežněv.

Naše společnost se v osudových dnech neuvěřitelným způsobem semkla ve vzájemné a dosud nevídané solidaritě. Vyjma několika vlastizrádců (Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak), byl celý národ sjednocen v ideji svobody a naděje. Ta se však začala poměrně rychle drolit, mnoho lidí si začalo uvědomovat, že už není možné „létat s anděly“, a proto bude lepší „výt s vlky“. Národ se rozštěpil na ty, kteří pochopili Husákova slova o tom, že co je shnilé, musí odpadnout, a že tedy není dobré být povadlý.

Ti „shnilí“ volili cestu do emigrace, na své chaty a zahrádky a někteří nuceně z universitních postů do kotelen. Politika opět začala být sprosté slovo, které slušný člověk do úst nevzal. Husákovský režim zničil na dvacet dlouhých let jakékoliv naděje na změnu, zkřivil charaktery lidí, zničil kariéry schopných a naopak vyzvedl vzhůru morální spodinu.

S následky osudné srpnové noci se potýkáme dodnes.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora