Komunistické pohádky pro sociální demokraty, véčkaře a spol.

Několikrát jsem v soukromí i veřejně uvažoval o zákrutách a obtížích majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi, avšak jaktěživ mne nenapadlo se vážně obírat námitkou, že "takzvaný církevní majetek" ve skutečnosti nikdy církvi nepatřil. Domníval jsem se, že výmysl tak průhledný nestojí za zmínku, že je každému zřejmé, jak účelový je tento quasiargument: Chcete něco vrátit? – A co? Vždyť vám nic nepatřilo! Odůvodnění nesmyslné a očividně vykonstruované jen proto, aby byla po ruce jakákoli záminka smést dlouhodobý problém se stolu.

Ale jsem člověk omylný, jako každý jiný, poněvadž jsem se s tímto postojem setkal častěji a nebyl myšlen jako vtip, jak by si zasloužil. Otevřu si tedy jirotkovskou Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru a podívám se, jak to s tou pohádkou o neexistujícím majetku vlastně je. Ale upozorňuji předem, že to bude povídání velice dlouhé, nudné a nezáživné. Je určeno především těm, kteří se nespokojí s jednoduchými hesly typu "Co bylo ukradeno, má být vráceno!", anebo "Flanďákům ani halíř!". Musím také upozornit, že se nechci nijak vyslovit k tomu, zda má dnes k navrácení církevního majetku dojít či nikoli – tuto otázku neřeším.

Asi nejvýše postaveným pohádkářem, pokud se mi podařilo zjistit, byl Jiří Paroubek. V parlamentní rozpravě k předchozímu vládnímu návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi dne 29. 4. 2008 pronesl toto: "Je třeba jasně říci, že vlastnictví římskokatolické církve, resp. jejích jednotlivých institucí, bylo v podstatě od dob císaře Josefa II. zcela zvláštní povahy. Možnosti samostatné soukromoprávní dispozice tímto majetkem byly vázány na rozhodnutí správních orgánů. V případných sporech byly církev či její instituce zastupovány finanční prokuraturou. Tento stav trval od časů Josefa II. až do konce první Československé republiky. [...] S jistou licencí lze říci, že církev a její instituce vykonávaly jakési právo hospodaření známé - dovolte mi to přirovnání - za socialismu, ale navíc omezené účelovým posláním církve coby kultovní instituce. Proto se na tento majetek vztahovala v podstatě kritéria veřejnoprávní, včetně toho, že stát na rozdíl od jiných církví byl povinen dbát zvýšené ochrany tohoto majetku. Jinými slovy řečeno, v případě, že dojde k vydání církevního majetku do soukromého - v uvozovkách - vlastnictví církví, získávají církve taková práva, která od doby Josefa II. nikdy neměly. To, že církve měly majetek pouze v užívání, neznamená, že by jim neměla být kompenzována újma, kterou utrpěly za dob komunistického režimu. Koneckonců i sportovcům, sportovním organizacím, jednotám, klubům byl majetek, který měly v užívání, převeden do vlastnictví. [Rovněž ČSSD si přišla zpátky na svůj Lidový dům, že? – pozn. DK] Na straně druhé je také zřejmé, že nárok církve římskokatolické je řádově slabší než nárok majitele činžovního domu či hotelu, kterému byl vrácen jeho skutečně soukromý majetek a ne jen něco, co měl ve svého druhu užívání."

Tady by měl zazvonit zvonec, ale pohádky zdaleka nebyl konec. Hned nato označil poslanec Zaorálek snahu o vyrovnání za "extrabuřty" a samotný návrh za "kléropanský". A nakonec Richard Dolejš, vyučený kuchař, poslanec ČSSD a ve volných chvílích lobbista za uhelné firmy, odsoudiv "majetkové požadavky a mocenské zájmy Vatikánu", řekl jednoznačně: "Katolická církev si dělá nárok na majetek, který dle dostupných právních expertiz plně nevlastnila, ale spravovala. Církevní majetek tedy nemá soukromý statut." Novinové titulky pak už v reakci na jejich vystoupení vyzněly naprosto jednoznačně: "Stát církvi nabízí miliardy, které jí nepatří" (Sabina Slonková, Petr Holub, aktuálně.cz, 29. 4. 2008). Kdo čítává v novinách jenom palcová písmena, je šťasten, poněvadž má úplně jasno.

