21.6.2018 | Svátek má Alois


HISTORIE: Pevnosti, nebo tanky? (3)

12.11.2015

Směšná válka

Z dříve řečeného je jasné, že Francie prohrála válku již v roce 1936. Nebylo to poprvé v dějinách, kdy jeden protivník využil doktriny druhého, aby jej porazil. Alexandr Makedonský, Hannibal nebo Římané o tom věděli hodně. A tak zatímco v Německu se začnou formovat tankové divize a Guderian studuje de Gaullovy knihy, pak jejich autor je uvězněn s celou svojí orginální vojenskou doktrínou za pevnostmi.

Podle Bluma v každém případě opevněná obranná linie Francii ochrání. De Gaulle oponuje ranním prohlášením krále Leopolda III. a dokazuje, že právě neexistence mechanizovaného sboru stála Francii spojenectví Belgie. Da Gaulle se snaží dále přesvědčit Bluma, že ani v roce 1918 neexistovala neprolomitelná obrana a jaký pokrok od té doby zaznamenaly tanky a letadla! Soustředěná akce letadel a tanků bude schopna prolomit každou obranu, i tu „neprolomitelnou“. A do prolomení budou Němci schopni vrhnout množství rychlých obrněných vozidel doprovázených letadly. To říká vizionář de Gaulle v době, kdy wehrmacht teprve vzniká, půl roku po obsazení Porýní, kdy jednotky „wehrmachtu“ tvořili převlečení policisté!

De Gaulla nemohlo uspokojit ani Blumovo tvrzení, že se vláda se souhlasem parlamentu rozhodla uvolnit velké finanční prostředky právě na tanky a letadla. Jenže de Gaulle oprávněně namítá, že jeho doktrína přebíraná v Německu nepočítá s obrannými tanky a letadly. Tanky typu Renault, Hotchkiss - modely z roku1935 - byly sice moderní, tank Char 2C staronový, ale jejich rychlost 5-6 km v terénu stačila tak k doprovodu pěšáků. Byly skutečně určeny jako podpůrné obranné zbraně, nikoliv k ofensivě.

Koncepce statické obrany byla také příčinou, proč Francie po vyhlášení války Německu 3. září 1939 vůbec neválčila. „Drole de Guerre“ byla skutečně podivná válka. Válka, ve které se na Německo z letadel neházely bomby, ale jen letáky, a ve které armáda seděla v pevnostech a za nimi, byla spíše operetní válkou, která dovolila Německu jednou rukou nabízet mír a druhou co nejrychleji dozbrojovat.

Ale de Gaulle se ještě nevzdal. 26. ledna 1937 rozesílá 80 předním osobnostem vlády, velení armády a politiky své varující memorandum, aby je přesvědčil, že Německo usilovně zbrojí, aby v budoucnu provedlo proti Francii rozsáhlou ofensivu s velmi silnými mechanizovanými, pozemními a leteckými silami. V něm mimo jiné uvedl: „Za žádnou cenu nesmí francouzský lid upadnout do ilusí, že by nynější vojenská nehybnost odpovídala charakteru probíhající války. Opak je pravdou. Motor dodává moderním ničivým prostředkům sílu, rychlost a rozšiřuje jejich akční radius do té míry, že současný konflikt bude dříve či později provázet pohyb, překvapení, vpády a pronásledování, jejichž rozsah a rychlost předčí mnohonásobně ty nejbleskovější akce minulosti.“

Vše marné. Francie nevykročila k prohrané válce, Francie ji vyseděla. Její generalita byla však klidná – kdo by přemohl hory betonu a masu vojsk trpělivě očekávajících nepřítele? Malá naděje však svitla.

