29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: Na cestě k první světové válce (3)

11.7.2014

V trezorech berlínského ministerstva války ležel od r. 1906 tzv. Schliefenův plán, který rozpracoval válku proti Francii. Nový náčelník generálního štábu von Moltke v něm učinil jen nepodstatné změny a zasadil jej do rámce strategickokooperační spolupráce s rakousko-uherským generálním štábem. Podle tohoto plánu mělo Německo rychle zaútočit na Francii, vyřadit ji z války a poté se obrátit proti Rusku, s jehož pomalou mobilizací se počítalo jako s hotovou věcí. Schliefenův plán ovšem počítal s výpadem přes Belgii (bez ohledu na její neutralitu) a to by do konfliktu vtáhlo Velkou Británii, která přijala závazek přijít Belgičanům na pomoc v případě, že budou napadeni. A tak se celá Evropa během několika dnů horem pádem řítila do války.

Začátkem roku 1912 vypracovala německá vláda nové předlohy k posílení válečné flotily a pozemního vojska.Tím vypukly závody ve zbrojení, neboť německý říšský sněm dne 21. května přijal novou námořní předlohu, podle které mělo Německo do roku 1917 vlastnit 61 řadových lodí a křižníků, což představovalo zvýšení úderné síly německého válečného námořnictva o 60 %. Námořní zbrojení stálo v této době již více než 40 miliard marek a pohlcovalo každoročně 50 % veškerých výdajů na zbrojení. Toto soupeření doprovodila i významná námořní inovace. Vznik nové generace rychlých a silně pancéřovaných bitevních lodí nazývaných dreadnoughty. Tak se jmenovalo první plavidlo této třídy - Neohrožený. Tyto bitevní lodě už nepoháněly parní kotle vytápěné uhlím, ale naftové turbiny. Nezůstalo však jen u této třídy lodí, nový první lord admirality Winston Churchill prosadil zavedení další třídy bitevních lodí, z nichž se první jmenovala Queen Elisabeth. Tyto mohutné kolosy vynikaly nad všechna ostatní britská válečná plavidla, a to nejen svojí rychlostí 24 uzlů (45 km/h), ale především výzbrojí – děly ráže 380 mm.

Nešlo však jen o zbrojení. Ještě militantnější význam měla skutečnost, že duch militarismu začal ovládat celou německou politiku. Projevoval se zejména v říšském sněmu, kde válečné straně odporovali již jen sociální demokraté. Přímo vizionářský projev měl 11. listopadu ve sněmu August Bebel: „Jednoho dne může jedna strana říci:Takhle to dál nejde. Může také říci: Dost, jestliže budeme čekat déle, povede se nám hůř, pak budeme tím slabším, místo abychom byli tím silnějším. Pak přijde katastrofa. Pak přijde všeobecný pochod, ve kterém vytáhne do boje 16 až 18 milionů lidí, výkvět mužů různých národů, a budou vyzbrojeni nejmodernějšími smrtícími zbraněmi. Ale podle mne přijde za tím velkým všeobecným pochodem zmatek a rozvrat. Nezpůsobíme ho pouze my, způsobíte si ho vy sami… Dnes se nacházíte v situaci, kdy pohřbíváte vlastní státní a společenský řád…“

Je nutno říci, že v dějinách bylo prosloveno málo tak přesně prognózujících projevů a že smích a výkřiky odporujících poslanců z válečné strany naopak vstoupily do historie jako doklad politické omezenosti a nedostatečnosti svých autorů.

Bohužel nešlo jen o poslance, ale militarizace ovládla i celé vedení státu, jeho politickou a vojenskou elitu. Ukazuje se, že Německo je opravdovým dědicem Pruska, „železného“ království, které nezůstává nic dlužno jeho militaristické tradici. Nejtragičtější pro německou říši bylo, že vedení říše přešlo na cholericky impulsivního Viléma II., muže, jehož schopnosti byly mnohem menší, než za jaké je měl on sám. Tento Hohenzollern nejenže neměl schopnosti svých předchůdců, zejména svého dědy Viléma I., ale svojí psychopatickou osobností vytvářel řadu článků jednoho řetězu, který bezpečně připoutal Německo k agresivní a militantní koncovce jeho zahraniční politiky. Vynikal mimořádným egoismem, roztěkaností, neobjektivností, nabubřelostí a především nevypočitatelností. Sklon k silovým řešením, expansivní politika, touha po koloniích, snaha o hegemonii Německa, úsilí o vyrovnání se britskému námořnictvu a s tím neschopnost reflektovat zahraniční politiku jako jemné předivo pro řešení mezinárodních problémů – tím vším Vilém II. mimořádně přispěl ke vzniku Velké války. Že ani po jejím konci nic nepochopil, natož aby došel k nějakému pokání, když na to měl čas ve svém holandském exilu na zámečku Huis Doorn nedaleko Utrechtu (poznámka: který koupil od babičky americké herečky Audrey Hepburnové baronky van Heenestra) až do své smrti v r. 1941, můžeme seznat z jeho výroku: „Po třicet let byla armáda mou pýchou. Žil jsem pro ni, pro ni jsem pracoval a nyní - po čtyřech a půl skvělých letech války plných vítězství, která nemají obdobu - se musela vzdát kvůli dýce vražené do jejích zad revolucionáři právě ve chvíli, kdy byl mír na dosah!“

