V pátek 7. 7. 2017 jsem si přečetl text nazvaný HISTORIE: Listování v Kalergim. Při veškeré úctě k podepsanému autorovi (Jiří Suk) musím říci zcela otevřeně, že nehodlám polemizovat s jeho citacemi, pouze se mi nelíbí tento jeho úvodní text, respektive jeho poslední věta. Je totiž nepravdivá.

Richard Coudenhove Kalergi (1894-1972) byl syn rakouského šlechtice a Japonky. Mezi válkami měl československé občanství a bydlel v Poběžovicích u Domažlic. V roce 1923 založil Panevropskou unii, organizaci, která usilovala a založení Spojených států evropských. Pokoušel se také navázat spolupráci s Masarykem a Benešem, což se mu nepodařilo.

Svého času jsem na tomto webu zveřejnil text nazvaný „Muž, který spojil západ a východ slunce“ (viz zde, zde a zde). Byl o Kalergim, ale byl také dlouhý. Takže jen pár pasáží o muži, který byl zakladatelem Panevropské unie, a kterého podporovalo více evropských politiků, než si kdo dokáže představit. Nejprve pokud jde o Beneše (tučné zvýraznění je mé):

V Československu byla založena pobočka Panevropské organizace tři roky po vlastním vzniku Panevropské unie ve Vídni v roce 1923 a vyvíjela zde značnou aktivitu. Coudenhove se sám dovolával na podobnost svých myšlenek s Masarykovou koncepci Evropy a snažil se použít svého československého občanství jako mostu k Francii. I tak nenacházela jeho činnost v ČSR jednoznačnou podporu. Coudenhove ovšem shromáždil i v Československu řadu příznivců svých myšlenek a v roce 1925 se mu podařilo získat ke kladné odpovědi na otázku, zda je vytvoření Spojených státu evropských nutné, některé významné české i německé politiky z ČSR. V časopisu Panevropa, vycházejícím ve Vídni, byla připojena i druhá otázka, zda považují vznik Spojených států evropských za možný. Mezi dotázanými figuroval i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který ve svých odpovědích, i když velmi diplomaticky formulovaných, ideji Panevropy přitakal. Největší pozornosti a míry oficiální podpory se dostalo Panevropské unii v ČSR v době Briandovy iniciativy k sjednocení evropských států z podzimu 1929 a následující doby do podání Briandova memoranda o Panevropě v květnu 1930 a souběžně uspořádaného kongresu Panevropské unie v Berlíně. V této době, v roce 1929 také Beneš přijal čestné předsednictví PU v ČSR (1929). Coudenhove v následujících letech navštěvoval poměrně často ČSR. Tak například v květnu 1930 přijel do Prahy na několik hodin, aby konferoval s Benešem o otázkách Panevropy. Nová organizace Evropy tak musí být nyní provedena na obou tocích – německo-francouzské dorozumění na Rýně a dorozumění mezi následnickými státy na Dunaji, tvrdil Coudenhove. To byla vize, která mohla řešit mnohé. Coudenhove však byl rozhodným odpůrcem nacionálního socialismu a Hitlera. V článku „Brüning_Hitler“, uveřejněném v únoru 1931 v časopise Panevropa, je zveřejněn jeho názor stavící na úroveň oba diktátory: „ Stalin připravuje světovou revoluci, Hitler připravuje světovou válku“. Takto se znovu vyjádřil i na basilejském kongresu Panevropské unie v roce 1932, kde označil Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu. Český tisk se například v září 1931 rozhořčoval, že Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem-Weserem navrhli Coudenhoveho na Nobelovu cenu míru. Prager Tagblatt otiskl ty pasáže Coudenhoveho článku, které vyznívaly smířlivě vůči československému státu, upozorňovaly ale na nutnost národní tolerance pro Němce v ČSR. Coudenhove označil zcela jasně a jasnozřivě německou otázku za klíčovou otázku Československa. Jeho pozice v Rakousku a Německu se stávala stále slabší, a proto slouží ke cti československého státu, že Coudenhove byl nadále přijímán nejvyššími státními místy. Například v dubnu 1933 znovu prezidentem Masarykem. Také Coudenhove si Masaryka vždy vážil a publikoval například oslavný článek o něm u příležitosti jeho 83. narozenin pod titulkem „Největší Evropan“. Zdůraznil, že jeho mravní a duchovní převahu uznávají nejen Češi a Slováci, ale i národnostní menšiny „pokud nejsou zaslepeny národnostních záštím“. Když Rakousko zmizelo z mapy samostatných států za necelé dva roky – znamenalo to i osobní tragédii pro Coudenhoveho. Po anšlusu v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie ve Vídni uzavřen, archivy zabaveny a Coudenhove musel uprchnout. Hitler sám nahlížel na možné budoucí sjednocení Evropy jako na „drzé výmysly“ a hraběte Coudenhove označil za „všem nadbíhajícího bastarda“. Jeho první kroky vedly ostatně do ČSR a odtud přes Maďarsko a Itálii do Švýcarska. A do Francie, které mu udělila francouzské občanství. Taková byla doba panevropská v Československu do roku 1938.

