“Ještě ze vzdálenosti 140 km jsme viděli ohně a kouř nad Prahou…”

Před sedmdesáti léty, ke konci druhé světové války, se uskutečnil jeden z největších náletů západních spojenců na Německo. Jednalo se o třídenní bombardování Drážďan britskými a americkými piloty. Americké posádky z 398. perutě 8. letectva používaly proslulé letouny B-17, t.zv. létající pevnosti.

Doletět ze základen v Anglii s několika sty letadel úspěšně na cíl, nebylo v té době jednoduché. Letci se cestou museli potýkat s německými stihači, s protiletadlovou obranou, s navigačními problémy a v neposlední řadě i se špatným počasím.

Z následujících archivních záznamů se dozvíme z první ruky o osobních zkušenostech několika mladých letců v průměrném věku 19 let, kteří se této mise 14. února 1945 zúčastnili. Tyto intimní postřehy z náročného letu nás zanesou zpět do pocitů posádek během takové cesty a znovu objasní, jak vlastně došlo k bombardování Prahy.

Wendell Saferite, pilot 602. letky:

“Nad Německem celá formace musela několikrát provádět S obraty, aby se vyhnula protiletadlové střelbě. Přední sklo zamrzalo a abychom se udrželi ve formaci, museli jsme otevřít postranní okno. Dokonce i kapalina v kompasu na palubní desce na chvíli zamrzla. Naměřili jsme venkovní teplotu asi -50 °C. Před cílem jsme letěli v přibližné výšce mezi 8 - 9 tisíci metry. Nepotkali jsme žádné stíhačky, ale nějaká protiletadlová palba tam byla.

Při zpátečním letu jeden z letounů žádal o povolení vybočit z formace pro nedostatek benzínu ve všech nádržích, včetně těch přídavných, t.zv. Tokio. Následovala reakce velitele letu : “My máme ještě méně...” Někdo mu odpověděl :”To máš zatracenou smůlu!” Na to se ozvalo: “Kdo to řekl?” Následně bylo nařízeno zase ticho na radiu. Formace potom pokračovala méně sevřeným uspořádáním a v Bruselu jsme byli nuceni natankovat. Při pojíždění po letišti jsme uvízli v blátě. Zašli jsme do jídelny, ale vše, co tam měli, byl nějaký zelený sýr! (Roquefort? pozn. př.) Posádka proto odjela autem do města se najíst a podívat se kolem. Našli jsme malé místo, kde jsme dostali steak z koňského masa. Po krátké prohlídce města jsme se vrátili na letiště a druhý den odletěli do Nuthampsteadu, na základnu v Anglii. Po hlášení o průběhu letu jsme se vrátili na baráky, rozpálili v kamínkách pohrabáč a vypálili v dřevěné židli další díru na znamení další úspěšné akce na Německo.

David Mills, pilot 600. letky :

“Moje poznámky z tohoto letu znějí: Byla to taková tragédie plná omylů, desetihodinová operace. Bombardovali jsme přibližně jen asi 140 km od ruské fronty. Asi půl hodiny před cílem jsme prolétali těžkou a přesnou protiletadlovou palbou. Můj bombardier mně řekl: “Míříme na špatný cíl!”

Bill Costado, pilot 601. letky :

“Pamatuji se, jak jsme se snažili udržovat formaci ve výšce 10 000 m, jak jsme prolétávali protiletadlovou střelbou a jak jsem jednou na radiu zaslechl úryvky hovorů:

…jsme hodně mimo kurz na cíl… Po nějaké době se mraky roztrhaly a zase bylo slyšet: ...umím číst mapu!... náš cíl Drážďany leží před námi! Měl jsem za to, že hlasy přicházely od posádky vedoucího letadla a že oni byli tak rozrušeni, že zapínali špatné přepinače pro komunikaci.

V armádních novinách Stars and Stripes jsme se později dočetli, že jsme prý shazovali letáky. To byly sakra těžké letáky, každý vážíl 450 kg!“

Howard Pinner, pilot 603. letky:

„Během letu přes Německo jsme museli několikrát měnit výšku a to zapříčinilo mnohem větší spotřebu paliva. Cíl byl ponořen v mracích. Ocenili jsme, že během náletu nedošlo k protiletecké palbě.To bylo neobvyklé. Když jsme se vraceli, ubýval nám rapidně benzin. Naše přístroje vykazovaly „prázdno“ na všech čtyřech motorech. Museli jsme přistát na základně stihačů P- 47 nedaleko St. Tron v Belgii, asi 80 km za spojeneckou frontou. Naše posádka tam byla nucena zůstat pět dnů kvůli špatnému počasí. Využili jsme čas k návštěvě Bruselu a utratili všechny peníze. 

