29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: Polské stopy v Jeseníkách

24.5.2013

Bruntálsko kdysi hojně navštěvovali králové a císařové

Dnes jsou například bývalé moravské pohraniční oblasti jako Bruntálsko, Krnovsko či Jesenicko ekonomicky i společensky těžce zkoušenými oblastmi. Důvody jsou známé, leč nikdo jim v této zemi nechce dopřát sluchu.

Ale chci psát o něčem jiném. O dávných, velice intenzivních vztazích česko-polských, které tomuto kraji velice prospívaly. Často sem přijížděli také mnozí králové a císařové, zatím co dnes tu předsedu české vlády nikdy nepotkáte.

Málo se ví o tom, že například malé městečko Dvorce a město Bruntál byly v historii vícekrát zastavením polské šlechty a dokonce byly na konci 17. století spojeny s řadou diplomatických jednání. Mezi významné návštěvníky Bruntálu a okolních obcí patří i polská královna Eleonora, sestra císaře Leopolda I., manželka polského krále Michala Wisniowieckého. Mimochodem, bude vás jistě zajímat, že Michal Wisniowiecki studoval od roku 1656 filozofii a práva na dnešní Karlově univerzitě. Tehdy si objednal od malíře Karla Škréty obraz sv. Kateřiny, který dodnes zdobí rektorskou aulu Karolina. Při své návštěvě vídeňského dvora se budoucí polský král zamiloval do sestry císaře Leopolda I. a když byl v roce 1669 zvolen polským králem, vypravil svatební poselství do Vídně.

Poselství vedené podkancléřem a chelminským biskupem Olszowským se 27. listopadu 1669 v počtu asi 250 osob vydalo na cestu přes Pštinu, Ratiboř, Opavu, Dvorce do Olomouce, Vyškova a Vídně. Do Vídně dorazilo poselstvo 11. prosince 1669 a 31. prosince již bylo v Olomouci, na zpáteční cestě, a 13. ledna 1670 bylo uvítáno ve Varšavě. Hned poté se ve Vídni začal formovat průvod královny Eleonory, která skutečně 9. února 1670 nastoupila slavnostně svoji cestu za budoucím manželem. Průvod představoval 440 osob, 479 koní, 82 menších i větších kočárů a 46 povozů se zavazadly. Tak se tehdy cestovalo. 17. února dorazil průvod do Olomouce, odkud se měl vydat dále směrem na Jívovou a Dvorce.

Ve Dvorcích byl plánován nocleh. Jenže mrazivé počasí bylo příčinou změny pohybu průvodu na trasu Šternberk – Dvorce tak, že původní trasa Jívová – Dvorce nebude použita a plánovaný nocleh ve Dvorcích bude uskutečněn ve Šternberku. Nakonec královnin průvod nocoval z 19. na 20. února ve Dvorcích a odtud odjel přes Opavu do Čenstochové, kde již netrpělivě čekal král Michal Korybut Wisniowiecki. 27. února se konala svatba krále Michala a královny Eleonory. Královnu Eleonoru doprovázela její matka císařovna Eleonora, vdova po císaři Ferdinandu III. Ta se pak počátkem března 1670 vydala zpět do Vídně. Dne 7. března 1670 přenocoval početný průvod opět ve Dvorcích, kam ten den dorazil i posel Olomouce Tobiáš Rombke, aby zjistil početnost a nároky průvodu císařovny.

Ta přijela do Olomouce 9. března 1670 a do Vídně se vydala se svým početným doprovodem hned druhý den. Zajímavý je například fakt, že ale ještě dne 13. března 1670 jednal ve Dvorcích olomoucký městský písař Karel Reiner s nejvyšším hofmistrem generálem Raimundem Montecuccolim, kterého provázela pověst nejlepšího císařského vojevůdce. Generál Montecuccoli řídil přesun doprovodu královny Eleonory z Vídně do Varšavy i přesun doprovodu její matky, císařovny Eleonory, zpět z Varšavy do Vídně. Po návratu ho čekala funkce maršála a prezidenta dvorské válečné rady. Byl to tedy hodnostář, s nímž olomoučtí potřebovali probrat mnohé. Co to bylo a proč jednání bylo ve Dvorcích v době, kdy již doprovod císařovny byl dávno ve Vídni, těžko se dohadovat. Dvorce se tak vlastně již poněkolikáté v historicky krátké době staly místem dostaveníčka vídeňské a polské šlechty. Jak asi Dvorce v té době vypadaly, když mohly ubytovat takové množství hostů? Manželství krále Michala a královny Eleonory bylo velice vydařené, avšak 10. listopadu 1673 král umírá a na jeho místo nastupuje později Jan III. Sobieski, o němž ještě bude řeč.