A tak snad jediným pozitivem jeho života zůstal jeho protest proti pálení synagog v Německu, ač Vilém II. byl znám jako antisemita. Jeho vztah k nacistickému režimu a Hitlerovi byl ambivalentní. Excísař blahopřál Hitlerovi k jeho válečným úspěchům, na druhou stranu marně očekával, že mu nacisté pomohou zpátky na trůn. Jeho narušenost a velikášství lze dokumentovat na faktu, že každé ráno - již v exilu - konal porady o domácí i zahraniční politice, samozřejmě, že nejlépe do obou viděl on, sesazený císař v domácím vězení.

To vše vedlo k tomu, že německá zahraniční politika byla po odchodu von Bülowa (1849-1929) roku 1909 z úřadu kancléře a po smrti státního sekretáře ministerstva zahraničí Kiderlen-Wächtera r. 1912 řízena přímo Vilémem II., jehož zbrklá a často protichůdná rozhodnutí narážela na stále menší odpor nového kancléře Bethmann-Holwega a jeho spolupracovníků v sídle kancléřství na Wilhelmstrasse. O zahraniční politice začali rozhodovat vojáci se svým císařem, na které, jak vidno z výroku shora, byl císař tak pyšný. Zahraniční politika a mezinárodní vztahy však vyžadovaly jinou kvalifikaci, než jakou produkovaly vojenské akademie. Vliv a rozhodnutí vojáků (generálů z generálního štábu a velkoadmirála Tirpitze), která císař svojí autoritou potvrzoval, vytvářely enormní tlak na civilní úřady včetně nejvyšších, tlak, kterému nakonec podlehl samotný Bethmann- Holweg. Jeho původní odpor proti válce se musel změnit, aby si na válečné řešení zahraniční politiky zvykl – tak, jak takový postup kanonizoval Clausewitz svým známým výrokem o pokračování politiky…

Zástupci armády se nepletli jen do zahraniční politiky, snažili se ovlivňovat i ekonomiku státu, když vedli častá jednání s představiteli průmyslu, finančnictví a hospodářství. To vše vyústilo ve svolání válečné rady za předsednictví císaře dne 8. prosince 1912, na které bylo rozhodnuto, „aby v co možná nejkratším termínu byla podstoupena válka proti třem dohodovým mocnostem“. O konání této porady byl mezi historiky spor, její existenci prokázaly zápisky účastníka této porady admirála von Müllera. Jak to u osob s narušenou psychikou bývá, Vilém II. nebyl prostým válečným štváčem, k jeho povahové výbavě patřila i jistá „uvážlivost“, zejména v situacích, kdy hrozilo bezprostřední nebezpečí konfliktu. Ač často hrozil válkou, rád se stavěl do role mírotvorce, nejen jeho příbuzenský vztah k anglické královské rodině (jeho matka byla nejstarší dcerou královny Viktorie) jej vedl ke snaze udržet si dobré vztahy s Velkou Británií), po Bismarckovi chtěl uchovat dobrý vztah s Ruskem, ale nakonec si dokázal znepřátelit jak Rusko, tak Francii a Velkou Británii. Dokázal to celou sérií svých neuvážených zahraničně politických akcí a projevů – bagdádská železnice, silná námořní flotila, výzvy k muslimům, spory o Maroko či o Alsasko-Lotrinsko. Uvedená válečná porada je velkým trumfem těch historiků, kteří ukazují na Německo a jeho císaře, kteří měli rozpoutání války za svůj hlavní cíl. Na uvedené poradě bylo rozhodnuto, aby v co nejkratším možném termínu byla podstoupena válka proti třem dohodovým mocnostem. Generál von Moltke se zasazoval o okamžitý úder, neboť podle něj bylo třeba zabránit jejich usilovnému zbrojení. Z této porady vytěžil nejvíce velkoadmirál Tirpitz. Jeho sen o mohutném válečném loďstvu schopném postavit se loďstvu britskému se začal naplňovat.

