26.7.2016 | Svátek má Anna






HISTORIE: O sebeurčení palestinských Židů

5.4.2014

Podle Bible začalo stvoření světa rozkazem "Budiž světlo". Následující řádky by mohly vnést trochu světla do arabsko-izraelského konfliktu.

Woodrow Wilson: "Národní aspirace musí být respektovány. Sebeurčení není pouhá fráze, nýbrž imperativní princip k jednání."

Právo národů na sebeurčení je principem, z kterého státy odvozují svou samostatnost. Toto právo je odvozováno z ideje národního státu. Každý národ má právo na vlastní suverénní stát. Některým národům postačí autonomie, jiné se spokojí s federativním uspořádáním, jiné požadují samostatnost a nezávislost.

Národnost je příslušnost jedince k určitému národu, přičemž národ se chápe jako společenství jedinců, jehož utváření ovlivňují společné dějiny, kultura, jazyk a území. Národnost jedince se může v průběhu života změnit. Buď se za původní národnost stydí, nebo to udělá z politických důvodů za účelem nabytí nějakých výhod. Než se arabsko-židovský konflikt vyostřil, používalo se pojmenování "palestinský" shodně pro Židy i Araby. Z toho je evidentní, že pojem "palestinská národnost" je nesmysl. Navíc název "Palestina" pro dávné izraelské území sice poprvé použil řecký historik Herodotos (484-432 př.n.l.), ale oficiálně přejmenoval Judeu na Syria Palestina až římský císař Hadrián v roce 135 n.l. Pro "Erec Izrael" se později používal také jednoslovní název "Judea". Takže platí rovnítko: Palestina = Judea, neboli "palestinská národnost" = "judská národnost". Izraelské království bylo rozděleno na severní Izrael a jižní Judeu. Židovští přistěhovalci od konce 19. století však tvoří, ve shodě s proroky, jeden židovský národ. Dnešní území Judeje a Samaří je kolébkou židovského národa.

Izraelci přišli na území "Erec Izrael" před 3500 lety. Arabové až v roce 636 n.l. při šíření islámu, ale o izraelskou zemi nejevili zájem jako hospodáři, spokojili se s nabytým územím ve válce. Noví muslimští vládcové, chalífové, řídili zemi postupně z Damašku, Bagdádu a Egypta. Z potomků chalífů, majitelů nabytého území, vznikla arabská šlechta. Když turko-tatarští Seldžukové dobyli v roce 1071 Jeruzalém, ponechali arabské šlechtě jejich privilegia. Vládu Arabů (636-1099) ukončili křižáci (1099-1291), ty vystřídali egyptští mamlúkové (1291-1516) a po nich vládli osmanští Turci (1517-1917). Tureckou nadvládu ukončil bez jediného výstřelu 11. prosince 1917 britský generál Allenby.

Během turecké vlády bylo 90 % půdy v majetku velkostatkářů, kteří pronajímali půdu arabským rolníkům. Všechny pozemky starého sultána v Palestině pak turecká vláda rozprodávala, zejména Židům za přemrštěné ceny a ti se stávali právoplatnými majiteli půdy. Mezi Araby byli hlavně nevzdělaní kočovní beduíni a drobní zemědělci, feláhové. Jejich primitivnímu zemědělství také odpovídala bídná sklizeň. Suma sumárum: Arabové nedali Palestině nic a Turci ještě méně. Arabové nechali černé kozy pást po celé Palestině. Kozy spásly trávu až do kořínků, vrchní půda erodovala a byla odváta. Země se stala prašnou krajinou. K tomu přidejme bažiny, močály, malárii a máme obrázek, jak vypadala Palestina pod tureckou vládou. K takové zdevastované zemi se nikdo nehlásil až do chvíle, kdy se vrátili její pravoplatní majitelé, Židé. S nimi se do země vrátily život a civilizace.

1738: Thomas Shaw (1694-1751), anglický duchovní a cestovatel, zažil "jen prázdnou zemi bez obyvatel".

1835: "Mimo Jeruzalém jsme neviděli živou bytost, jen naprosté ticho. Jako by tu byl jeden velký národní hřbitov." (Alphonse de Lamartine (1790-1869), francouzský spisovatel a politik)

1857: "Země je povážlivě vylidněna a potřebuje naléhavě obyvatele." (britský konsul v Palestině James Finn)

Z pohledu mezinárodního práva se židovský národ může odvolávat na tyto právní dokumenty: Na Balfourovou deklaraci, na rozhodnutí vítězných mocností v San Remu, na Mandát pro Palestinu z dílny Ligy národů a následný britský Mandát pro Palestinu. Všechny čtyři právní dokumenty opravňují Izrael spravovat celé území západně od Jordánu.

Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917 byl dopis britského ministra zahraničí Arthura Jamese Balfoura židovskému bankéři Rothschildovi, v němž vláda britského království vyjádřila sympatie pro "zřízení židovského domova v Palestině". Antisemité dodnes namítají, že "židovský domov" ještě neznamenal samostatný stát. Mají pravdu? Vezměme na pomoc českou hymnu. Slova "Kde domov můj" jasně znamenají vlast a vlast znamená suverénní stát. Národní domov pro židovský národ v Palestině nemůže mít jiný logický význam než suverénní stát. Z dosavadního soužití Židů a Arabů jasně plyne, že jiná forma než samostatný židovský stát je nemyslitelná. Bez pravidelné armády by Židé nepřežili. Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je doporučení VS OSN z listopadu 1947 o rozdělení Palestiny na dva samostatné státy: arabský a židovský.

Na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 byla zřízena Liga národů se sídlem v Ženevě.

