18.10.2017 | Svátek má Lukáš


HISTORIE: Nemilé pocity z přečtení svých dřívějších výtvorů

15.6.2017

Vyhýbám se jejich prolistování. Některé po letech připadají trapně neohrabaně, jiné naopak dělají dojem, že se povedly a dnes už bych to třeba neuměl. Jiné překvapí již zapomenutými podrobnostmi. Zrovna včera jsem se dotkl výtvoru z roku 2010, knížka s názvem NÁVRATY A NENÁVRATY:

Naším největším nepřítelem je přece jenom generál, generalisimus ČAS. Jednak nás všechny - dřív nebo později – spolehlivě zabije, a jednak už teď zabíjí naši paměť. I ti, kteří zapomínat nechtějí, si dobu svého mládí přikrášlují. Amnésie je ochotným spojencem lidí se špatným svědomím. Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR však s všemožnými výmluvami neprojevuje zájem o orální historii – zaznamenání zkušeností zmenšujícího se okruhu svědků.

K značnému zapomínání, vymazávání minulosti přispívá i buldozer. Stačí zajet na Jáchymovsko a nenajde se tam ani jeden zachovaný koncentrák. Na Příbramsku ale jeden zbyl: tábor Vojna, nedobrovolná adresa politických vězňů, ničících si zdraví v tamějších uranových dolech. Po nich to převzali vojáci a po listopadu 1989 se podařilo zabránit, aby i tam buldozer zasáhl. Bývalý vězeň Zahrádka se velice přičiňuje, aby paměť úplně nevyprchala. Jako předseda odbočky Konfederace politických vězňů – takových odboček je v republice přes šedesát - se stará o Muzeum Třetího odboje v Příbrami, kam Lom s Láskou zamířili.

Proč není takové muzeum v Praze? Poněvadž Praha neprojevila o toto zachování paměti zájem a v Příbrami osvícená radnice se starostou, rovněž bývalým vězněm, poskytla prostory za symbolickou jednu korunu ročního nájemného. Ne že by tamější veřejnost byla pyšná na takovou iniciativu. Neznámé ruce pravidelně servou ukazatele, jak Muzeum najít.

Adresa nalezena: Zámeček 106, Příbram I, PSČ 261 01. Pouhé tři místnosti, ale napěchované otřesnými materiály. Například Protokol, sepsaný 6. ledna 1950 ve věznici státního soudu v Praze. Přítomni tři soudci, jeden prokurátor a zapisovatel. Z vazby přivedeni čtyři odsouzení, aby se dozvěděli, že milost jim nebyla udělena a poprava se bude bude konat zítra, 7. ledna, v 6 hodin ráno. „Poté se předseda zeptal odsouzených na jejich přání, jimž bude podle možností vyhověno. Po přečtení schváleno.“ Schváleno kým? Patrně odsouzenými, poněvadž pak následovaly jejich podpisy.

„Úřední záznam. Výkon hrdelního trestu na odsouzených... za přítomnosti...“ S výjimkou kata všechna jména uvedena.

„Výkon proveden. Bohumil Klempt – výkon v 6.10 hod., smrt konstatována v 6.21 hod.“ Josef Placák věšen v 6.25, smrt v 6.39, Kamil Novotný, věšen v 6.54, smrt v 7.09, Josef Hořejší věšen v 7.11, smrt v 7.25.

„Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods.Josefa Placáka, který při výkonu vykřikl „Ať žije Masaryk.“ Výkon skončen 7.30 hod.“ Celkem tedy hodina a půl, doba fotbalového utkání. 11 až 15 minut umírání, 5 minut k odstranění mrtvoly ze šibenice a nasazení oprátky dalšímu kandidátovi.

Přísně tajný pokyn č.12053 Politického sekretariátu Ústředního výboru KSČ uvádí: „K výkonu absolutního trestu používat popravčího, který jako občanský zaměstnanec bude ve stavu ministerstva vnitra, správy NZ a vedle této funkce bude pracovat v normální práci.“

Za každý popravčí počin inkasovali odměnu 600 korun. Nikde náznak o nedostatku zájemců o tuto funkci.

Od padesátých let se výlučně popravovalo v pankrácké věznici. Šibenici tvořilo vztyčené prkno, kladka a oprátka. „Tento způsob popravy byl zvláště krutý. Odsouzenec si totiž při škubnutí provazu nezlomil vaz, ale deset až patnáct minut se dusil.“ (Lidové noviny, 12.6.01).