Pojetí Německa jako hlavního viníka války, eventuelně spolu s jeho spojencem – Rakouskem-Uherskem, těchto věrných Nibelungů - přijala většina historiků, jak jsme již psali v předchozí kapitole. Až přišel anglický historik Niall Fergusson se svojí teorií popírající dominantní vinu pruského militarismu. Vysvětlil ji ve shora již uvedené knize, ale tato problematika se již vymyká z této kapitoly.

V této kapitole se zabýváme sledem mezinárodních událostí v předvečer první světové války. Za jeho počátek jsme stanovili přelom století. Budeme-li v této linii pokračovat, pak konstatujme, že v roce 1911 vyhlásila Itálie válku Turecku a pustila se i do koloniální války tažením do Tripolska a na Kynenaiku. I v těchto válkách Itálie prokázala svoji tradiční vojenskou neschopnost a i když ještě téhož roku vláda v Římě slavnostně proklamovala anexi obou zemí v podobě „národní kolonie“, nenašla pro tento nový útvar podporu ani jedné z velmocí. Německo za zády Itálie podporovalo Turecko a Rakousko dokonce upozornilo Itálii, že za jistých okolností by tyto války mohlo považovat za porušení trojspolkové dohody. Skutečnost, že Itálie tyto konflikty začala bez předchozího informování svých spojenců a že se tak stalo právě v době pokusu o upevnění Trojspolku, svědčila o nejistém postavení Itálie v rámci této aliance. „Itálie, jak píše český historik Hlavačka, byla v této době nejslabším článkem Trojspolku. Její stará role zprostředkovat kontakty mezi Londýnem a centrálními mocnostmi v nové zahraničně politické situaci pominula. Jak Německo, tak Rakousko se mohly přesvědčit o tom, že Itálie již není schopna plnit svoji dřívější „evropskou roli“ zprostředkujícího článku mezi Londýnem, Vídní a Berlínem. Postavení Itálie bylo v tomto směru problematické; byla spojencem Rakouska v podstatě proto, že ji nikdo jiný za spojence nechtěl a Rakousko s Německem jiného třetího spojence nenašli.“ Odtud se tedy začaly rýsovat základy pozdějšího přechodu Itálie z Trojspolku k Trojdohodě.

Největší zahraničně politickou krizí počátku 20. století byla bezesporu anexe Bosny a Hercegoviny, jakož i Novopazarského sandžaku Rakousko-Uherskem v roce 1908. Nebyla to jen akce pro udržení autority Rakouska-Uherska, které od Berlínského kongresu v roce 1878 spravovalo Bosnu a Hercegovinu (Novopazarský sandžak) patřící formálně dohasínající Osmanské říši, ale akce vyprovokovaná obavou Vídně, že by mohla uvedené provincie ztratit poté, co z původně divokých a zaostalých tureckých provincií učinila civilizovaný stát, ve kterém fungovala řádná správa, platila rakouská měna a jejichž povolanci sloužili v rakouské armádě. Turecká revoluce v roce 1908 a nastávající liberalizace hrozila posílením svazků mezi Bosnou a Hercegovinou, když by tyto provincie mohly posílat své zvolené zástupcem ústředního parlamentu v Cařihradě. To by vedlo k posílení tureckého vlivu a rakousko-uherská správa v nich by byla ohrožena. Nešlo tedy o územní expanzi a imperialistický akt, ale o udržení a rozvíjení „civilizace“ v těchto „poturčených zemích“.

