(první část zde)

Po roce 1945 se ovšem vychrlila spousta koncentráčnické literatury, od osobních memoárů těch přeživších až po mohutná kolektivní vědecká díla. O takové počínání jsem se zajímal také z osobního důvodu, neboť tvor, s nímž se mi podařilo vykličkovat z klece budovatelů zářných zítřků, byl úspěšným absolventem hororu Osvětim - Birkenau: Miloš Koenig, lékař, plzeňsko-budějovický rodák židovského původu, Izraelita prapodivný, nebyl ani obřezán a jeho babička se zcela česky patrioticky jmenovala buď Ludmila, nebo Libuše.

Skupině polských vědců badatelů se podařilo stvořit dokument s jednoduchým titulem „Auschwitz 1940 - 1945“, pět svazků, 1799 stran, víc než půl milionu slov. Detailní záznamy, den za dnem, ale celkový počet obětí se nepodařilo zjistit. Odhady, odvozené podle kapacity krematorií, dosahovaly až do čtyřmilionové výše. V době příjezdu Sovětské armády, poté, co se prchajícím esesáckým hlídačům a likvidátorům podařilo zničit miliony dokumentů, počet obětí se odhadoval na 1,3 milionu, z nichž 1,1 milionu včetně 960 000 Židů zahynulo.

Ke zrodu této smrtící továrny došlo v lednu 1940, v místě původních ubytoven polské dělostřelecké posádky, vojvodství Katowice.

První transport vězňů - vesměs polských studentů - dorazil v červnu 1940.

Jejich úkolem bylo zbudovat první krematorium s kapacitou denně spálit 100 těl, s čímž se započalo v srpnu téhož roku.

Současně došlo ke zřízení druhého tábora označeného jako Birkenau, nikoliv okamžitě vyhlazovacího (tam právě přežil přítel Miloš), ale otrockého, pracovního, k prospěchu respektovaných průmyslových gigantů jako I.G.Farben a Bayer.

Rok 1941, přísun prvních sovětských válečných zajatců. ¨

Až do roku 1942 nejpočetnější byli Poláci (150 000), z nichž polovina nepřežila.

První židovský transport dorazil v únoru 1942 a od té doby se Osvětim stala hlavním vyhlazovacím centrem ke „konečnému vyřešení židovské otázky“.

Zachovalo se 40 000 fotografií zejména nežidovských vězňů, 70 000 úmrtních listů, 6000 kreseb vězňů. Rovněž podrobné biografické údaje víc než 500 kádrů SS.

Všeho všudy se na provozu tohoto smrtícího kolosu podílelo téměř 8000 mužů a žen. Jejich průměrný věk byl kolem 36 roků, vesměs s nízkou úrovní vzdělání. (Za celou dobu smrtelné činnosti Osvětimy se vyskytlo pramálo případů, že by člen SS odmítl vykonat jakkoliv nelidský rozkaz. Trestem bylo nejspíš převelení k bojovému útvaru na východní frontu.) Po válce jejich naprostá většina unikla, nejednomu se podařilo s falešnými doklady či i pod vlastním jménem najít bezpečí v některé latinskoamerické republice (nejčastěji Argentina, Chile, Brazílie, Paraguay) a též v USA. Tam v případě zjištění pravé identity zpravidla následovalo zrušení legality pobytu, získaného amerického občanství a deportace ze země.

Nejeden z komandantů včetně toho nejvyššíto (Rudolf Hess) po soudním řízení skončil na šibenici.

Hlavní věšení se konalo v Norimberku s prominentními lapenými pohlaváry. Do Izraele velmi nedobrovolně se z Argentiny dostavil Adolf Eichmann.

Z Argentiny do Irska k závěrečné kariéře stát se mírumilovným farmářem dorazil víc než dvoumetrový vídeňský rodák Otto Skorzeny - Volksgenosse Skořený, plukovník SS. Nikoliv však koncentráčnický vrahoun, ale brilantní voják, který velel úspěšnému komandu, jež osvobodilo zajatého Benita Mussoliniho.

Spojencům rovněž unikl neméně pozoruhodný Belgičan Leon Degrelle, pronacistický dobrovolník a bojovník, který to dokonce dotáhl na hodnost generála SS, s nejvyššími vyznamenáními, Hitlerem osobně dekorovaný. Degrelle, in absentia k smrti odsouzený, mírumilovně dožil ve Francově Španělsku.

- - -

Ani spodní prádlo Spojenců nebylo bez poskvrny. Stačí se porozhlédnout po jejich neexistující ochotě poskytnout přístřeší nejen židovským uprchlíkům před Hitlerovou pozorností. Loď napěchovaná zájemci dorazila na opačný konec Atlantiku, ale u břehu USA nesměla přistát. Tristní plavba pokračovala v nápodobě osudu Bludného Holanďana. Naštěstí se slitoval a vyhověl kubánský diktátor Batista. (Podrobnosti mi sdělovala svědkyně kolegyně na univerzitě.)

Víc jsem se vlastně zajímal o asijský pacifický svět. Výtečným zdrojem inspirace mi byli autoři Christopher Bayly a Tim Harper, historici na cambridgské univerzitě, jejich kniha s názvem „Forgotten Armies: The Fall of British Asia, 1941-1945“. Několik hodin před útokem na Pearl Harbor se Japonci vylodili na plážích Thajska a severního Malajska s cílem dorazit do 400 mil vzdáleného Singapuru. Znamenitá britská metropole se „Sino-Monte-Carlo“ atmosférou, moderními snobskými kluby, nobl hotely, air-conditioned předválečnou idylou, golfem na horských prostorách s výtečně svěžím vzduchem, s ginem či whisky po ruce. Mezinárodní společnost a nad vším vládli sbevědomí perfektní Britové. 

Singapur, chráněn posádkou v síle 85 000 mužů, pod komandem oficírů pozoruhodných svou neschopností, zbabělostí, vzájemnou žárlivostí. Což bylo hodně typické pro tehdejší stav mravního kolapsu britské koloniální společnosti, přesvědčivě tak potvrzeno při ostudné evakuaci Penangu, kde se bílí páni vykašlali na své věrné asijské spojence. A singapurská posádka s převahou 85 000 se vzdala 30 000 japonským, na bicyklech se dostavivším okupantům.

Takové fiasko bylo notným popudem k posílení nacionalistického bažení domorodců zbavit se takové nadvlády Evropanů. Jenže Japonci promarnili svou příležitost vinou svého počínání: jejich středověký sadismus byl o hodně horší než pokrytectví synů a dcer proradného Albionu.. Japonci například v Singapuru zavraždili 70 000 etnických Číňanů. Desítky tisíc žen zotročili, znásilnili, při stavbě železnice přes onu posléze zfilmovanou řeku Kwai zahynulo snad dvacetkrát víc domorodců než západních válečných zajatců.

- - -

V končící době druhé světové války Francouzi, daleko víc se podílející na kolaboraci než na odboji, odpravili bez asistence soudů odhadovaný počet 40 000 spoluobčanů - víc, než se dalo stihnout za jakobínského teroru. V roce 1945 český, údajně holubičí národ vesele věšel - ve smyslu že hodně věšel, na připadně nevinné visatce nehleděl.

Ano, též bychom měli zametat na našem vlastním dvorečku. Jenže projevilo se pramálo chuti vypořádat se s minulostí, předložit závěrečné účty. Po kolapsu komunismu, jen několik věšení se uskutečnilo svépomocí - Šalgovičova samoobsluha, Pich-Tůma, pár takových vypustilo svou černou duši. Bývalí mučitelé nyní pobírají vyšší penze než jejich oběti, pokud se jí vůbec dožili.

Krátce po sametovém listopadu kumštýř Jiránek stvořil karikaturu s prorockým dopadem, kdy k ustaranému mnželskému páru připsal: „Co teď bude s těma chudákama, kteří nám zničili život?“ Dveře byly nadále otevřeny dokořán těm, kteří měli touhu nadále se za něco mstít, docílit safisfakce, slastný pocit moci. Tvorové vnitřně pokřivení, všelijak poznamenaní.

Polistopadová justice se začala demokratizovat způsobem, že komunistický soudce rezignoval a nastoupil na místo prokurátora uvolněné rezignací neméně profláknutého soudruha, aby on pak si navlékl uvolněný talár. Nebo se staré kádry ve svých pozicích udržely a pokračují jako soudkyně Horvátová, která se podílela na smrti disidenta Wonky. V Uherském Hradišti, kde na estébáckém mučení se vydatně podílel Grebeníček starší, řadu roků pak ignoroval opětované obsílky dostavit se k vyčíslení svých bolševických aktivit a paní soudkyně, místo aby jednala v jeho nepřítomnosti, jednání úspěšně odročovala až do okamžiku, kdy pachatel umřel, povolán k té finální instanci, bez možnosti jakéhokoliv odvolání.

Bídáci se pošklebují, amnézie, jakož i absurdit přibývá. Beztrestní padouši se otřepali teď již natolik, že poženou k soudu opovážlivce, který si troufne o nich pípnout nepříjemnou pravdu. Na olomoucké univerzitě několik studentů architektury vyjádřilo o nebezpečném arogantním funkcionáři přesně, čím byl. S výsledkem, že tento bývalý partajní prominent je zažaloval, domáhal se obrovské sumy peněz jako odškodného za dotčení své pofidérní cti.

Nezřídka i západní demokracie se na takových hanebnosteh podílejí. Londýn již několikrát odmítl vyhovět žádosti polských úřadů o vydání Heleny Wollinské, bývalé vojenské prokurátorky s hodností plukovníka, řádící v době největšího stalinistického útisku. Podílela se na zatčení, procesu a popravě generála Emila Augusta Fieldorfa, jednoho z největších hrdinů polského odboje za druhé světové války. Proti ní svědčil například Wladyslaw Bartoszewski, ministr zahraničí po roce 1989, rovněž postižený jejím řáděnim, a potvrdil její praktiky s předem podepsanými zatykači, na nichž se pak pouze připsalo jméno potřebné oběti. Wolinská žije v Anglii od roku 1971, odmítá připustit svou sebemenší vinu, pokrokový deník The Guardian se jí zastává, britská vláda ji odmítá vydat z údajně „humanitárních důvodů.“

Dosud věru chybí mohutný výkonný landromat.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče