Kde jsou podobné vize dnes? Barack Obama pronesl důležitý projev k Blízkému východu a chystá významné slovo k Evropě. Ale čeká od toho někdo nějakou zásadní vizi? Těžko, Amerika je pohlcena vlastními problémy. A potřebuje-li řešit nějaké přeshraniční, tak s Čínou. Ale nebuďme nespravedliví. Čeká někdo nějakou zásadní vizi od předních lídrů Evropy? Taky těžko.

Snad poslední jasně sdělitelnou vizi dali Americe Ronald Reagan (probral ji z vietnamského syndromu a pocitu viny) a Evropě federalisté, kteří navrhli společnou měnu. Jenže od té doby uplynulo dvacet let. Nastoupila nová generace a političtí vizionáři typu eurofederalistů začínají být pokládáni v lepším případě za snílky, v horším za nebezpečné blázny. A my si připomeňme, že ani rozpad komunistického bloku a zánik Sovětského svazu neinspirovaly Západ k nové politické vizi. Tu eurofederální přece vytvořily už dříve elity Západu, jež do ní nás, „šmudly z Východu“, pouštěly jen neochotně a zdráhavě. Jediným regionem, který skutečně rozvíjí vize do budoucna, je dnes Asie. Čína sice formálně dodržuje tradici komunistických pětiletek, ale v realitě - v energetice, dopravě, technologiích - uvažuje na desítky let dopředu. A stejně tak Jižní Korea.

Chceme-li si připomenout, že podobným stylem uvažoval i Západ, dnešek je k tomu příhodný. Právě před 50 lety pronesl americký prezident John Kennedy projev, který vstoupil do dějin jako řeč dláždící cestu člověka na Měsíc.

Kennedyho projev z 25. května 1961 se stal legendou. Ne kvůli tomu, co v něm americký prezident řekl. Nezabýval se vesmírem (ten zabral jen devátou kapitolu z celkem deseti), ale seznámil Kongres s „naléhavými potřebami národa“, což dnes analyzují jen specializovaní historici. Nesmrtelný nimbus získal z jednoho jediného důvodu: Kennedy pronesl konkrétní slib a ten slib byl splněn. Byl splněn, co se týče obsahu i termínu. Byl splněn, ačkoliv cesta na Měsíc tehdy spadala do šuplíku fantazie. Byl splněn navzdory tomu, že sám Kennedy se stal dva roky po projevu obětí atentátu.

Samozřejmě, že to jsou okolnosti, které přispívají ke vzniku legendy, ba legendu přímo živí. Ale jádro té legendy je skutečné a, upřímně řečeno, od té doby nezopakované. Už jsme si zvykli dělit sliby politiků dvěma, třemi i čtyřmi. Jenže Kennedy slíbil, že Američané budou do konce 60. let na Měsíci, a oni tam v červenci 1969 skutečně přistáli. K tomu není co dodat.

Kennedyho slib (ve skutečnosti to byl spíše apel) se tak stal jakousi „matkou všech vládních slibů“, jak by řekl Saddám Husajn. Stal se aktem, kterým se dodnes poměřují sliby té či oné exekutivy. Je to sice úctyhodné vůči Kennedymu, ale nefér vůči dnešní realitě.

Jako bychom zapomínali, že doba i technologie se vyvíjejí, že tak velkorysý slib v tak přesném harmonogramu by dnes splnit nešlo. A dává nám to i jisté alibi: máme-li stále před očima legendu Kennedyho a Měsíce, neuvažujeme o oborech, v nichž by dnes velkorysé sliby mohly mít smysl.

Vzpomínka na splněnou Kennedyho vizi se tak trochu podobá vzpomínce na dopadení Adolfa Eichmanna (se samozřejmou výhradou, že akce tajných služeb se neoznamují ani neslibují předem). I to se odehrálo v květnu 1961. I to splnilo do puntíku vytčené úkoly - izraelské komando Eichmanna polapilo v argentinském úkrytu, uneslo ho do Jeruzaléma, kde byl manažer „konečného řešení židovské otázky“ souzen, odsouzen a popraven. A ani to nebylo už nikdy zopakováno v původní brilantnosti. Proto se dodnes při různých příležitostech ptáme: proč to nešlo s tím či oním zločincem proti lidskosti jako s Eichmannem? Proč jiný západní lídr nevyrukoval s jiným tak velkorysým slibem, který by mobilizoval společnost a dospěl by k úspěšnému konci?

Ano, doba se změnila. Dnes si nedokážeme představit jeden vědeckotechnický projekt, který by dal supervelmoci takový impulz, jakým byla výzva k dobytí Měsíce. Ale tím není vůbec řečeno, že politické vize ztrácejí smysl. Už proto je dobré vědět, čím byla Kennedyho vize motivována a čím limitována - prostě v čem je do dnešní doby přenosná.

Rok 1961 může z dnešního pohledu působit docela klidně: je osm let po smrti Stalina a nikde se neválčí. Jenže Amerika je v hluboké defenzivě a svůj podíl na tom má i čerstvý prezident Kennedy. Na Kubě, kde už dva roky vládne Fidel Castro, právě selhala akce v Zátoce sviní, pokus o Castrovo svržení s pomocí CIA. V Berlíně komunisté pomalu chystají zeď dělící město i Západ od Východu. A za čtyři roky od prvního sputniku Amerika nejenom nedohnala raketový náskok Sovětů, ale po Gagarinově prvním pilotovaném letu jí naopak dochází, že zaostává ještě více. Tedy ne že by stála s holýma rukama. Už od sputniku měla svůj projekt Arpa (Agentura pro pokročilé výzkumné projekty), který se zabýval protiraketovou obranou, detekcí jaderných zkoušek a vesmírem. Ale scházel jasný impulz.

Proto byl Kennedyho projev motivován „naléhavými potřebami národa“. Proto prezident mluvil o důležitosti svobody. „Jsem tady, abych hájil svobodu,“ řekl v úvodu. „Máme-li vyhrát bitvu mezi svobodou a tyranií...,“ zahájil pasáž věnovanou kosmu. Ehm, jako bychom slyšeli Ronalda Reagana či nějakého jestřába podobného typu. Řekl by to takhle Barack Obama? A když Kennedy přešel ke konkrétním bodům vesmírné kapitoly svého projevu, hned za Měsícem zmínil tyto tři: financování jaderné rakety Rover, komunikačních a meteorologických družic.

Suma sumárum, Kennedyho nemotivoval kosmický výzkum, ale jistá velmi konkrétní fáze studené války. Chtěl mobilizovat americkou sílu a energii, tedy něco, co nám zní jaksi povědomě nejenom v souvislosti s Obamou, ale i v kontextu Evropy.

Ani dnešní politické vize nemohou být neseny samotnými idejemi světa vědy a techniky, ale neměly by je pomíjet. Už nemáme důvod posílat do vesmíru lidi, řekl v rozhovoru pro LN Richard Bonneville z francouzského centra pro kosmický výzkum. Jeho argumenty znějí rozumně: vyslat návratového robota na Mars stojí pět miliard eur, vyslat lidi na Měsíc 60 miliard a lidi na Mars 600 miliard eur. Dobývání kosmu pilotovanými lety? To je prý mýtus, který jsme zdědili z dob dobývání Divokého západu. Něco na tom je, ale zkuste voličům prodat nějakou politickou vizi, která by se neopírala o jasně sdělitelný příběh a mýtus. Kennedy věděl, co říká, proč to říká i jak to říká.

LN, 25.5.2011