De Gaulle získal argument navíc – severovýchodní hranice Francie byly tím odkryty.De Gaullovo volání po zajištění bezpečnosti Francie však bylo marné. De Gaullovi nestačilo zvýšení výdajů na obranu Lidovou frontou a jak poznamenal později v rozhovoru s André Malrauxem: “Když se dostala k moci Lidová fronta, domníval jsem se, že budu moci bránit Francii a vybudovat moderní armádu, protože musí především bojovat proti fašismu. Co se však stalo? Lidová fronta postavila armádu z roku 1918. A to v době, kdy nacisté připravovali pancéřové divize a štuky.“

Jedním z největších de Gaullových odpůrců z francouzské generality je generál Maxime Weygand, později smutný hrdina z bitvy o Francii po Hitlerově útoku. Ten v roce 1937 odpovídá na de Gaullovu knihu „Vers la Armée Métier“ brožurou „Je Francie chráněna“, že Francie má dost tanků a letadel, aby se ubránila. Podle jeho názoru by profesionální sbory armádu rozdělily a pravidelné pěchotní sbory by byly odsouzeny jen k podpůrnýn akcím. Tento názor vyslovuje přesto, že sám nepatřil k vyznavačům statické obrany armádou schovanou za pevnostmi, když v témže roce vyslovil názor, že prvořadým úkolem francouzské armády je okamžitá a co nejúčinnější pomoc východních spojenců Německem napadeným. Generál Weygand důrazně varuje francouzskou vládu před defenzivním pojetím války. Ve své publikaci „France est-ell délende“ vydané v Paříži v roce 1937 vysloveně tvrdí, že nechce-li Francie ztratit své postavení velmoci a válku s Německem prohrát, musí od samého začátku tvrdě útočit, přenést boje na německé území a podporovat co nejúčinněji obranu napadeného Polska či Československa.
Bohužel, v následné diskuzi vojáků, novinářů a všech zainteresovaných ve Francii, se Weygandovo útočné pojetí boje rozplyne. Weygand bohužel nepochopil, že jeho pojetí ofensivy bylo možné jen ve spojení s de Gaullovou koncepcí tankových divizí.

Přesto je ve Weygandově knize obsaženo velké množství námitek, které ukazují stav francouzské armády v letech 1937 a 1938. Zjišťujeme z nich, jak byla francouzská armáda a její generální štáb připravena na válku s Německem, stejně tak můžeme sledovat vývoj francouzské armády od roku 1922 až do inkriminované Mnichovské krize.
Jaké to byly námitky?

Rezonovaly de Gaullově koncepci. Jestliže má požadovaná útočná koncepce zachránit spojence na východě před rychlou porážkou, je třeba především provést radikální a velmi nákladnou rekonstrukci francouzské armády. Vždyť dosavadní francouzské pěší divize, byť i s částečně motorizovanými týlovými složkami, spolupracující nejvýše s tankovými prapory a nevelkými silami taktického letectva, nemohou potřebného rychlého účinku dosáhnout. Rychlost dosavadních francouzských pěších divizí závisí na možnostech pěchoty. Útok francouzské pěchoty přitom vždy vyžaduje náležitou dělostřeleckou přípravu. U současných francouzských pěších divizí nepřesahuje postup jednotek 5 km za den, když jsou v boji, a asi 20 km při operačních přesunech. Musí se brát v úvahu, že jen výjimečně může některá menší pěší jednotka dosáhnout usilovným pochodem větších výkonů, což se však nemůže často opakovat. Současná rychlost francouzské armády tak říká, že nepřítel bude mít vždy možnost a čas rychle zničit komunikace. K zajištění rychlejšího pohybu je zapotřebí terénních motorových vozidel, ale ta jsou ve Francii teprve ve vývoji.

Další námitka uvádí, že naproti tomu Německo má hustou komunikační síť v zázemí, které nemůže tehdejší francouzské letectvo citelněji narušovat. Taková situace dovoluje německé armádě pohotově a vždy podstatně rychleji přesunout německé jednotky na ohrožená místa. Dokonale fungující německá železniční síť umožňuje přemisťování čerstvých jednotek německé armády i ze vzdálených oblastí. Německá armáda má tedy vždy dost času na přípravu záchytného a obranného pásma a může tak na nejvýhodnějších terénních čarách velice pohotově zahradit průlom francouzské armády. V této době velice pomalá francouzská armáda musí u každého nového nepřátelského obranného postavení zastavit a vyčkat shromáždění svých jednotek. Provést dělostřeleckou přípravu a teprve potom může zase útočit.

K tomu všemu je třeba dodat, že francouzský generální štáb v roce 1937 nikdy neupustil od defensivního pojetí války – k ofensivnímu měl přistoupit až po získání spojenců na západě.