Také v Anglii bylo špatné počasí. Po mnohém doprošování jsme nakonec dostali povolení k odletu na naši základnu. Tři piloti P- 47, kteří skončili svoje závazky ve službě, se s námi svezli. Doufali, že z Anglie se dostanou do Států rychleji než z Belgie. Během letu jeden z pilotů stál v kabině mezi mnou a co-pilotem. Nad naší základnou byla taková mlha, že personál ve věži nám musel dávat instrukce k přistání. Na první pokus jsme se jen srovnali s dráhou, při druhém pokusu jsme byli moc napříč. Dotkli jsme se podvozkem, ale protože to bylo již ke konci dráhy, museli jsme se znovu zvednout a zkusit to znova. Tentokrát se přistání zdařilo. 

Ti tři piloti P- 47 během těchto chvil hodně zestárli a museli přemýšlet, jestli nebyla chyba letět s námi. Stíhací piloti tradičně neradi létají s bombardéry. Tato příhoda pro nás nebyla neobvyklá, zažili jsme taková přistání již dřív.Teprve teď na základně jsme se dozvěděli, že jsme bombardovali špatný cíl. Také jsme slyšeli, že velitel mise, plukovník Ensign, během letu nebyl spokojen s vedoucím navigátorem a převzal jeho práci. Tím se stalo, že jsme bombardovali Prahu.”

Nunzio Addabbo, navigátor 601. letky:

“Lituji, že se nedochoval můj letový deník, abych mohl doložit svoji zkušenost. Nad Německem jsme zažili velice silný vítr, až kolem 160 km/hod. Poznal jsem, že jsme se odklonili od našeho kurzu na Drážďany, a ohlásil jsem to našemu pilotovi. On informoval rádiem vedoucí skupinu, ale k žádné nápravné akci nedošlo. A tak jsme místo původního cíle bombardovali Prahu. Když jsme odlétali, ještě ze vzdálenosti asi 140 km bylo vidět ohně a kouř nad Prahou.

Během našeho obvyklého hlášení po každé operaci jsem oznámil problém se záměnou cíle a předložil svůj letový deník. Až příští den, po analýze fotografií z letu, byla chyba tiše potvrzena. Nevím, jestli jsem byl jediný navigátor, který hlásil tento problem, ale jedno je jisté, z vyšších kruhů mně nikdo nikdy ani nepoděkoval, že jsem měl pravdu.”

Harold Brown, navigátor spodní skupiny vedoucí letky:

“Během letu byla dostatečná pozemní viditelnost, abych mohl měřit směr a sílu větru My jsme neměli na palubě H2S radar, t.zv. Mickey, takže zjišťovat naši pozici záleželo na přímém měření a pozorování (dead reckoning). Zanedlouho jsme ale vlétli do mraků a zem přestala být viditelná. Obdržel jsem rádiem z vedoucího letounu od plukovníka Ensigna nejméně dva dotazy ohledně naší pozice. Radary Mickey v obou vedoucích letadlech pracovaly nespolehlivě, takže letci měli potíže získat správné údaje. Informoval jsem je, že moje měření ukazuje, že jsme asi 80 km jižněji od plánovaného kurzu. Ovšem to bylo na základě předchozích dat, která mohla být již zastaralá. Brzy nato vedoucí navigátor hlásil, že Mickey znovu pracuje a že upřesnili cíl. Protože mraky se zase roztrhaly, nálet byl proveden podle viditelnosti.

Vraceli jsme se do Anglie a všichni jsme se domnívali, že jsme zasáhli Drážďany. Když byly ale fotografie náletu zpracovány, ukázalo se, že to byla Praha. Chyba byla zkoumána a ukázalo se, že tím, že radar mylně zachytil Plzeň a Prahu namísto Chemnitzu a Drážďan, opravdu jsme se odchýlili asi těch 80 km.

Byla to zvláštní náhoda. Obě města leží ve stejné vzájemné pozici. Navíc byla vzdálenost z Anglie téměř stejná. Pamatuji se, že jsem pozoroval zem během náletu a porovnával fotografie, které jsme dostali před odletem. Tok řeky městem měl mírně jiný úhel. Napadlo mě, kam jsme to vlastně bomby shodili? Nicméně přes tento rozdíl vypadala obě města nápadně podobně. Vzhledem k tomu, že v té době palubní radary byly nedokonalé a že jsme neměli dnešní vyspělou navigační techniku, důvod k chybě může být snadno chápán. Ta zvláštní podobnost těch dvou měst věci nepomohla.”

Don Mc Pherson, navigátor skupiny, vedoucí letoun:

“Vše probíhalo dobře, až jsme přiletěli do rúrské oblasti. Tam můj radar začal vynechávat, až úplně vysadil. Oznámil jsem to pilotovi a bylo rozhodnuto, že vedení převezme pobočný letoun, ve kterém radar údajně pracoval normálně. Od toho momentu jsem se vezl jen jako pasažér. Pamatuji se, jak jsem byl překvapen, když jsme se dozvěděli, že jsme bombardovali špatný cíl. Byla to moje jediná špatná zkušenost s radarem. Jsem přesvědčen, že toto selhání zavinilo tu circa 100kilometrovou odchylku…”

Ralph McIntyre, hlavní navigátor 601. letky:

“Jako skupinový navigátor jsem měl odlétáno asi 25 misí. Pamatuji se, že let na Drážďany měl problémy již od začátku. Vítr byl neuvěřitelný a letový plán byl nanic. Radar přestal pracovat již v počátcích letu, a tak jsme minuli všechny kontrolní body. Brzy jsme doporučili, aby vedení bylo předáno deputy letounu. To se stalo, ale před odhozením bomb jsme vedení převzali zpět. Nemohl jsem rozpoznat cíl, protože to bylo mimo moji mapu. Zahlédl jsem nějaký most na pokraji velkého města a někdo hlásil padá to kolem dokola.