Tak jak to tedy je? Patří, nepatří? Podíváme-li se do dějin, vidíme, že katolická církev u nás hospodaří s majetkem prokazatelně přes tisíc let. Do roku 1000 se hlásí zápis, jímž věnoval kníže Boleslav III. klášteru sv. Jana na Ostrově u Davle vsi Vodochody, Zaječí a Blažim. Co systémů se za tu dobu vystřídalo! Darovací listiny užívají sice pro sám akt různých termínů (donavimus = darujeme, contulimus = svěřujeme), není však sporu o to, že zpočátku stála církev silně pod vlivem panovníka. Až teprve emancipační hnutí, iniciované papežem Řehořem VII. († 1085) a dovršené Inocencem III. († 1216), ji vymanilo ze světského područí: tzv. Velké privilegium české církve, vydané Přemyslem Otakarem I., (1222) uznalo svébytnost církevních institucí (biskupství, kapitul, klášterů) a potvrzovalo jim rozsáhlé svobody politické a hospodářské (právo na plné užívání lesů, zákaz využívání výnosu církevních statků královskými úředníky, zákaz rušení držby laiky apod.). Postupně se církev natolik osamostatnila, že k českému panovníkovi byli její biskupové vázáni toliko lenním slibem – jako všichni, i ti nejvyšší šlechtici, a jak on sám byl vázán římskému císaři. Ale každý byl pánem na svém dvorku: pokud český král přijímal v léno své statky na území kupříkladu míšeňského biskupa, skládal lenní slib jemu.

Odpůrci alespoň částečné restituce církevního majetku argumentují, že král tímto majetkem svobodně disponoval, což pro ně znamená, že to byl (a je – dodávají jedním dechem) majetek státní. Premisa je z velké části pravdivá: majetek královských klášterů byl skutečně součástí bezprostředního králova vlastnictví, tzv. královské komory. Královské kláštery fungovaly jako pokladnička, kam králové v dobrých dobách ukládali pozemky, mniši se o ně mezitím starali, pobírali výnosy a v dobách špatných o našetřené peníze a půdu zase přišli. Teoreticky mohl totéž udělat i s majetkem šlechticů, ale to by mohlo vyvolat vážnou opozici: snaha o znovuzískání dříve královských statků ze šlechtických rukou stála Václava III. život. Každý král si lehce spočítal, že naštvaný klášter je mnohem méně nebezpečný než naštvaný šlechtic. Volba byla jasná. Stejnou úlohu záložny hrála i královská města – měla naprosto totéž postavení, i jejich bohatství král očesal, když to potřeboval. Tak, a teď zajděte na radnici v Praze, Brně, Plzni, Budějovicích, Ústí, Olomouci, Jihlavě anebo jinde a řekněte jim, že je městský majetek vlastně státní! Anebo Židé – ti byli osobně součástí komory, král si je chránil a kdo zabil Žida, ztrácel celý svůj majetek přímo ve prospěch komorní pokladny. A teď jděte… ale ne, raději nechoďte nikam.

Zatímco kláštery založené zeměpánem nemohly své statky odprodat či zadlužit bez královského svolení, poněvadž byly ve středověku skutečně vnímány jako součást královského majetku, u soukromých klášterních založení tomu tak samozřejmě nebylo – zodpovídaly se rodině svého zakladatele, případně též jejímu "právnímu nástupci". Zato biskup mohl majetkem disponovat volně –potřeboval k prodeji či pronájmu pouze souhlas své kapituly, krále se ptát nemusel. Ovšemže za husitských válek zastavoval král Zikmund i statky dříve biskupské, a to zpravidla těm šlechticům, kteří se jich zmocnili. To však byla doba výjimečná a do budoucna to neznamenalo žádný precedens. Tzv. Kniha tovačovská, svod zemského práva moravského z 80. let 15. století, počítá sice preláty spolu s městy ke královské komoře (kap. 23), přesto však umožňuje biskupům zapisovat směny majetku do zemských desek, tj. pozemkových knih k evidenci svobodných statků. Kněžím pak radí povolit jen výjimečně deskový vklad, podmíněný souhlasem zeměpána (kap. 106, 107).

