O tom, jak Muchova Slovanská epopej přečkala válku ukryta před nacisty, vypráví snad všechny odborné i populární texty téměř shodně. Nejlapidárněji to shrnuje katalog Epopeje, vydaný MěNV v Moravském Krumlově po roce 1980 (zpracoval J. Staroštík). O Epopeji píše doslovně: Bylo zajištěno její včasné ukrytí před fašisty v období okupace naší  republiky v r. 1939. V tomto období byl již umělec těžce nemocen. Prodělával těžký zápal plic a i v tomto těžkém stavu byl vyslýchán příslušníky Gestapa. Celý tento výslech byl zaměřen především na otázky, proč maloval Slovanskou epopej a kde se toto dílo nachází. Na druhou otázku již Mucha odpovědět nedovedl. Již dávno nebyl majitelem tohoto díla a ani nevěděl, kde se obrazy v té době nacházely.

A jaká byla skutečnost? Diametrálně odlišná.

Když 15. března 1939 došlo k obsazení území Čech a Moravy německými vojsky, byl, podle tvrzení Jiřího Muchy, jeho otec Alfons Mucha mezi prvními zatčenými. Byl v té době nemocen a po údajném výslechu se jeho stav ještě zhoršil.

Ale jen za pár týdnů se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že 19. dubna zaslal na pražskou městskou radu nabídku provedení oprav na obrazech Slovanské epopeje. (Obrazy visely v té době vypnuty v kovových rámech v bývalé kapli holešovické školy U studánky.) Městská rada 5. května 1939 schválila (čj. 23118/39), aby po vyjádření uměleckého poradce obce pražské prof. Ladislava Šalouna byla mistru Muchovi zadána oprava všech obrazů Slovanské epopeje dle jeho nabídky, za úhrnnou a nepřekročitelnou částku 80 000 Kč. Oprava obrazů měla být provedena do 4 měsíců od započetí prací …

Koncem května (možná následkem značného fyzického vypětí při provádění restaurátorských prací) ale došlo k náhlému zhoršení umělcova zdravotního stavu. Jak se můžeme dočíst v dobovém denním tisku: „Mistr Mucha vážně onemocněl, a to právě v době, kdy měl dokončit opravu Slovanské epopeje.“

Dne 14. července 1939 Alfons Mucha zemřel. Pohřeb do Slavína se konal na náklad radnice. Tehdejší denní tisk uvedl: „Podle své poslední vůle byl umělec pohřben podle římskokatolického ritu.“

Nekrology ve všech novinách (i v těch, které měly dříve k Muchově umělecké tvorbě výhrady) psaly chvalozpěvy o Muchově práci umělecké a o jeho velkých zásluhách. Dokonce i fašistická „Vlajka“, která jinak odsuzovala Muchu pro jeho styky se „židozednářstvem“ a většinu jeho díla dosud přehlížela, se o jeho Slovanské epopeji doslovně vyjádřila: „Jest dílem velkolepým, svědčícím o vysokých uměleckých hodnotách mistrových.“

Dne 31. srpna 1939 byl v pozdních večerních hodinách v nejvyšším sovětu v Moskvě a ve stejnou dobu i v říšském sněmu v Berlíně ratifikován německo-sovětský pakt (z 23.8.1939). Téže noci, jen několik hodin po ratifikaci, překročila německá vojska polskou hranici a začala druhá světová válka. V Praze v té době pokračovaly restaurátorské práce na epopeji. Prováděli je restaurátoři, které si Mucha sám vybral.

Práce byly dokončeny následujícího roku, kdy městská rada vzala na vědomí (čj. 6440/40), že dle zjištění odborné komise z 1. února 1940 byly náležitě provedeny a dokončeny restaurátorské práce na epopeji zadané dekretem čj. 23.118-OH/39, a že tudíž pozůstalost po mistru A. Muchovi se propouští ze závazků smlouvy. 

Téhož roku v červenci zadala městská rada za částku 12 440 K zhotovení transportních válců pro obrazy epopeje. Měly sloužit k tomu, aby velké obrazy SE mohly býti bez poškození z dosavadního skladiště ve škole U studánky (kde byly provizorně umístěny) přestěhovány v případě potřeby do bezpečnějšího úkrytu.

Následujícího roku v září byla epopej svinuta na dřevěné válce. Práce prováděli odborníci Osvětového odboru pod vedením akademického malíře Adolfa Zahela. Práce neprobíhaly v utajení, ale naopak byly natáčeny filmovým týdeníkem Aktualita a informace o této akci proběhla i denním tiskem.