Doklady k dispozici v Muzeu:

„Léčebný a ohledací list: Komplikace, která vedla k smrti: strangulatio.“

„Úmrtní list: Příčina smrti: Udušení z oběšení.“

Čtvrt hodiny se zmítat v agonii na provaze – vskutku zvláštní projev socialistického humanismu.

Pozůstalí obdrželi účet. Ne sice za servis (popravu), jak dosud je účtováno v lidové Číně, ale za naložení s ostatky popraveného. Rozepsání položek, např. „poduška (zdobená), křížek – 42 Kčs“. Ceny Pohřební služby podléhaly tlakům v socialismu neexistující inflace: 3.092 Kčs v květnu 1950, 3.860 Kčs v listopadu 1952, krátce před věšením Slánského a dalších soudruhů z neexistujícího spikleneckého centra. Za spálení těla zůstala cena stejná (700 Kčs), kdežto jeho pitvání prodražilo (z 350 na 500 Kčs).

Již citované přísně tajné sdělení ÚV KSČ též nařizuje: „Zápis o smrti odevzdávat jako dosud zvláštní matrice ministerstva vnitra, která sama uvědomí pozůstalostní soud, matrikáře v místě narození (bez udání příčiny smrti) a matrikáře v místě posledního bydliště, který vydá úřední list příbuzným na jejich požádání.“

Tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka, č.181 z 18. listopadu 1952, se zabývá oběťmi režimu, jejichž život neskončil na šibenici. „Pohřeb agentů a teroristů usmrcených v boji s bezpečnostními orgány.“ Rozkaz začíná postěžováním, že mrtvoly bývají „předány příbuzným, kteří pak vypravují usmrceným teroristům a agentům honosné pohřby, jež se stávají manifestací reakce.“ Proto ministr Bacílek nařizuje okamžitý utajený převoz do nejbližšího krematoria a neméně utajené zpopelnění a uložení urny na vězeňském hřbitově. Není-li možno zařídit kremaci, tělo tedy pohřbít do země v jiné obci, než bylo poslední bydliště. Doba pohřbu musí zůstat utajena, hrobníku dát toliko pokyn vykopat hrob bez udání jména pohřbívaného a „hrob srovnat se zemí tak, aby nebyl znatelný.“ I takto tedy doslova zahlazovat počínání režimu.

Kolik ale takového počínání asi bylo? Pamětník Zahrádka se zmínil o své zkušenosti na Pankráci, kde vězni narychlo stloukali dvacet šest rakví pro stejný počet mladíků, pochytaných v Indočíně v uniformě francouzské Cizinecké legie, do vlasti pak nedobrovolně dopravených a popravených. Nikde teď o tom sebemenší stopa.

Do Příbrami se dostavil návštěvník – sociolog z Jižní Afriky. Odjezd do šest kilometrů vzdáleného lágru Vojna. Česká vláda se v roce 1999 usnesla vybudovat tam památník. Slíbených 70 milionů korun je však dosud v nedohlednu. Bývalí vězni tedy brigádničí, ve volném čase a se zbylými silami se snaží vylepšovat lesní silničku – spíš stezku – aby byla sjízdná vozidly případných návštěvníků. Veteráni je provázeli mezi baráky, ukazovali, kde bývaly dráty, strážní věže a kde dodnes je zachován pověstný bunkr, který poručil zbudovat komandant Jaroslav Duba. Tam do jen několikametrového prostoru napěchoval čtyřicet vězňů a přihodil i některého zastřeleného.

Zločiny komunismu se má zabývat úřad přesně takto pojmenovaný: Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (zkratka ÚDV, kterou komunistický deník Haló, noviny z 23.6.01 nazval Úřadem duševně vyšinutých). V 35 kilometrech archiválií se lze snadno ztratit. Záležitostí nedořešených či vůbec neřešených je habaděj. Běžná je praxe odstrkávat nepříjemné případy pod koberec permanentního zapomnění. Anthon Mallot v Německu odsouzen, Alois Grebeníček v České republice neodsouzen. Vždy se najde výmluva, proč proces odkládat. Jednou musí jít k zubaři on, podruhé jeho advokát. Onen Jaroslav Duba, stvořitel barbarského bunkru v lágru Vojna, neméně úspěšně kličkuje. Dochází k dalšímu odročení procesu, v soudní síni obhájkyně vysvětluje nepřítomnost svého klienta jeho údajnou hospitalizací, aniž by byla schopna sdělit, v které že leží nemocnici. Soud se nepodivil.

