23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


HISTORIE: Nástroje temnot

9.4.2007

Na jaře 1945, když jsme byli malí kluci, jsme často pozorovali ve dne na obloze svazy amerických bombardovacích letadel, které nad námi majestátně pluly od jihozápadu, zanechávajíce za sebou bílé stopy. Letěly nejspíš z Itálie na cíle v Německu, někdy i v našem protektorátu, jednou jsme slyšeli výbuchy bomb zblízka – útočily na klatovské nádraží. Německé stíhačky jsme neviděli, ti Američané se cítili naprosto bezpeční.

Přitom jsme všude nacházeli stříbrné hliníkové pásky, které stroje shazovaly. Zpočátku jsme je sbírali, ale na hraní se nehodily, tak jsme toho zanechali. Ale k čemu tyhle pásky jsou, to jsme nevěděli. Teprve později jsme nám někdo řekl, že je letci shazovali proto, aby jimi rušili německé radary.

--------------------------------------------------------------------------------

Právě jsem dočetl knihu Alfreda Priceho Nástroje temnot s podtitulem Historie elektronické války 1939–1945. A tam jsem našel o tomto boji proti radarům podrobnosti.

Ne geniální nápad použít hliníkové pásky k rušení německých radarů přišli britští vědci už v roce 1940, tedy pár měsíců po zahájení druhé světové války. Zkoušeli to pod krycím označením Windows (Okno). Trvalo však dlouhou dobu, než našli jejich nejvhodnější tvar a zjistili, že to skutečně funguje.

Až v dubnu 1942 rozhodl náčelník štábu letectva sir Charles Portal, že je mohou bombardéry ke své ochraně používat. Také němečtí odborníci přišli na tento způsob rušení, ale ministr letectva maršál Hermann Göring ho odmítl zavést ze strachu, že by myšlenku Britové a Američané okopírovali, a tím by vyšachovali německou obranu. V samotné Británii někteří konzervativně myslící vojáci a politici neměli k hliníkovým páskám dlouho důvěru, teprve v červnu 1943 je schválili k rozsáhlému zavedení. Pro velkou bombardovací ofenzívu musely továrny začít vyrábět na 400 tun hliníkových fólií měsíčně – asi miliardu proužků.

Poprvé je Britové použili při „bitvě o Hamburk“, druhé největší německé město, největší evropský přístav a koncentrát německé válečné výroby včetně velkých loděnic. Když v noci z 24. na 25. července 1943 napadlo 746 bombardérů toto město, 92 milionů pásků úplně vyřadily nepřátelský radarový systém. Pouze dvanáct letadel se nevrátilo – tak nízké ztráty ještě britské letectvo nemělo, normálně by přišlo o padesát strojů.

Po čtyřech útocích na Hamburk a na dvě další města generál Wolfgang Martini z protiletecké obrany konstatoval: „Technický úspěch této akce musí být hodnocen jako absolutní. Tento prostředek umožnil nepříteli, aby zasadil dlouho očekávaný úder našim decimetrovým radarům jak na zemi, tak ve vzduchu.“

Ovšem to byl jenom začátek. Britští, američtí a němečtí vědci vyvíjeli po celou válku nové a nové technické prostředky, jimiž by zmátli obranu protivníka a umožnili svým letcům snadnější průniky nad cizí území. Spojenci elektronicky vytvářeli klamavé cíle, pro radary neprůhledné štíty, jejich operátoři mátli německými rozkazy útočící stíhačky. Byl to obrovský boj myšlenek a techniky, v němž přesvědčivě vítězili.

V lednu 1945 si posteskl velitel německých stíhaček generál Adolf Galand: „Nyní už noční stihači nejsou schopni dosáhnout ničeho. Způsobilo to nepřátelské rušení, které zcela zahltilo pozemní a letecké vyhledávací přístroje. Všechny ostatní důvody jsou druhořadé.“

A nakonec povzdech nejmenovaného německého letce, který bojoval na východní frontě a jehož po válce vyšetřovali Britové: „Noční boje byly velmi obtížné, protože Rusové v radarové technice tak zaostali, že tam nebylo žádné záření, na které by se dalo zaměřit.“

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz