12.12.2018 | Svátek má Simona


HISTORIE: O svobodě a samostatnosti

3.12.2018

aneb Stoleté ohlédnutí zpátečníkovo

S obvyklým zpožděním ke mně ze staré vlasti dorazilo 43. číslo týdeníku Respekt, a jak se dalo čekat v těch posledních říjnových dnech, ústředním námětem většiny jeho článků bylo sté výročí vzniku Československé – nyní už jen České - republiky. Vyzněly vesměs slavnostně. „Získali jsme svobodu!“ tak či podobně jásaly jejich titulky.

Nuže, dovolil bych si upřesnění: co naši pradědečkové toho slavného dne získali, byla samostatnost. Pojem to, jenž se nemusí automaticky rýmovat s pojmem svobody; samostatných republik je plná Afrika, a… dále mluviti netřeba, není-liž pravda. Nikolivěk. Svoboda toho jména hodná je pouze jedna: svoboda jednotlivce. Kde není svobodný jednotlivec, není svobodného nic. Čím méně je svazován úředními regulemi každý jednotlivý občan, čím větší prostor je mu ponechán k rozhodování o sobě samém, tím svobodnější je společnost. Nezbytným doplňkem svobody pak je vědomí vlastní zodpovědnosti spolu s vyrovnaností občanských práv a povinností, jak o tom pěje druhá sloka hymny starého císařství – plňme věrně povinnosti, braňme právo počestně. Dnešek zná spoustu nejnavymýšlenějších práv, o povinnostech je však nerado slýcháno; tak se ze svobody snadno stává její zmetek, zvůle a libovůle. Jakž leckde i vidíme.

Takto definované svobody požívali naši pradědečkové v onom šťastném půlstoletí mezi kanonýrem Jabůrkem a infanteristou Švejkem mírou vyšší, než jejich potomstvo kdykoli poté. Obce a okresy starého mocnářství se těšily velkoryse pojaté autonomii; oklestit ji, pod státní komando postavit, pokládaly za nezbytné až orgány Republiky československé, a je zjevno proč. Zatímco císař pán přísně dbal toho, aby si žádný z jeho národů neusurpoval dominanci – všechny řeči o germanisaci se mohly týkat právě tak armády, a i tam byla nadřízeným dána volnost užívat jazyka v jednotce převládajícího - tvůrcové mladé republiky vykonstruovavše hybrid pomyslného národa československého, prohlásili jej za státotvorný. To nemohlo dopadnout dobře, a také nedopadlo. Staré Rakousko, českými vlastenci nazývané žalářem národů, do sebe pojalo jedenáctero etnik; Republika československá, na ploše činící pětinu rozlohy bývalého mocnářství, si jich naskládala do své národnostní krabičky šest (jihomoravské Chorvaty a Rumuny při jižní hranici Podkarpatské Rusi v to nepočítaje). I jest nasnadě, že udržet pohromadě spolek takto nesourodý a z nemalé části nedobrovolný, by si bývalo žádalo velkého taktu a ohleduplnosti, ale kdepak. Místo aby se otcové zakladatelé aspoň pokusili o obroušení hran národnostní otázky, pojali ji - řečeno slovy Františka Palackého - jako lítý boj Čechův s Němci. I udržela se na takovýchto základech postavená republika kratičkých dvacet let, než národnostní menšiny využivše příležitosti se z vnucené příslušnosti zase vysmekly. I bylo mnoho řečí o zrady zvonu, co jej rozhoupala sladká Francie, hrdý Albion, taktéž zrádní Sudeťáci dostali co proto… Jenže co jinak? Jak si měli počínat čeští politikové v onom roce 1918, aby k takovým koncům nedošlo?