V září 1943 umělecký poradce obce pražské prof. Šaloun na žádost pražské vypracoval posudek k možnosti bezpečného uložení uměleckých děl z majetku pražské obce ve sklepeních na zámku Slatiňany u Chrudimi. V prosinci téhož roku bylo za transport 3 velkých Brožíkových pláten (Hus před koncilem kostnickým, Zvolení krále Jiřího z Poděbrad, Defenestrace pražská) a 20 pláten Muchovy Epopeje do zámku Slatiňany u Chrudimi uhrazeno 55 614 K. Dokladem uskladnění ve Slatiňanech jsou také evidenční karty obrazů Epopeje vyhotovené za války, v nichž je jako místo uložení uvedeno „Slatiňany“. Tyto za války vystavené evidenční karty jednotlivých obrazů Slovanské epopeje byly vlastně jakési průvodní listy, kde měly být zapisovány nejen všechny restaurátorské zásahy, ale i přesuny a případné zápůjčky. Po válce však město Praha jako vlastník Epopeje od tohoto systému bohužel upustilo a tím se připravilo o možnost mít přesnou dokumentaci jednotlivých obrazů cyklu.

Navzdory těmto faktům se stále v literatuře traduje, že Epopej byla během války uložena v podzemí Zemského archivu. V roce 2010 jsem jako odborný poradce při natáčení nového filmu o Epopeji požadoval, aby ve filmu byly jako místo uskladnění epopeje za války uvedeny Slatiňany. Nicméně film to neuvedl a raději se přidržel starých schemat – zřejmě u filmu byli další poradci. Takže se nadále traduje pověst o uložení Epopeje v podzemí Zemského archivu, opírající se o jediné sporné „svědectví z doslechu“. Tím je poválečný dopis uměleckého spolku Pražský Aleš, žádný jiný doklad nebyl nalezen. Pokud bychom přesto připustili, že pověst o uložení Epopeje v podzemí Zemského archivu je pravdivá, znamenalo by to, že Epopej byla v roce 1943 přemístěna z bezpečného úkrytu v podzemních prostorách Zemského archivu jinam. K tomu by ale musel existovat nějaký pádný důvod, nicméně v zápisech zasedání městské rady žádný takový důvod není zmíněn!

Nepravdivá je i fáma, že epopej byla za války ukryta před nacisty. Epopej nebyla uložena do bezpečí před nacisty, ale před možnými následky bombardování spojenci. A k jejímu ukrytí došlo nejen s vědomím nacistů, ale dokonce s jejich výslovným souhlasem. Všechna opatření týkající se epopeje totiž podepisoval i náměstek primátora dr. Josef Pfitzner, který byl vysokým funkcionářem NSDAP. (Tak vysokým, že po válce byl jedním z několika málo, kteří byli veřejně popraveni. Poprava byla vykonána na Pankráckém náměstí ještě v den vynesení rozsudku.) A o všech přesunech Epopeje byl dr. Pfitznerem (kterému to ukládala jeho stranická povinnost) navíc informován i K.H.Frank.

Po válce, v lednu 1946, schválila městská rada úhradu nákladů na převoz Brožíkových a Muchových obrazů ze Slatiňan do Prahy v ve výši 64 000 Kč. Důvodem pro urgentní přesun ze slatiňanského zámku byl požadavek Ministerstva zemědělství, které zřídilo v místnostech zámku (stájích) pokusný hřebčinec.

Pokud se týká umístění Epopeje po válce, veškerá dosavadní literatura uvádí, že se Epopej vrátila zpět na své původní místo, to je do školy U studánky. Toto stanovisko dosud zastává i Archiv hlav. města Prahy (dr. Svatošová).

V zápisech městské rady jsou ale jako místo poválečného uložení epopeje několikráte zmiňována dvě různá místa v Praze: škola U studánky a Masarykova škola. Připustíme-li, že nikdo na zasedání rady úmyslně nelhal, pak ti, kdo v zápisech mluvili o Epopeji a věděli, kde se skutečně nachází, uvedli místo jejího skutečného uložení, ti, kteří o jejím aktuálním uložení nebyli informováni, pak uvedli místo, kde byla uložena dříve. Z toho lze vydedukovat, že skutečným místem poválečného uložení epopeje byl suterén Masarykovy školy v Holešovicích, kde předtím nikdy nebyla. Navíc tu existuje ještě svědectví z roku 1950 o havárii vodovodu v Masarykově škole, kvůli níž musela být Epopej provizorně přemístěna do dvorany Veletržního paláce. Jak je v zápise výslovně uvedeno, „jen včasným zjištěním této havarie nedošlo tehdy k žádnému poškození obrazů“ (přestože některé pozdější tendenčně zaměřené články o Epopeji se snažily tvrdit opak).

Ještě v lednu toho roku (1950) rada Ústředního národního výboru města Prahy schválila žádost ONV Moravský Krumlov (čj. 5100/50-IV) o zápůjčku obrazů cyklu Slovanské epopeje a jejich vystavení v zámku. Důvodem k vydání souhlasu byl mimo jiné i fakt, že epopej byla po havarii vodovodu v Masarykově škole deponována ve Veletržním paláci jen provizorně a bylo nutné pro ni najít nějaké bezpečnější a dlouhodobější útočiště. Zároveň ÚNV Praha chtěl (v souladu se svými předválečnými rozhodnutími), zabránit tomu, aby epopej byla instalována jen provizorně. Nechtěl, aby opakovaným svinováním obrazů docházelo k jejich dalším poškozením.

Zpracoval