19.4.2024 | Svátek má Rostislav


HISTORIE: Neexistující dekret prezidenta Beneše

8.3.2011

Snad každý, kdo si před jednadvaceti lety nabytých práv a svobod skutečně váží, hledá odpověď na tyto dvě otázky: Proč nejsou všechny dosavadní přísliby a mezinárodní úmluvy uzavřené v zájmu ochrany dekretů prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945 dostačující? Je vyjmutí Listiny základních práv a svobod z Lisabonské smlouvy opravdu nutné a chceme to vůbec?

Pokusme se najít možné důvody, které prezidenta republiky k prosazení této výjimky vedly…

Politici a především ekonomové byli v devadesátých letech tak zahleděni do svých představ o privatizaci, že si z tzv. Benešových dekretů uvědomovali pouze dekret o odsunu německého obyvatelstva a konfiskaci jejich majetku. Proto se všechny mezinárodní úmluvy na ochranu dekretů točí pouze okolo tohoto problému.

To napsal pan Tomáš Čepl před několika dny na Neviditelném psu. Přidal se k řadě těch, kteří píší o dekretech presidenta Beneše bez jejich znalosti. Z projevů některých politiků nebo některých kandidátů na politickou kariéru je patrné i to, že tyto dekrety nikdy nečetli. Obávám se, že je nečetl ani pan Tomáš Čepl. Lze to dokázat na základním bodu jeho úvahy. Žádný dekret o odsunu německého obyvatelstva nikdy nebyl vydán. Odsun, dnes již na základě dohody českých a německých historiků nahrazený pojmem „vysídlení“, byl totiž proveden bez dekretu, bez zákona a pokud se ho nějaké právní normy týkaly, tak jen vyhlášky místních orgánů moci, jakými byly MNV nebo ONV.

Němců a Maďarů se z dekretů prezidenta Beneše týkaly především dekrety:

1/ č.33/1945 o úpravě čsl. státního občanství osob národnosti německé a maďarské.

2/ č.5/1945 o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů a kolaborantů a některých organizací.

3/ č.108/1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondu národní obnovy.

4/ č.12/1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

Tyto právní normy zbavily Němce a Maďary občanství a majetku, což byl nutný předpoklad k tomu, aby je bylo možno „odsunout“, jak se tehdy dobově překládalo anglické slovo „transfer“, kterého se dodnes zastánci odsunu dovolávají, když odkazují na Postupimskou dohodu konference téhož jména, která o osudu Němců v ČSR rozhodla.

Jak to ale bylo s tím „dekretem o odsunu“? Proč přesídlení (vysídlení, přestěhování, prostě „transferování“) Němců nebylo upraveno normou vyšší právní síly, než byly pouhé vyhlášky orgánů místní moci? Takový dekret se připravoval! Jeho osnova je otištěna v publikaci „Dekrety prezidenta republiky“ vydané Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR v r. 1995. Měl se jmenovat

O odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení“, předložilo jej ministerstvo vnitra a vládou byl projednán dne 15.6.1945. Po složitém jednání ve vládě byla z osnovy dekretu vypuštěna právě problematika odsunu a z osnovy se stal pouhý dekret č.27/1945 Sb. „O jednotném řízení vnitřního osídlení“. Jeho proklamovaným cílem bylo podle § 1 „navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu“. O Němcích a Maďarech ani slovo.

Proč byl plánovaný dekret takto redukován, se můžeme dohadovat. Jedním z důvodů byl určitě fakt, že se v té době nevědělo, jaký konečný postoj k plánu na vystěhování německého obyvatelstva zaujmou vítězné velmoci. Postupimská konference, kde velmoci uznaly požadavek na vystěhování Němců, se konala ve dnech 17. července – 2. srpna 1945.

Kapitola XIII. usnesení Postupimské konference nazvaná „Spořádaný odsun německého obyvatelstva“ uváděla:

Tři vlády uznávají po projednání otázky ze všech aspektů, že musí dojít k odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa. Souhlasí s tím, že jakýkoliv odsun, k němuž dojde, se musí provádět organizovaně a humánním způsobem....”

Existovaly zřejmě i další důvody, proč k vydání dekretu o odsunu nedošlo. Nebylo skutečně jednoduché vytvořit právní normu, na základě které mělo být vystěhováno několik milionů lidí.

Divoký odsun ale začal již v květnu 1945, tedy před dohodou z Postupimské konference. Ani zde nebudu hodnotit spory o vině jedné či druhé strany. Skutečností zůstává, že nebýt nejděsivějších okamžiků českého národa, jako byla heydrichiáda a Lidice, nebylo by ani odsunu, nemluvě o známém Heydrichově výroku: "konec konců v tomto prostoru nemá žádný Čech co pohledávat.“Zájemce lze odkázat i na dokument „Hitlers Endlösung der tschechischen Frage“ (Deutsche Dokumente 1933-1945,Bořivoj Čelovský, nakladatelství „Neisse Verlag, Stilus Press - 2005).

Dnes již nelze vrátit historii do r. 1945 nebo ještě lépe do r. 1938 a budeme-li hodnotit vzájemné křivdy a spory, pak bychom se nemohli zastavit ani v r. 1918, ale museli bychom jít až k roku 1848.

Má-li ale pan prezident vyjednávat v zahraničí pojistky pro „německé“ dekrety, nemá to jednoduché. Ponechme zase stranou debaty o kolektivním trestu, nespravedlnostech atd., které živí spory zastánců a odpůrců odsunu. Vyjednat totiž pojistku pro akt provedený „de facto“ bez základu „de iure“, je vlastně nemožné – ten lze právně napadnout i bez historické argumentace a „zpochybňování výsledků druhé světové války“.