Ke komunistické a socialistické žurnalistice patřila neodmyslitelně základní poučka, že velký soudruh nejen umí všechno, ale je i velký ve všem. Takže když včelařský časopis musel napsat něco k nějakému leninskému výročí, bylo jasné, že Lenin (doplň si Stalin, Zápotocký, Gottwald a jiní) byl mimo jiné vynikajícím včelařem.

Není tedy divu, když časopis Myslivost č. 3/1970 přinesl stať o tom, jak geniální byl soudruh Lenin myslivec. Místy jsou jisté pasáže onoho článku spíše k popukání. Kdybychom ovšem nevěděli, že "životní příhody" Leninovy, či někoho z dalších masových vrahů, byly servírovány malým dětem již v mateřských školách.

A bohužel, věřily jim nejen děti, ale i jejich učitelé. Někteří při jejich čtení potlačovali pláč z dojetí. A mezi námi, není to tak dávno. Takže čtěte o soudruhu Leninovi, geniálním myslivci. A všimněte si, že si v roce 1899 objednal prostřednictvím svého soudruha bratra Dimitrije do svého sibiřského vyhnanství pušku lankasterku z Luttychu. Ještě, že se to tehdy nedozvěděl Vladimír Vašek. Jinak je následující text naprosto autentický. A byl napsán teprve před 43 lety.

Ptáte se, jaký byl Lenin myslivec? Na začátku třetí dubnové dekády uplyne sto let ode dne, kdy se v Uljanovsku narodil Vladimír Iljič Lenin, vůdčí osobnost novodobých dějin. V těchto dnech znovu zhodnotí jeho význam veškerý pokrokový svět. A je samozřejmé, že se pozornost většiny soustředí na jeho význam jako politika, filozofa a tvůrce prvního socialistického státu. Proto nebude vadit, podíváme-li se na V. I. Lenina poněkud jinak, než většina časopiseckých autorů.

Pokusili jsme se na základě drobných zpráv, které jsme zjistili v sovětských nebo jiných materiálech, udělat si obrázek o Leninu myslivci, o jeho vztahu k přírodě, zejména živé, a poznat ho v jeho nejsoukromějších chvílích, kterými jsou lovecké vycházky. Nepodařilo se nám jich sehnat mnoho, protože Lenin byl skromný a v jeho soukromí ho nedoprovázeli reportéři, nicméně i to málo, co máme k dispozici, postačí, abychom poznali, co znamenala pro něho myslivost a jak se i v této své činnosti projevuje v celé své velikosti.

Lenin byl v Rusku člověkem naprosto netypickým. Rád totiž chodil do hor. Za svého nedobrovolného pobytu v Tatrách, např. dvakrát vystoupil na nejvyšší vrcholy dnešního Polska, na Rysy. A to běžní Rusové nedělávali.

Lenin byl člověk veskrze pokrokový a jeho láska k přírodě, k lesu, horám a všemu co s tím souvisí, to dokazuje. V lese nacházel osvěžení pro svou další práci. Ve Švýcarsku, na severním úpatí Vysokých Tater, v tehdejší rakouské Haliči i v Mnichově se občas potěšil čistou přírodou. V Tatrách se mu na rozdíl od Švýcarska líbilo víc. Panenská příroda Tater nebyla v době jeho emigrace ještě narušena ozubenými železnicemi a hotely.

Lov považoval za příležitost k oddechu, při níž získával ztracenou energii. I při aktivním odpočinku v přírodě využíval každé chvíle k poznání života lidu. Ostatně v lese se nejlépe soustředil k přemýšlení o záležitostech politickoorganizačních. V Mnichově bydlel ve Schwabingu za Anglickou zahradou s věkovitými stromy a Isarem a často chodíval s Naděždou Krupskou roklí proti jeho toku. Ale nejvíc příležitostí sblížit se s přírodou měl ve vyhnanství na Sibiři. Z té doby se zachovaly některé dopisy, jejichž obsah se týká lovu. Hned v prvním dopise matce z 30. května 1897 píše:

"Včera jsem jezdil asi 12 verst daleko a střílel na kachny… Zvěře je mnoho, ale bez psa, a přitom takový špatný střelec jako jsme já, loví dost těžko".

V jiném dopis sděluje:

"Stále se ještě zabývám lovem. Teď je lov očividně méně úspěšný (na zajíce, tetřevy a koroptve – pro mě ještě nový druh lovu, a proto si musím zvykat), ale nikoliv méně příjemný. Jakmile se vyklube pěkný podzimní den, beru pušku a toulám se po lese a polích. Beru s sebou domácího psa, jenž má některé (nevelké však) lovecké vlastnosti. Opatřil jsem si svého psa a doufám, že časem vyroste, a že si ho vychovám. Jen nevím, bude – li z něho dobrý pes, bude-li mít dobrý nos. Rozeznat to neumím a podle původu mého " Pegasa" nelze sestavit úplně jasný posudek o jeho kvalitách".

V dopise z 10. prosince 1898 píše:

"Zajíce jsem lovil na podzim napořád – na ostrovech Jeniseje je jich spousta, takže jich máme pokrk. Na křepelky je zapotřebí (na podzim) dobrý pes – moje Jenny je buď mladá, nebo špatná…"

V roce 1898 v dopise bratru Dimitriji Iljiči Uljanovovi prosí o pušku lankasterku.

"Mám ceník obchodu se zbraněmi I. Schönbrunnera. Podle toho ceníku se mi zdály zvláště výhodné lankasterky Augusta Frankotty z Luttychu, ráže 12 nebo 16. Náboje je třeba vzít nové, neboť musí v pušce přesně sedět. (Dej přednost lehké pušce, je možné a samo o sobě lepší, budou-li hlavně pořádnější. Nezlomí se tak snadno nebo neohnou. Jaksi jsem zchoulostivěl s lehkou berdankou!) Je nutno, abys je vyzkoušel a vzal s sebou zkušební listy. Strojek na nabíjení nábojů co nejjednodušší (mám na vyjímání nábojnic obyčejné šídlo na konci hole). Loveckou brašnu netřeba (když něco ulovím, tak to donesu obyčejně na provázku). O kovových kartáčcích mi říkal jeden soudruh, že jsou velmi užitečné".

Pobyt v přírodě mu znesnadňovalo vedro a komáři.

"Pojedete – li sem, vezměte s sebou hladký černý tyl na síťky proti komárům, bez síťky tady nemohu chodit. Místo je dokola dost bažinaté".

Na konci vyhnanství píše ze Sibiře toto:

" Vedro trochu vadí lovu, kterému bude, bohužel, brzy konec".

Již první noc po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce podepsal Lenin dekret o přírodě, jímž prohlašuje všechno přírodní bohatství za státní, a spolu se Sverdlovem, podepsal r. 1918 "Základní zákon o lese", jímž se staly lesy socialistickým majetkem. Místním orgánům se ukládalo nejen lesa užívat, ale také ho obnovovat. Potom následoval

"Zákon na obranu lesa", kde se konstatovalo, že lesy jsou důležitým přírodním činitelem, a že jen potřeba nejen je chránit pro myslivce a těžbu, ale i pro jiná odvětví hospodářství, neboť zabraňují sesuvům půdy, rychlému odtoku vody a mají vliv i na podnebí. Také aktivně bojoval proti zlu lesních požárů. Sám se hašení požárů několikrát účastnil.

Přírodu měl rád. Často se vracel z lovu úmyslně s prázdnou, a přesto spokojen a s úsměvem na rtech. Liboval si hlavně, že celou tu dobu, co lovil, ho nikdo nerušil, nezvonil telefon a nepřicházel zprávy a nemusel o ničem důležitém rozhodovat, jen dýchat čistý vzduch.

