29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: Neznámý holocaust

31.3.2011

aneb Homosexuálové za nacismu

Genocida, kterou nacisté prováděli na Židech, je dnes v západním světě připomínána jako nejhrůznější memento 20. století. Její zpochybňování je v mnoha státech právem považováno za trestný čin. Tzv.“svobodné“ bádání nad její historicitou (tak, jak nám to na svých „vědeckých“ konferencích občas předvádí Mahmúd Ahmadínedžád) je vnímáno jako obzvlášť nechutná karikatura liberální demokracie.

Méně už se připomíná nacistická genocida Rómů (odhady mluví o 220 tisících až 1,5 miliónu obětí), svědků Jehovových (zabito cca 2 500 až 5 000 lidí), zavražděných nemocných osob (200 000 až 250 000 obětí) či usvědčených homosexuálů (viz níže). Počty obětí v těchto sociálních skupinách jsou sice oproti židovským obětem výrazně nižší v absolutních číslech, pokud však jde o procentuální zdecimování zmíněných komunit, jsou dostupná data opravdu alarmující.

Absolutní čísla židovských obětí jsou pochopitelně mnohem vyšší (až 6 miliónů), což je nepochybně jedním z faktorů, proč je genocida Židů v povědomí Západu zapsána mnohem hlouběji .

Dalším důvodem je pak kulturně-hodnotová blízkost židovské komunity a západní civilizace. Což se o Rómech, Svědcích Jehovových a homosexuálech (na které se zaměřuje tento text) říci nedá.

Je pravda, že i Židé byli po celá staletí evropskými elitami ostrakizováni, a tak se může zdát naše spoluúčast na jejich utrpení poněkud překvapivá. Přesto, rozsah nacistických hrůz nakonec přispěl ke ztotožnění se západního povědomí v rámci tzv. židovsko-křestansko-antické identity. Tedy něčemu, co je dnes považováno na společně sdílenou hodnotu, na které západní civilizace staví.

Pokud jde o homosexuály a Rómy, jejich kauza se dnes (narozdíl od Svědků Jehovových) těší jisté přízni moderního západního myšlení. Nabízí se tak otázka, proč není vztah k jejich utrpení z dob nacismu více zřetelný. Příklady této piety jsou totiž spíše ojedinělé a uctívá ji pouze marginální část liberálně-levicových elit: vzpomeňme marné Havlovo a Kocábovo angažmá v kauze rómského tábora v Letech u Písku či odhalení památníku homosexuální genocidě v Berlíně (kde vládne gay-aktivistický starosta Klaus Wowereit).

Fakta o genocidě homosexuálů

Jak tomu vlastně s holocaustem gayů tehdy bylo? Ve dvacátých letech se homosexuálové těšili v Německu větších svobod než ve většině evropských zemí. Už roku 1933 však Hitler prosadil nejen pálení knih týkajících se homosexuality (6. května tohoto roku jich na 20 000 spálili mladí nacisté) a zavádění seznamů homosexuálů, ale i jejich postupné vyvražďování uvnitř NSDAP. Některým gayům (či „homofilům“, jak se jim tehdy říkalo) se podařilo ještě téhož roku uprchnout do zahraničí.

Roku 1934 se Hitler rozhodl skoncovat se svým rivalem, vůdcem SA Ernstem Rohmem, který byl homosexuálem (ba co více, svého času se snažil vytvořit z SA svůj jakýsi „homosexuální podnik“). Vůdce totiž původně nad tímto předákem držel ochranou ruku, ačkoliv homofobní kampaň vůči němu mezi nacisty už nějakou dobu sílila. Kancléř se snažil Rohma chránit, neboť se domníval, že zprávy o jeho sexuální orientaci jsou jen štvavými pomluvami Židů a sociálních demokratů (podle některých badatelů se navíc sám Vůdce s homosexuálními sklony potýkal). Obdobně Himmler (šéf SS), který původně Rohma hájil, se rozhodl později s homosexuály jednat nekompromisně. „Musíme vyhubit tyto lidi a vyrvat jejich kořen z našeho národa. Homosexuálové musí být zničeni.“1 Později Himmler založil tzv. “Ústřední říšský úřad pro boj s homosexualitou a interrupcemi“.

V letech 1933 až 1945 bylo uvězněno na 100 000 gayů, z nichž kolem 50 000 bylo zavražděno. Koncentračními tábory však prošlo „jen“ kolem 10 000 z nich, nicméně až 60% těchto vězňů zde bylo zabito. Tak vysoké procento je přisuzováno faktu, že spoluvězni dozorcům v zabíjení ochotně pomáhali (ve srovnání, mezi vězněnými politickými odpůrci se procento zavražděných odhaduje na 41%, mezi Svědky Jehovovými na 35%).

Homofobie byla tedy – z hlediska fatálních důsledků – možná vážnějším faktorem než antisemitismus či rasismus, jimž čelili vězni vzájemnou solidaritou. V porovnání s jinými vězni byli gayové nuceni vykonávat náročnější a nebezpečnější práce. Tato politika byla součástí koncepce zvané „vyhubení prostřednictvím práce“. Homosexuálové se také mnohem častěji stávali objektem pokusů nacistických lékařů. Ti chtěli takto identifikovat gen homosexuality, aby předešli dalšímu výskytu uvedené orientace u árijské rasy. Archívy rovněž zmiňují stovky homosexuálů, kteří byli kvůli své orientaci násilně vykastrováni.

Pokud jde o lesbické ženy, tyto nebyly vystaveny perzekucím v tak velké míře. Jakkoliv byla jejich existence považována za národní a bezpečnostní hrozbu, věřilo se, že se postupně dokáží lépe přizpůsobit a asimilovat v rámci heterosexuálních norem.

Holocaust homofilů nebyl specifikem pouze nacistického Německa. Ze spojeneckých zemí se však dochovalo jen minimum dat. V Itálii, kde byla homosexualita předtím dlouhodobě legální (byla povolena už v 19. století, což bylo na evropské poměry relativně brzy), se Mussolini sice pokusil homosexuály pronásledovat, o systematickou genocidu se však podle všeho nejednalo. Rovněž ve Španělsku byly po nástupu Franca zavedeny tvrdé zákony a homosexuálové byli zavíráni do speciálních vězení pro devianty, a to až do roku 1975.

Obecně vzato se dá říci, že dobové informace z dalších zemí jsou skoupé a někdy si i odporují (například u perónismu, který byl jakousi svéráznou fúzí mezi marxismem a fašismem). Pokud jde o pozdější období, v mnoha pravicově vojenských režimech (zejména v Jižní Americe), které se částečně inspirovaly německým nacismem, byla uplatňována nelítostná anti-homosexuální perzekuce. Např. v post-perónistické Argentině 70. let bylo mezi záhadně mizejícími odpůrci režimu i mnoho gayů. Počty obětí v jednotlivých státech však pravděpodobně nebyly nijak monitorovány (některé dostupné statistiky jsou navíc zkresleny příslušností obětí k několika vyvražďovaným sociálním skupinám najednou). Podobně vypjatá forma homofobie, kterou zavedli nacisté v Německu, nebyla totiž takto explicitně v jiných zemích ideologicky zformulována.

Poválečné období

Homosexuálové, kteří přežili vyhlazovací snahy nacistů, se narozdíl od ostatních postižených sociálních skupin nedočkali žádného odškodnění. Ačkoliv došlo v NDR (a následně i v SRN) k dekriminalizaci homosexuality „už“ koncem 60. let, některé anti-homosexuální zákony zavedené hitlerovským režimem zůstaly formálně platné až do roku 1994! Po válce se nadále využívaly seznamy homosexuálů shromážděné nacisty a někteří postižení nadále zůstali ve vězení. Tzv.“zákony proti sodomii“ zůstaly tedy v SRN v platnosti (byť v méně restriktivní formě) a oficiální omluva přišla ze strany německých úřadů až v roce 2002.

První systematické bádání nad formami a rozsahem gay holocaustu se objevily na Západě až začátkem 70. let. Tento výzkum však mnohde nenašel politického pochopení. Židovské organizace hleděly na teorie o gayích coby samostatně perzekuované sociální skupině s nevolí. Později nenašel tento trend podporu ani v USA u nastupující Reaganovy administrativy. Navíc, věcné závěry výzkumů byly zkreslovány medializací nového problému zvaného AIDS. Téma legitimizace gay holocaustu se politizovalo a na půdě různých věhlasných institucí se vedly polemiky o definici slova „genocida“. Ellie Wiesel dokonce oponoval slovy: „Zaměřit se na jiné postižené skupiny může v této souvislosti znevážit hrůzu židovského holocaustu.“2 Přesto se během 70. let postupně etabloval pojem „gay holocaustu“ a obhájci tohoto termínu odhalovali a systematizovali výše uvedená data. Přispěl k tomu zejména výzkum pánů Heinze Hegera, Guntera Grau a Richarda Planta3. Oficiálně však dodnes není termín „holocaustu“ a „genocidy“ homosexuálů uznáván všemi, například OSN explicitně definuje genocidu jako jev determinovaný faktory „národními, rasovými, etnickými či náboženskými“. Soudobý diskurs pak poněkud sklouzává do polemik o politické korektnosti, o definicích zmiňované genocidy, o deklaracích, formulacích, slovních půtkách. Což může leckomu připomínat jalové debaty o tom, zda homosexualita je či není nemoc. Jako by tento faktor snižoval hodnotu boje proti homofobii či samu důstojnost homosexuálů.

Faktem tedy zůstává, že otázky odškodnění a další konkrétní nápravné kroky toho, co se stalo (ať už se světové společenství shodne na jednotné definici či nikoliv) zůstávají dodnes problematickou a systémově nedořešenou otázkou.

1Plant, Richard. The Pink Triangle: The Nazi War Against Homosexuals. New York, Henry Holt and Company, 1986, strana 99.
2Více v William J. Spurlin, Lost Intimacies: Rethinking Homosexuality under National Socialism (New York: Peter Lang Publishing, 2009)
3Více v Heinz Heger, The Men With the Pink Triangle (Hamburg: Melin-Verlag, 1980)

Tombi21.blog.cz