A pokud jde o spolupráci s Masarykem, která se Coudenhovemu „nepodařila“?

Hrabě Richard byl vychován v úctě k historii a kultuře všech národů. Těžce prožíval i události první světové války a již od svých gymnazijních let se zabýval myšlenkou spolupráce evropských národů, když později mu v tom vzorem byly Spojené státy Americké. Koncept svých názorů a návrhů na řešení, která shrnul ve své knize Pan-Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V roce 1926 vyšla tato kniha v češtině v překladu Olgy Laurinové v nakladatelství Aventinum Dr. Otakara Štorcha-Mariena s předmluvou Edvarda Beneše a s Masarykovou finanční podporou. V úvodu autor napsal: „Posláním knihy je probudit politické hnutí, které dříme ve všech evropských národech.“ V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu.

Richard hrabě Coudenhove – Kalergi byl přijat v roce 1924 presidentem Československa T. G. Masarykem. Když se poprvé setkali, nebylo to setkání velikánů s rozdílnými názory, ani setkání zralého státníka s nadšeným, začínajícím politikem. Masaryk se znal dobře s jeho otcem, diplomatem a univerzitním profesorem pražské univerzity dr. Heinrichem hrabětem Coudenhove – Kalergi. Jeho filozofickou disertační práci Antisemitismus vyznamenala v roce 1900 právě pražská univerzita, jejímž členem Masaryk v té době byl. Oba mněli mnohé společné. Studovali na stejné univerzitě. Ctili otázky morálky. Masaryk morálku Platonovu, Coudenhove morálku hodnot rytířských ideálů a konfuciánství. Oba měli zvláštní vztah k náboženství – Masaryk viděl Boha mimo oficiální církevní učení, Coudenhove uznával božskou prozřetelnost. Coudenhove brzy opustil ideu Platónova státu a vrátil se ke své disertační práci z roku 1917 „Objektivita jako základní morální princip“. Masaryk zůstával u základních myšlenek své disertační práce „Podstata duše u Platóna“, ale oba se shodovali v názorech na úlohu etiky, jíž absenci cítili asi stejně například v pracích Marxových. Masaryk četl první Coundehoveovu knihu „ Etika a hyperetika“ a v tom se shodli, neboť Masaryk vyznával zásadu, že etika je praktickou filozofií. Pokud by se tedy jejich setkání odehrálo na nějakém univerzitní půdě, pravděpodobně by vytvořili perfektně fungující tvůrčí tým. Masaryk ovšem odmítl velkorysou Coudenhoveho nabídku, aby se v budoucnu stal Georgem Washingtonem Spojených států evropských. Cítil, že jde o nabídku poněkud předčasnou, byť její budoucnosti byl nakloněn. Jenomže entusiasmu muže, který byl představitelem generace roku 1914, nositelem radikálního řešení evropské krize, v němž klokotala síla tradice rakouského, řeckého a japonského myšlení, nebylo lze odolat. Své ANO řekl Masaryk zcela jednoznačně. A díky tomu se první dvě desetiletí činnosti Panevropského hnutí stalo legální součástí československé politiky, jakkoli se snažili a snaží mnozí historikové tuto skutečnost spíše bagatelizovat.

A co třeba Winston Churchil? Také byl proti tomuto muži?

V září 1946 odejel Churchill na krátkou pracovní dovolenou do Švýcarska. 19. září měl pronést u příležitosti ocenění, kterého se mu mělo dostat na tradiční a velice pokrokové Univerzitě v Curychu. Ta byla v roce 1833 založena státem a v roce 1866 zde promovala první lékařka. V Evropě té doby, jev doposud nevídaný. Winston se na projev velice pečlivě připravil, avšak nikoli sám. Dva večery v hotelu Schweizerhof prodiskutoval se společníkem, který byl v té době ve Švýcarsku doma. O čem byla řeč? Inu o Evropě. A dá se říci, že si oba muži notovali, a že se shodli. Měli naprosto jasno v tom, že Evropa se nehne z místa, pokud nebude existovat francouzsko-německé sblížení. Považovali za nutné opustit ideu národních států, vytvořit prioritně podmínky pro ekonomickou integraci a společenskou, kulturní a vzdělanostní spolupráci evropských států. Dva dny se do noci přeli, debatovali a nakonec se shodli téměř ve všem. Jeho společník se Churchillovy přednášky zúčastnil, protože chtěl vědět, jaké budou reakce studentů a profesorů, kteří se při této příležitosti shromáždili ve velkém sále Curyšské univerzity. Bývalý „válečný premiér“ řekl vše, co říci chtěl. Konec konců své názory na evropskou integraci o rok později zopakoval při projevu v Londýně, v roce 1948 v Haagu a v roce 1949 ve Štrasburku. Svůj projev započal W. Churchill slovy, „chtěl bych zde promluvit o tragedii Evropy“ a skončil provoláním v tom smyslu, že ze současných trosek by měla povstat nová Evropa - „let Europe arize“ Mezitím sdělil svým, posluchačům, že prvním krokem k obnovení evropské rodiny musí být oživení nastolením rovnoprávného vztahu duchovně velké Francie a duchovně velkého Německa. Tato slova zněla možná divně v době, kdy značná část Evropy ležela ještě v sutinách, a Německo bylo totálně na kolenou. Leč byla tato slova nesmírně potřebná. O tom, že integrace Evropy je podmíněna sblížení Francie a Německa psal zcela veřejně Churchilův společník již dvacet let předtím. Nyní si to oba pánové pouze ujasnili, neboť v tom základním se shodovali již dávno. Nu a poté tento obdivuhodný anglický gentleman složil v této své řeči hold česko-rakouskému hraběti Richardu Coudenhove – Kalergimu za jeho prozíravou vizi evropského spolkového státu. Řekl doslova: Co se týká tohoto úkolu, udělalo se hodně práce využitím myšlenek Panevropské unie, která je tolik dlužna hraběti Coudenhove – Kalergimu, a které měla výrazný vliv na politiku slavného francouzského vlastence a státníka Aristida Brianda.

Při těchto slovech se zadíval do poslední řady. Seděl tam jeho hotelový host a společník. Ten s uspokojením poslouchal Churchillův projev, který naprosto odpovídal nejen jeho snům a představám, ale i konkrétním krokům, které on sám od dvacátých let onoho století cílevědomě činil. Konec konců, byl autorem několika zásadních pasáží.

Náhodný československý občan? Nesmysl!

Historie šlechtického rodu Coudenhove je dlouhá a složitá. Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodoricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Přenesme se ale do 19 století. Další z potomků rodu František Karel Coudenhove (1825-1893) zakoupil v roce 1864 statek a zámek v západočeských Poběžovicích (Ronsperg). V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840-1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů. Kalergiové pocházeli z Kréty a svůj původ odvozovali od byzantské císařské dynastie Fókasů. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že jejich synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi.