Nicméně, kdyby byl církevní majetek skutečně vnímán jako bezvýhradně státní, snažili by se ho panovníci jistě neomezeně rozhojnit. Tak tomu ale bylo jen v počátcích. Již Karel IV. ve svém nevyhlášeném zákoníku Maiestas Carolina navrhoval podrobit jeho nabývání přísným omezením. Nikomu nemělo být dovoleno převádět církevním institucím majetky, s nimiž byly spojeny povinnosti vůči králi, kláštery by si musely nechávat od nastupujícího krále vystavovat potvrzení svého vlastnictví, dokonce zamýšlel omezit i řadovým kněžím právo svobodně odkázat svůj osobní majetek. Soustředění majetku v církevních rukou bránila nařízení Leopolda I. (1660), Karla VI. (1723) a Marie Terezie (1771). Omezená možnost nabývání nemovitého majetku církevními institucemi jen se souhlasem panovníka byla zrušena až konkordátem z roku 1855. A proč platila tato tzv. amortisační opatření? Jednoduše proto, že majetek církvi převedený zůstával v jejím vlastnictví zpravidla už trvale, beze změny, nebyl prodáván, neštěpil se děděním, byl vyřazen z obchodování a církev jej držela pevně, tak jako pověstná "mrtvá ruka", která to, co drží, už nikdy sama nepustí. Kdyby byl církevní majetek stoprocentně státní, mohl by s ním přece panovník či stát volně disponovat a nemusel by se bát, že podíl církevních nemovitostí překročí rozumnou mez?

Přehlížíme-li dějiny vzniku církevního jmění, jasně vysvítá politika českých středověkých vládců: církevním institucím byly věnovány i dosti rozsáhlé majetky, především v pohraničních krajích kolonisačních. Knížata i králové si dokázali spočítat, že ladem ležící pozemky nic nevynesou a že je lepší je přenechat komukoli, kdo je dokáže osídlit a zúrodnit tak, aby přinášely zisk, jehož část skončí v panovnické pokladnici. A jak je tomu u nás dnes? Pozemkový fond vydává ročně mezi 120 – 130 miliony korun jen za údržbu blokovaných církevních pozemků a budov. Předpokládám ale, že nejedná tak nehospodárně, aby na tom tratil, třebaže majetek dlouhodobě chátrá. Případní nájemci nemají vzhledem k nejistému postavení velký zájem o řádnou péči o budovy, pole ani lesy. Pole jsou dobrá jedině k pobírání dotací na pěstování trávy, lesy je třeba vytěžit, třebas nad plán, hlavně rychle!

A mluvíme-li o středověku, nelze nevynechat často vyvolávaný stín Jana Husa, který podle lidového podání z Vávrova filmu jako první navrhoval znárodnit církevní majetek. Pravda, všichni známe jeho slova "psi se o kost hryzú, vezmi ji a přestanú…" – jenže sám Hus tu svou kostičku hlídal velmi dobře. Jeho roční příjmy z university a církevních obročí dosahovaly až 60 kop grošů ročně, za to byl v Praze už slušný domek. Hus navrhoval především odstranit z beneficií kněze nehodné, kterým o nic jiného, než o ten majetek nejde. Myšlenka jistě dobrá, ale jak libě zněla tehdejšímu panstvu, není nutno rozebíra, ani zdůrazňovat, že ubozí sedláci z husity rozchváceného majetku neměli nic, jen tužší nevolnictví. Kdykoli se zabavoval církevní majetek, vždy na tom vydělali jen ti, co byli u zdroje, "národ" nebo "lid" pokaždé ostrouhal. I při rozsáhlých prvorepublikových záborech (13 % rozlohy země změnilo majitele) byly dvě pětiny žadatelů o drobný příděl půdy odmítnuty, jen aby si mohla republikánská šlechta přidělit tzv. zbytkové statky.