Vytvořit stát v čistě národnostních hranicích možné nebylo. Udržet jej při životě v hranicích historických také ne. Třetí možnost nebyla… že ne? Ale byla: nevrtat do dějin, nerušit, co zrálo staletími. Nebažit tolik po samostatnosti, nebourat staré Rakousko, žalář národů to velmi komfortní, v němž se nikomu nevedlo zle. Ale to je pouze jedna, méně podstatná stránka účtu. Ta druhá… Z perspektivy mezitím uplynuvšího času nelze nevidět že po starém, zpátečnickém, zpuchřelém či jakém ještě se komu líbí Rakousku zůstalo ve střední Evropě vakuum, do nějž se okamžitě vecpal nekritický, širšího rozhledu ani reálného odhadu budoucnosti neschopný nacionalismus. Netušili národní tatíčkové - nebo možná tušili, ale potlačili v sobě – že zánikem starého mocnářství padne hráz, po staletí zadržující imperiální zálusky jak velkoněmecké, tak i velkoruské. Kdyby do ní nerýpali, mohl jistý aktivista jménem Adolf Hitler zůstat druhořadým tlučhubou bez podstatnějšího vlivu na politický vývoj; nemuselo dojít k – zatím – nejkrvavější válce lidských dějin, ani se nemusel Stalinův pařát roztáhnout na polovinu Evropy. Co pak se zemí Koruny české týče, nemusel se zločinný komunismus přerodit v připlesnivělý postkomunismus, jenž se teprve čtvrtstoletím… honem zaklepejme na dřevo… začíná čistit. Velkou zodpovědnost na sebe vzali tvůrcové československé samostatnosti, jíž nedostáli.

Jenže co se stalo, nedá se odestát, káže lidová moudrost. Poučit se z chyb minulosti se ale nejen dá, nýbrž je i naléhavě radno. Poučení první: nedomýšlejme si, že jsme nalezli kámen mudrců, jehož pomocí vyřešíme, nač nestačily generace našich předchůdců. Poučení druhé: pohlédněme do dějin vlastních i nevlastních, nasktyla-li se už někdy situace, v jaké se nalézáme, a jak byla – popřípadě nebyla – vyřešena. Jestli příznivě: proč hledat cesty jiné, nevyzkoušené? Jestli nepříznivě: neopakovat omyly, jež vedly k neutěšenému stavu, zase si ale nevymejšlet metody příliš revoluční; historie dosud nezaznamenala revoluci, aby po ní nebylo hůř než před ní. Poučení třetí, už možná trochu esoterické: naše třírozměrné vnímání nám neumožňuje zakalkulovat souvislosti nacházející se mimo dosah našich smyslů; i měřme raději sedmkrát, než jednou řízneme, obvykle do vlastního palce.

Čímž jsme se drahně vzdálili původnímu tématu, onomu rozcestí, na němž se ocitl národ český v osudovém roce 1918. Nebo ani tolik nevzdálili? Také tenkrát jeho vůdcové hned řezali, měřením se nezdržujíce. Možná by při bedlivějším zamyšlení došli k náhledu, jak nesmyslné, rozumnému účelu nesloužící je rozvracet habsburskou mnohonárodní říši. Mohla se stát předstupněm středoevropské federace, čehosi dosti podobného tomu, oč se dnes klopýtavě a provázena blamážemi pokouší Evropská unie, počátkem příznivějšího vývoje, než jaký narýsovali bořitelé trůnů.

To ovšem říkám já, starý zpátečník. Někdo pokrokovější by mě jistě poučil, že… ale to už se začínám opakovat, promiňte.

Hannover, 30. listopadu 2018



Diskuse


B. Veltrubský
18:18
3.12.2018

M. Prokop
:-P
15:27
3.12.2018

J. Heincl
16:03
3.12.2018

M. Prokop
16:56
3.12.2018

L. Severa
14:59
3.12.2018

B. Rameš
11:46
3.12.2018

A. Sedláčková
14:30
3.12.2018

J. Kanioková
20:44
3.12.2018

A. Alda
11:30
3.12.2018

J. Kanioková
Jo
20:46
3.12.2018

I. Schlägel
10:09
3.12.2018

F. Navr8til
9:55
3.12.2018

A. Alda
11:30
3.12.2018

F. Navr8til
14:03
3.12.2018

J. Farda
14:18
3.12.2018

J. Babicka
19:54
3.12.2018

J. Lukavsky
8:01
3.12.2018

J. Anděl
6:59
3.12.2018

B. Hynek
1:15
3.12.2018

S. Kalužík
0:57
3.12.2018

J. Brunner
21:09
3.12.2018

počet příspěvků: 25, poslední 4.12.2018 07:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.