Když viděl jednou v Sokolnikách ničit břízy a borovice, navrhl vládní dekret proti kořistnickému ničení lesa. Tak zachránil dnešní park.

Jako myslivec rozuměl otázkám regulace lovu a věnoval mu po vítězné revoluci značnou pozornost… jako výraz vděku Leninovi za jeho péči o ochranu přírody byla přejmenovaná první sovětská rezervace u Astrachaně na Leninovu rezervaci.

Už od 1. ledna 1919 se dbalo na Leninovu radu chránit předměstské lesy, parky a jiné zelené plochy ve městech. Lenin upozornil, že musí být zelená nejen Moskva, ale i ostatní města, a radil sázet podél ulic stromořadí. Navrhl vysazovat stromy zejména o slavnostech 1. máje. Za poražení zdravého smrku v parku v Gorkách navrhl správci Veverovi trest jednoho měsíce vězení. Správce nejdříve provedl sebekritiku a pak poprosil o zmírnění trestu. Ale Lenin byl v tomto směru neúprosný. Trest pro vedoucího měl být účinným varováním jeho podřízeným.

Existuje ještě mnoho podobných příkladů, jež by podrobněji vykreslily Lenina jako ochránce přírody. Svědčí o tom ostatně heslo sovětských ochranářů: Chraňme přírodu jako Lenin.

Na jednom honu si Vladimír Iljič sedl pod věkovitý dub. Uslyšev tokání, zamířil na tetřeva a za chvíli byl zpět. Za pasem měl tetřeva a pochvaloval si: Je krásný, až je mi ho líto. Pak si prohlédl trofeje ostatních.

Ve vsi Žukovo, po skončení lovu, vařili čaj. Vasilij Baričkin požádal Sergejeva, aby mu vyjmul z pušky prázdnou nábojnici, jež se mu v pušce roztrhla, a aby vyčistil celou pušku. Sergejev se pustil ihned do práce. Když byl hotov s Baričkinovou puškou, vyčistil s láskou i pušku Leninovi. Lenin poděkoval.

Na cestě do Moskvy se Lenin zajímal o všechny vesnice kolem a vyptával se lovců na podrobnosti, jak tu sejí a komu patřila pole i lesy. Jakýsi vysoký muž jménem Grigorij Nikolajevič Brikošin otevřeně vyprávěl o případu pytláctví ve vsi Bogdanická u řeky Pachry. Lenin Brikošina pozorně vyslechl a pochválil ho za čestnost. Pak něco napsal a podal lístek lovci. Byl to příkaz, aby v Moskvě vydali jeho pušku Brikošinovi. Měl ji použít za odměnu v boji proti pytláctví. Také Sergejev dostal jeden poukaz současně s příkazem, aby uvedl na pravou míru poměry v Pachře. Dva dny po lovu se objevila ve vsi vyšetřovací komise. Stížnost se potvrdila jako správná a byl zvolen nový vesnický sovět.

Než Lenin onemocněl, odcházíval v sobotu hned po příjezdu do Gorek na lov. V zimě na lišky a zajíce, v létě na tetřívky a kachny. Několik dní před smrtí se jel podívat na hon. Poblíž saní stála v křoví sanitka. Když se lovci se psy blížili, Lenin je se zaujetím sledoval. Byla to jeho poslední lovecká radost.

Jistě se ptáte, jakým byl Lenin vlastně myslivcem. Jeho známí říkají, že nestřílel špatně, ač se sám klasifikoval jenom dostatečnou známkou. Špatně však rozeznával hlasy, jimiž se ozývá lovná zvěř. Zato nikdy neužíval hrubých slov, kterážto v zápalu lovu uklouznou i jinak slušným lidem. Ale co je hlavní: cit, rozum a láska k přírodě převládaly u něho nad vášní. Byl to tedy dobrý myslivec.

(Článek je mírně krácen, napsat to všechno bylo nad mé síly)