aneb Utajený osud moravských Chorvatů

Asi jsem musel být už v raném dětství pěkný mapomol (lze-li takto modifikovat podstatné jméno knihomol), když si ještě dovedu vzpomenout na mapu národností v předválečném Československu. Zaujal mě na ní malý, tuším fialový flíček národnosti chorvatské na jižní Moravě západně od Mikulova; když se mi ale v poválečných letech dostala do rukou národnostní mapa podruhé, už na ní fialový flíček nebyl, jako už vůbec drahně pozbyla své někdejší pestrosti. Ostatně netrvalo dlouho a z mapy zmizela celá Morava, nahrazena jakýmisi kraji. Proč ta novota… inu, nevolili Moraváci komunisticky v oněch posledních jakž takž demokratických volbách roku 1946, a bolševik jim to nedaroval Nejenže rozkouskoval Moravu na umělé, všelijak posestrkované, v historii nikdy se nevyskytnuvší kraje, ale aby dílo zkázy dokonal, vytrhl z Čech kus a z Moravy také kus a nazvav jej krajem Jihlavským, posadil jako špalek mezi obě tisícileté země království českého. Tak. To máte za to, že jste tenkrát volili klerikály. Je ostudou tohoto času, jenž se nazval demokratickým, že dílo bolševické mstivosti bez zamyšlení převzal.

Ale zpátky k zmizelému flíčku na mapě Moravy. Jeho historie je tak málo známá, až by se mohlo zdát, že podléhá utajení; i dovolím si vrhnout trochu světla do těch temnot, než přistoupím k hodnocení okolností, jež vedly k současnému stavu, či spíše a bohužel nestavu. Jako obvykle nečekám, že se následující odstavce budou líbit každému.

Bylo to v první polovině 16. století, kdy se po tragickém výsledku bitvy u Moháče začaly drát do střední Evropy turecké válečné houfy. Obyvatelé ohrožených krajů – především Chorvaté - měli dobrý důvod nečekat, až se přes ně turecká záplava přelije, a opustivše své domovy přesídlili blíž k centru habsburských držav. Usadili se v širokém pásu Podunají zhruba tam, kde se dnes stýká rakousko-česko-slovenská hranice, končině tehdy zpustlé, v důsledku husitských, tureckých i jiných válek a morových ran z velké části vylidněné. Během dalších staletí se chorvatský sídelní prostor postupnou asimilací smršťoval až k dnešnímu stavu, kdy na rakouské straně zahrnuje shluk obcí ve spolkové zemi Burgenland s kulturním střediskem Veliki Borištof (Grosswarasdorf) a celkovým počtem chorvatsky mluvících obyvatel 19 374 (dle údajů z r. 2001). Říkají si Gradišćanski Hrvati. Jich se poválečný osud dotkl nejméně, dosud mají své kulturní a jiné spolky, dokonce i rakouský rozhlas ORF vysílá několik hodin týdně v chorvatském jazyce. Podstatněji se smrštilo chorvatské osídlení na západním Slovensku, sestávající dnes z pěti vesnic v okolí Bratislavy s centry Hrvatski Grob (Chorvátsky Grob) a Devinsko Novo Selo (Devínská Nová Ves). Počet slovenských Chorvatů se odhaduje na 3000 duší, z toho se ve sčítání lidu r. 2001 k chorvatské národnosti přihlásilo 890. To je ale pořád ještě dobrý výsledek ve srovnání s tím, jako dopadli obyvatelé tří chorvatských vesnic na jižní Moravě. Nazývaly se, ale už nenazývají Frelištof (dnes Jevišovka), Nova Prerava (Nový Přerov) a Dobro Polje (Dobré Pole). Až do roku 1945 hostily dva až tři tisíce chorvatsky mluvících obyvatel; dnes se v České republice hlásí k chorvatské národnosti kolem 800 osob, z toho jazyka předků dosud užívajících 150. Také už nesídlí na vinorodé jižní Moravě, nýbrž roztroušeně v zasmušilé krajině severomoravských Sudet, kam je zasel akt poválečné msty. Odsun po slovansku, dalo by se říci.

Už vznik Československé republiky v r. 1918 se jihomoravských Chorvatů dotkl ne zrovna šetrně. Měli svá pole a vinohrady po obou stranách dotud jen administrativní hranice, za ni sahaly jejich rodinné a přátelské svazky, a najednou - závora. Pohraniční hlídky, cla, propustky a jiné atributy úřední nedůvěry… lze si představit, že je neuvítali právě s nadšením. Nicméně se k Masarykově republice chovali až do jejího zániku vesměs loajálně, což je asi vrchol všeho, co lze očekávat od lidí začleněných do nového státu, aniž se jich kdo ptal na souhlas. Určité odstředivosti se není co divit; chorvatský ostrov byl vklíněn mezi německojazyčné vesnice, druhou řečí byla vedle češtiny a snad i převážně němčina, k tomu přeshraniční vztahy do Rakous… jest i v jiných koutech světa a Evropy pravidlem menšin, že se k státu chovají tak, jak se stát chová k nim. Nebylo to v meziválečném období nejhorší, také ale naprosto ne ideální. Myšlenka národního státu Čechů a Slováků, v němž byla menšinám přiznána práva osobní, ne však národní a skupinová, nesla i v tomto případě své plody. Mnichovské dohody posunuly hranici do moravského vnitrozemí, čímž se trojice chorvatských vesnic ocitla v tehdy říšské župě Niederdonau (dnes Dolní Rakousy). Nutno říci, že se jejich obyvatelé proti tomu ani zvlášť nebouřili. Aspoň zase mohli bez překážek na svá pole a ke svým příbuzným. Určitá část Chorvatů se dokonce přihlásila k německé národnosti, což odnesla nasazením na frontách druhé světové války a několika sty padlých; ti, kteří tomu vábení odolali, byli perzekuováni, spolu s Čechy vyháněni do protektorátního vnitrozemí, a jak uvádí studie Chorvatská akce, z níž budu i nadále citovat, vystaveni naprosté germanizaci, mnohem horší, než tomu bylo u českého obyvatelstva v okupovaném území. Ustaňme tedy, než vyřkneme ostrý odsudek.

Po osvobození r. 1945 – lze-li tak nazvat zaplavení plundrujícími rudoarmějci – československé úřady nějakou chvíli nevěděly, jak se mají k fenoménu moravských Chorvatů postavit. Sám prezident Edvard Beneš, když ho krátce po skončení války přišli přivítat s písněmi a v krojích, je oslovil takto: Vy Chorvaté jste trpěli nejvíce v záplavě německých vesnic, budete prvními dědici země! Není známo, jak vážně mínil svá slova. Třeba skutečně, jenže přišel příkaz z Moskvy a on, vždy poslušný Stalinův služebník, sklopil uši. Nebo mu už také v záštiplném nitru klíčila pomsta, jen prozatím nepokládal za vhodné ji vyhlásit veřejně. Buď jak buď, brzy poté se dočkali svého nejdřív ti z Chorvatů, kteří se po Mnichovu přihlásili k německé národnosti. Zacházelo se s nimi jako s Němci. Někteří byli přemístěni do pracovních táborů a jejich majetek zabaven. Do vedení obcí byli dosazeni národní správci, kteří si počínali jako na obsazeném území. Každý den v půl osmé ráno přivezl vlak cizí lidi, kteří chodili po vesnici a dívali se po domech. Když se jim některý líbil, zapsali si číslo a nahlásili komisaři na obecním úřadě. Komisař mu vystavil doklad, s ním pak šel do toho domu a řekl, že ode dneška všechno patří jemu. Několik desítek osob bylo stíháno za kolaboraci, přičemž se fakt, že jeden z členů sloužil v německé armádě, bral jako provinění celé rodiny. Jak bychom to neznali: kolektivní vina, stěžejní zásada etnických čistek dle Stalinova receptáře. A závist s chamtivostí jakožto hnací motor všech revolucí: byli moravští Chorvaté sedláci a vinaři dobře zámožní, a zabavovatelé našli bohatou kořist.

Ostatně přestalo dělení Chorvatů na národně spolehlivé a kolaboranty brzy stačit: již v té době se objevil názor, prezentovaný především ze strany KSČ, že státně nespolehliví jsou všichni Chorvaté, a tudíž by měli být vysídleni všichni. Nejraději Heim ins Reich, jak se tehdy s nemalou škodolibostí říkalo. Jako mnoho jiného, i tento projev komunistické nevraživosti měl svůj kořínek v osudových volbách roku 1946, kdy katoličtí Chorvaté učinivše na komunisty dlouhý nos volili téměř jednotně lidovce. Projekt Heim ins Reich však měl svůj háček: dalo se s vysokou pravděpodobností očekávat, že by spojenecké okupační úřady vysídlené Chorvaty jakožto osoby slovanského původu vrátily zase zpátky. I byl chtě nechtě vypracován náhradní program: vysídlení do 118 vsí a městeček převážně severní Moravy, a to tak, aby pokud možno ztratili možnost vzájemného styku. Bylo stanoveno, zabalila ten akt do ušlechtilého roucha mikulovská konference 11. června 1948, že se s odsunutými bude zacházet jako s příslušníky slovanské větve, kteří dlouhým pobytem v zněmčeném prostředí částečně podlehli německým vlivům, je ale pevná naděje, že se v novém, ryze českém prostředí v nejkratší době s českým živlem úplně sžijí. Jinými slovy, pokračuje citát, cílem bylo rozptýlit Chorvaty do vnitrozemí a co nejrychleji asimilovat. Jak v tom nepoznat stalinskou zásadu odnárodnění, s úspěchem aplikovanou na desítky národů Sovětského svazu a horlivě převzatou vůdci československého, dosud alespoň formálně suveréního státu!

Stojí totiž za zdůraznění, že komunisté po svém převzetí moci projekt likvidace chorvatské menšiny završili a důsledně provedli, idea sama však pocházela z dob Benešovy předúnorové republiky, dodnes mnohými pokládané za demokratickou. Koncem června 1946 rozhodla rada Zemského národního výboru v Brně o novém prošetření poměrů v chorvatských obcích… definitivní rozhodnutí o vystěhování provinilých Chorvatů padlo o rok později, 30. června 1947. Neprovinilých, dodejme, o nemnoho později. Ještě 16. listopadu 1947 složili zbylí Chorvaté přísahu věrnosti republice, byla jim však málo platná: přišel komunistický převrat a přetvářky byl konec. Opatření učiněná mezi 20. únorem až 8. srpnem 1948, praví výnos teď už Krajského národního výboru, která směřovala k zabezpečení lidově demokratického zřízení nebo k očistě veřejného života, jsou právoplatná, byť by jinak nebyla v souladu s platnými předpisy… jak nepoznat ozvuk Benešova dekretu, rovněž stanovícího beztrestnost činů, dle platného zákona trestných. Oficiálně byla akce ukončena teprve k 30. dubnu 1961 s tím, že akci vysídlení Chorvatů je možno z hlediska politického hodnotit jako naprosto oprávněnou, jejíž provedení nutně vyžadovala obrana našich státních hranic a konzolidace poměrů. Zajisté. Hlediska lidská a morální komunisty nezajímala nikdy, a nezajímají přespříliš ani jejich postkomunistické dědice.

Nicméně je pro spravedlnost třeba uvést, že slovanský odsun nevyvlastnil svým obětem majetek bez náhrady jako jejich německým bližním v témže osudu. Náhradou rozumějme zpustlá stavení v podjesenických Sudetech a dlouhé tahanice o majetek pozemkový; přiznané náhrady za zanechaný majetek pak byly ukládány na bezúročné účty, s nimiž postižení nesměli volně disponovat. Chorvaté se nevzdávali nadějí na návrat do ztraceného domova, jejich žádosti však byly i v poněkud volnějším ovzduší pozdějších let striktně zamítány: Ačkoliv nebyla u těchto rodin žádná provinění proti státní spolehlivosti zjištěna… tito nezávadní Chorvaté mají příbuzné za hranicemi… jsou spřízněni mezi sebou a není záruka že… Omezení volného pohybu, přestěhování kamkoliv pouze na bumážku, Stalinův puch opět zavanul k nozdrám našim. Ale zanechme již elegií a pohleďme, jak se s chorvatským problémem vyrovnal čas svobodný, čas sametový.

Povězme hned, že jako ve všem ostatním polovičatě, neochotně, s nepřehlédnutelnou snahou o zamlčení. Sám Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ještě v lednu 1997 (!) zamítl memorandum Sdružení občanů chorvatské národnosti, dle nějž byl násilným vysídlením naplněn trestný čin genocidy podle § 259 trestního zákona. Zamítnutí bylo odůvodněno takto: Nejednalo o trestný čin, jelikož celá akce proběhla v souladu s tehdejšími zákony… Proboha! I paní Miladu Horákovou komunisté oběsili v souladu s tehdejšími zákony, i Hitler si vymyslel na Židy jakési platné zákony, než je dal nahnat do táborů smrti! Nezačneme už jednou rozlišovat mezi zákony lidskými a zákony zločinnými, byť i v dané době platnými?

Ale aspoň to chorvatské sdružení tady je a o oživení národních tradic se bez velkého zájmu státních orgánů stará, aspoň už není třeba vrchnostenské bumážky, aby se mohl tu a tam některý z vyhnanců do jihomoravského domova vrátit, chalupu po předcích koupit. Halíř mu na ni slavný erár nepřidá, ale aspoň že může. A každoroční posvícení neboli po chorvatsku kiritof se slaví, jak mi taková pozvánka na stole leží, Pozivnica na kiritof u Frelištofu u nedilju 4. septembra 2011… a jejej. Koukám, že jsem tu slávu o rok prošvihl, běda. No, snad se mi podaří ten deficit vyrovnat jindy. A komukoliv jinému, kdo by měl zájem o pěknou folklorní podívanou s chorvatskými kroji a písničkami, informaci nalezne na internetové adrese www.moravstichorvati.cz. Snad ho přitom napadne, oč jsme všichni přišli slovanským i neslovanským odsunem, oč šedivější je mapa českých zemí, oč truchlivější české i moravské pohraničí, oč nás ochotná nápodoba stalinských móresů vzdálila světa západního, demokratického. Nepostačí se k němu hlásit hubou, skutků je třeba: pro začátek upřímnou omluvou těm, kdož vyháněcí období přežili a pokoušejí se o zachování toho, co z chorvatského svérázu na půdě zemí českých ještě zbylo. Snad, chtěl bych doufat, k tomu tento článek aspoň malým dílkem přispěl.

Hannover, 30. srpna 2012