Předpokládalo to ovšem vytvořit pro tuto anexi vhodné mezinárodní podmínky. To se podařilo ministru Aehrenthalovi, byť to učinil způsobem, kterému se v diplomacii říká „fait accompli“. Ač se ruský ministr zahraničí Izvolskij, zejména po jednání v moravském zámečku Buchlovice, domníval, že anexe je zatím jen plánovaný akt budoucnosti, dozvěděl se o ní za tři týdny, a to ještě z novin. Jestliže si Rusko (jednal ale bez vědomí cara) cenilo souhlas Vídně se změnou statutu černomořských úžin (otevření dardanelské úžiny pro Rusko), pak Aehrenthal své „odměny“ využil vrchovatě. Ovšem za cenu rozladění císaře Viléma II. a Paříže, kteří se o anexi dozvěděli podobně, jako Izvolskij. Tisk tentokráte splnil úlohu diplomatických kanálů. Bosenská krize na dva roky rozechvěla Evropu a ve svých důsledcích přispěla k dalšímu formování obou protilehlých táborů. Stala se ovšem také dalším malým článkem v řetízku nedůvěry spojujícím oba Nibelungy, Rakousko-Uhersko a Německo.

Anexe Bosny otřásla ale i spojenectvím Rakouska a Itálie. Rakousko se stalo pro Itálii opět dědičným nepřítelem a konkurentem, který jí bránil zcela opanovat Jaderské moře. Přesto Itálie iniciovala obnovení trojspolkové smlouvy, jejíž platnost končila v polovině roku 1914. Po více než ročním vyjednávání byla v prosinci 1912 podepsána již pátá trojspolková smlouva (opět šestiletá s možností automatického prodloužení o dalších 6 let). Skutečností je, že tato staronová smlouva znamenala určité oživení ve vojensko-strategickém plánování. Došlo k větší spolupráci italského a německého generálního štábu a dokonce náčelník italského generálního štábu generál Pollio přislíbil písemně von Moltkemu, že Itálie bude mobilizovat současně s Německem, nastane-li „casus foederis“. V takovém případě měla Itálie obsadit francouzské hranice a dokonce se vylodit v Provence. Historie ovšem zaznamenala, jak v budoucnu takové a podobné italské akce dopadly, viz např. v II. světové válce. Ovšem v zájmu historické pravdy zaznamenejme i to, že během červencové krize v roce 1914 italská armáda skutečně zahájila přípravy k vyslání dvou jezdeckých divizí dle Polliova dřívějšího slibu proneseného před Moltkem a Conradem z Hötzendorfu: „Trojspolek musí jít do války jako jeden stát.“ Ani podpisem této smlouvy nezmizelo ovšem rakouské soupeření o jaderské pobřeží. Kdybychom měli hodnotit pevnost Trojspolku, oddanost spojenectví a vzájemnou solidaritu, pak bychom museli nejdříve zpochybnit účast Itálie, u níž se odstředivé politické tendence téměř kryly s tendencemi opačnými, a pak „kontradiktorní“ vztah Rakousko-Uherska a Německa, které sice spojovalo „němectví“, můžeme-li je považovat za jednotící prvek, ale které jinak dělila řada momentů. Nejen rozdíly v povahovém ustrojení obou císařů, v jejich věku, rozhodnosti, energii – ale především v míře narušení jejich osobností. Konečně i v otázce onoho „němectví“ byly rozdíly. Výše uvedené oživení Trojspolku bylo doplněno německo-italsko-rakouskou námořní dohodou, která předpokládala spolupráci trojspolkového válečného loďstva proti loďstvu Dohody ve Středomoří. Byla to vlastně reakce na britsko-francouzskou námořní konvenci z roku 1912.

Válečné konflikty předcházející první světové válce však pokračovaly. Dne 18. října 1912 vyhlásila Černá hora válku Turecku. Záhy se k ní přidaly Srbsko, Bulharsko a Řecko. Malé státy. Začala první balkánská válka. V této, jakož i v dalších protiosmanských válkách se malé státy Balkánu emancipovaly proti upadající osmanské říši. Již první balkánská válka způsobila Rakousku velké potíže. Bylo to pochopitelné, Balkán byl sud střelného prachu a každá jiskra, která kolem něj proletěla, hrozila výbuchem. A Bosna a Hercegovina vlastně představovaly přiložený doutnák, neboť Rakousko-Uhersko mělo jen dvě volby. Buď zakročit proti Srbsku což by vyvolalo nelibost a možná i zákrok Ruska, nebo se nechat vyřadit z budování „nového Balkánu“. Vždyť mnohonárodnost rakouské říše sama o sobě byla hořlavinou, která se mohla vznítit z nejrůznějších příčin. Situace byla o to složitější, že právě v oné době vystřídal pevného a rozhodného Aehrenthala nový ministr zahraničí – hrabě Berchtold. Ten ale neměl formát svého předchůdce. Cesta k Velké válce se otevírala…

KONEC