Další uvolňování sepjetí moci panovnické a církevní na přelomu středověku a novověku způsobilo jen pokračující nejistotu. Rozdíl ve výkladu, zda jsou církevní statky v Čechách podřízeny královské komoře, anebo stojí nezávisle na ní, byly v souvislosti s výkladem Rudolfova Majestátu (1609) bezprostřední příčinou vypuknutí třicetileté války. Ať už to bylo tak či onak, varuji toho, kdo by chtěl poměry z 11. – 18. století uplatňovat v dnešní době: při troše advokátské obratnosti bychom snadno mohli dojít k závěru, že nebylo vůbec žádného soukromého nemovitého jmění, ani církevního, ani osobního! Vždyť dnešní daně, které jistě všichni svědomitě platíme, nejsou ničím jiným, než někdejším úrokem vybíraným panovníkem z propůjčeného majetku. A když se vracet do minulosti, proč se zastavovat ve středověku, proč nejít zpět až do časů starořímských, kdy spolucísaři Konstantin a Licinius milánským ediktem (313) povolili vyznávání křesťanského náboženství a nařídili navrátit jim zabavené kostely a jiné nemovitosti (loca), aby je společně vlastnili, ne jako jednotlivci, ale korporativně, jako celé shromáždění? Justiniánův zákoník výslovně uznává, že církevní instituce jsou vlastníky majetku (novella 131, především c. 5 a 14). Proč také nepřipomenout raně středověké zákoníky Alemanů a Bavorů?

Neuvádím to tu proto, abych se dovolával římského práva, nýbrž proto, abych ukázal, kam až sahají právní úpravy této otázky a že z minulosti je možno vytěžit ledajaká poučení. Kdo dnes tvrdí, že Otec vlasti nestavěl svatovítskou katedrálu jako kostel, nýbrž jako museum, příležitostné pohřebiště a sklad korunovačních klenotů, mohl by být překvapen tím, že za každé zapůjčení právě těch klenotů měl podle Karlova ustanovení panovník platit svatovítské kapitule 200 kop grošů. Není to snad "jasný důkaz", že korunovační klenoty patřily církvi? Není, jistěže, je to však jasný důkaz tehdejšího majetkoprávního propletence, na který dnes už nikdo nemůže brát zřetel.

Podotýkám, že církvi zdaleka nevěnoval statky jenom panovník, nemají tedy pravdu ti, kteří tvrdí, že si je může panovník (dnes tedy stát) zase vzít zpátky. Jednak ani právně není možno dar tak lehce odebrat, musí k tomu být řádné důvody; jednak církevní majetek ve středověku rozhodně nepocházel výlučně z darů knížecích a královských, nýbrž i ze sílícího praménku darů soukromých osob: mezi nejproslulejší patří bl. Hroznata, zakladatel klášterů v Teplé a Chotěšově, Miroslav založil Sedlec u Kutné Hory, Vok z Rožmberka zase Vyšší Brod, anebo Havel z Lemberka, manžel sv. Zdislavy, povolal dominikány do Jablonného v Podještědí a johanity do Českého Dubu. Církev postupně majetek rozmnožovala i nákupy z výnosu svých statků. Moderní stát ovšem církvi ne-li zabral, pak alespoň znemožnil užívat vše, do posledního políčka, bez ohledu na to, že dárci dávali ze svého soukromého majetku, na který stát neměl žádné právo. Neboť dárci se jej zříkali ve prospěch církevních institucí, ne státních.

Mýlil by se také ten, kdo v obsazování úřadů duchovními osobami vidí důkaz "státního" vlastnictví: úředník byl prý zajišťován příjmem z příslušného obročí. Příčinný vztah je přesně opačný. To duchovní byli dosazováni do úřadů, které vyžadovaly co nejvyšší stupeň gramotnosti, zpravidla kancléřství, a v tomto jediném případě také můžeme dočasně pozorovat častější spojování s určitou církevní hodností, s proboštstvím vyšehradské kapituly. Ani tu nebyl král bezvýhradným pánem: vyšehradská kapitula byla exemptní, na pražském biskupovi nezávislá, pokud už kancléř nebyl s to z jakéhokoli důvodu zastávat svůj úřad, nemohl být jen tak vyměněn. Král musel žádat papeže o jeho uvolnění z hodnosti probošta a záleželo jenom na papeži, jak se ke králově prosbě postaví.

Nejvýraznější příklad spojení úřadu státního a církevního tak představují teprve novodobé matriky, církevní záznamy o křtech, sňatcích a pohřbech, nařízené povinně tridentským koncilem (1563). Josef II. využil existující evidence a na základě dekretu z 20. 2. 1784 byly katolické matriky prohlášeny nejen za knihy církevní, nýbrž i za veřejně platné knihy státní a kněží při zápisech a výpisech konali práci státních úředníků. Za to byli v letech 1885 – 1949 odměňováni ze státního rozpočtu tzv. kongruou, dorovnávacím příplatkem, pokud výnos jejich farního obročí nedosáhl určité hodnoty. Tento stav skončil až vydáním zákona o matrikách č. 268/1949 Sb., který jejich vedením pověřil národní výbory.

S vládou Marie Teresie a Josefa II. je spojena i podstatnější změna ve vztahu státu a církve, totiž posilování absolutismu. Tehdy začala "bronzová skála moci státní" zatlačovat dosud samostatné subjekty, řídící se svým vlastním právem, tzv. partikulárním, a snažila se svou zákonodárnou mocí upravovat i jejich právní poměry. Pověstná je dekretománie Josefova, pramenící bezpochyby v syfilidě, jíž tento panovník nakonec podlehl: za deset let své vlády vychrlil tisíce dekretů, jimiž upravoval každou maličkost, dekretů vydávaných bez koncepce, kdy jedno nařízení často popíralo druhé. Centralisaci padla za oběť samosprávnost zemí, zemských stavů a měst. Pochopitelně nezůstala ušetřena ani církev, která byla podrobena opravdu silnému státnímu dohledu. Běda biskupu, který by se opovážil zveřejnit papežský dokument bez souhlasu císaře, běda knězi, který by se vydal s věřícími na procesí, běda kostelníku, který by na oltář postavil o jednu svíci více, než císařským dekretem povoleno! Pohřbívání v pytlích do hromadných hrobů zasypávaných vápnem, plynoucí z císařovy chorobné šetřivosti, je dostatečně známo. Bývalí členové zrušeného jesuitského řádu byli policejně sledováni, zda nekují protistátní pikle a nechystají atentáty. Naštěstí tyto výstřelky po Josefově smrti byly postupně rušeny.

Jen mimochodem podotýkám, že josefinismus založil u nás tradici tzv. austrokatolicismu, málo přehledného konglomerátu církevně-státních vztahů, kdy se stát tvářil, že církve chrání, a ony předstíraly, že jej podporují. Stát (od roku 1867 to byl konkrétně sekční šéf ministerstva kultu a vyučování) dosazoval sobě oddané biskupy a ti zase dohlíželi, aby josefinská výchova kněžstva byla v těch správných rukou. Shnilé poměry oživovala jen občasná krátkodobá vzpoura. K jakému hanebnému marasmu to vedlo, už dnes nikdo nezastírá. Ale ani tu se nenechme plést – poslední rakušácký pražský arcibiskup, přes všechen zdejší odpor Vídní dosazený Paul von Huyn, se netěšil větší úctě věřících než jemu podobní uzurpátoři na biskupských stolcích, tentokrát z milosti KSČ, Ján Dechet či Josef Vrana. Ostatně, v počátcích první československé republiky nechyběly úvahy, že by měl naše biskupy jmenovat president.

Vrátíme-li se k problému námi zkoumanému, vidíme, že nekoření ani tak ve středověku a raném novověku, nýbrž především v dějinách novodobých, po roce 1850, kdy byla v rakouském soustátí zrušena vrchnostenská správa a zaváděny moderní poměry státoprávní, které už snesou přiložení dnešních měřítek. Tehdejší právní úpravy založily současný stav, o jehož výklad se vede spor naprosto nesmyslný, neboť sugerovaná představa, že církvi žádný majetek nepatřil, je jednoduše umělou a násilně stvořenou fikcí. A právě novodobým úpravám bych se chtěl věnovat v příštím pokračování.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici