12.12.2018 | Svátek má Simona


HISTORIE: Pevnosti, nebo tanky? (1)

10.11.2015

Francouzská vnitřní politika ve 20. a 30 létech

Francie, vitěz ve Velké válce, kdy porazila svého největšího protivníka Německo, po této válce začínala prožívat politicky mimořádně těžká léta. Parlamentní volby v roce 1924 skončily porážkou zkompromitovaného Národního bloku, ale následující vlády tzv. Levého bloku se nemohly vypořádat s vnitropolitickými potížemi umocněnými francouzskou koloniální válkou v Maroku a Sýrii. Po radikálu Herriotovi nastoupilo dalších sedm premiérů. Vlády se střídaly a teprve v červnu 1928 se situace trochu uklidnila, když president Raymond Poincaré ustavil tzv. vládu národní jednotu, které se podařilo stabilizovat měnu a využít nastalé hospodářské konjunktury.

Vláda se snažila využít této situace a stabilizovat zemi i v oblasti zahraniční politiky. Ministerský předseda Aristide Briand chtěl v rámci své bezpečnostní politiky do ní zapojit i USA, avšak ty odmítly se vázat dvoustrannou smlouvou a navrhly, aby Francie zajistila svoji bezpečnost mnohostrannou smlouvou účastníků konference v Locarnu spolu s USA, Japonskem a britskými dominii. Výsledkem nakonec byl Briand-Kellogův pakt podepsaný v Paříži roku 1928. Přesvědčený pacifista Briand se pokusil i o dohodu s Německem, jeho tajná jednání s německým ministrem zahraničí Gustavem Stresemannem však skončila neúspěšně.

Předpokladem pro zajištění bezpečnosti nejen Francie, ale celé Evropy, bylo vyřešení otázky reparací. Co se nepodařilo v Rapallu a Locarnu, nevyřešil ani tzv. Youngův plán (za spoluúčasti amerických bank). Kvůli začínající hospodářské krizi nebyl tento plán realizován. Uskutečnil se však odchod spojeneckých jednotek z Porýní a byla zrušena finanční a hospodářská kontrola v Německu. Nikdo však nevěděl, kdo toho jednou maximálně využije.

Politický život ve Francii se vyznačoval spory mezi radikály a socialisty, mezi pravicí a levicí a v těchto rozporech se také rodila francouzská vojenská doktrína. Spor o ni byl samozřejmě i politickou záležitostí, nikoliv jen sporem generálů a vojenských teoretiků o válku manévrovacího či pozičního charakteru. Do těchto sporů zasáhla světová hospodářská krize, která trvala téměř celá třicátá léta. Hospodářská krize jen prohloubila krizi politickou. Za dva a půl roku od listopadu 1929 se ve Francii vystřídalo devět vlád zpravidla v čele André Tardieuem či Pierrem Lavalem a mezi pravicové politiky patřili např. Pierre Etienne Flandin, Paul Reynaud nebo George Bonnet.

Nové spory o reparace i zesilující tlak Německa na prosazení ústupků od Versailleské smlouvy, zejména o větší právo na zbrojení vedoucí k požadavku „militarizačního“ zrovnoprávnění“, napětí stupňovaly. O neklidné vnitropolitické situaci svědčily i atentáty. V roce 1932 zastřelil bělogvardějský emigrant Gorgulov francouzského prezidenta Paula Doumera a o dva roky později byl při své návštěvě Francie zastřelen jugoslávský král Alexandr I. spolu s francouzským premiérem Louisem Barthouem. Odchod Německa z odzbrojovací konference v Ženevě a uznání principu rovnosti práv, které si Francie dobyla na velmocích, pochopitelně vnitropolitickou situaci jen zjitřily.

Do tohoto stavu přišla aféra finančního podvodníka Alexandra Staviského, která by nebyla možná, kdyby jeho kontakty nesahaly do nejvyšších pater francouzské politiky. Série sebevražd po jeho zatčení mezi francouzskými politiky to jen potvrdila. Mezi pozitivní momenty meziválečného období patří uzavření smlouvy o neútočení z roku 1932 se SSSR podepsaná za francouzskou stranu premiérem Édouardem Herriotem. Pokus o puč ze strany stoupenců krajní pravice z února 1934 vyvolal protidemonstrace levice, které přivedly do premiérského křesla Édouarda Daladiera, neblaze proslulého pozdějšího mnichovana.

Parlamentní volby v roce 1936 přinesly vítězství levice a vytvoření vlády Lidové fronty. Předsedou vlády se stal Leon Blum, jehož vládu tvořili socialisté, radikálové a republikánští socialisté. Tuto vládu čekalo první střetnutí s pravicí i ve vnitřní politice. Byla to občanská válka ve Španělsku, kde se bojovala militantní pravice v podobě frankistů proti levicovým republikánům. Ozvuky této války či spory o ni ve formě intervence či vojenské pomoci se pochopitelně odrážely ve vnitřní politice, kde se začal projevovat později neblaze proslulý mnichovan Georges Bonnet. Jako protipól komunistické strany vznikly výrazně pravicové organizace, jako byla vzdor svému jménu francouzská sociální strana vedená plukovníkem de la Rocque. Stranou již fašistického typu byli kagulardi (les cacoulards) a pravicové spektrum doplňovala lidová francouzská strana vedená Jacquesem Doriotem.

Po pádu ministerského předsedy Chautempse se stal jeho nástupcem opět Leon Blum. Jeho vláda však nepřežila ani měsíc, aby byla vystřídaná vládou Edouarda Daladiera, pozdějšího signatáře Mnichovské dohody. V této politické historii se však vedl i vojensko-politický spor o vojenskou doktrinu Francie po první světové válce v předtuše nové, ze strany Německa odvetné válce.

Základní příčinou kromě tradiční historické rivality byl spor o sankce uložené Německu Versailleskou smlouvou a spor o Alsasko-Lotrinsko. Vnitropolitické krize a latentní politické napětí ve Francii bylo doprovázeno obdobnou situací v zahraničí a zejména nástupem nových totalitních režimů.

Roku 1922 se politické moci v Itálii zmocnil vůdce fašistické strany Benito Mussolini. Po italském vzoru se roku 1923 pokusili o puč i němečtí nacisté, ale jejich diletantská akce ztroskotala. Nacisté poté změnili taktiku a ustoupili od snah o násilné převzetí moci. Jejich nástupu výrazně napomohla světová hospodářská krize, zejména ale podpora z řad německých průmyslníků, představitelů finančních kruhů a velkokapitálu. Roku 1933 byl do funkce říšského kancléře jmenován Adolf Hitler; krátce nato zemřel prezident maršál Hindenburg a Hitler začal měnit Německo v totalitní a militaristický stát. Občanská práva byla zlikvidována, funkce prezidenta zrušena, politická opozice a křesťanské církve pronásledovány, zavedeny protižidovské zákony (Norimberské zákony) a vznikly první koncentrační tábory.

Fašistická hnutí se v meziválečné době objevila v řadě dalších zemí, výraznějších úspěchů dosáhla po vítězství v občanské válce jen ve Španělsku. V průběhu této války, nejvýraznějšího lokálního konfliktu mezi oběma světovými válkami, se dostal k moci pravicový diktátor Francisco Franco Bahamonde.

Z hlediska této práce bylo bezesporu meziválečné období hlediska bleskové války klíčové. Byl to čas najít správnou koncepci, ve které uspěli především poražení Němci, jejichž armáda byla versailleským mírem značně omezena. Ovšem první koncepce útočné síly soustředěné na využití tanků jako koncentrované útočné síly nepocházela od německých vojenských teoretiků, ale od francouzského důstojníka Charlese de Gaulla.

Obě armády, které ve Velké válce ztratily velkou část svých armád a s dalšími rekruty mohly počítat až za generaci, se snažily najít po krvavém poučení z první války novou vojenskou doktrínu, kterou by získaly převahu nad tradičním protivníkem a ušetřily další generaci mladých mužů tak obrovských ztrát, jako tomu bylo ve Velké válce. Francouzskou generalitu vítězství ve válce pacifikovalo a svým způsobem zakonzervovalo. Netýkalo se to celé generality, ale její většina si z pozičních bojů a zákopových „vítězství“ odnesla myšlenku, že nová francouzská armáda se musí skrýt za opevněními a po oslabení protivníka v důsledku jeho ztrát z bezvýchodného dobývání pevností zaútočí a získá vítězství nad německým protivníkem. Z ducha Verdunu, vznášejícího se nad francouzskou generalitou, se zrodila Maginotova linie!

André Maginot se narodil v Paříži ale do dospělého věku si odnesl vzpomínky z dětství prožitého v Alsasku-Lotrinsku - regionu, ve kterém zanechal svůj pomník v řetězu pevností, který nese jeho jméno navždy. Z administrativy přešel do politiky, byl zvolen poslancem a poté se stal náměstkem ministra války. Po vypuknutí Velké války vstoupil do armády a jako četař byl nedaleko Verdunu zraněn do nohy a získal nejvyšší francouzské vojenské vyznamenání Médaille militaire. Po válce se vrátil do politiky a po menších přestupech se stal ministrem války. Byl prvním z politiků, který začal naléhat na vybudování systému pevností tvořících jednu linii na východě Francie jako bariéru proti eventuálnímu budoucímu německému útoku.

Protnulo se u něj několik „silokřivek“, byl raněn při obraně pevnosti Verdun, měl vztah k Alsasku-Lotrinsku, byl zastánce poziční války, jak ji poznal u Verdunu, a v neposlední řadě jen jeho silné politické postavení, politické zkušenosti, politické kontakty mu umožnily získat v roce 1926 od francouzské vlády peníze na vybudování několika pokusných sekcí obranné linie. V roce 1929 byla tato miniMaginotova linie vybudována a pomohla k vítězství zastáncům staronové doktríny „Válka se vede za betonem“. Během diskuse o rok později André Maginot velmi prosazoval přidělení obrovské částky, kterou by potřeboval na mohutné opevnění celé francouzsko-německé hranice. Nakonec se mu podařilo vyjednat přidělení částky ve výši asi 3,3 miliardy tehdejších franků. Velkou zásluhu o to měl i prezident Paul Painlevé. Francouzská sněmovna povolila úvěr v letech 1927-29 ... 375 milionů franků. V letech 1930-33 ... 3 miliardy 750 milionů franků. V letech 1934-38 další tři miliony franků. V letech 1929 - 1934 se linie budovala od švýcarských k belgických hranicím. Po belgickém prohlášení o neutralitě ji bylo třeba protáhnout až k moři u Dunkirchenu v délce 660 km.

De Gaulle voják

Ani na tehdejší dobu astronomická suma 6 miliard franků, kolik nakonec vybudování Maginotovy linie stálo, nezachránilo Francii před novým německým útokem, ba naopak paradoxně přispěla k její porážce. Statická válka odešla do dějin a nakonec i její zastánci. Prvním, kdo to vytušil, byl muž, který vstoupil do dějin jako generál de Gaulle. Absolvent Jezuitské koleje a vysoké válečné školy v Saint-Cyr začal sloužit jako podporučík u pěšího pluku v Arrasu. Jako kapitán odmítl stát se štábním důstojníkem, domníval se, že užitečnější bude na bitevním poli než v bezpečí štábu. V březnu 1916 byl u jedné z verdunských pevností Douaumontu těžce raněn a v bezvědomí zajat Němci. Pokusil se pětkrát o útěk, ale jeho vysoká postava jej v každém převlečení prozradila. Za zmínku stojí, že se o jeden útěk pokusil společně se slavným letcem Rollandem Garrosem, který jako první v roce 1913 přeletěl Středozemní moře. Poté byl přemístěn do zajateckého tábora nenapravitelných „útěkářů“ v bavorském Ingolstadtu. Zde poznal i budoucího sovětského maršála Tuchačevského.

De Gaulle se ze zajetí vrátil na jaře 1919 a byl vyznamenán řádem Čestné legie, Válečným křížem a třikrát byl uveden v rozkaze - zůstal ale pouhým kapitánem, zatímco jeho spolužáci (pokud válku přežili) se stali plukovníky a generály. Po válce byl vyslán s řadou jiných francouzských důstojníků do Polska, kde se účastnil i tažení proti ukrajinským nacionalistům, a posléze na válečné škole přednášel taktiku. Účastnil se i bojových akcí proti sovětskému Rusku a stal se majorem polské armády, kde velel tankovému oddílu. Po návratu do Francie v roce 1920 vyučuje na válečné škole v Saint-Cyru válečné dějiny. Již tehdy se staví proti vládnoucí doktríně vyznávající pasivní obranný způsob boje a prosazuje vlastní pojetí – manévrování spojené s vlastní iniciativou odpovědných důstojníků.

Důležitou kapitolou v jeho profesionální dráze bylo v roce 1924 převelení do štábu Rýnské armády, o rok později se stal poučníkem maršála Petaina a o rok později působí ve formacích francouzské armády na Blízkém a Středním východě. Po návratu, od roku 1932 do 1937, byl už jako major přidělen do sekretariátu Nejvyšší rady národní obrany (ministerstvo obrany). Ze svého působení na nejvyšších místech státní administrativy mohl pozorovat jeho neduživost a rostoucí slabost Francie - v důsledku konstitučních slabin demokracie a parlamentních intrik, zastaralé a byrokratické armády, jejíž výcvik a doktrína se nevyvíjely od roku 1870 a ještě méně od roku 1918, a konečně generální štáb s jeho slepou vírou v obranou strategii a ve spolehlivost opevnění.

Pokračování zítra.



Diskuse


J. Vintr
23:13
10.11.2015

J. Vintr
23:13
10.11.2015

P. Kmoníček
9:04
10.11.2015

Z. Švrček
10:04
10.11.2015

P. Sulc
3:00
10.11.2015

S. Rehulka
6:08
10.11.2015

P. Sulc
7:20
10.11.2015

P. Dvořák
2:05
10.11.2015

Z. Švrček
10:11
10.11.2015

S. Kalužík
0:49
10.11.2015

J. Vozábalová
2:07
10.11.2015

S. Kalužík
10:27
10.11.2015

R. Langer
10:45
10.11.2015

S. Kalužík
11:04
10.11.2015

počet příspěvků: 14, poslední 10.11.2015 11:13









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.