Během zpátečního letu jsme měli silný čelní vítr a museli jsme přistát ve Francii a natankovat.”

xxx

Teprve po letech v Americe jsem našel odpovědi na otázky kolem únorového náletu, které nebyly dřív uspokojivě zodpovězeny. Ke shora uvedeným originálním postřehům připojuji svoji osobní zkušenost z té doby:

Den 14. února 1945 pro mě začal jako každý jiný. Ráno, při hodině němčiny, jsme odzpívali Deutschland Deutschland über alles a Die Fahne Hoch a za pár hodin jsme se s jinými spolužáky rozcházeli domů. Z Panské ulice jsem měl vyšlapanou trasu přes Václavské náměstí, skrze Seminářskou zahradu a přes Jungmanku do Vladislavovy ulice. Výhodou pro desetileté školáky bylo, že v té době nebyl mimo tramvají provoz po městě téměř žádný.

Doma, kolem oběda, se náhle rozeřvaly poplachové sirény a téměř současně začal zvenku hrozivý rámus a dunění, při kterém se náš dům otřásal do základů.

Zprvu nikdo nevěděl, co se děje, ale když se spěšně sešla většina nájemníků v připraveném krytu ve sklepě, všem rychle došlo, že se muselo jednat o skutečný bombardovací nálet. Do té doby sirény často houkaly a rádio hlásívalo, že se přes Korutany a Štýrsko blíží svazy nepřátelských letadel, ale nikdy se nic nestalo.

Tentokrát to bylo ale opravdové. Na nedalekém Karlově náměstí spadlo mnoho pum. Do parku s protileteckým úkrytem, na okolní domy, zasažen byl historický klášter Emauzy, dokonce i nemocnice. Zkáza potom pokračovala dál, vzhůru přes Vinohrady. Rodiče co nejrychleji kontaktovali další členy rodiny, kteří bydleli právě v té čtvrti. Rodina matčiny sestry byla v pořádku, ale babička, která bydlela na kraji Riegrových sadů, zažila otřesnou příhodu se št’astným koncem. Jedna z mnoha bomb, které v okolí spadly, proletěla chodníkem do sklepa domu a nevybuchla.

Než se ji pyrotechnikům podařilo zneškodnit, dům byl na několik dní evakuován.

Po této události se rodiče rozhodli, že nás s bratrem přestěhují mimo Prahu, ze strachu, že se takové nálety budou opakovat. S matkou jsme tedy začali bydlet v naší vilce u Mníšku pod Brdy. Tam jsem také pokračoval do konce školního roku v docházce. Byla to značná změna. Z Emerlingova učitelského ústavu do venkovské jednotřídky. Mně se to líbilo, život tam byl trochu jako dobrodružství.

S několika dětmi z nejbližšího okolí jsme každý den chodili pěšky asi 2 km poli a mezi rybníky do školy a zpět. Cestou jsme ovšem provozovali všelijaké nezbednosti.

Pár událostí nám ale připomnělo, že nedaleko kolem nás válka v Evropě stále pokračuje. Obzvlášť mně utkvělo v paměti, jak zase jednou, cestou ze školy, jsme na modrém nebi pozorovali svazy stříbřitých letadel. Letěly v ohromné výšce při temném hučení a za sebou nechávaly bílé čáry jako stužky obláčků. Již jsme chápali, že to jsou bombardovací letadla, a když jsme náhle uviděli, jak něco od nich padá k zemi, v panické hrůze a strachu jsme se rozprchli do stran a padli na zem. Dodatečně jsme se poučili, že to byla pouze odhozená přídavná benzinová nádrž. Jindy letadla shazovala tisíce stříbrných proužků staniolové folie, věděli jsme, že toto je neškodné, a využili jsme to na hraní.

Vážnější bylo, když jsme jednou byli na dálku svědky útoku na osobní vlak, kdy t.zv. hloubkový stíhač roztřílel lokomotivu. Říkalo se, že to byl anglický pilot. Naše klukovská zvědavost přemohla veškerý strach a druhý den jsme na místě kolem vraku sbírali krásné lesklé mosazné vystřílené patrony z kulometů. Později, po revolučních dnech a konci války, k těmto hračkám přibyla i živá munice. My jsme vždycky našli pro takové věci uplatnění. Úplně zázrakem nikdo nepřišel ani o prst.

xxx

Vzpomínky letců použity s laskavým svolením 398. Bombardovací Group Memorial Associace, přeložil Richard G. Preiss, všechna práva vyhrazena.