Proč oni by se omlouvali, my se jim máme, musíme, omlouvat! Haló, noviny (23.6.01), píše Anastázie Smítková z Horního Jiřetína: „Měli jsme práci, pravidelnou mzdu, věděli jsme, že sociální jistoty máme zajištěné, tak nevím, čeho jsme se měli bát. ... Netvrdím, že za socialismu bylo všechno v pořádku, že se neděly křivdy, ale co se děje dnes, nemá obdoby a neslyšela jsem, že by se někdo omluvil. ... Všichni, kteří za to nesou odpovědnost, by se měli národu omluvit. (Nejlíp na kolenou.)“

Pohraniční stráž rozstřílela stovky lidí a soudy všeho všudy odsoudily k miniaturním trestům čtyři střelce. Klub českého pohraničí (KČP) sdružuje několik tisíc bývalých příslušníků a jejich někdejší činnost charakterizuje jako „hrdinnou obranu vlasti“. V roce 1951 došlo k přijetí zákona o ochraně státních hranic. V paragrafu 1 čteme: „K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru.“

Pronikání zejména kterým směrem? V Praze nákup videokazety s filmem „Král Šumavy“ z roku 1959, v hlavních rolích Radovan Lukavský a Jiřina Švorcová, režíroval Karel Kachyňa, o hrdinství obránců barikády třídně rozděleného světa, a film „Tichá bolest“ z roku 1990, s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli starce na moravském venkově. Jeho syn, pilot RAF, velký hrdina, je komunisty zatčen a popraven. Po sobě zanechává malého, pramálo chápajícího synka, například nešťastného, proč ho nevzali mezi pionýry, kam se tolik těšil. Pečuje o něj otec jeho zabitého otce a dítě časem začne velmi dobře chápat nespravedlnost doby, diskriminaci ve škole, vyloučení ze studií, nástup na vojnu k jednotkám beze zbraně. Po návratu do civilu mu umírající dědeček radí z rodného místa odejít. Je tam špatným svědomím spoluobčanů. Ti dobří se stydí za to, co mu udělali – a co víc, rovněž vědí, že by to špatné znovu udělali, kdyby bylo třeba.

Sepíše někdo někdy knihu o strastech takových dětí? V příbramském muzeu je dopis dětí Václava Švédy: „Muj nejmilejši Tatinku! Tatinku posilamti tisice a tisice pozdravu a pusinek ja i Radoušek. Tatinku muj modlim se aby si se nám zase vrátil. Libá a obímá tě Lidunka a Radoušek.“

Tatínka popravili 2. května 1955, den po velikých májových oslavách k desátému výročí konce války.

- - -

Jediným návštěvníkem toho dne byl onen sociolog z jižní Afriky. Nikdo z jižních Čech, jižní Moravy, vůbec nikdo z celičkého státu, který těmito traumaty prošel, na nich se i aktivně podílel.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


Z. Lapil
13:25
15.6.2017

V. Student
15:34
15.6.2017

V. Student
12:58
15.6.2017

A. Alda
13:23
15.6.2017

J. Fridrich
15:52
15.6.2017

V. Student
16:04
15.6.2017

A. Alda
16:34
15.6.2017

P. Aron
12:49
15.6.2017

K. Keinkopf
10:43
15.6.2017

S. Netzer
9:37
15.6.2017

J. Huml
9:47
15.6.2017

A. Alda
11:33
15.6.2017

S. Netzer
11:40
15.6.2017

A. Alda
14:56
15.6.2017

S. Netzer
15:36
15.6.2017

H. Lukešová
16:09
15.6.2017

S. Netzer
16:19
15.6.2017

H. Lukešová
18:14
15.6.2017

H. Lukešová
18:15
15.6.2017

R. Langer
12:01
15.6.2017

D. Bystriansky
16:33
15.6.2017

S. Netzer
16:36
15.6.2017

D. Bystriansky
16:41
15.6.2017

T. Kubín
6:05
15.6.2017

J. Fridrich
7:32
15.6.2017

P. Lenc
10:10
15.6.2017

R. Langer
12:01
15.6.2017

počet příspěvků: 27, poslední 15.6.2017 06:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.