Vdova královna Eleonora se posléze v roce 1675 rozhodla k návratu do Vídně. Původně měla cestovat přes Opavu, Hradec nad Moravicí (kde se měla zdržet), Fulnek a Olomouc. Průvod představující 316 osob a 246 koní se nakonec vydal zcela jinou trasou. Vyjel Z Vratislavi 4. listopadu 1675, o tři dny později královna přicestovala přes Zlaté Hory, Heřmanovice a Vrbno pod Pradědem do Bruntálu. Zde byl pro ni připraven nocleh na místním zámku, kde v té době sídlil místodržitel řádu německých rytířů Jan Vilém Zocha.

Soudí se, že mimořádný zájem měli zástupci řádu o informace týkající se úmyslu krále Sobieského, uskutečnit přesídlení řádu německých rytířů do Východního Pruska. Nicméně na druhý den, 8. listopadu 1675, královna odcestovala z Bruntálu přes Olomouc do Vídně, na dvůr svého bratra Leopolda I. Ten se právě později spolehne na pomoci Jana III. Sobieského při boji proti Turkům. Jinak byly cesty polské šlechty na tomto území provázeny projevy sympatie místních obyvatel. Tehdy zde byl vztah k Polsku vřelý. Takový, jaký bychom si ho přáli mít i dnes.

Leskovec nad Moravicí

Obec, patřící k nejstarším sídlištím Jeseníků, je nazvána v zakládací listině z roku 1224 Lechsdorf. Lechové jsou prastaří obyvatelé Polska. Počátkem 13. století se v Jeseníkách usazovalo mnoho polských osídlenců, kteří se zabývali rýžováním zlata. Za dobu existence byl název obce mnohokrát měněn, jmenovala se též Špachov nebo Spachendorf. Po vpádu Mongolů do naší oblasti byla většina zdejších osad rozbořena a opuštěna. Proto povolal olomoucký biskup a lokátor Bruno v roce 1241 další osídlence ze Slezska, aby kraj znovu osídlili. Je zcela pravděpodobné, že se z okolních lesů vrátili do rodné vsi roztroušení osadníci polské národnosti. V roce 1320 přechází Leskovec do majetku opavského knížete Mikuláše II. Roku 1377 při rozdělení opavského území mezi syny Mikuláše II. připadl Benešov s větším počtem vesnic – mezi nimi také Leskovec – Janovi I. Za husitských válek byla vesnice těžce zkoušena, mnoho obyvatel usmrceno, mnoho odvlečeno. V letech 1474–76 úpěl kraj za těžkých bojů mezi uherským králem Matyášem Korvínem a polským Kazimírem I. Od r. 1623 přechází obec do trvalého majetku rodu Lichtensteinů.

Za svůj rozvoj vděčí Bruntálsko - do roku 1620, do období Bílé hory, která je v českých dějinách mezníkem bojů a vítězství katolictví nad protestantstvím - rodu pánů z Vrbna. Nejprve se psali z Vrbna, později z Vrbna a Bruntálu. A to i v dobách, kdy s Bruntálem a Vrbnem již neměli zhola nic společného. Nepatří mezi nejstarší české či moravské rody a prakticky nevíme, odkud přišli, ale jejich původ je nespíše polský. Četnými svými sňatky se objevují v nejrůznějších místech historie a je velice obtížné jejich pohyb vystopovat. Různé teorie tvrdí, že přišli jako doprovod Lucemburků z Francie nebo že se přiženili z Německa či že jsou potomky starobylého rodu, který má své kořeny ve Slezsku. Všude tam je totiž můžeme vystopovat. Ani ono rodové jméno z Vrbna nám nic neříká, protože s vrbou například, jak by se někomu mohlo zdát, nemá jejich jméno nic společného.

Pravděpodobně je původ tohoto jména spojen s Vrbnem ve Slezsku nedaleko Svidnice, dnes tedy v Polsku. A přitom pánům z Vrbna patří velmi důležitá úloha v dějinách Bruntálska, Opavska a Krnovska. Tedy nejen zde: posléze je nalézáme na nejrůznějších místech Čech a Moravy. Jsou mezi nimi vysocí státní úředníci, významní podnikatelé, vojáci, důvěrníci králů a císařů, a především cílevědomí správci majetku.

V rodinných pamětech pánů z Vrbna jsou zmínky o tom, že se podíleli na založení grysského kláštera u Vratislavi někdy kolem roku 1220, o šest let později jsou jejich jména zaznamenávána v písemnostech kláštery svidnického a Jan z Vrbna v roce 1243 obdaroval klášter lehnický. Víme také, že Jindřichu z Vrbna náleží čestné místo mezi biskupy vratislavskými. Zastával tu funkci v letech 1302 – 1319. Pokud jde o majitele panství bruntálského, tak prvními majiteli bruntálského hradu (zápisně) se stali Štefan, Bernard a Jan někdy kolem roku 1451 nebo o něco později. Dědičně získali Bruntál až synové jednoho z nich – Jana z Vrbna, v roce 1506. Byli to Bernard, Hynek a Mikuláš. Posledními potomky Bruntálských z Vrbna byli Hynek mladší syn Jan IV. z Vrbna. Hynek mladší zemřel roku 1614. Poté tři roky držel Bruntál starobylý slezský rod Vojsků z Bogdunčovic, od nichž koupil Bruntálsko v roce 1617 Jan IV. z Vrbna. Ten byl spolumajitelem panství Heraldice (dnes Velké Heraldice na Opavsku), ale také členem direktoria (moravské, stavovské zemské vlády).

Fridrichem Falckým, který s ním ještě v únoru 1620 navštívil Bruntál, byl jmenován opavským zemským hejtmanem. V roce 1642 zemřel Jan IV. z Vrbna v emigraci jako poslední majitel bruntálského panství z rodu Vrbnů. Páni z Vrbna a Bruntálu ještě tři sta let poté zastávali významná místa a funkce v monarchii. Paradoxně poslední mužský potomek pánů z Vrbna, který žil v českých zemích, Rudolf Ludvík, Ferdinand z Vrbna a Bruntálu, se v roce 1936 zabil pádem z koně. Tím končí úctyhodná historie pánů z Vrbna u nás. Bruntál byl v 16. století místem různých zastavení a návštěv vysoké šlechty – například v roce 1515 navštívil Bruntál bratr českého krále Vladislava II. Jagellonského polský král a litevský kníže Zikmund I. Starý (Jagelonský). Pro nás je zajímavé, že byl velkokníže litevský a jeho matka byla sestrou Ladislava Pohrobka. Navíc byl pravnukem Zikmunda Lucemburského. V té době se Zikmund mimo jiné staral také o výzdobu královského hradu Wawel. Tato krásná renesanční pevnost se v Polsku zachovala do dnešních dnů.

V roce 1577 přijel do Bruntálu dva roky po své korunovaci císař Rudolf II. Jeho návštěva měla náboženský podtext, neboť se snažil o smíření obou církví. On sám byl stoupencem tzv. augšpurského míru z roku 1555, podobně jako syn Jana staršího z Vrbna Hynek II. starší. V roce 1611 přijal na bruntálském zámku zástupce opavských stavů císař Matyáš. To ještě netušil, že právě proti němu vznikne vzpoura českých stavů, jejíhož výsledku se nedočká. Dne 20. března 1619 zemřel ve Vídni. V únoru roku 1620 přijel "zimní král" Fridrich Falcký. Byl vyznání kalvínského, takže si zřejmě s Janem IV. z Vrbna docela notoval. Bylo mu teprve 24 let a králem se stal i přes varování jeho tchána, anglického krále Jakuba I. V době návštěvy Bruntálska sídlil teprve necelých pět měsíců v Praze, z níž po dalších devíti měsících definitivně uprchl. Za rok poté prchal znovu, po říšské klatbě, kterou nad ním vyřkl císař Ferdinand II. dne 22. ledna 1921. A prchal právě přes Bruntál, Vratislav a Braniborsko do Holandska.

Polská obec?

O Dvorcích víme, že byly založeny dříve, první písemná zmínka z roku 1339 nás nesmí zmást. Podle velmi pravděpodobné pověsti byly založeny dvěma polskými kupci kolem roku 901. Kupci Laczko a Emanuel měli příjmení Dvorcové. Až k řece Moravici vymýtili lesy a postavili osadu (dnešní Dvorce) a pozvanými lidmi z půlnoční krajiny (severní) založili vesnici Koko, Axivald, Jakubice, Půlves, Deržice, Kuněžné a Ekertovo. Lazcko byl později v roce 929 rozsápán dvěma medvědy u vesnice Koko. Mladší bratr Emanuel zemřel v roce 957. Jeho syn Emanuel původní osadu rozšířil a pojmenoval ji svým jménem – Dvorce. Postavil je jako pevnost obehnanou hradbami a vodním příkopem. Zemřel ve věku 56 let a zůstala po něm dcera Sibyla, která si vzala za muže Potzikoru, původem z Podolska. Ten si vytvořil i malé vojsko s ochrannými železnými štíty - byli nazývání Železnaki. I přesto se později podařilo loupeživým rytířům pod vedením jistého Gröffela Dvorce zpustošit a 192 let nebyly obydleny. Historik dr. Berger, rodák z Moravského Berouna, zkoumal tuto pověst v první polovině 20. století a shledal v ní řadu prvků pravděpodobných. Dr. Karel Berger (10. 12. 1867 Moravský Beroun – 22. 10. 1936 Brno) napsal desítky knih o historii obcí Nízkého Jeseníku a severní Moravy. Je považován historiky za objektivního a erudovaného badatele. A vidíte – on, ale i kronikáři obce, přestože byli podle dnešních bohužel zkreslených měřítek Němci, se docela klidně hlásili k polskému původu Dvorců. A jazykem německým o tom učinili zápis ve dvorecké kronice a jazykem německým popsal dr. Berger v Dějinách Dvorců, které dnešní názvy obcí odpovídají těm původním, polským, založeným bratry Dvorcovými.

Jan Sobieski

"Uč se ode mne, jak sladko jest za vlast umírat…" Tak zní nápis na náhrobku Stanislava Žolkiewského, polského státníka a válečníka, který padl v roce 1620 v boji u Cecory proti Turkům a Tatarům. Jeho pravnučka Teofila Sobieská toto heslo svým dvěma synům od útlého mládí připomínala. Výchova její neminula se účinkem. Když Polsko ohrožovala v polovině 17. století vojska Bohdana Chmelnického, zapojili se oba bratři Sobieští, Marek a Jan, plně do bojů za vlast. Marek Sobieski naplnil první odkaz praděda své matky a položil život na poli válečném. Jan posléze utrpěl těžké zranění, v roce 1653 strávil delší dobu jako rukojmí v tatarském ležení. Poznal mravy a způsoby Turků, osvojil si jejich řeč a díky mnoha válečným šarvátkám vysloužil si mimo jiné i titul "turkobijce". V roce 1656 jmenoval polský král Jana Sobieského korunním velkým korouhevníkem, v roce 1665, tři dny po tajném sňatku se svou milenkou Marií Kazimírou, odjel ve funkci korunního velkého maršálka do vřavy občanské války mezi královským polským vojskem a vojskem magnáta Lubomírského.

Když v roce 2001 vysvětil ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz u kostelní zdi ve Dvorcích pomníček věnovaný památce polského krále Jana III. Sobieského, který zde v srpnu 1683 přenocoval, nešlo o nějakou náhodnou či bezvýznamnou připomínku historie. Patří sem i historie lásky Maryšenky a budoucího krále Jana III. Sobieského. Ta je bohatá nevšední krásou i zápletek hodných Dumasových románů. Zamilovali se v době, kdy byla Maryšenka ještě vdaná, jejich spojení nemohlo být oficiální. "Tajně" provdanou vdovu nepustili na pohřeb jejího prvního manžela Jana Zamoyského, posléze 5. července 1665 byli milenci sezdáni oficiálně. Oddal je nuncius Pignatelli, pozdější papež Inocenc XII. V září 1667 Jan Sobieski přelstil Turky u Podhájců. Polský král Kazimierz abdikoval. Ludvík XIV. a princezna Marie (pozdější anglická královna) byli kmotry prvorozenému Janovu synovi. 20. července 1671 napadli Polsko opět Turci, v bitvě u Kalnika je Jan Sobieski porazil a získal zpět pro svoji zemi značná území. Rok poté opět Turci zaplavili Polsko a dostali se až k Visle. 17. října 1672, po smrti Michala Wolodyjowského, země kapitulovala. 19. května 1674 byl zvolen králem Polska a Litvy Jan III. Sobieski. 22. srpna téhož roku rozdrtil s polskými husary vojsko nuradina Safy Gireje. V říjnu Turci vyklidili polské území. 2. února 1676 se konala korunovace nového polského krále a královny Maryšenky. Koncem roku uzavřely polská a turecká strana smír a nový král měl zajištěny jižní hranice země.

Expanze Turků do Evropy od 14. do 18. století zaznamenala řadu proher a vítězství na stranách všech válčících stran. V druhé polovině 17. století ohrožovala Osmanská říše Polsko a polskou část Ukrajiny. V roce 1683 stáli Turci před branami Vídně. Na její záchranu spojili svá vojska císař Leopold I. a tehdy již polský král Jan III. Sobieski. Polskému vojsku trvalo přemístění k Vídni patnáct dnů. Jízda směřovala přes Hranice, Lipník až k Mikulovu, kde se spojila s vojsky pěšími. Ta putovala přes Opavu, Dvorce a Olomouc. Králi Janu III. Sibirskému trvala cesta pouhých osm dnů. Dobové zprávy nepostrádají i popis královské hostiny v Olomouci, na kterou bylo připraveno dvanáct skopců, čtyři telata, jeden vůl, kopa kaprů a štik, osm beček piva, čtyři vědra vína, cent másla čerstvého a cent másla převařeného. Proslulý "turkobijce" Jan III. Sobieski svou pověst před Vídní potvrdil. Sám o tom podal svědectví v dopisech, které od roku 1665 plných osmnáct let psal své milované ženě Marii. Jeho dopisy jsou nejen svědectvím doby, ale i svědectvím velké lásky. Vítězství nad Turky u Vídně patří mezi světlé okamžiky tehdejších polských dějin. Ale i evropských. Jan Sobieski nejen porazil turecká vojska, ale zajal i jejich vůdce Kara Mustafu. A zachránil tak Evropu před muslimy.

Kara Mustafa

Měsíc před vítěznou bitvou projížděl Jan III. Sobieski i Bruntálskem. V dopise napsaném 27. srpna v Prostějově popisuje cestu z Opavy do Olomouce, při níž přenocoval ve Dvorcích. Proto jsme v roce 2001 postavili ve Dvorcích onen již zmíněný pomníček k poctě polského krále Jana III. Sobieského. Jeho odhalení bylo přítomno hodně našich polských přátel. Je pro nás symbolem záchrany křesťanské Evropy, je předznamenáním evropské spolupráce.

Vynikající, bohužel u nás téměř neznámý malíř Emil Laufer se narodil 28. června 1837 ve Dvorcích v domě č. 39. Studoval a později vyučoval na pražské Akademii výtvarných umění a krátký čas byl i jejím ředitelem. Mezi jeho význačné žáky patří například Václav Brožík (1851 – 1901), jehož obraz Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém byl v 50. letech součástí výzdoby každé školy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Originál je v majetku pražské radnice. Brožík sám mnohokrát prohlásil, že za mnohé vděčí svému učiteli. Emil Laufer mimo práce pedagogické hodně maloval. Pro Rudolfinum zhotovil v roce 1863 Návrat Borise, krále bulharského a v roce 1879 Žalobu Krymhildy. Od roku 1854 namaloval Emil Laufer desítky obrazů, které visí v mnoha slezských kostelích, zejména v polském Slezsku. Měl k této části světa vztah, protože se zde narodil. Rodné Dvorce navštívil několikrát při cestách do Slezska, avšak žil a tvořil převážně v Praze.

Lauferovy obrazy s náboženskými motivy visí dodnes v mnoha polských kostelích. Na faře v Glubczycích najdete krásného sv. Floriána, patrona hasičů. Laufer ho namaloval v Praze v roce 1890. Několik jeho obrazů skrývá kostel v Glogówku i v dalších slezských obcích. Inu, doma není nikdo prorokem. Za rodákem ze Dvorců musíme do Prahy, do Vídně nebo do polského Slezska. Jeho žák Václav Brožík namaloval ještě slavnější obraz než ten o Husovi v Kostnici. Jmenuje se Kryštof Kolumbus na dvoře španělském. Tento pětimetrový monument koupil za 20 000 dolarů americký sběratel Morfia Nesup a věnoval ho Metropolitnímu muzeu v New Yorku. Je tam stále. Pouze kraj, o kterém je tento text, tak trochu chátrá. O jeho historické paměti ani nemluvě. A o návštěvách "králů či císařů" si mohou místní pouze vyprávět.