Francie musí hlavně dosáhnout koordinovaného postupu s Velkou Británií, čímž může opět přiklonit Belgii k protiněmecké koalici.

Pro francouzský generální štáb bylo vždy belgické území ideálním nástupištěm proti Porúří. Než by však bylo belgické území ofenzivně použito, počítá francouzská armáda se strategickou obranou za pásmem stálých opevnění – Maginotovou linií. Ta však nikdy nebyla neprostupným pásmem, jednotnou linií opevnění, nýbrž pásmem opevnění různé síly, v určitých místech dokonce bez dělostřelectva, a podél belgické hranice jen lehkým obranným pásmem bez betonu. Teprve až dojde k vyčerpání protivníka a po náležitém soustředění vlastních sil a prostředků, může francouzská armáda uvažovat o ofenzívě.
V těchto úvahách francouzského generálního štábu byla však chybička. Záměr totiž předpokládal, aby na Maginotovu linii souvisle navazovala stejně neprostupná belgická opevnění, ale hlavně aby vůbec Belgie souhlasila s poskytnutím svého území jako nástupiště k ofenzívě.

Jenže bohužel, belgická vláda až do května 1940 bláhově setrvává na vyhlášené neutralitě. Belgie odmítá poskytnout svá území k boji proti Německu a pokud jde o opevnění, stavějí je Belgičané v přibližně stejném rozsahu jak na německých, tak na francouzských hranicích (proti všem). Belgie se nachází ve složité vnitropolitické situaci, spor mezi Vlámy a Vallony a nechuť prvních k Francouzům a Francii vůbec se na tom rovněž podílí.

Spor o vojenskou doktrinu

Již koncem 1. světové války dospěli francouzští vojenští odborníci k názoru, že stávající pěší divize (tvořily drtivou většinu francouzské armády i v roce 1937 a 38) doplněné hipomobilními jednotkami dělostřelectva a na komunikace odkázaným týlem nejsou schopny rychle proniknout do nitra Německa.

A právě takové úkoly čekají francouzskou armádu.

Rychlé proniknutí do německého nitra mohou splnit jedině nové obrněné a mechanizované divize. Tedy divize, které jsou schopné rychle prorazit nepřátelskou obranu a vytvořit tak prostor motorizovaným divizím, které by pohotově vnikly do nepřítelova zázemí. Tady by svým rychlým postupem vpřed znemožnily zachycení nepřítele na dalších obranných čarách. Tyto obrněné a mechanizované divize se musí snažit obklíčit nepřátelské síly a svými rychlými operacemi tak uvolnit cestu pro řadové pěší divize (myšlenka Blitzkriegu).

Generál Estiénne, jeden ze zakladatelů francouzských obrněných jednotek za 1. světové války, byl tím, kdo již v roce 1922 jako první připravil návrhy na koncepční změny francouzské armády. Generál Joseph Doumenne pak dále jeho návrhy rozvíjel.
Vytvořili ve svých návrzích vyšší jednotky pro ofenzivní pojetí boje, které by byly připraveny k boji manévrovému.

Ve svých návrzích požadovali zařadit do vyšších jednotek početné obrněné a motorizované divize, které by byly provázeny motorizovaným dělostřelectvem a motorizovanými týlovými složkami. Tyto vyšší jednotky a jejich skladba samozřejmě předpokládala i bitevní a stíhací letectvo. Do týlových jednotek musely být zařazeny polní opravny, sklady, vyprošťovací čety a další jednotky nutné pro hladký provoz technických útvarů.

Aby byla vůbec možná válka proti Německu, aby byl náležitě připraven účinný útok proti Wehrmachtu, požadují zastánci útočného pojetí války vybudování nejméně 6 takto vybavených mechanizovaných divizí, které by měly nejméně 100 000 speciálně vycvičených, nejlépe profesionálních vojáků.

