Historici tvrdí, že Evropa se zrodila během křížových výprav, kdy Evropané poprvé začali cítit společnou identitu a spojovala je touha po několika staletích znovu získat pro křesťany Jeruzalém. Je dobré si uvědomit, že tehdy Svaté město chápali jako střed světa.

Kontinent zažil islámskou invazi už v 8. století, kdy se Arabové během jednoho století vynořili z pouště svého poloostrova, prohnali se Blízkým východem a severní Afrikou, dobyli Pyrenejský poloostrov a jejich expanzi zastavil až Karel Martell na území dnešní Francie. Araby z Evropy vytlačili až Španělé o 700 let později. Civilisační dopad jejich působení významně přispěl k vzestupu Španělska do pozice největší světové velmoci a k vytvoření obrovské říše na americkém kontinentu.

Když končila arabská kolonizace Španělska, už na Balkán pronikala jiná expanzivní říše, velmoc Turecko. Osmané se na poloostrově definitivně uchytili v 15. století, dobytím Konstantinopole v roce 1453 vznesli nárok na světovládu a jejich hlavním protivníkem se stala Svatá říše římská. Sultán zatoužil po císařské koruně, proto Turci vpadli do střední Evropy a ovládli Uhersko, pobřeží Černého moře a samozřejmě celý Balkán. Jejich konečným cílem bylo ovládnutí území Říše, které se jim ovšem nikdy nezdařilo. Úpadek jejich impéria nastal po bitvě u Vídně v roce 1683, z porážky však vyvodili nesprávné závěry v podobě návratu k pramenům islámu a během následujícího století byli vytlačeni daleko na Balkán. Jejich impérium zaniklo ve víru I. světové války za víc než 200 let od rozhodující bitvy před Vídní, po níž nejprve čelili náporu Rakušanů a od poloviny 18. století expansi Ruska.

Porážka Turků měla zásadní geopolitické důsledky. Jestliže před ní byla určující tendencí expanze Turků směrem do střední Evropy, jejich nastupující úpadek otevřel prostor pro pronikání nové velmoci, Ruska. Turci hrozili nějakých 150 let průnikem do středu kontinentu, Rusové se do Evropy tlačí víc než 300 let. Turecko se po ztrátě impéria po I. světové válce vydalo na cestu europeisace a s větším či menším úspěchem instalovalo západní instituce včetně oddělení náboženství od státu, v Rusku podobný proces nikdy nenastal, jen pravoslaví na nějakých 70 let nahradila komunistická víra.

V ruské strategii se už o dob Petra Velikého jako konstanta objevuje touha ovládnout Německo, považované za klíčový subjekt ke kontrole celého kontinentu, nahlíženého z Moskvy jako pouhý poloostrov Asie. Nedávno v Praze jakoby žertem hovořil kremelský ideolog Starikov o vstupu EU do Ruska. Tím by jeho země vyřešila všechny své dlouhodobé problémy, ale to už nedodal.

Ideologicky je třeba přijmout myšlenku, že Moskva sama sebe považuje za tzv. Třetí Řím a každý ruský vládce toužil po císařské koruně římské říše.

Od 18. století se ruská politika zaměřuje na zisk dvou trofejí, koruny římského císaře na Západě a Cařihradu na Bosporu. Když Kateřina Veliká dobyla Krym, nechala v Simferopolu vztyčit bránu s nápisem Brána do Byzance. Současně se prohlásila za ochránce všech pravoslavných křesťanů v turecké říší a v dalším století Rusko intervenovalo a pronikalo na Balkán. Carevna také snila o ovládnutí Evropy. Největší prospěch z atentátu na rakouského následníka trůnu mělo mít Rusko velmi dobře připravené na válku a nebýt šťastného vítězství Němců u Tannenbergu, slavily by ruské armády pravoslavné vánoce roku 1914 v Berlíně.

Kontinuita ruské zahraniční politiky se před Krymskou válkou v polovině 19. století projevila v doktríně Mikuláše I. , který se prohlásil za ochránce všech křesťanů ve Svaté zemi a vyhradil si právo intervence v turecké říši na ochranu pravoslaví, o více než sto let později Brežněv vyhlásil svou tezi omezené suverenity socialistických zemí, a vyhradil si tak právo zasahovat do jejich vnitřních záležitostí rovněž vojensky, nejnověji s podobnou přišel Putin, hodlající chránit zájmy ruských menšin v suverénních státech. Stejný nápad měl svého času také Adolf Hitler. Ruský tlak na sousedy nakonec vedl ke dvěma světovým válkám v minulém století, posunutí hranic impéria až do středu Evropy a k ovládnutí východních oblastí Německa. V tomto ohledu byl katastrofou rozpad habsburské monarchie, který vychýlil geopolitickou rovnováhu ve prospěch Ruska. Od poloviny 19. století podporovalo všechna nacionalistická hnutí v rakouské monarchii a nejvíc se mu dařilo v Čechách s cílem rozložit celou říši.

V roce 1918 obnovené Polsko bylo slabé a neschopné čelit ruskému tlaku, dokázalo sice v roce 1920 odrazit invazi směřující přes jeho území do Německa, kde maršál Tuchačevský organisoval povstání, ale o dvacet let později si je sousedi už počtvrté v historii rozdělili a nakrátko opět zaniklo. Po rozpadu SSSR je v pozici předválečného Polska Ukrajina.

Evropa tedy opět čelí ruskému tlaku a Turek Severu, jak ho kdosi trefně počátkem 18.století pojmenoval, ohrožuje její svobodu. Ruská mentalita před svobodou dává přednost slávě národa, a je tak s tou současnou evropskou v kontradikci. Rusové raději volí chudobu, jen když je jejich říše mocná a obávaná, není proto přílišná naděje v radikální obrat. Zaměření ekonomiky na export surovin a energií je navíc ohroženo technologickou revolucí s orientací na alternativní zdroje, která hrozí eliminovat dlouhodobou strategii cílenou na závislost Evropy na ruské ropě a plynu. Katastrofou jsou pro něj výsledky klimatické konference OSN v Paříži, které měly atentáty krátce před jejím zahájením zabránit. Uprchlická krize a znepokojení Evropanů nad přílivem uprchlíků jsou strategické karty v rukou Rusů, kterým třenice uvnitř unie dávají naději na rozvrat mírového uspořádání v Evropě, navíc ruská zahraničně politická doktrína vůbec s Evropskou unií nepočítá. Je zaměřena na bilaterální vztahy. Největší nebezpečí na Evropany nečíhá ve skutečnosti v přílivu mnohdy zoufalých uprchlíků, ale na východě. Je třeba mít na paměti, že Rusové desítky let vyzbrojovali syrský režim a odhaduje se, že kolem osmi tisíc syrských důstojníků a generálů v minulosti studovalo v Rusku. Je všeobecně známé, že sovětská tajná služba pilně verbovala spolupracovníky mezi zahraničními studenty na vysokých školách. Přibývá důkazů, že vyhánění Syřanů je součástí ruské strategie. Lidskoprávní organisace tvrdí, že v poslední době nejvíc civilistů padlo za oběť Asádovu režimu a ruskému bombardování.

U uprchlíků spíše udivuje, jak málo se podílejí na obecné kriminalitě, Švédové operují s jedním procentem nárůstu. Stačí vzpomenout podobný proces před téměř třiceti šesti lety, kdy USA zeširoka otevřely brány kubánským uprchlíkům a Castro pružně zareagoval vysazením osazenstva svých věznic a vypuštěním mentálně postižených z ústavů. Kriminální živly v uprchlických táborech vyvolávaly vzpoury a násilnosti. Jak to tehdy vypadalo, poměrně plasticky líčí americký thriller Zjizvená tvář s Al Pacinem v hlavní roli.

Krize trvala asi měsíc a opsala celkovou tehdejší tendenci americké ekonomiky, krátkodobě se na Floridě zvýšila nezaměstnanost z pěti na sedm procent, vliv uprchlické vlny na místní ekonomiku je však hodnocen jako marginální. Přibližně 2 700 osobám byl zamítnut azyl pro jejich kriminální minulost a po 35 letech od krize jsou Kubánci spolu s Židy hodnoceni jako nejúspěšnější imigranti. Celkové náklady na vlnu uprchlíků dosáhly 105 mil.USD (cca desetinu promile federálního rozpočtu) a měly jistý dopad do americké vnitřní politiky, mimo jiné zapříčinily volební porážku Billa Clintona a musel opustit guvernérsky palác v Little Rocku. Uprchlíci z Kuby však jeho kariéru nepohřbili, o deset let později se stal americkým presidentem. Američané tehdy také distribuovali část imigrantů z Floridy do jiných států Unie, Clinton byl guvernérem Arkansasu. Šlo to snáz, USA jsou federací, zatímco problémy Evropské unie s podobným procesem narážejí na existenci národních států a skutečnost, že je spíše konfederací.

Krátce poté Američané přijali ještě několik set tisíc uprchlíků z Vietnamu, tzv. Boat People. Sousední Kanada vzhledem k počtu svých obyvatel dokonce 4x více. Americká ekonomika v následujících letech nastoupila na vzestupnou dráhu, ke které svou iniciativou přispěli právě Kubánci a Vietnamci. Lze se oprávněně domnívat, že také Evropa krizi zvládne a vyjde z ní posílena, naopak Rusko bude čelit rostoucím obtížím podobně jako carský režim na počátku minulého století. Nezapomeňme, že to tehdy bylo Rusko, které jako první úplně mobilisovalo a vrhlo se do války, na kterou bylo nejlépe připraveno a z výsledků této války vzešla ještě další o dvacet let později, daleko ničivější, která hranice jeho panství posunula o tisíc kilometrů na západ.