Richard hrabě Coudenhove od dvacátých let minulého století, prakticky až do své smrti v roce 1972 maximálně, s nesmírnou, řekl bych přímo buldočí vytrvalostí, přesvědčoval desítky evropských a světových politiků o potřebě vytvoření jednotné Evropy. Činil tak dlouho, až by se dnes mohlo zdát, že je dnes zapomenut, neboť existuje mnoho dalších politiků, jejichž roli v evropské integraci nemůžeme přehlédnout. Kdybych to měl vyjádřit trochu básnicky, všichni ale předtím hovořili s Richardem. A předběhl nás všechny – v roce 1949 inicioval vytvoření Rady Evropy, která pracuje dosud. Dva roky poté navrhl evropskou ústavu. V roce 1955 navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova 9. symfonie. Tu jako hymnu používáme dodnes. Jeho setkávání s Masarykem bylo varováním před tím, jak uchránit Evropu od nebezpečí, které jí hrozí, a které bohužel dostalo později podobu 2. světové války. Jeho setkávání s de Gaulle bylo reálnou snahou vedoucí k tomu, aby se něco takového již neopakovalo a konec konců vedlo ke vzniku Evropské unie v podobě, jakou ji známe nyní. A je trochu symbolické je i to, že svého prezidenta nakonec našel Coudenhove v Ottovi Habsburskému. Ten podobně jako on nepatří vlastně k žádné národnosti, ale patří plně Evropě. V roce 1971 převzal vedení Panevropské unie po zemřelém Richardu, hraběti Coudenhove-Kalergim.

Nebyla v tom jen symbolika dějin, že šest ministrů zahraničních evropských států podepsalo jednoho pošmourného pondělí, dne 25. března 1957 texty, které jsou známy jako Římské smlouvy. Jejich iniciátoři jsou svým životem a svými osudy nikoli nepodobni bratrům princezny Európy, jen s tím rozdílem, že oni ji našli. Robert Schumann byl v první světové válce vojákem německé armády, v druhé světové válce vojákem armády francouzské a posléze významným politikem francouzským. Alcide de Gasperi, italský politik tělem i duší, začínal svoji politickou kariéru jako poslanec rakouského parlamentu. Konrád Adenauer byl přesvědčeným antifašistou, ale již v roce 1919 při otevírání univerzity v Kolíně nad Rýnem hovořil o potřebě nové podoby sjednocené Evropy a v roce 1926 stál v čele německé delegace na Vídeňském kongresu Panevropském, podporujícím jasnozřivé myšlenky hraběte Coudenhove-Kalergiho. Všichni tito tři muži byli věřící křesťané, stoupenci myšlenky evropské integrace, kterou bylo třeba nahradit nacionálně státní šovinismus, komunismus a všechny autoritářské ideologie. V sále Horatiů a Curatiů v Palazzo dei Conservatori na Kapitolu byla pod vztyčenýma rukama papežovy sochy, tvořící dominantu sálu, podepsána základní smlouva o Evropě, nebo chcete-li o společenství šesti států. Jaká to podobnost s 25. prosincem roku 800, kdy papež Lev III korunoval v Římě Karla Velikého císařem. Říše Karlova, jako politicky jednotná Evropa se svým tehdejšími hranicemi z roku 800 téměř kryje s hranicemi zemí, které v roce 1957 Římskými dohodami vytvořily Evropské hospodářské společenství, jako jádro nové Evropy. Ale je třeba pro úplnost dodat, že již sedm let předtím, v roce 1950 po předchozím vytvoření Rady Evropy se její účastnické státy vzdaly části své suverenity a podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobody a umožnily tak svým občanům, aby se v těchto záležitostech obracely na nadnárodní instituce.

A proto si dovoluji znovu připomenout slova Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, který ve dvacátých letech minulého století napsal o těch, kteří budou proti filozofii Pan-Evropy, toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí.

Jako kdyby tušil, že .............?