Ale už je to tady – ve Francii chybí zkušenosti, ve Francii chybí peníze, ve Francii chybí jednotnost názorů. Plány na zřizování takovýchto mechanizovaných divizí se proto ve Francii setkávají s ohromnou kritikou. Plánům se vytýká, že jsou složité a drahé, technické vybavení má omezenou trvanlivost a je potřeba dlouhého a náročného výcviku specialistů. Vyskytují se také protichůdné názory na možnost jejich nasazení a řízení. Problémem se jeví, že by neexistovala možnost uplatnění prezenčně sloužících vojáků a za války i záložníků, protože ti by nemohli dosáhnout potřebné kvalifikace.
Vzdor tomu de Gaulle, tehdy v hodnosti podplukovníka, navrhuje v roce 1934, aby francouzská armáda měla nejméně 6 obrněných divizí, 1 divizi lehkou (smíšenou) a několik divizí motorizovaných, vybavených tak, aby mohly manévrovat v každém terénu.
De Gaullovy útočné divize mají být udržovány v neustálé pohotovosti, aby mohly být nasazeny „během jedné noci“. De Gaulle počítá, že v případě napadení některého z východních spojenců nebo kdyby vypukla válka s Německem nasadí Francie v první vlně v útoku nejméně 300 tanků, které už v průběhu prvního dne vniknou nejméně 50 km do nitra Německa.

De Gaulle ve své knize přesně vypočítává potřebné druhy obrněných a motorizovaných vozidel, nejen jejich počty, ale i jejich takticko-technické parametry. Požaduje plnou motorizaci týlu a zároveň počítá s vlastními pozorovacími, bitevními a stíhacími letkami, stejně jako se silným protiletadlovým dělostřelectvem. Protože se u těchto jednotek požaduje náročný výcvik, požaduje, aby vojáci v těchto útočných divizí byli z povolání, se služebním závazkem na 6 let.

Tyto 2 až 3 armádní sbory, s vysokou kvalifikací profesionálních vojáků, mají umožnit prorazit hned při prvním náporu nejméně 100 km do německého vnitrozemí a obsadit povodí Mohanu až po Würzburg. Takto obsazený prostor by pak posloužil jako nástupiště pro mohutnou ofenzívu ostatních částí francouzské armády. To by dovolilo mezitím mobilizovat francouzskou armádu, přesunout ji a soustředit v nástupových prostorech. Takto rychlý spád francouzské ofenzívy by zároveň znemožnil plné soustředění německého válečného úsilí na východě, což by odlehčilo obraně Polska a Československa.

Všechny tyto jeho úvahy narážejí i na dalšího oponenta. Jeho protivníkem nejsou jen konzervativní generálové, jejichž myšlení se točí jen kolem zákopů a statické obrany. Jsou jimi naivní politici jako např. ministr zahraničí Briand, kteří věří v mírové pakty a smlouvy z Locarna a v Briand-Kellogův pakt. De Gaulle však v této době slouží u stálé francouzské okupační armády v Trevíru, součásti armády na Rýně.

Generál „Motor“ ale již dávno není jen řadovým důstojníkem. Víme, že je i plodným spisovatelem a žurnalistou, ale stává se i politikem. Nejedná a nebojuje za své ideje jen se svými kolegy-vojáky, ale snaží se přesvědčit i politiky. Právě jen oni mohou rozhodnout, jestli se jeho plány reformy armády uskuteční, zda se francouzská armáda stane mobilní a zda její tanky přestanou plnit funkci „rozptýlené podpory“, ale změní se v ocelové klíny schopné účinné ofensivy proti nepříteli. De Gaulle samozřejmě nemůže získat podporu na levici. Není divu. Vysoký důstojník se šlechtickým přídomkem, syn royalisticky smýšlejících rodičů, katolík s nacionalistickými sklony a založením autoritativní osobnost nepostrádající pýchu. Neuspěje ani na pravici, je příliš autoritativní, příliš novátorský a příliš svůj.

De Gaulle neprosadí své teorie ani jako polní velitel. Koncem roku je de Gaulle jmenován velitelem 507. tankového pluku v Métách. Jeho pokus podniknout se svým plukem samostatnou akci narazil na rozhodný odpor svého pozdějšího velkého rivala generála Girauda: „Pokud budu živ, milý de Gaulle, tak se vám nepodaří vnutit nám vaše teorie.“

Dokončení zítra.



Diskuse


počet příspěvků: 13, poslední 12.11.2015 09:28









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.