Konference v San Remu

Na konferenci vítězných mocností (Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska a USA jako pozorovatele) v San Remu v dubnu 1920 bylo rozhodnuto, že území na západ od Jordánu, včetně Jeruzaléma, se má stát součástí židovské vlasti. Rozhodnutí konference akceptoval Kongres Spojených států v roce 1922 a bylo potvrzeno mezinárodní britsko-americkou dohodou o Palestině v roce 1925.

Důsledky konference v San Remu:

Palestina se stala právnickou osobou, Balfourova deklarace byla začleněna do mezinárodního práva, Británie byla povinná realizovat zřízení židovské vlasti v Palestině, právní nárok na Palestinu převedly vítězné mocnosti na židovský národ a Židům byla vrácena svrchovanost nad jejich historickým územím. Tato rozhodnutí jsou neodvolatelná. Arabské nároky byly uspokojeny vznikem Libanonu, Sýrie, Iráku a Jordánska.

Liga národů, Mandát pro Palestinu, červenec 1922

Mandát pro Palestinu jasně rozlišoval politická práva a práva civilní. Politické právo pro území na Západ od Jordánu bylo uznáno pro Židy. Arabům žijícím v židovském státě měla být zajištěna práva občanská a náboženská. Politická práva Arabům uznala Liga národů mandáty pro Libanon, pro Sýrii, pro Transjordánsko a pro Irák. V Mandátu pro Palestinu není arabský národ zmíněn ani jednou. Rozhodnutí Ligy národů o zřízení židovské vlasti bylo učiněno všemi 51 členskými zeměmi, je nezrušitelné, a platí tedy dodnes!

"Vzhledem k tomu, že vítězné mocnosti vyslovily souhlas s realizací Balfourovy deklarace z 2. 11. 1917 za účelem zřízení národního domova v Palestině pro židovský národ na základě znovuzřízení židovské vlasti v této zemi":

Článek 2

Pověřená země bude odpovědná za vytvoření takových politických a ekonomických podmínek, aby bylo zajištěno zřízení židovské vlasti, jak výše uvedeno.

Článek 4

Židovská agentura ať je uznána jako vhodné politické těleso pro realizaci židovské vlasti a pro zájmy židovské populace v Palestině. Takovou agenturou ať je sionistická organizace. Ta zajistí, ve spolupráci vlády Jejího veličenstva, pomoc všem Židům, kteří chtějí asistovat při zřizování židovské vlasti.

Britský Mandát pro Palestinu (MpP)

V San Remu rozhodly vítězné mocnosti 24. 4. 1920 udělit Mandát (pověření) Ligy národů Velké Británii. Text Mandátu následně potvrdila Liga národů 24. 7. 1922 a nabyl účinnosti v září 1923:

Článek 5

Británie je odpovědná, že žádné území Palestiny nebude odstoupeno, pronajato nebo dáno pod kontrolu vlády cizí země. (odevzdáním Golan Francii v roce 1923 to Británie porušila!)

Článek 6

Administrativa Palestiny usnadní židovskou imigraci ve spolupráci s židovskou agenturou pro vznik židovských osad na státní a neužívané půdě.

Článek 7

Administrativa Palestiny umožní nabytí palestinského občanství Židům, kteří projeví zájem o trvalý pobyt v Palestině.

Článek 25

Na území mezi Jordánem a východní hranicí Palestiny má pověřená země právo, se svolením Rady Ligy národů, odložit nebo odmítnout aplikaci toho mandátu.

Článek 27

Souhlas Rady Ligy národů je zapotřebí k jakékoli změně smluvních podmínek mandátu.

------------

Bílou knihou z 3. 6. 1922 Britové sabotovali Mandát pro Palestinu (MpP). Namísto suverénního židovského státu začali prosazovat kulturní a duchovní centrum pro židovský národ. Churchill vytvořil Transjordánsko a zakázal Židům vstup na toto území východně od Jordánu. Sám hlavní tajemník britské vlády Mark Young přiznal před komisí na 23. zasedání v roce 1933: "Je pravda, že v MpP nebylo nic, co by zakazovalo židovské přistěhovalectví do Transjordánska."

Jestliže území západně od Jordánu bylo právně přiznáno židovskému národu, pak se nesmí bránit Židům ve výstavbě bytů a domů na tomto území. Po rozpadu Osmanské říše toto území nepatřilo žádnému suverénnímu státu.

Ke změně podmínek v MpP by musela dát souhlas Rada Ligy národů, což se v případě Churchillovy Bílé knihy nestalo! Tím, že se ani Spojené státy nepostavily proti britské zradě, bylo na dnešní problém zaděláno. Britové stranili Arabům během nepokojů ve 20. a 30. letech. Zabíjení Židů často jen přihlíželi. Židy pak za odvetné akce dávali do vězení. Před svým odchodem z Palestiny darovali všechny zbraně Arabům!

Připomeňme, že Anglie vyhnala Židy ze svého území v roce 1290 jako první evropská země. Královna Alžběta II. navštívila během svých 250 oficiálních návštěv 129 zemí, ale ani jednou Izrael! A to navštívila také 14 arabských zemí, takže v regionu už byla.



Diskuse


L. Orlita
9:14
6.4.2014

E. Sevrát
10:02
5.4.2014

I. Schlägel
10:15
5.4.2014

E. Sevrát
10:24
5.4.2014

I. Schlägel
10:28
5.4.2014

P. Lenc
8:46
5.4.2014

H. Lukešová
1:29
5.4.2014

T. Kubín
0:17
5.4.2014

H. Lukešová
1:17
5.4.2014

L. Křivan
8:46
5.4.2014

H. Lukešová
10:44
5.4.2014

S. Netzer
11:52
5.4.2014

počet příspěvků: 15, poslední 6.4.2014 11:57









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.